ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1013.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1013/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2007 dovolání obviněného F. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 11 To 15/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 99/2006, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují :
- rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 11 To 15/2007, v části, v níž byl ponechán nedotčeným výrok o vině trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., a dále ve výroku o trestu, a
- rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 1 T 99/2006, ve výroku o vině trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kolíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný F. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 1 T 99/2006, uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §209 odst. 1, §35 odst. 1, §60a odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na třináct měsíců s dohledem; podle §58 odst. 1 písm. a), §60a odst. 2 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestných činů poškozování cizích práv a krádeže dopustil tím, že
- dne 2. 8. 2005 kolem 20.00 hodin v OD K. v K. odcizil z regálu drogistické zboží v ceně 3.135,- Kč, byl přistižen pracovníky bezpečnostní agentury a když byl předán hlídce Městské policie v K., uvedl, že se jmenuje A. Š., bytem L., L., byl srozuměn s tím, že jednání bude postoupeno jako přestupek k projednání a rozhodnutí M. ú. v K., který věc postoupil M. ú. v L., který věc proti A. Š. projednával a dne 14. 9. 2005 vydal příkaz, kterým rozhodl, že se A. Š. dopustil tohoto jednání a uložil mu pokutu 500,- Kč, po odporu a projednání bylo přestupkové řízení zastaveno;
- dne 3. 10. 2005 kolem 09.00 hodin odcizil v OD B. v K. drogistické zboží v ceně 2.836,80 Kč, po zadržení a předání policejní hlídce uvedl, že se jmenuje A. Š., při prověřování totožnosti byla zjištěna jeho pravá identita.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil do výroku o vině i trestu. Z podnětu podaného odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 11 To 15/2007, rozsudek soudu prvního stupně podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen ve výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a ve výroku o trestu a skutek spočívající v tom, že obviněný dne 2. 8. 2005 kolem 20. hodiny odcizil v obchodním domě K. v K. drogistické zboží v ceně 3.135,- Kč a dne 3. 10. 2005 kolem 9. hodiny odcizil v obchodním domě B. v K. drogistické zboží v ceně 2.836,80 Kč, byl postoupen k projednání M. ú. v K. Tímtéž rozsudkem byl obviněnému za trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta.
Obviněný podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájkyně dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d), g) tr. ř. a namítl, že u některých úkonů neměl obhájce, ačkoliv jej míti měl, hlavní líčení dne 5. 12. 2006 bylo konáno v jeho nepřítomnosti a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Uvedl, že ani v jednom případě se neprokazoval dokladem znějícím na jméno A. Š., a proto se nemohl dopustit trestného činu poškozování cizích práv podle §209 tr. zák. Tvrdil, že neměl v úmyslu A. Š. jakkoliv poškodit na jeho právech, a očekával, že policie podle fotografie pozná, že se o A. Š. nejedná. Z toho vyvozoval, že nebylo prokázáno úmyslné zavinění ani materiální stránka trestného činu, neboť stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost je nepatrný. Skutek, který mu je kladen za vinu, tak podle něj nevykazuje znaky trestného činu ani po stránce formální, ani materiální. Vytkl, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhované důkazy, zejména výslechy svědků J. D., F. a J. B., svědkyně Š. mladší i starší a por. Z., přičemž tito svědci by mohli uvést okolnosti svědčící v jeho prospěch. Skutečnost, že soudy tyto navrhované důkazy neprovedly, má podle něj za následek, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav. Obviněný dále namítl, že při hlavním líčení konaném dne 26. 9. 2006 uvedl, že nebude vypovídat, protože mu nebyl ustanoven obhájce, který by měl možnost klást otázky svědkům, přesto bylo hlavní líčení konáno. Soud následně sice rozhodl o jeho nároku na bezplatnou obhajobu, a to podle §36 odst. 3 tr. ř. z důvodu nutné obhajoby, avšak návrhy obhájkyně, aby byli vyslechnuti svědci slyšení před jejím ustanovením, zamítl, z čehož vyvozoval, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soudu prvního stupně též vytkl, že konal dne 5. 12. 2006 hlavní líčení v jeho nepřítomnosti přesto, že mu zaslal lékařskou zprávu a obhájkyně žádala o odročení hlavního líčení. Tímto postupem bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel měl rovněž za to, že pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněnému není cizí porušování cizích práv s odkazem na trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 33 T 7/2006, porušil princip presumpce neviny, neboť je přesvědčen, že při hlavním líčení v uvedené věci prokáže svoji nevinu. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kolíně zrušil a sám jej zprostil obžaloby, event. aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání shledal námitky obviněného stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. zjevně neopodstatněnými, neboť v rámci hlavního líčení konaného dne 26. 9. 2006 nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby. Obviněný, který se dříve nacházel ve výkonu trestu, byl propuštěn nejpozději dne 7. 9. 2006. Je-li v odůvodnění usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 1 T 99/2006, uvedeno, že obviněnému byl ustanoven obhájce s odkazem na §33 odst. 3, 4 tr. ř. a že se jedná o nutnou obhajobu ve smyslu §36 odst. 3 tr. ř., pak je toto konstatování podle něj zmatečné, neboť citovaná ustanovení dopadají na případy, kdy se koná řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Stran důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně mohl dne 5. 12. 2006 konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, protože pro takový postup byly splněny všechny podmínky. Poukázal zejména na to, že všichni svědci byli slyšeni za přítomnosti obviněného v dřívějších hlavních líčeních, že dokazování se dne 5. 12. 2006 omezilo na čtení listin a dovolatelova práva ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod by tak nebyla porušena ani pro případ, že svoji neúčast řádně omluvil. Z obsahu spisového materiálu však podle něj neplyne, že by obviněný ze zdravotních důvodů nebyl schopen účasti u hlavního líčení. Státní zástupce naznačil, že vznikají vážné pochybnosti o tom, zda skutek vykazuje znaky trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Jednání obviněného mělo z materiálního hlediska pro poškozeného obdobné důsledky, jako kdyby byl jinou osobou nepravdivě obviněn z přestupku, což lze ovšem posoudit toliko jako přestupek podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. v platném znění. Jestliže není trestným činem ani výslovné křivé obvinění jiné osoby ze spáchání přestupku, považoval za problematické, aby za trestný čin podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. bylo považováno jiné klamavé jednání vůči orgánu šetřícímu přestupek, který má za následek, že v přestupkovém řízení je postižena osoba, která žádný přestupek nespáchala. Upozornil i na skutečnost, že v popisu skutku ani v odůvodnění rozhodnutí není specifikováno, jaké právo A. Š. mělo být porušeno. Přes uvedené ovšem dodal, že námitky dovolatele jak proti existenci subjektivní stránky, tak proti materiálnímu znaku se odvíjejí od tvrzení, že celou věc zavinili policisté, kteří okamžitě nezjistili nepravdivost jím uváděných osobních údajů. Skutečnost, že příslušnými orgány nebyla okamžitě zjištěna nepravdivost údajů obviněného o jeho totožnosti, není podle jeho názoru sama o sobě způsobilá jakkoliv snižovat společenskou nebezpečnost jeho činu; tak by tomu snad mohlo být pouze v případě, že by obviněný uvedl údaje, jejichž nepravdivost by byla „do očí bijící“, o což ale v posuzovaném případě nešlo. Uzavřel, že dovolatelovy námitky, jimiž odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak zčásti neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu a zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání, bylo-li podáno s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je důvodné, bylo-li podáno s odkazem na §265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř. je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Tento dovolací důvod postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná oprávnění a povinnosti. Současně je vhodné uvést, že podle praxe soudů citovaný dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikováno též pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněný vytkl, že soud prvního stupně dne 26. 9. 2006 konal hlavní líčení, ačkoliv neměl obhájce, a třebaže dne 5. 10. 2006 rozhodl, že má nárok na obhajobu bezplatnou, a to podle §36 odst. 3 tr. ř. z důvodu nutné obhajoby, zamítl žádost ustanovené obhájkyně, aby byli znovu vyslechnuti svědci slyšení před jejím ustanovením, čímž porušil jeho právo na obhajobu. Námitky obviněného nemohou obstát.
Na obviněného byla podána obžaloba pro pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., tedy trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranici nepřevyšuje pět let, a v řízení o nichž, neexistuje-li jiný důvod nutné obhajoby, obhájce mít nemusí (§36 odst. 3 tr. ř. a contrario). Obviněný však v době podání obžaloby obhájce mít musel, poněvadž byl ve výkonu trestu odnětí svobody [§36 odst. 1 písm. a) tr. ř.], a už v přípravném řízení mu proto byla ustanovena obhájkyně JUDr. A. B. Obviněný však byl dne 7. 9. 2006 z výkonu trestu odnětí svobody propuštěn, důvod nutné obhajoby pominul, a proto Okresní soud v Kolíně dne 25. 8. 2006 opatřením pod sp. zn. 1 T 99/2006 zrušil ustanovení jmenované obhájkyně. Obviněný si byl této okolnosti vědom, o čemž svědčí jeho přípis Okresnímu soudu v Kolíně, jímž žádal o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou a ustanovení obhájkyně JUDr. A. B., aniž by ale současně osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby (č. l. 174). V hlavním líčení dne 26. 9. 2006 odmítl vypovídat, neboť mu obhájce nebyl ustanoven, soud prvního stupně v hlavním líčení vyslechl svědky P. Č. a A. Š., jimž obviněný kladl též otázky. Obviněný posléze osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby si náklady obhajoby hradil (č. l. 185-194) a Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 1 T 99/2006, rozhodl tak, že obviněný má nárok na obhajobu bezplatnou a jeho obhájkyní ustanovil JUDr. A. B., protože obviněný o ustanovení obhájce požádal.
Z této rekapitulace zjevně vyplývá, že konal-li soud prvního stupně dne 26. 9. 2006 hlavní líčení, aniž by obviněný měl obhájce, nic takovému postupu nebránilo; obviněný si obhájce nezvolil a nebyl důvod mu jej ustanovit, neboť žádný důvod nutné obhajoby uvedený v §36 tr. ř. dán nebyl. Byla-li posléze obviněnému po rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněnému podle §33 odst. 4 tr. ř. ustanovena obhájkyně JUDr. A. B., je takové ustanovení účinné od rozhodnutí soudu a trvá po celou dobu existence nároku na bezplatnou obhajobu. Nelze ale na jeho podkladě žádat, aby byly znovu opakovány důkazy provedené před ustanovením obhájkyně v době, kdy žádný důvod nutné obhajoby dán nebyl.
Je pravdou, že v odůvodnění usnesení o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a ustanovení obhájkyně soud prvního stupně nesprávně uvedl, že vzhledem k právní kvalifikaci jednání obviněného jsou náklady obhajoby poměrně značné a že jde o případ nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. Toto pochybení soudu ale fakticky žádný vliv na vyloženou situaci nemá, samo o sobě totiž nemůže založit důvod nutné obhajoby, aniž by takový důvod reálně existoval.
Postupem soudu prvního stupně, konal-li dne 26. 9. 2006 hlavní líčení, ač obviněný neměl obhájce, a nevyhověl-li žádosti obhájkyně ustanovené dne 5. 10. 2006 o opakování důkazů provedených před jejím ustanovením, nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu a nebyla jím ani porušena ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Znamená to, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podle §202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Odchylně jsou vymezeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§202 odst. 4 tr. ř.), avšak o tuto situaci se v posuzovaném případě nejedná.
Obviněný v dovolání vytkl, že hlavní líčení bylo dne 5. 12. 2006 konáno v jeho nepřítomnosti, ač svoji neúčast řádně a včas omluvil zdravotními důvody, o čemž doložil lékařskou zprávu, a prostřednictvím obhájkyně požádal o odročení hlavního líčení. Podle jeho tvrzení mu nebyl proveden jen malý chirurgický zákrok, jak uvádí odvolací soud, a nebyl schopen cestovat z místa bydliště na vzdálenost 150 km před Okresní soud v Kolíně. Námitka obviněného není opodstatněná.
Z obsahu spisu vyplývá, že obviněný vzal termín konání odročeného hlavního líčení stanoveného na dny 5. 12. 2006 a 19. 12. 2006 na vědomí v hlavním líčení dne 31. 10. 2006 s tím, že nežádal již písemné předvolání (č. l. 224).
Dne 29. 11. 2006 bylo Okresnímu soudu v Kolíně doručeno podání obviněného, jímž žádal o odročení hlavního líčení ze zdravotních důvodů. V hlavní líčení dne 5. 12. 2006 obhájkyně obviněného rovněž žádala o odročení hlavního líčení vzhledem ke zdravotnímu stavu obviněného a předložila lékařskou zprávu z 1. 12. 2006 (č. l. 245).
Soud prvního stupně však tento návrh neakceptoval a rozhodl, že hlavní líčení provede v nepřítomnosti obviněného, načež v hlavním líčení k důkazu četl listiny konkretizované na č. l. 246. V odůvodnění svého rozsudku vyložil, že z předložené lékařské zprávy ze dne 1. 12. 2006 plyne, že obviněný byl u lékaře bez potíží, doporučena byla pouze toaleta, tylex, genta, krytí s další kontrolou dne 4. 12. 2006, a proto nic obviněnému nebránilo, aby se osobně dostavil (strana 3 rozsudku).
Výtka obviněného, že hlavní líčení bylo dne 5. 12. 2006 konáno v jeho nepřítomnosti, ač se řádně a včas omluvil a žádal o jeho odročení, byla součástí odvolacích námitek obviněného a odvolací soud ji neshledal důvodnou (strana 3 rozsudku odvolacího soudu). Konstatoval, že obviněný svoji žádost doložil lékařskou zprávou, podle níž mu byl pro infekci na nehtu nohy dne 20. 11. 2006 proveden malý chirurgický výkon; od 28. 11. 2006 byl v podstatě bez potíží, a proto úsudek, že se k hlavnímu líčení dne 5. 12. 2006 mohl dostavit, shledal správným. Konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle něj nedošlo k omezení práva na obhajobu, které by ovlivnilo výsledek trestního řízení v neprospěch obviněného, dokazování se omezilo jen na přečtení listinných důkazů.
Dovolací soud závěry odvolacího soudu sdílí. Z lékařské zprávy vystavené dne 1. 12. 2006 se skutečně podává, že 20. 11. 2006 se obviněný podrobil chirurgickému výkonu z důvodu afekce při nehtu halluxu vlevo, podroboval se lékařským kontrolám ve dnech 24. 11., 28. 11. a 1. 12. 2006. Zatímco při kontrole dne 24. 11. 2006 udával docela velké bolesti, čemuž odpovídalo i zjištění lékaře, dne 28. 11. 2006 byl již bez problémů a bolestí a stejně tak bez potíží byl při kontrole dne 1. 12. 2006. S tím korespondovalo i zjištění a doporučení lékaře, jak je zmiňuje odvolací soud. Pokud za tohoto stavu soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žádná objektivní překážka obviněnému v osobní účasti v hlavním líčení nebránila, jde o závěr korespondující s obsahem předložených lékařských zpráv. Není významné, zda lze chirurgický zákrok označit jako malý chirurgický výkon či nikoliv, významné je, že zdravotní omezení konstatované v lékařské zprávě cestě obviněného k soudu nepřekáželo.
Výhrady obviněného vůči správnosti postupu soudu prvního stupně nemohou proto obstát. Obviněný svoji nepřítomnost v hlavním líčení dne 5. 12. 2006 omluvil sice včas, ale nikoliv řádně, poněvadž mu v osobní účasti žádná objektivní překážka nebránila; konkrétní okolnosti umožňovaly učinit závěr, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, poněvadž v hlavním líčení byly čteny toliko listiny, přičemž výslechu svědků, jejichž výpovědi byly z hlediska skutkových zjištění relevantních pro právní závěr o vině obviněného trestným činem poškozování cizích práv zásadní, byl obviněný přítomen a měl možnost jim klást otázky. Pokud za těchto okolností konal soud prvního stupně hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, stalo se tak za splnění všech zákonných podmínek §202 odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud se zabýval nepřítomností obviněného v hlavním líčení konaném dne 5. 12. 2006 i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále Listiny) a dále jeho práv zajištěných čl. 6 odst. 1, 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva), jak obviněný též naznačoval. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).
S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně; důležité je, aby konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.
Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup soudu prvního stupně nebyl nekorektní. Obviněný svoji neúčast řádně neomluvil, žádost o odročení hlavního líčení neopřel o důvody, jež by bylo možné akceptovat. Postup soudu prvního stupně, který se rozhodl provést hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, tedy není tím zásahem do zmíněného práva obviněného, který by nebylo možno akceptovat; soud k němu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil též námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Kolíně a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Praze. Povahu námitek skutkových mají především ty výhrady obviněného, jimiž brojil proti rozsahu dokazování a vytýkal, že nebylo vyhověno jeho návrhu na výslech svědků J. D., F. a J. B., svědkyně Š. mladší i starší a por. Z.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strana 3 rozsudku soudu prvního stupně a strana 2 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, a učinily skutková zjištění, která nelze než akceptovat. Na tomto závěru ničeho nemění ani výhrada obviněného stran rozsahu dokazování, protože je zjevné, že stávající skutková zjištění by doplněním dokazování ve směru naznačeném obviněným znejistěna být nemohla a ostatně ani sám obviněný tak relevantně neučinil; opodstatněně proto soud prvního stupně návrh obviněného vyhodnotil jako nadbytečný.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. po stránce formální i materiální, poněvadž namítl, že jeho jednání nenese znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, a to zejména pro absenci subjektivní stránky, a nevykazuje ani stupeň nebezpečnosti pro společnost vyžadovaný pro trestný čin.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl.
Naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je podmíněno způsobením vážné újmy na právech a podvodným jednáním, spočívajícím v uvedení někoho v omyl. Způsobení vážné újmy na právech je třeba podle konstantní judikatury soudů vždy třeba zkoumat ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu, přičemž zejména je nutné posoudit, o jaké právo šlo, jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného. Soudy obou stupňů spatřovaly způsobení vážné újmy na právech poškozeného A. Š. v jeho projednání a dokonce postižení před přestupkovou komisí. Odvolací soud výslovně konstatoval, že obviněný „způsobil Š. odsouzení v přestupkovém řízení, což je bezpochyby vážná újma na jeho osobnostních právech, protože očištěn byl až později“ (strana 2 napadeného rozsudku).
Závěry odvolacího soudu nejsou přesvědčivé, nevystihují totiž všechny aspekty, jež jsou pro posouzení závažnosti újmy na právech poškozeného A. Š. relevantní. Ani dovolací soud nezpochybňuje, že jednání obviněného znamenalo zásah do práv poškozeného, poněvadž vedlo k tomu, že poškozený byl nejprve příkazem vydaným M. ú. v L. uznán vinným přestupkem proti majetku podle §50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (nadále zákon o přestupcích), a byla mu uložena pokuta 500,- Kč, ale po podání odporu (a zrušení příkazu) bylo řízení o přestupku zastaveno, poněvadž vyšlo najevo, že A. Š. skutek nespáchal.
Podstata činu obviněného před orgány policie (ať už městské či státní) spočívala v tom, že jako osoba přistižená při krádeži drogistického zboží nepravdivě uvedl jméno, příjmení a další osobní údaje poškozeného A. Š., který byl posléze obviněn a projednáván pro odpovídající přestupek v přestupkovém řízení. Z materiálního hlediska mělo proto jeho jednání pro poškozeného obdobné důsledky, jako by byl jinou osobou nepravdivě obviněn z přestupku. V tomto smyslu se ostatně vyjádřil i sám poškozený A. Š., když ve své výpovědi v hlavním líčení dne 26. 9. 2006 mimo jiné uvedl, že jednáním obviněného „se cítil křivě obviněn před přestupkovou komisí“ (č. l. 180).
Nepravdivé obvinění z přestupku nezakládá znaky trestného činu křivého obvinění podle §174 tr. zák., lze je však posoudit jako přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, jehož se dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití nepravdivým obviněním z přestupku. Státní zástupce v tomto kontextu přiléhavě uvedl, že jestliže není trestným činem ani výslovné křivé obvinění jiné osoby ze spáchání přestupku, je problematické, aby za trestný čin podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. bylo považováno jiné klamavé jednání vůči orgánu šetřícímu přestupek, které má za následek, že v přestupkovém řízení je obviněna a postižena osoba, která žádný přestupek nespáchala. Jinými slovy to znamená, že újma na právech jiné osoby, která vznikne tím, že je křivě obviněna ze spáchání přestupku, zpravidla není tak významná, aby byla její závažnost srovnatelná se závažností vyžadovanou pro trestný čin.
Svědek A. Š. k následkům činu obviněného pro svoji osobu v hlavním líčení uvedl, že „obviněný mu napsal nějaké dopisy, v podstatě se přiznával k tomu, že udělal nějakou chybu, v dopisech se mu v podstatě omluvil, chce to považovat za uzavřené a nechce s tím mít nic společného“ (č. l. 180). Zváží-li se toto vyjádření poškozeného a skutečnost, že řízení o přestupku bylo zastaveno, lze z pohledu naplnění znaku „způsobení vážné újmy na právech“ proto vyslovit důvodné pochybnosti o tom, že intenzita újmy způsobené na právech poškozeného A. Š. opodstatňuje závěr, že tato újma byla vážná.
Dovolací soud připomíná, že v právních závěrech soudů zůstal stranou jejich pozornosti ústavní princip proporcionality – tedy především ta skutečnost, zda v projednávaném případě převažuje zájem společnosti na účinném stíhání takového jednání, zda použité prostředky trestní represe jsou oprávněné vzhledem ke sledovanému cíli, a v návaznosti na něj nutno přihlédnout k limitům trestního práva vymezených principem „ultima ratio“ majícím ústavněprávní základ právě v principu proporcionality (k tomu též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 227/05). Není žádoucí, aby ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, o niž v tomto případě v podstatě jde, aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot stanovených v trestním zákoně a vymezených v jednotlivých skutkových podstatách trestných činů. Přitom není pochyb, že účinnější prostředky ochrany občanské cti fyzické osoby nabízí jiné odvětví práva (např. §11 občanského zákoníku).
Bude tedy na soudu prvního stupně, aby se otázkou právního posouzení činu obviněného znovu zabýval a shledá-li, že by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, aby tomuto jinému orgánu příslušnému o něm rozhodovat věc postoupil.
Naopak nelze akceptovat námitku obviněného, že se pro absenci zavinění ve formě úmyslu nemohl dopustit trestného činu, poněvadž neměl v úmyslu A. Š. jakkoliv poškodit na jeho právech. Obviněný v daných souvislostech uvedl, že ani nevěděl, že by se trestného činu poškozování cizích práv mohl dopustit, protože očekával, že policie podle fotografie okamžitě pozná, že se o A. Š. nejedná. Znovu zdůraznil, že chyba byla na straně Policie ČR v K., která ho dne 2. 8. 2005 propustila na svobodu, přestože podle fotografie z počítače muselo být jasné, že se nejmenuje A. Š., a on sám nikdy a nikde doklady na toto jméno nepředložil.
Odvolací soud v daných souvislostech poznamenal, že není pochyb o tom, že obviněný skutečně městské či státní policii sdělil, že se jmenuje A. Š. a uvedl nejen bydliště a jméno narození, ale i další bližší osobní údaje. Poukázal na odlišné údaje udávaného samotným obviněným ohledně motivu jednání, a výstižně uvedl, že důležitější než to, co možná obviněný mínil, je to, co udělal, tj. že způsobil, že poškozený A. Š. byl projednáván v přestupkovém řízení. Tato zjištění a závěry bez pochybností naplňují znaky úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. Ve smyslu tohoto ustanovení je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Srozumění zde vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Způsobení takového následku ale není jeho přímým cílem, ani jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť vedlejšího, následku významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby. Právě o takovou situaci se zjevně jednalo. Obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že přivodí přestupkové řízení, popř. i uložení sankce osobě, jejímž jménem vystupoval, i kdyby to nebyl jeho prvotní záměr, poněvadž před orgány policie svoji pravou totožnost neodhalil. Nutno všem dodat, že s ohledem na výhrady dovolacího soudu vůči naplnění jiných znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., nejsou tyto závěry určující.
Veden těmito důvody Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 11 To 15/2007, v části, v níž byl ponechán nedotčeným výrok o vině trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., a dále ve výroku o trestu, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 1 T 99/2006, ve výroku o vině trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., poněvadž spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Kolíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková