ECLI:CZ:NS:2007:7.TDO.862.2007.2
7 Tdo 862/2007-I.
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2007 dovolání obviněného Mgr. V. Z. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2007, č. j. 12 To 22/2007-1501, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 3/2005, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
24. dubna 2007, č. j. 12 To 22/2007-1501, zrušuje ve výrocích, jimiž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému Mgr. V. Z. uložena povinnost nahradit poškozené Č. s. , a. s., se sídlem P. , N. P. , náhradu škody ve výši 10.000.000,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. tato poškozená se zbytkem nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §265 tr. ř. se poškozená Č. s. , a. s., se sídlem P. , N. P. , s nárokem na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2006, č. j. 46 T 3/2005 1462, byl obviněný Mgr. V. Z. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon trestu mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti let). Týmž rozsudkem byl dále obžaloby zproštěn spoluobviněný F. M. Poškozenou Č. s. , a. s., se sídlem P. , N. p. (dále jen „poškozená“), odkázal soud toliko v odůvodnění svého rozhodnutí s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (chybějící výrok byl dodatečně doplněn opravným usnesením ze dne 19. října 2006).
Na základě odvolání obviněného, státního zástupce a poškozené věc projednal ve druhém stupni Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 12 To 22/2007, z podnětu odvolání obviněného a poškozené napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2) tr. ř. zrušil v odsuzující části a ve výroku o náhradě škody vztahujícímu se k obviněnému Mgr. V. Z. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného na základě pozměněného skutkového stavu opětovně uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podle §250 odst. 3 tr. zák. jej odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let se zkušební dobou v trvání 5 (pěti) let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. odvolací soud dále uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené náhradu škody ve výši 10.00.000,- Kč a se zbytkem nároku odkázal poškozenou podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Podle skutkových zjištění soudu druhého stupně se obviněný trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil zkráceně tak, že jako obchodní ředitel společnosti T. I., s. r. o., se sídlem P. , K H. (dále jen „T. I. “), podal dne 7. 3. 1999 žádost o otevření úvěrové linky u E. B. S. (CR), a. s., se sídlem P. , V. n. , na částku 20 milionů Kč, k této žádosti vyhotovil nebo obstaral doplňující informace, účastnil se jednání se zástupci banky a byl přítomen také uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru na částku 10.000.000,- Kč, kterou podepsal jednatel společnosti F. M. , úvěr byl čerpán po dohodě a podle pokynů M. M. a v dohodnutém termínu do 31. 5. 2000 nebyl vrácen, obviněný se tohoto jednání dopustil s vědomím, že obchodní činnost společnosti T. I. není natolik prosperující, že dává záruku následného vrácení poskytnutého úvěru, v úmyslu obohatit sebe, příp. další osoby, a tímto jednáním se podílel na způsobení škody ve výši 10.000.000,- Kč poškozené, která dne 26. 9. 2000 jako kupující uzavřela se společností E. B. S. (CR), a. s., smlouvu o prodeji podniku.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný (dále také jen „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně uvedl, že ač si je vědom skutečnosti, že skutkové závěry soudu jsou obecně vyloučeny z přezkumu v rámci řízení o dovolání, nemůže v tomto směru s rozsudkem odvolacího soudu souhlasit. Konkrétně pak vyslovil výhrady proti skutkovému závěru, že bance předložil zkreslené údaje, když finanční situace společnosti T. I., dle jeho názoru nebyla tak bezútěšná, aby se nebylo lze domnívat, že úvěr nebude splácen. Není tedy zřejmé v čem soudy spatřují nepravdivost údajů o předpokládaném obchodním vývoji společnosti. Dovolatel si ani není vědom toho, že by uvedl banku v omyl, neboť o údajné neprosperitě společnosti T. I. a potažmo její neschopnosti v budoucnu poskytnutý úvěr splácet, se dozvěděl teprve ze znaleckého posudku v průběhu trestního řízení. Dále zpochybnil závěry znaleckého posudku z oboru účetnictví vypracovaného Ing. C., neboť podle jeho názoru se soudy měly zabývat tím, zda účetní doklady následně zaúčtované až v průběhu roku 1999, které vedly k markantní změně ekonomického obrazu společnosti, nebyly vyprodukovány jako fiktivní podklady s cílem snížení daňového základu pro daň z přiznání právnických osob. V této souvislosti považuje dokazování za neúplné s tím, že měl být pořízen revizní znalecký posudek. Dovolatel rovněž zdůraznil, že nebyl účastníkem smlouvy o úvěru a bez jednání F. M. by smlouva nebyla podepsána a úvěr by tak nebyl poskytnut. Právní závěr soudů o tom, že byl spolupachatelem nepřímého pachatele, který doposud ve věci stíhán nebyl, a to M. M. , považuje za nesprávný. V další části mimořádného opravného prostředku dovolatel napadl správnost postupu nalézacího soudu, pokud k důkazu připustil čtení e mailových zpráv zaslaných údajně právě M. M. ze Spojených států amerických, neboť tím došlo k obcházení ustanovení trestního řádu o výpovědi svědka, jakož i k výraznému omezení práv obhajoby i k porušení zásady bezprostřednosti trestního řízení. Obviněný spatřuje v rozsudku odvolacího soudu také porušení zákazu reformationis in peius, když odvolací soud v rámci nového popisu skutkového děje měl doplnit takové údaje, které presumují jeho trestnost. Další svou námitku pak vznesl proti nepřiměřené délce trestního řízení zahájeného dne 3. 7. 2001, které tak trvalo téměř 6 let, jíž svým chováním nezavinil. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že adekvátní reakcí na porušení jeho ústavně zaručeného práva na projednání věci v přiměřené lhůtě mělo být zastavení trestního stíhání z důvodu podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., případně snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby nebo zmírnění trestu alespoň zkrácením zkušební doby. Dovolatel zpochybnil také naplnění materiálního znaku trestnosti svého jednání poukazem na nedostatečný stupeň společenské nebezpečnosti s ohledem na dobu, která od spáchání stíhaného skutku uplynula a která nebyla soudy náležitě zhodnocena. V závěru svého dovolání obviněný vznesl námitky proti výroku odvolacího soudu o jeho povinnosti k náhradě škody. Jimi napadl jak procesní postup nalézacího soudu, který písemnost, jíž poškozená uplatnila nárok na náhradu, přečetl v hlavním líčení až po jeho zahájení a dokazování, konkrétně po výslechu obviněného M. a dále rovněž výhrady hmotně právního charakteru o tom, že si Vrchní soud v Praze nevyjasnil právní režim, jímž se nárok na náhradu škod bude řídit. Poukázal na to, že je osobou odlišnou od právnické osoby T. I. , jejímž jménem jednal F. M. Pokud by proti němu nárok na náhradu škody existoval, byl by dle jeho názoru opřen o §420 občanského zákoníku a s ohledem na znění §106 odst. 1 téhož předpisu a marné uplynutí subjektivní promlčecí lhůty i promlčen. Vlivem nesprávné aplikace hmotně právního předpisu, konkrétně občanského zákoníku, mu však soud povinnost k náhradě škody uložil.
Na základě výše rekapitulované argumentace dovolatel alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud buď dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby rozsudek odvolacího soudu a všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil a znovu rozhodl tak, že obviněný se obžaloby pro skutek tam uvedený zprošťuje. V následném doplnění dovolání pak pro případ, že Nejvyšší soud shledá vadným pouze výrok o náhradě škody, navrhl, aby Nejvyšší soud tento výrok zrušil a poté postupoval podle §265m odst. 2 tr. ř.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ta v prvé řadě konstatovala, že neshledala extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací skutku v tom smyslu, že by tento skutek neměl být posouzen jako trestný čin. Jako nepřípustnou označila především námitku, že konstatování soudu o nedostatečné ekonomické prosperitě společnosti a nedostatku záruk vrácení úvěru vycházelo ze zmanipulovaného účetnictví společnosti, námitku zpochybňující závěry znaleckého posudku z oboru účetnictví Ing. C. a námitku, že ve věci nebyl vypracován znalecký posudek nový. K procesní námitce, že došlo k provedení důkazu, který neměl být připuštěn, když nalézací soud měl vycházet z čtení e-mailů M. M., zdůraznila, že obsah těchto e-mailů se nestal podkladem pro odsuzující rozsudek ve věci a uvedený procesní postup byl nalézacímu soudu vytknut již v odvolacím řízení. Odmítnout je dle jejího názoru nutné rovněž i námitku, že doplněním popisu skutku v odvolacím řízení došlo k porušení zákazu reformace in peius. K tomu konstatovala, že za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného podle §259 odst. 4 tr. ř. je nutno považovat každou změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká. Připustila, že „změna k horšímu“ se může projevit i ve skutkových zjištěních, avšak zákaz reformace in peius není možné chápat tak, že z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly ve skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny. Pokud použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Takové doplnění samo o sobě nijak postavení obviněného nezhoršuje, pokud se tím nezmění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným, ani se nezpřísňuje právní kvalifikace, ani uložený trest. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nelze podřadit ani námitku dovolatele stran nepřiměřené délky trestního řízení, neboť otázka zastavení trestního stíhání je otázkou procesní a nikoliv hmotně právní. Nadto odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvedl, že i právě s ohledem na dobu, která uplynula od spáchání stíhaného skutku, aplikoval ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. a uložil obviněnému podmíněný trest odnětí svobody. V této souvislosti státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství připomněla, že Evropský soud pro lidská práva v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval nějakou závaznou dobu, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou lhůtu. Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nestanoví ani žádnou výslovnou sankci, jíž by reagoval na porušení tam proklamovaného práva, a to ani v podobě zastavení trestního stíhání. Ani Ústavní soud ve svých rozhodnutích v otázce nepřiměřené délky trestního řízení nezvolil možnost zastavení trestního stíhání. Skutečnost, že v daném případě došlo k určitým obviněným nezaviněným průtahům soudy dostatečně zohlednily jako významnou při rozhodování o trestních následcích, jimiž je třeba na obviněného ke splnění účelu trestu působit. Kromě toho státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřila názor, že v daném případě k až tak zásadním průtahům ze strany orgánů činných v trestním řízení nedošlo, neboť průtahy byly zaviněny především tím, že byl zdlouhavě opatřován důkaz cestou právní pomoci v zahraničí, které z české strany nebylo lze ovlivnit. Přesto délka řízení našla odraz v mírnějším posouzení jednání obviněného jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. za současné aplikace ustanovení §88 odst. 1 téhož předpisu.
Za námitku právní, kterou lze pod v dovolání uplatněný dovolací důvod podřadit, označila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství námitku obviněného, že nebyl účastníkem smlouvy o úvěru a není spolupachatelem nestíhaného M. M., a dále jeho námitky stran výroku o náhradě škody, vyjma námitky procesní, že soud nepostupoval v souladu s ustanovením §206 odst. 2 tr. ř. a ihned po přednesení obžaloby se nedotázal poškozeného, zda navrhuje, aby obviněnému byla uložena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem a v jakém rozsahu a takto postupoval až poté, co byl proveden výslech obviněného M. K námitce obviněného, že nikoho neuvedl v omyl, konstatovala, že obviněný jako obchodní ředitel společnosti T. I. společnost E. B. S. (CR), a. s., v omyl uvedl, neboť vyhotovil nebo obstaral doplňující informace k žádosti o otevření úvěrové linky, přičemž tuto žádost sám předtím předložil, účastnil se jednání se zástupci banky a byl přítomen tomu, když byla uzavřena smlouva o kontokorentním úvěru. Údaje, které byly obsahem požadovaných informací, se neslučovaly se skutečným ekonomickým stavem společnosti a byly zkresleny účelově tak, aby smlouva o kontokorentním úvěru uzavřena byla, k čemuž by ovšem za jiných okolností nedošlo. Obviněný zjevně jako obchodní ředitel o ekonomické situaci společnosti věděl, neboť nedlouho předtím byl jejím jednatelem a s ohledem na formální postavení F. M. ve společnosti byl pověřen organizováním a zajišťováním jejího chodu. Okolnost, že smlouvu o kontokorentním úvěru podepsal F. M., na tom nic nemění. Obviněný tedy vůči bance jednal jako ve formě tzv. nepřímého pachatelství prostřednictvím jednatele společnosti jako osoby jednající bez úmyslného zavinění a nemůže obstát jeho námitka, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, což dovozoval z toho, že pokud smlouvu sám nepodepsal, nikoho v omyl neuvedl. K otázce náhrady škody pak státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyslovila názor, že poškozená mohla v daném případě uplatňovat nárok na náhradu škody pouze vůči zaměstnavateli obviněného, neboť ke vzniku škody došlo v souvislosti s plněním jeho pracovních povinností. Akceptování nároku uplatněného poškozenou vůči obviněnému tak označila za nesprávné. S ohledem na výše uvedené pak navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, pokud jde o výrok o náhradě škody.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání obviněného je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naopak nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť s ohledem na ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování totiž spočívá v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat či korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Námitky obviněného, že finanční situace společnosti a její ekonomická prosperita dávaly záruky vrácení úvěru a že účetnictví společnosti, z něhož bylo při konstatování opaku vycházeno, bylo zmanipulované, že mu nebylo prokázáno, že by věděl o špatném finančním zdraví společnosti v rozhodné době, že ve věci nebyl pořízen revizní znalecký posudek k posudku znalkyně Ing. C., jehož závěry resp. jejich správnost zpochybnil, že došlo k provedení důkazu, který neměl být připuštěn, kdy nalézací soud měl vycházet z čtení e-mailů M. M., jakož i námitka, že doplněním popisu skutku odvolacím soudem došlo k porušení zákazu reformace in peius, nejsou podřaditelné pod obviněným deklarovaný ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. a tudíž nejsou způsobilé k projednání v řízení o dovolání. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl podle judikatury Ústavního soudu odůvodnit zásah do zjištěného skutkového děje v řízení o dovolání (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 553/05 aj.), neshledal. V tomto směru Nejvyšší soud dává za pravdu závěrům státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství obsaženým v jejím vyjádření k dovolání a pro stručnost na ně odkazuje.
Přisvědčit naopak nelze státní zástupkyni Nejvyššího státního zastupitelství v názoru, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit námitku, že soudy v daném případě nezhodnotily všechny okolnosti významné pro posouzení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost, když zejména nepřihlédly k době, která uplynula od údajného spáchání trestného činu a nepřistoupily k zastavení trestního stíhání či snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby nebo alespoň ke zkrácení zkušební doby při ukládání podmíněného trestu. Nejvyšší soud již v minulosti (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1324/2005-I) přiznal takové námitce způsobilost být přezkoumána v rámci řízení o dovolání s tím, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje. V daném případě je však námitku obviněného nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6 Úmluvy je třeba v první řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Stát prostřednictvím k tomu určených orgánů rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případná potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů. Účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití (§1 odst. 1 tr. ř.). Trestní řízení je pak ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění shora popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je obecná akceptace závěru o možnosti zastavení trestního stíhání z důvodu průtahů v řízení zásadně nepřijatelná (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004).
Přestože lze konstatovat, že od spáchání trestného činu obviněným uplynula delší doba a v projednávané trestní věci došlo k průtahům, které byly způsobeny opatřováním důkazů cestou právní pomoci v zahraničí a nikoliv obviněným, Nejvyšší soud ve shodě s dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu, který ani v jednom z případů, v nichž řešil otázku průtahů v řízení a překročení přiměřené délky řízení, nezvolil možnost zastavení trestního stíhání, i svou vlastní, uzavírá, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nepodmiňuje závěr o možnosti (nebo dokonce nutnosti) zastavit trestní stíhání a ani v projednávaném případě není důvod pro takový postup.
Na straně druhé však Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04, mimo jiné konstatoval, že „z hlediska maxim právního státu je nepřípustné, aby obecný soud sice připustil porušení základního práva, avšak z něj nevyvodil závěry, které by směřovaly k efektivní ochraně základních práv jednotlivce“ a dále že „Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Ačkoliv Evropský soud pro lidská práva ani Evropská komise pro lidská práva nevyvodily z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy povinnost smluvního státu kompenzovat porušení zastavením trestního stíhání nebo zmírněním trestu, současně takovou formu kompenzace nevyloučily. Důsledně vzato tuto povinnost vzhledem ke svým výše uvedeným oprávněním ani vyvodit nemohly. Naopak však takové formy kompenzace považuje Evropský soud pro lidská práva za dostatečnou nápravu porušení práva, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a pokud jde o zmírnění trestu uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek E. v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též R., B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má Evropský soud pro lidská práva za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci B. v. N. formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen“.
Požadavku formulovanému Evropským soudem pro lidská práva v posledně citovaném rozhodnutí rozsudek nalézacího soudu dostál. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na odůvodnění rozsudku na str. 8 – 9, s nímž se plně ztotožňuje.
Za námitky právní, které lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno považovat také námitku obviněného, že nebyl účastníkem smlouvy o úvěru, což má zásadní význam pro posouzení jeho trestní odpovědnosti a že není spolupachatelem nestíhaného M. M. , jakož i námitky namířené proti výroku o náhradě škody vyjma té, kdy obviněný vytkl nalézacímu soudu, že nepostupoval v souladu s ustanovením §206 odst. 2 tr. ř.
Pokud jde o první z obou těchto námitek Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který se s ní na str. 4 – 5 vypořádal způsobem, jemuž nelze nic vytknout a k němuž dovolací soud nemá, čeho by doplnil. I tuto námitku obviněného hodnotí jako zjevně neopodstatněnou.
Jinak je tomu ovšem u námitky stran výroku o náhradě škody. Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že obviněný již v písemně vyhotovené závěrečné řeči dne 3. 2. 2006 (č. l. 1383), jakož i v odvolání ze dne 30. 5. 2006 (č. l. 1441) vznesl námitku promlčení nároku poškozené na náhradu škody. Touto námitkou a s ní související argumentací se však ani soud nalézací ani soud odvolací, jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, vůbec nezabývaly. Protože promlčený nárok na náhradu škody, bylo-li promlčení škůdcem namítnuto, nemůže soud přiznat, bez ohledu na to, zda odpovědnost za škodu se řídí občanským zákoníkem, či jiným hmotně právním předpisem např. zákoníkem práce (což také nebylo před rozhodnutím o náhradě škody soudem vyřešeno, jak na to poukazuje státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání), nezbylo Nejvyššímu soudu než aby výroky rozsudku odvolacího soudu, jimiž byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody poškozené a poškozená byla se zbytkem nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, zrušil a stejně postupoval i u rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke zrušení pozbyla podkladu. Vzhledem k pozici, která adheznímu řízení přísluší v rámci řízení trestního a z níž vyplývá, že není účelné, aby se před soudem prvního stupně vedlo řízení podle trestního řádu výlučně jen o nároku na náhradu škody v situaci, kdy otázka viny a trestu byla již pravomocně rozhodnuta, pak poškozenou Českou spořitelnu právem odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik