ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.442.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 442/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2007 o dovolání, které podal obviněný R. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 7 To 127/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 5/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 6 T 5/2006, byl obviněný R. P. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 11. 4. 2006 kolem 13.00 hodin v domě, při své návštěvě po předchozí krátké slovní potyčce, napadl J. K., tak, že ho několikrát udeřil pěstmi do hlavy a těla a poté ho sevřel paží kolem krku a bodl loveckým nožem s čepelí dlouhou 15 cm do zad, čímž mu způsobil bodné poranění pravé zadní strany hrudníku pronikající do dolního laloku pravé plíce s přerušením osmého žebra a mezižeberní tepny a žíly, následkem čehož došlo k proniknutí vzduchu a mohutnému krvácení do pravé pohrudniční dutiny a toto poranění by vedlo bez poskytnutí urgentní specializované chirurgické pomoci zcela jistě, následkem vnitřního a vnějšího vykrvácení, ke smrti poškozeného“.
Za tento trestný čin a za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2006, č. j. 6 T 59/2006-56, byl obviněný odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 5.000,- Kč, přičemž pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §53 odst. 4 tr. zák. byla obviněnému dána možnost vykonat uložený peněžitý trest v měsíčních splátkách po 500,- Kč. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 5. 2006, č. j. 6 T 59/2006-56, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit Zdravotní pojišťovně škodu ve výši 168.356,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 7 To 127/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl (poté, co zmínil skutkový závěr a stručně i hodnotící úvahy soudu prvního stupně), že nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy, „tyto důkazy však … nesprávně zhodnotil, když došel k závěru, že skutek, jak je popsán, proběhl tím způsobem, jak krajský soud uvedl ve svém rozsudku“. V návaznosti na to se odvolal na svoji výpověď z dosavadního trestního řízení, přičemž podrobně popsal skutkový děj.
V další části dovolání opětovně napadl hodnocení jednotlivých důkazů (zvláště výpovědi poškozeného K. a výpovědí svědků V., V. a K.) soudem prvního stupně. Zdůraznil pak, že samotný skutek, který ve svém důsledku znamenal zranění poškozeného K., nevyvolal, že jako první na něj fyzicky zaútočil právě poškozený K. a on sám (obviněný) pouze reagoval na tento útok. Přitom podle jeho slov nelze přehlédnout zjištění lékařů, že žádný z nich neměl na obličeji či krku žádné hematomy nebo podlitiny. Namítl také, že soudy obou stupňů nezhodnotily otázku vlastnictví předmětného nože a jednotně se nevypořádaly s tvrzením poškozeného K., že po něm měl (obviněný) chtít peníze. V rámci hodnocení důkazů měly podle něho soudy obou stupňů dát větší důraz na hodnocení výpovědi jeho matky M. P.
Dále se vyjádřil k otázce subjektivní stránky. V této souvislosti reprodukoval závěry soudů obou stupňů, podle nichž se dopustil pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., přičemž po subjektivní stránce bylo dáno jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Tento závěr však podle jeho názoru není správný, z čehož dovodil, že jde o nesprávné právní posouzení skutku. V souvislosti s tím, jak byl zjišťován předmětný skutek, a s přihlédnutím k jeho připomínkám pro hodnocení průběhu skutkového děje vyjádřil domněnku, že „není možné uzavřít, že … úmyslně a to ve formě nepřímého úmyslu se dopustil jednání, pro které … byl odsouzen“. K tomu dále uvedl (jako ve své výpovědi), že vzal „nějaký lesklý předmět na rozvodné skříni do ruky a tímto K. bodl“, nevěděl, že jde o nůž. Nemůže proto souhlasit s hodnocením jeho obhajoby soudy obou stupňů (ty uvedené tvrzení odmítly). K závěru o subjektivní stránce ve formě nepřímého úmyslu není podle něho žádný důkaz. Vyslovil pak názor, že s ohledem na zranění poškozeného a způsob, jakým se tak stalo, je možné jeho jednání posoudit pouze podle §222 odst. 1 tr. zák., neboť nebyl prokázán jeho úmysl usmrtit poškozeného K., a to ani jako úmysl nepřímý.
V samotném závěru odůvodnění dovolání konstatoval, že s ohledem na skutečnosti shora rozvedené je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a pokud bylo za této situace rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, je naplněn též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „dle §265 písm. k/ tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, 6 T 5/2006 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, 7 To 127/2006 a přikázal krajskému soudu věc k novému projednání a rozhodnutí“.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co v krátkosti zrekapituloval uplatněné dovolací námitky, se nejprve zaměřil na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že s odkazem na tento dovolací důvod lze namítat nesprávné posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, nelze však namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod. Současně vyjádřil názor, že i v rámci řízení o dovolání lze připustit zásah do skutkových zjištění, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“, předmětem dovolání (právně relevantně jej namítne). O takový případ se však v posuzované věci nejedná. V případě jednání obviněného byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Skutková zjištění, která našla odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, soud učinil nejen na základě svědecké výpovědi poškozeného K., nýbrž i na základě výpovědi samotného obviněného, znaleckých posudků a odborných vyjádření.
K námitce obviněného, že nevěděl o tom, že poškozeného bodá do zad loveckým nožem, státní zástupce konstatoval, že ze svědeckých výpovědí poškozeného a jeho matky se podává, že na rozvodné skříni ve sklepě nikdy nebyl uložen lovecký nůž a takový nůž nikdy nevlastnili. S největší pravděpodobností byl tedy předmětný lovecký nůž právě obviněného, který jeho vlastnictví sice popírá, soud však logicky dovodil, že při razanci vedení útoku by se za situace, pokud by nevěděl, jakým nástrojem proti tělu poškozeného útočí, musel sám poranit na ruce. O intenzitě útoku obviněného svědčí závažná poranění poškozeného. Bez povšimnutí nelze ponechat ani skutečnost, že obviněný zanechal silně krvácejícího poškozeného na místě činu, byť po odchodu z místa činu o svém jednání telefonicky vyrozuměl Policii ČR, nikoli však zdravotnické zařízení.
V návaznosti na to státní zástupce dovodil, že obviněný ve svém dovolání především polemizuje se skutkovými zjištěními soudu, přičemž těmito námitkami nemůže být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn.
Za relevantní, nikoli však důvodné, označil státní zástupce námitky obviněného oponující posouzení subjektivní stránky jeho jednání. V souvislosti s tím se k této otázce vyjádřil, přičemž vyložil nepřímý úmysl a dále uvedl, že za situace, kdy obviněný úmysl popírá, je možno závěr o formě jeho zavinění založit na hodnocení skutkových zjištění, která jeho zavinění charakterizují, jako je charakter použité zbraně, intenzita útoku a jeho cílení, pohnutka činu, chování pachatele v průběhu činu a po něm atd. Konstatoval pak, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s těmito zásadami a právní závěr, k němuž dospěly, je logický a přesvědčivý. Právní posouzení zjištěného skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. je proto v souladu se zákonem.
V důsledku toho, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné také z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento dovolací důvod je totiž v posuzovaném případě dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podmíněn.
Z těchto důvodů statní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědí poškozeného K. a shora jmenovaných svědků) a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž současně prosazuje vlastní skutkovou verzi. Převážně teprve sekundárně - v návaznosti na naznačené skutkové, procesní námitky – dovozuje, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje z podstatné části v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Předmětné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání opřeno pouze o naznačené argumenty, nezbylo by Nejvyššímu soudu, než je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že pro absenci subjektivní stránky (úmyslného zavinění) nelze předmětný skutek kvalifikovat jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. a jeho jednání je možné posoudit pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl pachatele [postačí úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zák.] musí směřovat k usmrcení člověka (úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat též smrtelný následek - v konkrétních souvislostech účinek).
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn není tu žádný volný vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha:C.H.Beck, 2004 47-52 s.).
Pokus je obecnou formou trestného činu. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Pojem pokusu je vymezen v §8 tr. zák. těmito znaky:
a) jednáním nebezpečným pro společnost, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu,
b) úmyslem spáchat trestný čin,
c) nedostatkem dokonání.
Judikatura obecných soudů uznává (jak správně připomněl státní zástupce), že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Závěr o vražedném úmyslu tak lze učinit z takových objektivních skutečností, jako např. povaha činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud poukazuje jednak na zjištění vyjádřené již ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož obviněný „ … při své návštěvě po předchozí krátké slovní potyčce, napadl J. K., … tak že ho několikrát udeřil pěstmi do hlavy a těla a poté ho sevřel paží kolem krku a bodl loveckým nožem s čepelí dlouhou 15 cm do zad, čímž mu způsobil bodné poranění pravé zadní strany hrudníku pronikající do dolního laloku pravé plíce s přerušením osmého žebra a mezižeberní tepny a žíly, … a toto poranění by vedlo bez poskytnutí urgentní specializované chirurgické pomoci zcela jistě, … ke smrti poškozeného“, jednak na skutečnosti rozvedené v odůvodněních rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně. Nalézací soud zde mimo jiné uvedl, že obviněný „úder vedl silou střední až velké intenzity proti hrudníku poškozeného, kde jsou umístěny životně důležité orgány“, přičemž „musel předpokládat, že popsaným útokem s nožem, který zvolil, může způsobit i smrt poškozeného“. K tomu soud prvního stupně dodal, že obviněný neuvádí pravdu, hájí-li se tím, že nevěděl, že proti poškozenému používá nůž. Shrnul pak: „Úmysl je v daném případě shledáván nepřímý dle §4 písm. b) tr. zákona, kdy obžalovaný věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem (může způsobit smrt poškozeného) a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Intelektové schopnosti obžalovaného jsou dle znalců takového stupně, aby si uvedeného byl vědom.“
Soud druhého stupně, který odmítl obhajobu obviněného, že nevěděl, že má nůž, že poškozeného píchnout nechtěl a že na žádnou konkrétní část těla nemířil, shledal: „ … i z hlediska tzv. subjektivní stránky lze pokus trestného činu vraždy dovodit. Především obžalovaný použil nástroj, který byl způsobilý smrtelné zranění přivodit – lovecký nůž s délkou čepele 15 cm. O tom obžalovaný jednoznačně věděl … Předmětný nůž pak obžalovaný použil velice nebezpečným způsobem – tedy k razantnímu bodnutí – o tom svědčí samotné zranění, které bylo poměrně hluboké a došlo též k úplnému přerušení žebra, tj. tvrdé kostní tkáně, přičemž bodající nástroj ještě pronikal dále – bodnutí tedy bylo vedeno silou střední až velké intenzity. Jakou silou obžalovaný bodá, samozřejmě musel vědět také.“ Dále odvolací soud zdůraznil, že „šlo o bodnutí cílené – obžalovaný si poškozeného přidržel jednou rukou, a druhou jej prudce bodl – nemůže se pochopitelně jednat o náhodné, nesměrované bodnutí“. K uvedenému dodal, že „každému byť i „jen“ průměrně inteligentnímu člověku, kterým obžalovaný také je, musí být zcela zřejmé, že při razantním bodnutí nebezpečným loveckým nožem do horní oblasti zad může být druhé osobě způsobena smrt, protože se v těchto tělesných partiích nacházejí orgány důležité pro život.“ V návaznosti na to potvrdil závěr nalézacího soudu o zavinění obviněného k trestnému činu vraždy nejméně ve formě nepřímého úmyslu.
K osobě obviněného lze odkázat na vypracované znalecké posudky, které jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z nich mj. vyplynulo, že obviněný je osobností, která je „disharmonicky strukturovaná s rysy nezdrženlivosti, nestálosti, emoční instability, sociální maladaptivity, nevyzrálosti …“, u které se „projevují i prvky kolísavého egocentrického nastavení“. Ve vztahu k obviněnému byla zjištěna tzv. smíšená porucha osobnosti „s rysy a projevy nezdrženlivosti, nestálosti a se sklony k protispolečenskému jednání“ (nutno ovšem současně konstatovat, že obviněný byl v době činu trestně odpovědný - nedošlo u něho k vymizení schopnosti rozpoznávací ani schopnosti ovládací).
Právě se zřetelem k popsaným okolnostem charakterizujícím popsaný skutek, zejména vzhledem ke způsobu provedení útoku, jeho intenzitě, charakteru vědomě použité zbraně a k tomu, že útok cíleně směřoval proti takové části těla, kde jsou orgány životně důležité, jakož i intelektovým kvalitám obviněného a jeho osobnostní struktuře nelze označit závěr soudů, podle něhož je třeba obviněnému (v rozhodné době trestně odpovědnému) přičíst i ve vztahu k (bezprostředně hrozícímu) smrtelnému následku (účinku) úmyslné zavinění, a to ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., za vadný. Rozvedené skutečnosti totiž nutně vedou k závěru, že obviněný uskutečnil útok vůči poškozenému takovým způsobem a za takových okolností, že si musel být vědom toho, že svým jednáním může způsobit smrt člověka (porušit zájem chráněný trestním zákonem). Současně z nich vyplývá, že obviněný pro případ způsobení takového porušení (následku) byl s ním minimálně srozuměn.
Právní závěry soudů obou stupňů, podle nichž dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., tedy nejsou se skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení důkazů učinily, v nesouladu. Je pak možno dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci obviněného nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jim nelze přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. P. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. dubna 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý