ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1027.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1027/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2007 o dovolání obviněného T. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 61 To 152/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 37/2006, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 61 To 152/2007, v celé odsuzující části týkající se obviněného T. B., a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 4 T 37/2006, v části týkající se obviněného T. B.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 4 T 37/2006, byli obvinění T. B. a J. Č. uznáni vinnými, že:
„dne 17. 11. 2003 v době od 05:30 hod. do 06:00 hod. v P., v baru obžalovaný T. B. jako člen ostrahy uvedeného baru společně s dalšími asi třemi neztotožněnými osobami vyzval k odchodu z uvedeného podniku před uzavírací dobou hosty – poškozené Mgr. M. L. a P. K., a když této výzvy nechtěli uposlechnout, nevybíravým způsobem je násilím vyvedli z podniku, přičemž je přitom bili, a pak je vyhodili ven tak razantně, až oba poškození upadli na zem; poté obžalovaný J. Č. sám ležícího Mgr. M. L. udeřil pěstí do obličeje a opakovaně ho kopnul, čímž mu způsobil zlomeninu zygomaticomaxillárního komplexu vpravo se zlomeninou spodiny pravé očnice s posunem úlomků, pohmoždění a kožní oděrku nosu, krevní podlitiny víček pravého oka a pohmoždění a kožní oděrku horního rtu s dobou hojení do čtyř až pěti týdnů bez trvalých následků, přičemž údery do obličeje mohlo být poškozenému způsobeno zranění vážnějšího charakteru, které by bezprostředně ohrožovalo život poškozeného, kdyby např. došlo k nitrolebnímu krvácení, nebo by nezbytné léčení přesáhlo trvání šesti týdnů, např. při dvojité zlomenině dolní čelisti, což by v obou případech bylo nutno považovat za těžkou újmu na zdraví (poranění mozku, nebo déletrvající vážná porucha zdraví)“.
Takto popsané jednání obviněného T. B. soud právně posoudil jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jednání obviněného J. Č. soud kvalifikoval jako trestné činy ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle 8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody na dva roky podmíněně odložený na zkušební dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. soud současně učinil výrok o náhradě škody, který se týkal pouze obviněného J. Č.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a poškozený Mgr. M. L. odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 61 To 152/2007, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním již jen obviněný T. B. (dále převážně jen „dovolatel“). Učinil tak prostřednictvím obhájce JUDr. J. M. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel v prvé řadě namítl, že nalézací soud učinil skutkové závěry v rozporu se způsobem hodnocení důkazů v odůvodnění svého rozhodnutí. Poukázal na skutečnost, že rozsudek nalézacího soudu jemu a jiným nezjištěným osobám kolektivně klade za vinu, že nevybíravým způsobem, násilím vyvedl oba poškozené z podniku, nebránil násilnému jednání ze strany jiných osob a byl tak s nimi zajedno; postrádal jakékoli důkazy o přímém násilí, kterého se údajně měl vůči poškozeným dopustit. Pokud soud argumentoval i judikátem Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 102/2004, nesouhlasil s jeho aplikací, neboť jde o rozhodnutí, které se vztahuje k typově zcela odlišné záležitosti. Tuto část dovolání shrnul tak, že nalézací soud učinil skutkové závěry v rozporu s vlastním hodnocením důkazů a užil pro právní kvalifikaci nepřiléhavou judikaturu; poukázal i na to, že v popisu skutku postrádá právní kvalifikaci podle §9 odst. 2 tr. zák.
Další námitky dovolatel zaměřil proti skutkovým zjištěním a následnému právnímu posouzení věci. Pokud nalézací soud dospěl k závěru, že incident měl proběhnout na místě veřejnosti přístupném, neboť fyzicky otevřený restaurační podnik je nutné posuzovat i po uzavírací hodině jako místo, kam má veřejnost přístup, vyslovil s takovým názorem zásadní nesouhlas a uvedl, že jakýkoli podnik po proběhnutí uzavírací doby není veřejnosti přístupný a osoba tam vstoupivší bez ohledu na uzamknutí vchodu či nikoliv zákaz vstupu porušuje.
V závěru svého podání dovolatel navrhl (bez citace příslušných zákonných ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a přikázal soudu prvého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po citaci zákonného znění ustanovení o trestném činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. konstatovala, že ne každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, lze kvalifikovat jako tento trestný čin. Protože jde o trestný čin hrubě narušující občanské soužití, je nutné vyvodit, že forma výtržnického jednání musí občanské soužití narušovat ve zvýšené míře; nestačí tedy méně závažné, obvyklé nebo běžné projevy rušení občanského soužití. Předmětem ochrany u tohoto trestného činu nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, ale komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu, apod. Výtržnost se tedy musí výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců.
I podle názoru státní zástupkyně závěr o použité právní kvalifikaci soudy nižších stupňů vzbuzuje pochybnosti a navíc je obtížně přezkoumatelný. Vzhledem k chování poškozených by totiž jednání dovolatele muselo vykazovat znaky zjevné svévole, bezohlednosti a jednostranného prosazování ze společenského hlediska nepřijatelného zájmu na úkor zájmů ostatních občanů. Navíc nelze přesvědčivě dovodit, že jednání dovolatele bylo hrubým narušením občanského soužití, a krom toho dovolatel nehájil svůj soukromý zájem a nastalý konflikt se nijak nedotkl ostatních občanů a neznamenal ani žádné podstatnější narušení nebo ohrožení veřejného pořádku.
Státní zástupkyně přisvědčila dovolateli i v tom směru, že aplikovaný judikát byl použit zcela nepřiléhavě, protože s projednávanou problematikou nesouvisí. V závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podanému dovolání vyhověl, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a rovněž zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvého stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.; s konáním neveřejného zasedání vyslovila souhlas i pro případ, že by dovolací soud rozhodl jiným než navrhovaným způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněného T. B. z jím namítaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též ”jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
V tomto ohledu Nejvyšší soud shledal, že převážná část námitek obviněného T. B. uplatněných v rámci uvedeného dovolacího důvodu je relevantních. Nebylo tomu tak ovšem ve výhradě, že „v popisu skutku postrádá právní kvalifikaci podle §9 odst. 2 tr. zák.“, neboť podle ustálené a respektované judikatury není toto zákonné označení (při zjištění, že skutek byl spáchán ve spolupachatelství) nezbytnou součástí rozsudečného výroku.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná především otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a shledán správným i soudem odvolacím, vykazuje znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda námitky dovolatele jsou v tomto ohledu opodstatněné.
V obecné rovině je nutné nejprve uvést, že trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném ke dni 17. 11. 2003, kdy se jej měl dovolatel dopustit) spáchal ten, kdo se dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadl jiného, hanobil historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem rušil shromáždění nebo obřad lidí. [V dané věci neměla žádný právní význam novela tohoto ustanovení provedená zákonem č. 343/2006 Sb., kterou byl výčet protiprávních jednání pachatele rozšířen o rušení „přípravy nebo průběhu organizovaného sportovního utkání“.]
Jedná se o trestný čin zařazený do hlavy páté trestního zákona, tedy takový, který chrání občanské soužití před jeho hrubým narušováním. Z jeho systematického začlenění do hlavy páté trestního zákona vyplývá, že jeho objektem je občanské soužití. Předmětem ochrany tedy primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů (např. jejich zdraví, majetek, čest apod.), nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence v určité lokalitě. Z této povahy chráněného zájmu je třeba dovodit, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců.
Jednání pachatele trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají.
Hrubou neslušností se rozumí jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (z příkladů výslovně zmíněných v §202 jde o hanobení historické nebo kulturní památky, hrobu nebo jiného pietního místa anebo hrubé rušení shromáždění nebo obřadu lidí), jako další příklady lze uvést hrubý útok na čest a vážnost občana (vulgární nadávky, urážky, aj.). O hrubé narušení občanského soužití půjde zejména v případech, kdy posuzované jednání má charakter zjevné svévole, bezohlednosti a zpravidla také určité vyhraněné jednostrannosti v tom, že pachatel sleduje prosazení svého – ze společenského hlediska nepřijatelného – zájmu na úkor zájmů ostatních občanů.
Výtržností se pak rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Ovšem nikoli každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je nutně výtržností podle §202 odst. 1 tr. zák. (k tomu srov. rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). Na rozdíl od hrubé neslušnosti se jedná zpravidla o fyzické a psychické násilí, které je namířeno vůči osobám nebo věcem.
Při posuzování činů výtržnické povahy je rovněž nutné z hlediska materiální stránky (srov. §3 odst. 2, 4 tr. zák.) uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na ulici, v restauraci, v denní či noční době aj.), dále zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a též osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti) apod. (k tomu srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2004, str. 1212 až 1214, a přiměřeně též rozhodnutí č. 4/1976 a 1/1984 Sb. rozh. trest.).
V rozsahu těchto argumentů Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky obviněného T. B. jsou opodstatněné. Proto za podmínek uvedených v §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Protože dovolání bylo důvodně podáno proti výroku o vině, přezkoumal podle §265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad. K závěru o důvodnosti podaného dovolání dospěl na podkladě těchto skutečností:
V posuzované věci se z tzv. právní věty výroku odsuzujícího rozsudku podává, že soud prvního stupně považoval za naplněné znaky trestného činu výtržnictví podle
§202 odst. 1 tr. zák. na straně obviněného T. B. v tom, že „se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného“. V předcházející části výroku ve skutkové větě rozhodnutí soud popsal jednání dovolatele tak, že „dne 17. 11. 2003 v době od 05:30 hod. do 06:00 hod. v P., v baru … jako člen ostrahy uvedeného baru společně s dalšími asi třemi neztotožněnými osobami vyzval k odchodu z uvedeného podniku před uzavírací dobou hosty – poškozené Mgr. M. L. … a P. K. …, a když této výzvy nechtěli uposlechnout, nevybíravým způsobem je násilím vyvedli z podniku, přičemž je přitom bili, a pak je vyhodili ven tak razantně, až oba poškození upadli na zem“.
Takováto formulace skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku všechny (shora blíže vymezené) zákonné znaky jmenovaného trestného činu nezahrnuje. Vyplývá z ní sice, že dovolatel měl spolu s dalšími neustanovenými osobami po nerespektované výzvě k odchodu z podniku poškozené „nevybíravým způsobem násilím vyvést z podniku, přitom je bít a následně vyhodit ven tak razantně, až upadli na zem“, avšak takový popis skutku postrádá přesné vyjádření toho, v čem konkrétně mělo jednání samotného obviněného T. B. spočívat, aby mohlo být právě u něho posouzeno jako natolik hrubé narušení veřejného klidu a pořádku, které by svědčilo i o jeho zjevně neuctivém a neukázněném postoji k zásadám občanského soužití. Uvedené skutkové a na ně navazující právní závěry soudu se navíc nekryjí s úvahami naznačenými v odůvodnění napadeného rozsudku.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. platí, že výrok, jímž je obviněný uznáván vinným (nebo jímž se obžaloby zprošťuje), musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky trestného činu. Nelze v ní však uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v provedeném dokazování.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná též v případě, že popis skutku obsažený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. A právě o takovou situaci v posuzovaném případě jde.
Podle odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (v části vztahující se k hodnocení provedených důkazů) „… je nepochybné, že v baru došlo k incidentu mezi obviněným a poškozenými, když poškození nemínili opustit bar po uzavírací době … rovněž je nepochybné, že poškození byli napadeni … přičemž poškozenému M. L. bylo způsobeno poměrně vážné zranění, … provedenými důkazy se však nepodařilo usvědčit obviněného T. B., že tato zranění poškozenému způsobil on, a to případně společně s dalšími osobami …“ (srov. str. 6 rozsudku), a dále „… k věrohodnosti uvedených svědků stran způsobu vyvádění poškozených můžeme být skeptičtí, … ani tak nemáme prokázáno, že právě při vyvádění z podniku poškozenému uvedené zranění vzniklo, tím méně, že je způsobila určitá osoba, např. obviněný T. B. …“ (srov. str. 9 rozsudku).
Právní kvalifikaci jednání dovolatele tento soud odůvodnil v posledním odstavci na straně 6 rozsudku tak, že „… byl jedním z těch, kteří poškozené vyváděli, … násilí ze strany svých kolegů nezabránil, což znamená, že s nimi byl zajedno, a byl jedním z těch, kteří se k poškozeným chovali nevhodně, … byť bylo po uzavírací hodině, nebylo ještě zavřeno, takže se tak dělo na místě veřejnosti přístupném, … jeho jednání je proto kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., neboť se též podílel na nevhodném a urážlivém chování vůči poškozeným“.
Odvolací soud se s takovou argumentací ztotožnil a navíc doplnil (srov. stranu 6 jeho usnesení), že lze zcela souhlasit se závěrem obvodního soudu, že poškozenému „… zranění nemohla být způsobena v době, kdy byli poškození z podniku vyváděni, … tuto skutečnost obvodní soud vyjádřil tak, že jednání obviněných … ve vztahu k následkům … u poškozeného … neposuzoval jako … spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.“, proto počínání obviněného T. B. „… posoudil jako jednání časově i místně oddělitelné od jednání obviněného J. Č., označil je za výtržnost spáchanou tím, že T. B. napadl jiného“, s právním posouzením jednání dovolatele „… jak je podrobně popsáno v rozsudku nalézacího soudu se zcela ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku“, to i proto, že „… otevřený restaurační podnik je nutno posuzovat jako místo, kam má veřejnost přístup“.
Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů se podrobněji právním posouzením chování obviněného T. B. nezabývaly. Stranou především ponechaly celkové zhodnocení situace a konkrétního jednání tohoto obviněného, tedy zejména skutečností, zda se z jeho strany jednalo o závažné narušení veřejného klidu a pořádku vzhledem k místu a denní době, kde se incident odehrál, zda šlo o jednání adekvátně reagující na předchozí jednání poškozených, zejména na tvrzený útok ze strany poškozené P. K. na obviněného, zda obviněný jakožto zaměstnanec baru v pozici tzv. ochranky podniku byl k fyzickému vystoupení vůči poškozeným za stávající situace oprávněn, co bylo pohnutkou jeho jednání apod. Bez povšimnutí však ponechaly i osobu dovolatele, dosavadní způsob jeho života, byť i to jsou v souhrnu okolnosti určující i tzv. materiální stránku trestného činu.
Právě proto, že soudy obou stupňů se s právním posouzením zjištěného skutku ze všech uvedených hledisek náležitě nevypořádaly, závěr o jimi použité právní kvalifikaci v případě dovolatele nejenže vzbuzuje pochybnosti, ale navíc je i obtížně přezkoumatelný, neboť je v zásadních bodech rozporuplný. Tak například při srovnání úvodní části skutkové věty odsuzujícího rozsudku vztahující se k dovolateli s výše citovanou částí jeho odůvodnění (strana 6) není zcela zřejmé, co vlastně chtěl nalézací soud zjistit. Zatímco v odůvodnění rozsudku se zmiňuje (dokonce opakovaně) jen o „nevhodném“, příp. „urážlivém“ chování dovolatele vůči poškozeným, který „násilí ze strany svých kolegů nezabránil“, ve výroku rozsudku uvádí, že šlo z jeho strany o „nevybíravý způsob“, či dokonce o „násilí“ a „bití“ poškozených při vyvádění z podniku. Skutkové zjištění v tomto směru však dává do plurálu [třebaže u dovolatele nejprve použil singulár „vyzval (poškozené) k odchodu“], takže vůbec není zřejmé, jakým konkrétním způsobem (aktivně nebo jen pasivně) se právě dovolatel v této situaci choval.
Uvedený rozpor mezi výrokovou částí rozsudku a jeho odůvodněním přehlédl i soud odvolací, který jen paušálně odkázal na odůvodnění odsuzujícího rozsudku, neboť se s ním „zcela ztotožnil“. Lze se tak jen domnívat, že se s ním ztotožnil i v závěru, že odvolatel „napadl jiného“, aniž blíže rozvedl, zda šlo o napadení pouze slovní, nebo naopak (i) fyzické, jaké bylo intenzity apod. Odůvodnění usnesení odvolacího soudu se tak ve značné míře odvolává na (údajně správné) závěry soudu prvého stupně, právní problematiku zjištěného skutku ve vztahu k odvolateli však jen naznačuje, ale ve vztahu k úvahám uvedeným shora ji neřeší (navíc zmiňuje i usnesení Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 8 Tdo 102/2004, které však řešilo poněkud odlišnou problematiku).
Právní závěry soudů obou stupňů tak nemohou z hlediska právní kvalifikace jednání dovolatele jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. obstát. Soudy nehodnotily všechny rozhodné skutečnosti, jak na ně bylo v obecné rovině shora poukázáno. Obdobné výhrady platí ve vztahu k posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 2, 4 tr. zák.). I v tomto směru totiž chybějí v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů podrobnější úvahy.
Řádné odůvodnění soudních rozhodnutí je přitom považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování. Jinými slovy, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv trestně stíhané osoby, která má nárok na to, aby její věc byla spravedlivě posouzena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04 aj.).
Nejvyšší soud proto uzavřel, že usnesení odvolacího soudu stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají (v části týkající se dovolatele) na nesprávném právním posouzení skutku, jak jim mimořádný opravný prostředek dovolatele oprávněně vytýkal. Proto z jeho podnětu zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 61 To 152/2007, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 4 T 37/2006, a to v celé části týkající se obviněného T. B. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zjištěná pochybení mají totiž základ již v postupu nalézacího soudu, takže bude především na něm, aby je v průběhu dalšího řízení napravil.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného T. B. vrací do stadia řízení před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně. V současné době se nejeví nezbytně nutným dokazování až dosud provedené dále doplňovat. Povinností nalézacího soudu však bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro který je tento obviněný stíhán, přesně jej vymezil a především bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.).
V intencích shora rozvedených úvah dovolacího soudu proto bude třeba, aby již tento soud znovu a náležitě zhodnotil, zda jednání obviněného T. B. bylo skutečně hrubým narušením občanského soužití, zda mělo charakter svévole, bezohlednosti a prosazování zájmu ze společenského hlediska nepřijatelného, jak a jestli vůbec se celý incident dotkl ostatních občanů (vzhledem k denní době a zavíracím hodinám restauračního zařízení), zda se jednalo o podstatnější narušení nebo ohrožení veřejného pořádku apod.
Aniž by Nejvyšší soud dával soudu prvního stupně v uvedeném směru konkrétní instrukce, je vhodné také poznamenat, že stranou jeho úvah by neměl zůstat ani právní názor formulovaný státní zástupkyní v závěru jejího vyjádření k podanému dovolání.
Jelikož trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným (srov. §3 odst. 3 a §4 tr. zák.), bude na soudu prvního stupně, aby věnoval potřebnou pozornost i této subjektivní strance dovolatelova jednání. V odůvodnění jeho původního rozsudku totiž i úvahy v tomto směru absentují.
Nemenší pozornost musí tento soud věnovat i otázce naplnění dalších formálních i materiálních znaků jmenovaného trestného činu. Učiní-li závěr, že jednání dovolatele ještě nevykazuje zákonem požadovaný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák., bude muset zvažovat, zda se nejedná o korespondující přestupek (např. podle §47 nebo §48 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů); úměrně takovému případnému závěru by pak musel zvolit odpovídající řešení.
Dospěje-li soud prvního stupně naopak znovu k závěru o vině obviněného T. B. a bude-li opět uvažovat o uložení trestu, musí věnovat pozornost jak výroku o takovém trestu, tak i dalším výrokům, které měly ve výroku o vině svůj podklad, přičemž musí respektovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř.
Bude-li přicházet v úvahu zevrubnější popis zjištěného skutku, pak Nejvyšší soud připomíná, že pouhou konkretizaci jednání pachatele nelze považovat za změnu k horšímu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Odůvodnění:nového rozhodnutí nalézacího soudu musí odpovídat požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., event. §134 odst. 2 tr. ř.
Jelikož Nejvyšší soud ve věci rozhodl shora uvedeným způsobem jen ohledně dovolatele, zbývá odůvodnit, že zákonné podmínky pro případný postup podle §261 tr. ř. (srov. poslední větu §265k odst. 2 tr. ř.) ohledně druhého obviněného J. Č. neshledal. Nedospěl totiž k závěru, že by i tomuto obviněnému prospíval důvod, z něhož rozhodl ve prospěch dovolatele.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a