ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.282.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 282/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 25. dubna 2007 v neveřejném zasedání dovolání obviněných Ing. R. D., a M. D., podaná proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. července 2006, sp. zn. 39 To 53/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 242/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 28. března 2006, č. j. 9 T 242/2005 3416, byli uznáni vinnými obviněný Ing. R. D. trestnými činy účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák, nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. a obviněný M. D. trestnými činy účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák, nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák. Obviněný Ing. R. D. byl podle §163a odst. 1 tr. zák. za použití §§35 odst. 1 a 44 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a 6 (šesti) měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 150.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle §55 odst. 1 písm. a) a c) tr. zák. mu byl ještě uložen trest propadnutí věcí, a sice mobilního telefonu včetně SIM karty, přístroje na noční vidění včetně obalu černé barvy, navigačního přístroje GPS včetně baterií a včetně digitální turistické mapy ČR a ovládacího softwaru pro PC a dokladů, turistických map Euroregionu Beskydy a Powiat Cieszyňsky, kompasu a náhlavní soupravy k upevnění noktovizoru, blíže specifikovaných ve výroku rozsudku, a částky 11.900 Eur, složené na depozitním účtu. Obviněný M. D. byl podle §163a odst. 1 tr. zák. za použití §§35 odst. 1 a 44 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků rovněž se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a sice mobilního telefonu a SIM karty, blíže specifikované v enunciátu rozsudku.
Kromě Ing. R. D. a M. D. bylo citovaným rozsudkem odsouzeno 10 dalších spoluobžalovaných a jeden byl obžaloby zproštěn.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění Ing. R. D. a M. D. spolu s dalšími čtyřmi spoluobviněnými a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné (ten tak učinil v neprospěch výše jmenovaných a všech dalších spoluobviněných) odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 7. 2006, č. j. 39 To 53/2006-3582, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a obžalovaných Ing. R. D. a M. D. (jakož i dalších čtyř spoluobžalovaných) zrušil napadený rozsudek ohledně těchto obviněných ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Ing. R. D. odsoudil podle §163a odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců se zařazením do věznice s dozorem, přičemž vedle toho vyslovil již jen trest propadnutí věci podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák., a to v tom znění, jak je uveden v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému M. D. odvolací soud uložil podle §163a odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků se zařazením do věznice s ostrahou a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu a SIM karet, specifikovaných stejně jako ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Výroky o trestu upravil odvolací soud i některým dalším obžalovaným a ve zbytku odvolání státního zástupce zamítl.
Výše uvedených trestných činů se podle výroku rozsudku nalézacího soudu obvinění Ing. R. D. a M. D. dopustili ve zkrácené verzi tím, že v přesně nezjištěné době v roce 2004 založili spolu s dalšími obviněnými zločinné spolčení mezinárodního významu s dlouhodobým charakterem, ve kterém měli rozvinutou strukturu a přesně rozděleny funkce a dělbu činnosti, kdy toto bylo zaměřeno výlučně na dosahování finančního zisku soustavným pácháním úmyslné trestné činnosti spočívající v nelegálním převádění osob, mimo vyznačené hraniční přechody, přes tzv. „zelenou hranici“, kdy běženci byli připravenými osobními vozidly transportováni dále do vnitrozemí. Podíl obviněného Ing. R. D. na činnosti zločinného spolčení přitom podle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně spočíval v tom, že organizoval a zajišťoval převzetí běženců od dodavatelů a sám zajišťoval převedení běženců přes státní hranici, podíl M. D. pak v tom, že jako řidič převážel nelegálně převedené běžence a jako tzv. „čistič“ monitoroval bezproblémovou nakládku převedených běženců a jejich transport přes vnitrozemí.
Oba obvinění podali prostřednictvím svého společného obhájce proti rozsudku krajského soudu dovolání, která výslovně opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Namítli, že ačkoliv skutková zjištění soudů lze považovat za správná, právní posouzení skutků, jichž se oba obvinění měli dopustit, jako trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. se jeví jako nesprávné, když jejich jednáním zcela jistě nebyly naplněny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Naopak mají za to, že jejich jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b, c) tr. zák. a v rámci v něm uvedené trestní sazby jim měl být uložen přiměřený odpovídající trest. Soudy dle jejich názoru uzavřely, že se dopustili trestného činu účasti na zločinném spolčení bez důkazu o tom, že by skutečně zločinné spolčení založili a že by toto mělo rozvinutou strukturu s přesně rozdělenými funkcemi a dělbou činnosti. Oba poukázali také na to, že nebylo prokazováno, že by trestnou činnost páchali soustavně a dlouhodobě.
Obviněný Ing. R. D. pak sám namítl, že odvolací soud při ukládání trestu nezohlednil ustanovení §23 tr. zák. a §31, §33 a §34 tr. zák. a uložil mu zcela nepřiměřený trest, což považuje za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti upozornil, že až do vynesení napadeného rozsudku byl osobou bezúhonnou s dobrým rodinným zázemím a příjmy z podnikatelské činnosti, přičemž z dostupných listinných důkazů nebyly k jeho osobě zjištěny žádné negativní skutečnosti. Soud však při ukládání trestu vůbec k polehčujícím okolnostem na jeho straně nepřihlédl a uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody neodpovídající účelu trestu ve smyslu §23 tr. zák., přičemž spoluobviněné P. K. uložil pro naprosto stejnou trestnou činnost trest odnětí svobody ve stejné výměře, avšak s podmíněným odkladem za současného vyslovení dohledu. Tento rozdíl v uložených trestech nelze z odůvodnění napadeného rozsudku logicky dovodit a tím je založena nerovnost účastníků v trestním řízení.
S ohledem na všechny jimi uvedené argumenty dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že provedeným dokazováním v dané trestní věci bylo zjištěno, že oba obvinění společně s dalšími dvěma opravdu založili zločinné spolčení, a to mezinárodního významu a s dlouhodobým charakterem, rozvinutou vnitřní strukturou a přesně rozdělenými funkcemi, to vše s výlučným zaměřením na dosahování zisku. Soustavné páchání trestné činnosti spočívalo v nelegálním převádění běženců. Soudy obou stupňů se dle jeho názoru otázkou, zda jednání obviněných naplňuje znaky zločinného spolčení, zabývaly pečlivě. V této části tedy státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyhodnotil dovolání jako zjevně neopodstatněná. K námitce obviněného Ing. R. D. stran výroku o trestu připomněl, že ve vztahu k druhu a výměře uloženého trestu přichází do úvahy výlučně odkaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když dovolacím důvodem je tu výhradně uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. O dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky uvedené dovolatelem v podaném mimořádném opravném prostředku opřít nelze. Dovolatel však svými námitkami nenaplnil ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud toliko namítal, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. I v případě, že by výrokem o trestu byla porušena ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, odst. 2 tr. zák., není to důvodem dovolání, jestliže byl uložen přípustný druh trestu, jehož výměra byla stanovena v rámci zákonné trestní sazby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství své vyjádření uzavřel s tím, že dovolání obou obviněných jsou zjevně neopodstatněná a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obou obviněných jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že obě splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněnými uplatněné námitky skutečně lze podřadit pod některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. A konečně, samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže dovolací soud posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Určitý průlom do výše uvedené zásady připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly provedené důkazy, jejich hodnocení a učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s právními závěry obecného soudu.
Právě z tohoto úhlu pohledu zkoumal Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, neboť zásadní námitkou dovolatelů byla absence jakýchkoliv důkazů o tom, že by spolu s dalšími obviněnými skutečně založili zločinné spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. se všemi jeho znaky uvedenými v ustanovení §89 odst. 17 tr. zák. Dospěl přitom k závěru, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná. Soud prvního stupně učinil v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. veškeré potřebné důkazy, z nichž skutkové okolnosti odpovídající zákonné definici zločinného spolčení, kdy zločinné spolčení je charakterizováno jako společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, jednoznačně vyplynuly. Provedené důkazy, tj. odposlechy telefonních hovorů, výpisy o telekomunikačním provozu a výpovědi zadržených převáděných běženců i spoluobviněných, vyhodnotil způsobem, jemuž z hlediska ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. nelze nic vytknout. Důsledně se zabýval veškerými okolnostmi významnými pro rozhodnutí, přičemž své úvahy o naplnění zákonných znaků trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. v jednání obviněných podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl. Ani Nejvyšší soud, podobně jako soud odvolací, v těchto úvahách neshledal žádnou nelogičnost či nesprávnost a pro stručnost odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, zejména pak na str. 49 – 50, s jejichž obsahem se rovněž plně ztotožňuje. Na těchto závěrech nemůže ničeho změnit ani kritický názor Nejvyššího soudu na znění skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, kdy vedle popisu skutečností, jimiž byla prokazována existence zločinného spolčení a účast obviněných na jeho fungování, se nadbytečně operovalo pojmy a formulacemi z ustanovení §89 odst. 17 tr. zák.
K té části dovolání, v níž obviněný Ing. R. D. napadl výrok o trestu rozsudku soudu druhého stupně, Nejvyšší soud konstatuje, že jiné hmotně právní posouzení teoreticky zahrnuje i otázky ukládání trestu, avšak při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm g) tr. ř. je nutno mít na zřeteli také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy uložený druh trestu musí být podle zákona nepřípustný nebo jeho výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na konkrétní trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze než dojít k závěru, že v něm obsažený dovolací důvod je, pokud jde o hmotně právní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu, v soustavě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu při ukládání trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §23 a §31 až §34 tr. zák.).
Výklad opačný, tj. že jiná pochybení soudu vztahující se k druhu a výměře uloženého trestu je možno namítat prostřednictvím jiných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvodu uvedeného v písm. g), by nezbytně vedl k závěru o nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což jistě nebylo legislativním záměrem zákonodárce. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu umožnit dovolatelům podat dovolání i z jiných důvodů vztahujících se k druhu a výměře trestů, je zřejmé, že by tak učinil právě rozšířením vymezení zmíněného písm. h). V této souvislosti je však nutno poznamenat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k nápravě skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod.
Lze tedy uzavřít, že dovolatel svou argumentací, která směřovala výlučně proti „nepřiměřené tvrdosti“ uloženého trestu, aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. nenaplnil. Platí totiž, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Pokud jde o uložený trest, dovolatel by správně na zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal pouze tehdy, pokud by namítal nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k tzv. zvláštním podmínkám při ukládání trestu, tj. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu, úhrnného trestu a společného trestu za pokračování v trestném činu ve smyslu §35 odst. 1, 2 tr. zák. a §37a tr. zák. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
O odmítnutí dovolání obviněných rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Tento postup má podklad v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik