ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.338.2007.1
sp. zn. 7 Tdo 338/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. dubna 2007 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2006, č. j. 10 To 364/2006-269, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 671/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 11. 2006, č. j. 4 T 671/2006-249, byl obviněný J. Č. uznán vinným trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. a, d) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu bylo podle §72 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. uloženo ochranné ústavní sexuologické léčení. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu bylo uloženo nahradit poškozené P. B., (dále též jen „poškozená“), škodu ve výši 2.600,- Kč a poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 1.057,47 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Výše uvedených trestných činů se obviněný podle výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 11. 5. 2006 kolem 22.15 hod. zezadu fyzicky napadl poškozenou P. B. a násilím ji odvlekl na odlehlé místo mimo silnici, kde ji povalil do trávy, strhal z ní oblečení a přes její odpor na ní vykonal soulož, po níž jí přikázal, aby zůstala na místě ležet na břiše a sám utekl, když předtím poškozené odcizil tašku s peněženkou a přesně nezjištěnou hotovostí, mobilním telefonem v pouzdře, svazkem klíčů, platební kartou a doklady, vše v celkové hodnotě nejméně 6.178,- Kč, a tedy, jednak násilím donutil jiného k souloži, jednak si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, způsobil tak škodu nikoliv nepatrnou a čin spáchal na věci, kterou měl jiný při sobě, a jednak neoprávněně si opatřil nepřenosnou platební kartu jiného identifikovatelnou podle jména nebo čísla.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 12. 2006, č. j. 10 To 364/2006-269, rozhodl tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu a v rozsahu tohoto zrušení podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za výše uvedené trestné činy, ohledně nichž ponechal výrok o vině nedotčen, podle §241 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků se zařazením do věznice s ostrahou. V ostatním ponechal odvoláním napadený rozsudek rovněž nedotčen.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je toho názoru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, zejména pak v nesprávném hodnocení důkazů, když v dosavadním trestním řízení byly shromážděny pouze nepřímé důkazy, a to v tak úzkém rozsahu, že rozhodně netvoří uzavřený řetězec nepřímých důkazů jednoznačně svědčících o jeho vině. Dovolatel předně namítl, že soud neuznal jeho argument, že policejní orgány dovedl na místo, kde zahodil věci, které našel ve svém autě na zadním sedadle a které byly později ztotožněny s věcmi poškozené, a že by takovou věc jistě neudělal, pokud by poškozenou znásilnil a okradl. Dále poukázal na dle svého přesvědčení zásadní nedostatky v přípravném řízení a řízení před soudem prvního stupně, když zejména nebyl učiněn pokus zajistit tkáň pod nehty poškozené, z níž by bylo možno stanovit DNA na ztotožnění eventuálního pachatele a on mohl být jako pachatel vyloučen. V této souvislosti dovolatel dodal, že v rozsudku zmiňovaný svědek V. Č. nebyl soudem ke skutečnosti, zda byl poškrábán v obličeji a na krku, vůbec vyslechnut, takže soud si vůbec neověřil tvrzení svědkyně B., která navíc vypověděla, že byl oblečen v maskáčových kalhotách a zelené mikině (nikoliv tedy v červené, jak uvedla poškozená). Nedostatek výpovědi V. Č., pokud jde o to, v čem byl po příchodu do zaměstnání oblečen, označil dovolatel za kardinální. Do práce totiž chodí vždy v montérkách a byl tak oblečen i kritického dne. Vyslechnuty nebyly rovněž osoby, o kterých dovolatel tvrdil, že s nimi dne 11. 5. 2006 v odpoledních hodinách popíjel. Zcela nesprávně byla dle jeho názoru interpretována i skutečnost, že svůj osobní automobil značky Škoda okamžitě po skutku měl sešrotovat, z čehož orgány činné v trestním řízení dovodily, že se snažil zničit předmět, který identifikovala poškozená jako bílé vozidlo vyskytující se na místě činu. Z kopie dokladu o odevzdání železného šrotu ze dne 7. 7. 2006 v množství 550 kg, což byla karoserie jeho vozu, přitom vyplývá, že vozidlo likvidoval řádově dva měsíce po datu údajného spáchání trestného činu, nikoliv tedy okamžitě. Dále dovolatel poukázal na to, že soudy obou stupňů vycházely z jeho výpovědi ze dne 23. 8. 2006, kdy měl přiznat, že se v rozhodný den pohyboval u nádraží i na vlakové zastávce, kde byla podle obžaloby napadena jiná žena, když pro tento skutek byl zproštěn. Tuto výpověď, která byla výsledkem prostého přikyvování na otázky vyšetřovatele, však odmítl podepsat. Dovolatel poukázal rovněž i na výpověď poškozené, která údajně vůbec neviděla pachateli do obličeje, ačkoliv ho měla poškrábat ve tváři. To však dle jeho názoru nelze než tak, že by byla pachateli tváří v tvář a musela by ho tedy jednoznačně vidět a identifikovat. Poškozená však vypovídala u soudu v jeho nepřítomnosti, takže nebyla provedena ani rekognice či konfrontace s ním. Pokud jde o jeho osobní automobil Škoda bílé barvy, dovolatel uvedl, že si jej vypůjčovala řada jeho známých, ale protože byl zadržen až po třech měsících po údajném spáchání skutku, nemohl si ani vzpomenout na to, kdo a kdy s jeho osobním automobilem jezdil, a nemohl vyloučit ani jeho zneužití jinou osobou v době, kdy on sám trávil čas se svými známými v restauraci. A konečně, dovolatel připomněl, že již v odvolacím řízení uváděl, že se v mezidobí před odvolacím jednáním dozvěděl, že poškozená B. měla již cca 1x nebo 2x oznamovat své znásilnění na Obvodním oddělení Policie ČR a že tato její oznámení byla šetřena údajně s odložením věci, nicméně toto vůbec nebylo prověřováno.
Na základě výše uvedené argumentace dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky Okresního soudu v Semilech a Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a vrátil věc k novému projednání se zaujetím právního stanoviska ke způsobu a rozsahu provedeného dokazování soudem prvního stupně a k hodnocení těchto důkazů.
V doplnění dovolání ze dne 18. 1. 2007 obviněný namítl, že po svém nástupu do výkonu trestu odnětí svobody byl zařazen do nejtěžší diferenciační skupiny. Toto své zařazení vnímá jako důsledek toho, že rozhodnutí o své vině odmítá. V této souvislosti dovolatel podotkl, že byl souzen za skutek spáchaný tři měsíce po dovršení osmnácti let věku, tedy takřka ve věku mladistvých. Má za to, že soudy obou stupňů rozhodly, pokud jde o výši jeho trestu i zařazení do výkonu trestu, velmi tvrdě, i když byl trestán vůbec poprvé, což je v příkrém rozporu se zásadami ukládání trestu mladistvým a osobám blízkým věku mladistvých. Soudy v jeho případě nerespektovaly ani ustanovení §32 odst. 2 tr. zák., když mu vzhledem k jeho zdravotnímu stavu bylo uloženo ochranné léčení a trest v délce a se zařazením pro jeho výkon v ostrém kontrastu s uvedeným zákonným ustanovením.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Dle jejího názoru lze z obecných hledisek označit dovolání za přípustné, nicméně mu je třeba vytknout, že obviněným uváděné námitky, které se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom i ukládání trestu, nekorespondují s jím uváděným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přitom s ohledem na dostupný spisový materiál k dané trestní věci je možno konstatovat, že skutková zjištění učiněná nalézacím soudem nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jeho jednání. K námitce obviněného stran zařazení do věznice s ostrahou uvedla, že není důvodem pro dovolání. Své vyjádření uzavřela s tím, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou taxativně vyjmenovány v §265b tr. ř., a dále, že uplatněný dovolací důvod není v souladu s obsahem odůvodnění. Proto navrhla odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť s ohledem na ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování totiž spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení odkazující na jeden z dovolacích důvodů.
Z obsahu dovolání obviněného ale vyplývá, že jeho námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, protože nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení jeho skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž směřují výhradně proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině jeho rozsudku, který byl odvolacím soudem aprobován. Obviněný svými výše popsanými námitkami pouze polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a neuvádí žádné hmotně právní námitky, které by mohly zpochybnit použitou právní kvalifikaci. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek tak zjevně zaměnil za další odvolání, když jeho námitky jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými již v řízení před odvolacím soudem, který se jimi zabýval, ale neshledal je důvodnými.
Dovolací soud přitom dospěl k závěru, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl podle judikatury Ústavního soudu odůvodnit zásah do zjištěného skutkového děje v řízení o dovolání (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 553/05 aj.).
Lze tedy v této části uzavřít, že obviněný sice své dovolání opřel o formální deklaraci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., napadajícího právní posouzení skutku, ale svými konkrétními námitkami jej nijak nezpochybnil. Domáhal se změny skutkových zjištění učiněných soudy, přičemž teprve sekundárně v závislosti na takto dosažené změně skutkových zjištění pak mělo dojít k jeho zproštění obžaloby. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod zjevně nenaplnil.
Námitky obviněného stran výše uloženého trestu a jeho zařazení do věznice s ostrahou, které jsou dle jeho názoru v rozporu s ustanovením §32 odst. 2 tr. zák., pak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž nenaplňovaly, neboť nesouvisely s právním posouzením skutku. Výměru uloženého trestu lze dovoláním napadat toliko z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podmínkou pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu pak je, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
O takový případ se však v posuzované věci zjevně nejednalo. Obviněný byl uznán vinným trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. a, d) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Za ty byl za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák., tedy podle zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. Trest v trvání 3 (tří) roků odnětí svobody je tedy přípustným druhem trestu uloženým v rámci příslušné trestní sazby. Výše uvedený dovolací důvod obviněný nemohl naplnit prostřednictvím svých námitek tvrdících pouhou nepřiměřenost uloženého trestu s poukazem na možnost jeho snížení podle §32 odst. 2 tr. zák. Navíc podmínkou aplikace ustanovení §32 odst. 2 tr. zák. je závěr, že obviněný se činu dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky. Dle zjištěného skutkového stavu však obviněný spáchal čin ve stavu zmenšené příčetnosti, do nějž se však přivedl sám požíváním alkoholu, jehož účinky na svoji osobu dobře znal. Důvody zařazení obviněného do věznice s ostrahou podrobně vysvětlil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 5 – 6. Jeho úvahám v tomto směru nelze nic vytknout.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 5. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik