ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1085.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1085/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2007 o dovoláních, která podali obviněný P. K. a obviněná J. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 11 To 173/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 10/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 1 T 10/2007, byli obvinění P. K. a J. K. uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „dne 17. 4. 2006, z lesního porostu, z jeho části nacházející se vlevo pod cestou a potokem, před lesní oplocenkou a za chatou nazývanou “Š.“, u obce B., který byl částečně poškozen v důsledku kalamity, odcizili 5 kusů smrkových kmenů – tzv. vývraty a zlomy, o objemu 7,5 m3, v důsledku čehož způsobili státnímu podniku Lesy České republiky, s.p. – Lesní správě Dvůr Králové nad Labem, škodu v celkové výši 7.128,- Kč“.
Za to byl každý z obviněných odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni k povinnosti nahradit společně a nerozdílně poškozenému státnímu podniku Lesy České republiky, s.p., škodu ve výši 7.128,- Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 11 To 173/2007, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podali oba obvinění dovolání, přičemž uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřili přesvědčení, že byli odsouzeni na základě pouhých domněnek a nikoli přesvědčivých a nezvratných důkazů. V této souvislosti uvedli, že svědek P. S. je měl vidět opracovávat jakési dřevo na místě, kde se sbíhají cesty pozemků (jedna z pozemků dovolatelů a druhá z údajného pozemku státního podniku Lesy České republiky), z čehož dovodili, že není možné prokázat, že dřevo, které na hranici pozemků opracovávali, pocházelo z pozemků ve vlastnictví poškozeného.
Dále poznamenali, že už od prvopočátku prokazovali, že jsou spoluvlastníky lesa (a tím i dřevní hmoty), jenž se nachází v přímém sousedství pozemku státního podniku Lesy České republiky a z něhož mělo dojít k odcizení dřeva, a že v inkriminovaném období, po sněhové kalamitě, vytěžovali a zpracovávali dřevní hmotu z lesa, jehož jsou spoluvlastníky, přičemž je možné, že byli při tomto počínání viděni. Podle jejich názoru nebyl proveden jediný důkaz, z něhož by vyplývala individuální identifikace odcizeného dřeva. V souvislosti s tím namítli, že tvrzení, že si přivlastnili a následně zpracovali právě dřevo poškozeného, je pouhou účelovou dedukcí, vyplývající toliko z faktu, že v uvedené době plnili řádně svoji povinnost k vyčištění vlastního lesa od kalamitních dřevin. Opětovně přitom zmínili svědka P. S. s tím, že dotyčný hovořil o traktoru jiné barvy, než jaký v případě potřeby mohou mít k dispozici.
V další části dovolání uvedli, že po proběhlém odvolacím řízení přezkoumali hranice svých pozemků a znovu se utvrdili ve svém přesvědčení, že těžili v lese své rodiny, přičemž zjistili podstatnou skutečnost, která již sama o sobě mění celou důkazní situaci, a to, že pozemky, které Lesy České republiky, s.p. označují za své vlastnictví, jsou ve skutečnosti vlastnictvím jejich příbuzných (v prvním vyhotovení dovolání bylo tvrzeno, že jde o vlastnictví obviněných, resp. Družstva vlastníků P. n. M., a tudíž i kdyby těžili dřevo na druhé straně hranic pozemků, než skutečně těžili, tak by stejně těžili na svém pozemku, nikoli na pozemku poškozeného. V této souvislosti poukázali na výpis z LV pro katastr obce B. a na související snímky pozemkové mapy. K tomu dodali, že obviněná J. K. navrhovala již v dopise ze dne 3. 5. 2006 Policii ČR, aby v mapách přezkoumala hranice pozemků její rodiny a porovnala je se skutečností na místě samém, a že policie ani soudy se nezabývaly označením místa krádeže v katastrální mapě.
Pouze na okraj dodali, že jim jako vlastníkům lesa jsou známy ceny dřeva a právě s ohledem na kalamitu po zimní sezóně 2005/2006 nebyla v předmětném období tržní cena dřeva na úrovni, kterou soud prvního stupně zmiňuje ve výroku napadeného rozsudku. Tato cena byla podle jejich slov podstatně nižší a ve svém souhrnu by proto škoda, kterou měli údajně způsobit, zdaleka nedosáhla částky 5.000,- Kč.
S ohledem na uvedené skutečnosti dovodili, že byli uznáni vinnými trestným činem krádeže za útok proti svému vlastnímu majetku, navíc majetku v hodnotě nedosahující stupně společenské nebezpečnosti trestného činu, a navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (případně i původní rozsudek Okresního soudu v Náchodě) a věc vrátil soudu druhého (či prvého) stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obou obviněných se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zrekapituloval obsah rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a vyjádřil se v obecné rovině k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konstatoval, že s ohledem na hmotněprávní povahu uplatněného dovolacího důvodu nelze pod tento dovolací důvod subsumovat žádnou z námitek dovolatelů, neboť dovolatelé zpochybňují skutkové závěry soudů učiněné v předchozím řízení a domáhají se zjištění jiných (pro ně příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým dospěl soud nalézací a s nimiž se ztotožnil i soud odvolací (jinak řečeno, předkládají soudu jinou verzi průběhu skutkového děje, než k jakému dospěly soudy obou stupňů), popřípadě relativizují způsob, jakým soudy hodnotily důkazy provedené v dané věci a tak ve své podstatě zdůrazňují, že soudy postupovaly v rozporu s ustanoveními §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. K pasáži dovolání obviněných, kde je uvedeno, že po proběhnuvším odvolacím řízení u Krajského soudu v Hradci Králové obvinění zjistili, že pozemky, které poškozený označuje za své vlastnictví (a odkud měla pocházet dřevní hmota, kterou podle pravomocného rozsudku odcizili obvinění), jsou ve skutečnosti vlastnictvím obviněných, resp. Družstva vlastníků P. n. M., státní zástupce poznamenal, že tyto skutečnosti mohou být opravdu nedostatkem ve skutkovém zjištění pravomocného rozhodnutí, ovšem příčiny tohoto nedostatku (tedy nové skutečnosti nebo důkazy uváděné dovolateli) vyšly najevo teprve po právní moci napadeného rozhodnutí. Takový nedostatek lze napravit pouze cestou obnovy řízení ve smyslu hlavy devatenácté trestního řádu a nikoliv cestou dovolání, jako prostředku směřujícího k nápravě taxativně vyjmenovaných závažných procesních a hmotněprávních vad soudních rozhodnutí – v případě dovolání jde o vady, které tu musí být již v době, kdy rozhodnutí bylo učiněno. Poté dodal, že ani výtka, uvedená v doplňku dovolání ze dne 7. 9. 2007, že obviněná J. K. navrhovala ve svém dopise ze dne 3. 5. 2006, aby Policie ČR v mapách přezkoumala hranice pozemků její rodiny a porovnala je se skutečností na místě samém, nehraje v daných souvislostech žádnou roli, protože ani takto formulovanou výhradu týkající se neprovedení navrhovaného důkazu nelze subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem státní zástupce shrnul, že obvinění napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkli žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. (včetně toho, o který obvinění opírali své dovolání), a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Upozornil přitom na skutečnost, že toto rozhodnutí může Nejvyšší soud učinit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněných jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest.
Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž jsou dovolání opírána, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelé totiž soudům vytýkají především nesprávnou realizaci důkazního řízení ve smyslu jeho neúplnosti, nesprávné hodnocení důkazů a vadnost relevantních skutkových zjištění (stručně řečeno zjištění, že odcizili 5 ks smrkových kmenů z majetku podniku Lesy České republiky, s.p., jemuž tak způsobili škodu v celkové výši 7.128,- Kč), přičemž prosazují vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní (zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci (de facto namítají, že nespáchali shora popsaný skutek). Až následně (sekundárně) - z uvedených skutkových (procesních) výhrad a na základě vlastní verze skutkového stavu věci - vyvozují, že skutek byl nesprávně právně posouzen. Nenamítají tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolateli ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatelé v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadají správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že každý dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum lze konstatovat, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Na samý závěr tohoto rozhodnutí lze připomenout, že v souladu s ustanovením §278 odst. 1 tr. ř. se povolí obnova řízení, pokud po právní moci rozsudku soudu vyjdou najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Tvrdí-li tedy obvinění, že po proběhlém odvolacím řízení zjistili novou skutečnost, která podle jejich názoru již sama o sobě zásadně mění celou důkazní situaci v posuzované trestní věci (viz shora), pak tuto argumentaci lze uplatnit v rámci řízení o povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §277 a násl. tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý