ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.659.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 659/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2007 o dovolání, které podal obviněný R. L., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 5 To 713/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 78/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 10 T 78/2005, byl obviněný R. L. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v období od 10. 9. 2001 do 3. 11. 2004 v K., přestože věděl, že nemá vytvořeny pracovní podmínky pro přijímání zaměstnanců do pracovního poměru a příjmy k úhradě mzdových nákladů, jako ředitel Občanského sdružení S., sám nebo prostřednictvím tajemníků občanského sdružení, které k tomuto pověřil, uzavřel se zaměstnanci pracovní smlouvy se záměrně vysokými platy zaměstnanců s cílem dosáhnout vyplacení co nejvyšších nemocenských dávek, neboť zaměstnanci krátce po podpisu pracovní smlouvy nastoupili do stavu pracovní neschopnosti, přičemž takto pracovní smlouvy, na jejichž podkladě jim byly ze strany Okresní správy sociálního zabezpečení Karviná a Úřadu práce v Karviné neoprávněně vyplaceny nemocenské dávky a hmotné zabezpečení, podepsali:“ v rozsudku uvedení zaměstnanci, jímž byly vyplaceny v rozsudku specifikované nemocenské dávky, příp. též peněžitá pomoc v mateřství, a hmotné zabezpečení, „čímž obžalovaný R. L. Okresní správě sociálního zabezpečení v Karviné způsobil škodu ve výši nejméně 3.896.776,- Kč a Úřadu práce v Karviné škodu ve výši nejméně 916.889,- Kč, celkem tedy nejméně 4.813.665,- Kč“.
Za to byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit Okresní správě sociálního zabezpečení v Karviné, škodu ve výši 3.896.776,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Okresní správa sociálního zabezpečení v Karviné odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podal obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 5 To 713/2006, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku odmítl závěry nalézacího a odvolacího soudu, že byla bez významnějších pochybností prokázána jeho shora uvedená trestná činnost. Za nesprávný označil názor soudů obou stupňů, že způsobená škoda se rovná celkové výši neoprávněně vyplacených dávek nemocenského pojištění, příp. sociálního zabezpečení. V tomto směru shledal nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, a to konkrétně objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. - výše způsobené škody. Způsobená škoda se podle jeho přesvědčení nemůže rovnat prostému součtu dávek nemocenského pojištění, popř. sociálního zabezpečení, které byly v důsledku jeho protiprávní činnosti vyplaceny zaměstnancům Občanského sdružení S., protože pokud by tyto osoby do pracovního poměru u Občanského sdružení S. nenastoupily a byly by i nadále bez zaměstnání, jako tomu bylo do inkriminovaného období, pak by také zcela nepochybně pobíraly nějaké dávky sociálního zabezpečení, popř. nemocenského pojištění, či hmotného zabezpečení uchazeče o zaměstnání, jejichž plátcem by byl opět stát. Tyto osoby se tak podle jeho slov v důsledku jeho protiprávní činnosti obohatily nikoli v rozsahu jim skutečně vyplacených dávek nemocenského pojištění, příp. sociálního zabezpečení, nýbrž toliko v rozsahu rozdílu mezi těmito dávkami a dávkami, na které by dané osoby měly nárok v případě, že by byly bez zaměstnání nebo jiného zdroje příjmů. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR publikované ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR pod č. R 48/1989. Dále uvedl, že i od takto stanovené výše škody, by bylo nutno odečíst sumu zaplaceného pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které by jinak státu za předmětné pracovní poměry nenáleželo.
Ve vztahu ke způsobené škodě také namítl, že ta nebyla způsobena Okresní správě sociálního zabezpečení v Karviné a Úřadu práce v Karviné, jelikož jde o státní orgány, které hospodaří s majetkem státu a peněžní prostředky, o jejichž rozdělování rozhodují, jsou peněžními prostředky státu.
V další části dovolání podotkl, že Okresní správa sociálního zabezpečení v Karviné prostřednictvím svého zástupce, svědka JUDr. F. H., před soudem prvního stupně dne 9. 1. 2006 uvedla, že došlo k opakovanému přepočítávání výše způsobené škody, neboť orgány činné v trestním řízení opakovaně měnily dobu, po kterou měla být předmětná trestná činnost páchána. Jmenovaný svědek výslovně uvedl, že přepočítával období, které bylo předmětem obžaloby, a dospěl k jiným částkám výše způsobené škody, než jsou uvedeny v obžalobě a v rozhodnutích soudů obou stupňů.
Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu obviněný ještě zmínil, že skutková věta z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně předpokládá, že k tomu, aby došlo k neoprávněnému vyplacení uvedených dávek, muselo dojít k dohodě všech relevantních osob, tj. obviněného, zaměstnanců a ošetřujících lékařů. Podle názoru obviněného bylo tudíž za této situace zapotřebí takovou dohodu (výslovnou či konkludentní) v trestním řízení prokázat, což se nestalo. Rovněž nad rámec uplatněného dovolacího důvodu dále vytkl, že jemu uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný. K tomu mimo jiné poznamenal, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 9 T 185/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 5 To 618/2004, byl za obdobnou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři a půl roku. Vytýkaná trestná činnost měla být skutečně páchána i po vyhlášení předmětného rozsudku, ale jednalo se jen o několik málo měsíců, kdy celá vytýkaná činnost měla být páchána po dobu více než tří let. Kdyby tohoto nepatrného přesahu nebylo, tj. kdyby páchání předmětné činnosti bylo ukončeno před 21. 5. 2004, byl by mu uložen trest souhrnný, který by byl nižší než trest v celkové výši devět let.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 5 To 713/2006, zrušil a podle §2651 odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zrekapituloval obsah rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, dovolací námitky obviněného a v obecné rovině se vyjádřil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že pod uvedený dovolací důvod lze podřadit námitky, kterými obviněný zpochybňuje výši škody, jenž měl podle soudních rozhodnutí způsobit, a domáhá se zohlednění dávek, které by byly fiktivně zaměstnaným osobám vyplaceny v případě, že by nedošlo k jeho protiprávnímu jednání, a zohlednění částek, které obviněný, resp. Občanské sdružení S. odvedlo na platbách pojistného a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Vzápětí však dodal, že tyto námitky nepovažuje za důvodné.
Poznamenal také, že v tzv. skutkové větě nebyl přesně specifikován poškozený subjekt, když i odvolací soud konstatoval, že poškození měli být označeni jako Česká republika – OSSZ v Karviné, popř. Česká republika – Úřad práce v Karviné. Tato formální vada však podle jeho názoru nezakládá vadu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dále uvedl, že za škodu v případě trestného činu podvodu je nutné považovat veškerý úbytek majetku, ke kterému došlo u poškozeného v příčinné souvislosti s podvodným jednáním pachatele. Škodu nelze snižovat o nároky, které by pachateli vůči poškozenému vznikly nebo mohly vzniknout v případě, že by ke spáchání trestného činu nedošlo. V předmětné věci je proto nutno za škodu považovat veškerý úbytek finančních prostředků, ke kterému došlo na straně poškozených subjektů v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Podotkl, že ohledně výplaty nemocenských dávek ostatně bylo uzavření pracovního poměru na straně ve výroku uvedených osob základní podmínkou k tomu, aby jim mohl vzniknout nárok na výplatu dávek, resp. vůbec mohl vzniknout vztah nemocenského pojištění. Existence předchozího zaměstnání, resp. pracovního poměru, byla skutečností významnou též z hlediska vzniku nároku na výplatu dávek hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání a výše těchto dávek. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že k výplatě dávek uvedených v tzv. skutkové větě tedy došlo výlučně v důsledku jednání obviněného, a není proto důvod výši škody snižovat o nějaké dávky, které by v rámci fungování tzv. sociální sítě mohly být osobám vypočteným ve skutkové větě vyplaceny ze státních prostředků v případě, že by do fiktivního zaměstnání u Občanského sdružení S. nenastoupily. Poté poznamenal, že dovolatelem citovaný judikát R 48/89 se týká již neexistujícího trestného činu spekulace a odkaz na tento judikát je tudíž poněkud nejasný. Pokud dovolatel zpochybňuje správnost výpočtu výše dávek vyplacených jednotlivým osobám, jde již o námitku skutkovou a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídající, což ostatně dovolatel sám připouští.
Státní zástupce konstatoval, že nelze akceptovat ani požadavek dovolatele na zohlednění částek zaplacených na pojistném a na příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Pokud byly nějaké takové částky sdružením S. skutečně odvedeny, lze zaplacení těchto částek s ohledem na specifický mechanismus páchání trestné činnosti považovat za sui generis náklady vynaložené pachatelem na páchání trestné činnosti. Zohlednění takových nákladů při páchání trestné činnosti nepřichází v úvahu. V obecné rovině lze k nákladům vynaloženým pachatelem v souvislosti s pácháním trestné činnosti přihlížet v některých případech, kdy je zákonným znakem trestného činu získání prospěchu, nikoli však v případě majetkových trestných činů, jejichž zákonným znakem je způsobení škody.
Dodal pak, že ohledně dalších námitek sám dovolatel připouští, že jdou nad rámec uplatněného dovolacího důvodu. K výroku o trestu nicméně podotkl, že v předmětné věci nebyly splněny podmínky pro ukládání souhrnného trestu ani společného trestu a že úvahy dovolatele o projednání jeho trestné činnosti v jednom řízení a možné právní kvalifikaci podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. fakticky směřují k tomu, že skutky souzené ve věcech Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 9 T 185/2001, a 10 T 78/2005, zakládaly jeden pokračující trestný čin. K tomu státní zástupce uvedl, že dílčí útoky trestného činu podvodu souzené v obou trestních věcech byly sice páchány stejnorodým způsobem, dovolatel však pomíjí pětiměsíční časovou přetržku mezi útoky a zejména účinky ustanovení §12 odst. 11 tr. ř. Situaci, kdy mu byly postupně uloženy dva samostatné dlouhodobé nepodmíněné tresty odnětí svobody, si přivodil dovolatel sám, když bez jakýchkoli zábran páchal trestnou činnost po celou dobu řízení a dokonce i po vyhlášení odsuzujícího rozsudku.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nevyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli výše navrženého rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění, vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům de facto vytýká především nesprávné hodnocení důkazů a vadnost relevantních skutkových zjištění (zejména nesprávné zjištění výše způsobené škody), přičemž prosazuje vlastní (podstatně odlišnou) verzi skutkového stavu věci - mimo rámec skutkových zjištění soudů tvrdí, že existovaly takové skutkové okolnosti, které by v případě, že by nedošlo k protiprávnímu jednání, zakládaly a odůvodňovaly existenci nároků osob jím fiktivně zaměstnaných na blíže nekonkretizované dávky ze systému státního sociálního zabezpečení, a že škoda způsobená v příčinné souvislosti s jeho protiprávní činností tudíž byla nižší, navíc podle jeho slov měla být snížena též o sumu zaplaceného pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které by jinak státu za předmětné pracovní poměry nenáležely. Až z uvedených skutkových (procesních) výhrad - sekundárně - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, konkrétně namítá, že soudy byla vadně právně posouzena objektivní stránka trestného činu (výše způsobené škody).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá v prvé řadě správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitkám odvolatele stran nepřiměřené přísnosti uloženého trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten dovolatel ani obsahově neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným (dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci příslušné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl uznán vinným). Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Ve vztahu k výtce stran identifikace poškozeného Nejvyšší soud uvádí, že tato má ryze formální charakter a nelze ji pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec uvedených závěrů Nejvyšší soud poznamenává následující skutečnosti:
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1471 s.]. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1470 s.]. Za značnou škodu se dle ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda ve výši nejméně 500.000,- Kč.
Po subjektivní stránce vyžaduje trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Jak již shora uvedeno, ze skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá, že dovolatel „… přestože věděl, že nemá vytvořeny pracovní podmínky pro přijímání zaměstnanců do pracovního poměru a příjmy k úhradě mzdových nákladů,… sám nebo prostřednictvím tajemníků občanského sdružení, které k tomuto pověřil, uzavřel se zaměstnanci pracovní smlouvy se záměrně vysokými platy zaměstnanců s cílem dosáhnout vyplacení co nejvyšších nemocenských dávek, neboť zaměstnanci krátce po podpisu pracovní smlouvy nastoupili do stavu pracovní neschopnosti, přičemž takto… jim byly ze strany Okresní správy sociálního zabezpečení Karviná a Úřadu práce v Karviné neoprávněně vyplaceny nemocenské dávky a hmotné zabezpečení,… čímž obžalovaný R. L. Okresní správě sociálního zabezpečení v Karviné způsobil škodu ve výši nejméně 3.896.776,- Kč a Úřadu práce v Karviné škodu ve výši nejméně 916.889,- Kč, celkem tedy nejméně 4.813.665,- Kč“.
Odvolací soud, který na základě provedených důkazů shledal, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou správné, potvrdil, že: „R. L. sám nebo prostřednictvím tajemníků Občanského sdružení S. uzavřel pracovní smlouvy s osobami uvedenými ve výrokové části napadeného rozsudku, ačkoliv si byl vědom tohoto, že nemá vytvořeny pracovní podmínky pro jejich zaměstnání a zároveň nedisponuje finančními příjmy na úhradu mzdových nákladů na tyto zaměstnance. Z provedených důkazů… vyplývá, že smyslem veškerých aktivit, které obžalovaný R. L. prováděl v rámci tohoto sdružení, bylo uzavírat fiktivní pracovní smlouvy se záměrem dosáhnout vyplacení co nejvyšších nemocenských dávek poté, co jeho tzv. zaměstnanci nastoupí do pracovní neschopnosti. O snaze obžalovaného dosáhnout pomocí těchto fiktivních pracovních smluv vyplacení co nejvyšších nemocenských dávek svědčí i skutečnost, že pracovní zařazení i mzda v pracovních smlouvách zjevně neodpovídaly kvalifikačním předpokladům těchto zaměstnanců… Obžalovaný si musel být vědom tohoto, že podkladem pro takto neoprávněně vyplacené dávky byly… fiktivní pracovní smlouvy, které obsahovaly fiktivní pracovní zařazení s neúměrně navýšeným platem se zjevnou snahou takto dosáhnout vyplacení co nejvyšších dávek. Jednalo se tedy i ze strany obžalovaného o podvodné jednání se záměrem takto uvést v omyl Okresní správu sociálního zabezpečení v Karviné a Úřad práce v Karviné…“.
Z popsaných (zjištěných) skutečností posuzovaných v kontextu shora rozvedených teoretických východisek je zřejmé, že dovolatel se záměrem [v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.] docílit neoprávněného vyplacení dávek ze systému státní sociální podpory dalším osobám, uvedl poškozeného (stát zastoupený uvedenými orgány státní správy, resp. pracovníky těchto orgánů rozhodující o přiznání a výplatě dávek nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení) v omyl (stran existence skutečností rozhodných pro přiznání dávek ze systému státní sociální podpory – pracovního poměru a výše příjmu z tohoto pracovního poměru). V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním bylo obohacení jiného (osob ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně jmenovaných) a současně způsobení značné škody na cizím majetku (majetku státu), když právě na podkladě shora popsaných fiktivních pracovních smluv Okresní správa sociálního zabezpečení v Karviné neoprávněně vyplatila „zaměstnancům“ Občanského sdružení S. na nemocenských a jiných dávkách částku ve výši 3.896.776,- Kč a Úřad práce v Karviné neoprávněně vyplatil některým z těchto osob na dávkách hmotného zabezpečení částku nejméně 916.889,- Kč.
Pokud jde o výši škody je namístě připomenout závěr odvolacího soudu, že: „Z hlediska stanovení výše způsobené škody, která je v daném případě důsledkem podvodného jednání obžalovaného, je pak nerozhodné, zda by jednotliví zaměstnanci Občanského sdružení S. měli nárok na vyplacení jiných sociálních dávek, pokud by nebyli v tomto sdružení fiktivně zaměstnáni“. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že při zjišťování výše škody způsobené protiprávním jednáním dovolatele je třeba vycházet z konkrétního, nalézacím soudem náležitě zjištěného skutkového děje a nelze hypoteticky dovozovat (konstruovat) další skutkové okolnosti, například, že pokud by k protiprávnímu jednání obviněného nedošlo, tedy pokud by nebyly osoby uvedené ve výroku rozhodnutí nalézacího soudu fiktivně zaměstnány u Občanského sdružení S., mohl by jim případně vzniknout nárok na vyplacení jiných, dovolatelem blíže nespecifikovaných, dávek ze systému státní sociální podpory. Proto není možné přisvědčit ani názoru dovolatele, že by tyto eventuální dávky měly být zohledněny při stanovení výše škody způsobené jeho trestnou činností. Patří se rovněž zdůraznit, že jednotlivé osoby uvedené ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně se v okamžiku, kdy přistoupily k uzavření (byť) fiktivních pracovních smluv s Občanským sdružením S. de facto samy zcela dobrovolně vzdaly možného nároku na výplatu jiných dávek ze systému sociálního zabezpečení, který by jim případně mohl vzniknout, jestliže by i nadále zůstaly bez zaměstnání či jiného zdroje příjmů. Argumentace obviněného je tedy zjevně nedůvodná a účelová. Pouze na okraj lze poznamenat, že tato argumentace zcela opomíjí proměnlivost situace a variabilitu možných řešení, když například vůbec nepřipouští variantu, že nebýt fiktivních pracovních poměrů u Občanského sdružení S., mohly si již zmiňované osoby (či některé z nich) najít jiné, řádné, zaměstnání. V této souvislosti je také vhodné poznamenat, že samotný fakt existence různorodé sociální podpory občanům (z hlediska jejich momentálního sociálního statusu – např. i ve formě podpory v nezaměstnanosti) nelze mechanicky spojovat s důsledky zaviněného protiprávního jednání (trestné činnosti) dovolatele.
Lze tedy označit za přiléhavý a správný názor státního zástupce, podle něhož za škodu v případě trestného činu podvodu je nutné považovat veškerý úbytek majetku, ke kterému došlo u poškozeného v příčinné souvislosti s podvodným jednáním pachatele a škodu nelze snižovat o nároky, které by pachateli vůči poškozenému mohly vzniknout v případě, že by ke spáchání trestného činu nedošlo. V předmětné věci je proto nutno za škodu považovat veškerý úbytek finančních prostředků, ke kterému došlo na straně poškozeného subjektu v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. K výplatě dávek uvedených v tzv. skutkové větě přitom došlo výlučně v důsledku jednání obviněného, a není proto důvod výši škody snižovat o nějaké dávky, které by v rámci fungování tzv. sociální sítě mohly být osobám vypočteným ve skutkové větě vyplaceny ze státních prostředků v případě, že by do fiktivního zaměstnání u Občanského sdružení S. nenastoupily.
V souvislosti s tím je třeba také odmítnout námitku obviněného, že od výše škody způsobené jeho trestnou činností měly být odečteny příslušné zákonné pojistné odvody vztahující se ke mzdě, které by jinak, pokud by předmětné fiktivní zaměstnanecké poměry nevznikly, státu nenáležely. Podle zjištění soudů totiž Občanské sdružení S. za své zaměstnance platby sociálního zabezpečení ani důchodového pojištění neodvádělo.
Odkázal-li dovolatel na rozhodnutí č. 48/1989 Sb. rozh. tr., pak je třeba nejprve poznamenat, že měl zjevně na mysli rozhodnutí č. 48/1990 Sb. rozh. (jím nesprávně označený judikát totiž řeší původní trestný čin spekulace). Zejména je ovšem nutno konstatovat, že rozhodnutí, jež měl dovolatel na mysli, neřeší situaci typově totožnou s posuzovanou věcí, a odkaz na toto rozhodnutí proto není důvodný.
K uvedenému se patří ještě dodat, že v konečném důsledku byl poškozeným subjektem stát, který navenek jedná prostřednictvím orgánů státní správy, nicméně, jak nezávadně poznamenal i soud druhého stupně: „Samotná nepřesnost v označení poškozeného, vůči které poškozené subjekty žádné výhrady ani nevznesly, však nic nemění na věcné správnosti rozsudku okresního soudu …“
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem lze konstatovat, že nalézací ani odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když skutek, který zjistil na základě provedených a zhodnocených důkazů, kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. V souvislosti s tím je třeba připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2007
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý