ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1342.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1342/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2007 o dovolání obviněného T. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 7 To 315/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 122/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 2 T 122/2005, byl obviněný T. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti CCB F., s. r. o. se sídlem P., Š., škodu ve výši 64.357,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená obchodní společnost se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu zpronevěry dopustil tím, že dne 29. 3. 2004 převzal na blíže nezjištěném místě v P. od firmy J. P., N.V., P., na základě žádosti o převod leasingové smlouvy č. 040010… vozidlo Alfa Romeo, VIN ZAR 16400006327…, při převzetí předmětu leasingu se zavázal leasingovému nájemci společnosti CCB F., s. r. o., splatit 48 měsíčních splátek ve výši 3.544,- Kč, avšak uhradil jen dvě leasingové splátky, a to s prodlením a po vypovězení leasingové smlouvy, které mu bylo doručeno dne 3. 7. 2004, vozidlo do současné doby nevrátil, čímž způsobil společnosti CCB F., s. r. o., škodu ve výši 64.357,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 odvoláními. Obviněný brojil proti všem výrokům, statní zástupce odvolání podané v neprospěch obviněného zaměřil proti výroku trestu a způsobu jeho výkonu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 7 To 315/2006, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o zařazení obviněného podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl při nezměněném výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců podle §248 odst. 2 tr. zák. pro výkon tohoto trestu zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které zaměřil proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Odkázal v něm na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že Městský soud v Praze rozhodl o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že skutek popsaný ve výroku soudu prvního stupně není trestným činem, protože nenaplňuje znaky trestného činu zpronevěry po stránce objektivní ani subjektivní. V dané věci nelze podle něj pominout civilněprávní aspekt; poukázal na §676 odst. 2 občanského zákoníku a namítl, že pronajímatel společnost CCB F., s. r. o., po výpovědi leasingové smlouvy žalobu na vydání předmětného vozidla nepodala a nájemní smlouva na vozidlo Alfa Romeo se tak dle zmíněného ustanovení obnovila za podmínek původně sjednaných. Pokud tedy obviněný jako leasingový nájemce vozidlo nevrátil, nemohl se dopustit trestného činu zpronevěry. Další pochybení spatřoval v absenci vyjádření subjektivní stránky ve skutkové větě výroku o vině. Dovolatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu obšírně rozvedl, že v důsledku vadně a neúplně zjištěného skutkového stavu bylo nesprávně rozhodnuto o jeho vině. Ve shodě s dosavadní obhajobou zopakoval, že chtěl leasingové splátky doplatit, jakmile by si našel novou práci. Po výpovědi leasingové smlouvy vozidlo ihned nevrátil, protože mělo poruchu a bylo nepojízdné. Zaparkoval je na parkovišti před ubytovnou v P., N. B., kde v té době bydlel. Pak se přestěhoval na P. a vozidlo nechal zaparkované před ubytovnou v P., přičemž asi po dvou měsících zjistil, že vozidlo tam zaparkované není. Domníval se, že vozidlo nechala odtáhnout leasingová společnost, a proto se o ně dál nezajímal. Následně se však dozvěděl od J. C., že vozidlo odvezl J. J.; návrhům na výslech těchto svědků nebylo nevyhověno a jeho obhajoba tak nemohla být vyvrácena. Uzavřel, že jeho vina nebyla prokázána a soudy obou stupňů svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces podle §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a nerespektovaly zásadu presumpce neviny ani pravidlo in dubio pro reo.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že závěr o vině obviněného je správný, neboť znaky trestného činu naplnil jak po stránce objektivní, tak i subjektivní. Odmítla argumentaci obviněného s tím, že použití právního institutu nájmu, resp. pronájmu věci ve smyslu §663 a násl. občanského zákoníku nebrání závěrům o jeho trestní odpovědnosti. Pro posouzení viny bylo podle ní podstatné, že obviněný oproti svému závazku plynoucímu z leasingové smlouvy uhradil pouze dvě splátky a poté, co mu byla doručena výpověď z nájemního vztahu, ponechal si předmět dosavadního pronájmu ve své dispozici, ačkoli byl povinen jej vrátit pronajímateli. Dovolatel, ačkoliv věděl o možnosti ukončení leasingového vztahu odstoupením od smlouvy, vozidlo ani po výzvě pronajímatele nevrátil. Nesplněním pokynu bývalého pronajímatele předmětu leasingu skutkově naplnil právní větu o přisvojení si cizí svěřené věci. Už v tomto okamžiku dokonal trestný čin zpronevěry, poněvadž svým jednáním zcela vyloučil oprávněnou právnickou osobu z dispozice s jejím vlastnictvím. V povahy jeho následného chování přitom není pochyb, že jeho záměrem bylo vlastníkovi po delší dobu zabránit, aby mohl vykonávat všechny dispozice, které mu podle zákona náležely. Stran případné prolongace nájemního vztahu ve smyslu §676 občanského zákoníku uvedla, že toto se týká pouze případu skončení nájemního vztahu z důvodů uplynutí doby, na kterou byl původně sjednán, a pokrývá konkludentní jednání obou účastníků ukončeného právního vztahu, ze kterého je patrný jejich zájem na jeho pokračování v souladu s jejich původním ujednáním. O takovou situaci se však podle státní zástupkyně v daném případě zjevně nejednalo. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významná otázka, zda byly skutkem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. po stránce objektivní a subjektivní.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. spočívající v tom, že obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. přesvědčivě vyjadřují.
Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že obviněný převzal na blíže nezjištěném místě v P. od firmy J. P., na základě žádosti o převod leasingové smlouvy vozidlo Alfa Romeo, při převzetí předmětu leasingu se zavázal leasingovému nájemci společnosti CCB F., s. r. o., splatit 48 měsíčních splátek ve výši 3.544,- Kč, avšak uhradil jen dvě leasingové splátky, a to s prodlením, a po vypovězení leasingové smlouvy, které mu bylo doručeno dne 3. 7. 2004, vozidlo do současné doby nevrátil, čímž způsobil společnosti CCB F., s. r. o., škodu ve výši 64.357,- Kč.
Pro trestní odpovědnost podle §248 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§3 odst. 3 tr. zák.) a platí, že úmysl se musí vztahovat k přisvojení si cizí svěřené věci i způsobení škody na cizím majetku. Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Podle ustálené praxe soudů pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, tehdy, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji zničit apod.).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku k otázce právního posouzení skutku obviněného jako trestného činu zpronevěry a k jeho objektivní stránce konstatoval, že předmětné vozidlo bylo obviněnému svěřeno do užívání tím, že mu bylo odevzdáno do faktické moci, a on se zavázal platit pravidelné měsíční splátky, toto však nesplnil a ani nevrátil předmět leasingu, a tak tímto svým jednáním způsobil leasingové společnosti škodu ve výši nejméně 64.357,- Kč čili škodu nikoli malou (strana 3 rozsudku). Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil, zdůraznil, že obviněný s předmětným vozidlem nakládal jako s vlastní věcí. Vůbec o ně nedbal, nevyhledal jakoukoliv součinnost s leasingovou společností a jeho obhajobu, že mu vozidlo víceméně „bylo odcizeno“ či „odtaženo“ nemůže podle něj obstát. Poukázal na to, že obviněný měl potíže, přestěhoval se z předmětné ubytovny a zcela se pominul starat o předmět leasingu a plnění podmínek leasingové smlouvy a předmět leasingu zpronevěřil (strana 3 rozsudku).
Nejvyšší soud v zásadě se závěry obou soudů sdílí. Obviněný nezpochybnil, že vozidlo Alfa Romeo, které převzal na základě žádosti i převod leasingové smlouvy, má povahu cizí věci, která mu byla svěřena, a stejně tak neuplatnil ani žádné námitky vůči stanovení výše škody na částku 64.357,- Kč, která představuje ve smyslu kritérií §89 odst. 11 tr. zák. škodu nikoli malou (tou se rozumí škoda dosahující nejméně 25 000 Kč). Brojil proti zjištění, že si cizí svěřenu věc přivlastnil, a že naplnil znaky trestného činu zpronevěry, který je trestným činem úmyslným, po stránce subjektivní, poněvadž ve skutkových zjištěních není obsažena žádná skutková okolnost, jež by znaky úmyslného zavinění vyjadřovala.
Zpochybnil-li obviněný právní závěr soudů o jeho vině trestným činem zpronevěry odkazem na civilněprávní aspekt věci, konkrétně na ustanovení §676 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož užívá-li nájemce věci i po skončení nájmu a pronajímatel proti tomu nepodá návrh na vydání věci u soudu do 30 dnů, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně. Obviněný dovozoval, že CCB F., s. r. o., po výpovědi leasingové smlouvy nepodala žalobu na vydání předmětného vozidla, a nájemní smlouva se tak podle citovaného ustanovení občanského zákoníku obnovila za podmínek, za jakých byla původně sjednána. Jestliže tedy jako leasingový nájemce vozidlo nevrátil, nemohl se dopustit trestného činu zpronevěry. Tento názor akceptovat nelze.
Především je vhodné připomenout, že obviněný jako postupník a další smluvní strany, tj. J. P. jako postupitel a obchodní společnost CCB F., s. r. o., uzavřely dne 29. 3. 2004 smlouvu o postoupení a převzetí práv a povinností z leasingové smlouvy č. 040010…, jejímž předmětem byl finanční pronájem vozu Alfa Romeo 164 3.0. Postupník, tj. obviněný, nastoupil v leasingové smlouvě na místo postupitele a byl tedy povinen spolu s právy převzít i všechny povinnosti ze smlouvy plynoucí. Svým podpisem na smlouvě potvrdil, že se seznámil s leasingovou smlouvou, splátkovým kalendářem, všeobecnými smluvními podmínkami pro leasing motorových vozidel společnosti CCB F., s. r. o., jako nedílnou součástí leasingové smlouvy i všeobecnými pojistnými podmínkami pro pojištění motorových vozidel, souhlasil s jejich obsahem a ke dni podpisu smlouvy je od postupitele převzal (viz článek 3 – Převod a převzetí práv a povinností ze smlouvy). Tyto okolnosti obviněný ostatně ani nepopřel.
Dále je třeba ze všeobecných smluvních podmínek pro leasing movitých věcí společnosti CCB F., s. r. o., které upravují právní vztahy vznikající v souvislosti s poskytováním leasingu mezi poskytovatelem leasingu – společností CCB F., s. r. o. (nadále též CCB), a druhou smluvní stranou – leasingovým nájemcem, zmínit článek 6.3 označený jako Odstoupení od smlouvy ze strany CCB. CCB je podle článku 6.3.1. oprávněna odstoupit od leasingové smlouvy v případě podstatného porušení povinností leasingového nájemce. Za podstatné porušení leasingového nájemce je považováno mimo jiné i porušení povinností uvedených v článku 4.2.1, podle něhož měsíční leasingové splátky je povinen leasingový nájemce hradit včas a v dohodnuté výši, a to na účet CCB uvedený ve smlouvě, pokud CCB neurčí písemně jiný účet nebo jiný způsob platby. Ve smyslu článku 6.3.2 leasingová smlouva zaniká doručením odstoupení od smlouvy leasingovému nájemci. Tím nejsou dotčeny závazky leasingového nájemce uvedené v článku 6.3.3 a 6.3.4. Odstoupení od smlouvy je zasíláno doporučenou poštou a pokládá se za doručené dnem podpisu dodejky či jiného dokladu pošty o doručení doručované zásilky leasingovému nájemci. Podle článku 6.3.3 je leasingový nájemce v případě ukončení smlouvy odstoupením od smlouvy povinen vrátit předmět leasingu včetně dokladů a příslušenství do 7 dnů do sídla společnosti CCB. Pokud tak neučiní, je CCB oprávněna předmět leasingu leasingovému nájemci na jeho náklady odebrat v souladu se sjednaným právem přístupu (článek 3.4.7).
Z obsahu spisu se podává, že odstoupení od smlouvy (soudy je nepřesně označují jako „vypovězení“ leasingové smlouvy) bylo obviněnému doručeno dne 3. 7. 2004 a tímto dnem také leasingová smlouva zanikla. Z obsahu odstoupení od smlouvy plyne, že CCB tak učinila proto, že leasingový nájemce porušil povinnosti stanovené v článku 4.2 všeobecných smluvních podmínek, a obviněný byl poučen jednak o povinnosti předat předmět leasingu včetně dokladů a příslušenství do 7 pracovních dnů od obdržení odstoupení v sídle společnosti CCB, jednak též o tom, že odstoupení bude považováno za odvolané, pokud leasingový nájemce jako projev zájmu a souhlasu s odvoláním odstoupení provede do 5 pracovních dnů od obdržení odstoupení úhradu všech v něm uvedených dlužných leasingových splátek v plné výši na účet uvedený v leasingové smlouvě.
Obviněný však leasingové společnosti CCB do 5 pracovních dnů dlužné leasingové splátky neuhradil, ani to neměl v úmyslu (byl bez finančních prostředků) a ve lhůtě 7 dnů od obdržení odstoupení od smlouvy vozidlo včetně dokladů v sídle společnosti rovněž nepředal a neučinil tak ani později.
Odkaz obviněného na ustanovení §676 odst. 2 občanského zákoníku je v daných souvislostech zcela nepřípadný. Je třeba zdůraznit a připomenout, že právní vztahy, které vznikají v souvislosti s poskytováním leasingu mezi poskytovatelem leasingu – společností CCB F., s. r. o. (nadále též CCB), a druhou smluvní stranou – leasingovým nájemcem upravují všeobecné smluvní podmínky pro leasing movitých věcí společnosti CCB F., s. r. o., přičemž leasingová smlouva svojí povahou není standardní smlouvou o nájmu či pronájmu, jak naznačuje obviněný. Pro leasing, v tomto případě finanční, je charakteristické, že na nájemce jsou pronajímatelem dlouhodobě a za úplatu převedena veškerá užívací práva k předmětu leasingu, včetně ovšem povinnosti zabezpečit péči o předmět leasingu a nést nebezpečí a rizika s užíváním věci spojená, přičemž leasingová smlouva odpovídajícího typu není v platném právu jako samostatný smluvní typ zakotvena, obecně je považována za innominátní smlouvu. Upravují-li všeobecné smluvní podmínky konkrétní podmínky odstoupení od smlouvy ze strany CCB, je třeba se řídit právě a jen jimi. Z těch jasně vyplývá, že CCB nemá povinnost odpovídající povinnosti pronajímatele věci ve smyslu §676 odst. 2 občanského zákoníku. Odkaz na ustanovení §676 odst. 2 občanského zákoníku, zakotvujícího nevyvratitelnou domněnku konkludentního obnovení nájemního vztahu, je navíc nepřiléhavý též proto, že dopadá do zcela odlišných právních poměrů, typicky do poměrů skončení nájemního vztahu z důvodu uplynutí doby, na kterou byl sjednán, a pokrývá konkludentní jednání obou účastníků ukončeného nájemního vztahu, ze kterého je patrný jejich zájem na pokračování v souladu s jejich původním ujednáním, jak správně podotkla státní zástupkyně, o což ale v posuzovaném případě zjevně nejde.
Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že pokud obviněný poukazoval na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. na zásadu použití trestní represe jako „ultima ratio“), je třeba říci, že z uvedených zásad nevyplývá, že by za situace, kdy došlo porušením norem občanského práva k současnému porušení norem práva trestního, byl vyloučen trestněprávní postih. Ten se důvodně uplatní právě tam, kde by ochrana poskytovaná prostředky jiných právních odvětví či prostředky mimoprávními nemohla být nedostatečnou; právě o takovou situaci zde šlo.
Obviněný dále namítl, že závěr o jeho vině trestným činem zpronevěry nemůže být správný proto, že soudy vadně a neúplně zjistily skutkový stav. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou opakoval, že po odstoupení od smlouvy leasingovou společností vozidlo nevrátil, protože mělo poruchu a bylo nepojízdné, nechal je zaparkované před ubytovnou v P., N. B., kde tehdy bydlel. Pak se přestěhoval a asi po 2 měsících zjistil, že vozidlo před ubytovnou není. Domníval se, že vozidlo nechala odtáhnout leasingová společnost, a proto se o ně dál nezajímal. Následně se dozvěděl od J. C., že vozidlo bez jeho souhlasu odvezl J. J. Nevyhověly-li soudy jeho návrhům na výslech těchto svědků, porušily svým rozhodnutím zásadu presumpce neviny a postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, poněvadž přetrvávají pochybnosti o jeho vině.
Se zřetelem na povahu dovolatelem vytýkaných vad je evidentní, že takto jím namítané nedostatky měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. To ostatně dovolatel ani nezpochybňoval; uvedl však, že vytýkané procesní vady jsou natolik závažné, že v jejich důsledku došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vyvozoval, že jde právě o takovou situaci, kdy je dovolací soud nemůže ignorovat.
K tomu je třeba uvést, že v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze zásadně namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Dovolateli lze přisvědčit, že v ústavněprávní rovině se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.).
Ohledně opomenutých důkazů, o něž v tomto případě v podstatě jde, lze připomenout, že zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [čl. 6 odst. 1, event. odst. 3 písm. d)], nutno rozumět tak, že v řízení před soudem musí být dána obviněnému možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu obviněného odpovídá povinnost soudu nejen o takových návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotně právním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. neopřel o ně svá skutková zjištění.
I Ústavní soud, jehož judikatury se obviněný dovolává, v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, I. ÚS 733/01 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.). Z nich mimo jiné vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
Z obsahu odůvodnění rozsudků obou stupňů, zvláště pak odvolacího soudu je patrné, že soud se s námitkou obviněného ohledně neúplně zjištěného skutkového stavu a jeho návrhem na výslechy svědků J. C. a J. J. zabýval a závěry, k nimž dospěl, jsou přiléhavé. Odvolací soud v těchto souvislostech uvedl (jak již bylo zčásti reprodukováno), že bez pochybností bylo zjištěno, že obviněný nepojízdné vozidlo nechal opuštěné před ubytovnou v P., N. B., teprve následně s delším časovým odstupem po něm začal pátrat, předtím se spokojil s myšlenkou, že vozidlo mohlo být odtaženo leasingovou společností. Za takové situace obviněného podle názoru odvolacího soudu nemůže vyvinit obhajoba, že vozidlo údajně odvezl J. J., což měl potvrdit J.C. I kdyby byly tyto skutečnosti pravdivé, obviněný porušil podmínky leasingové smlouvy, nenavázal kontakt s leasingovou společností a skutkovou podstatu zpronevěry naplnil již opuštěním jemu svěřené věci.
Názor odvolacího soudu přiléhavě reaguje jak na případné nedostatky v procesu dokazování, tak na vliv tohoto případného nedostatku na rozhodnutí o vině obviněného. Odvolací soud vystihl, že jednání obviněného, který po odstoupení od smlouvy leasingovou společností a tedy po ukončení leasingového vztahu, aniž by splnil povinnosti, které na sebe uzavřením smlouvy převzal a o nichž věděl, nechal nepojízdné vozidlo po delší dobu opuštěné, aniž by sám vyvinul jakoukoliv aktivitu k jeho předání leasingové společnosti, naplňuje samo o sobě znaky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Přisvojením věci se totiž rozumí získání možnosti trvalé, nikoliv jen přechodné dispozice s ní, které ve svých důsledcích natrvalo či po delší dobu vylučuje oprávněnou osobu z dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji zničit apod.). Nejvyšší soud v obdobném případě v usnesení ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1225/2003, vyjádřil právní názor, podle něhož jestliže pachatel v rozporu se zněním tzv. leasingové smlouvy po ukončení smluvního vztahu předmět leasingu nevrátí leasingové společnosti, i když mu zanikl právní důvod jejího dalšího užívání, ale naopak i nadále jej neoprávněně užívá způsobem nasvědčujícím tomu, že hodlá oprávněnou osobu na delší dobu vyloučit z dispozice s předmětem leasingu (např. pachatel vůbec nereaguje na opětovné výzvy k vydání předmětu leasingu, který dlouhodobě neoprávněně používá jako vlastní věc), může být takové jednání posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. (publikováno pod č. 30/2004 Sb. rozh. tr.). Déletrvající vyloučení z dispozice s předmětem leasingu může spočívat nejen v tom, že pachatel vůbec nereaguje na opětovné výzvy k vydání předmětu leasingu, který dlouhodobě používá jako vlastní věc, ale též v tom, že pachatel, který vůbec nereaguje na výzvu k předání vozidla, nepojízdné vozidlo opustí na místě, o němž leasingovou společnost neinformoval, neboť takovým úkonem dal rovněž jasně najevo svůj záměr či nejméně srozumění s tím, že této oprávněné osobě po delší dobu zabrání v nakládání s vozidlem.
Soudy tedy správně uzavřely, že ani doplnění dokazování o výslechy svědků J. C. či J. J. nemohou na právním posouzení skutku obviněného nic změnit. Jde o případ, kdy obviněným tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; nemůže totiž nic změnit na tom, že již nejpozději v okamžiku marného uplynutí lhůty, která mu byla stanovena k předání vozidla včetně dokladů v sídle leasingové společnosti (k odstavení vozidla pro jeho nepojízdnost a jeho opuštění mělo dojít podle výpovědi obviněného dokonce ještě dříve), naplnil znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a tento trestný čin dokonal.
Obviněný taktéž namítl, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i proto, že ve výroku o vině není uvedena subjektivní stránka, tedy zavinění, popř. pohnutka.
Výhrady obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu nemohly obstát. Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je závěrem právním, vycházejícím ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. To znamená, že v tzv. skutkové větě není nezbytně nutné výslovně uvést, že čin byl spáchán úmyslně; takový závěr coby závěr právní však musí mít ve skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku oporu. V posuzovaném případě soudy učinily ve vztahu k zavinění taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují.
Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Soudy se subjektivní stránkou trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. zabývaly a jejich závěry jsou správné. Soud prvního stupně zdůraznil, že obviněný minimálně od doručení odstoupení od smlouvy dne 3. 7. 2004 věděl, že leasingová společnost s ním ukončila leasingovou smlouvu a vyzvala jej k vrácení předmětu leasingu, přesto předmět leasingu nevrátil. Odvolací soud jeho závěry sdílel a doplnil, že obviněného nemůže zbavit ani jeho obhajoba, že vozidlo odvezl J. J.I kdyby to byla pravda, obviněný podle něj hrubě porušil podmínky leasingové smlouvy, nenavázal kontakt s leasingovou společností, sám již opuštěním věci, tj. předmětného vozidla, naplnil znaky subjektivní stránky trestného činu zpronevěry. Taková konstatování soudů jasně vyúsťují v závěr, že obviněný ve vztahu k předmětnému vozidlu, tedy jemu svěřené cizí věci, vystupoval jako by šlo o jeho vlastní věc, jejímu skutečnému vlastníku svým jednáním odňal možnost jakékoliv dispozice s ní a s ohledem na již opakovaně popisované okolnosti případu nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by mohla zabránit vzniku škody na straně pronajímatele věci. Jeho tvrzení, že zpočátku počítal s tím, že vozidlo bylo z parkoviště před ubytovnu v P., N. B., odtaženo leasingovou společností, není přesvědčivé a nelze je akceptovat, poněvadž obviněný leasingové společnosti v rozporu s povinnosti plynoucími z článku 8.1 všeobecných smluvních podmínek adresu svého skutečného pobytu, jež byla odlišná od údajů ve smlouvě o postoupení a převzetí práv a povinností z leasingové smlouvy (P., Z.) či jako udaná korespondenční adresa (P., F.), nikdy nesdělil a leasingová společnost tak nemohla mít validní informaci o tom, kde se vozidlo ve skutečnosti nachází.
Obviněný odkázal též na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě a též na podkladě odvolání státního zástupce meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, přičemž ovšem z podnětu odvolání státního zástupce nově rozhodl o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Třebaže citovaný dovolací důvod dopadá typicky do poněkud odlišných poměrů než jsou ty, jež se ustavily v posuzované věci (uplatní se tehdy, bylo-li odvolání jako nedůvodné zamítnuto, aniž by odvolací soud jakkoliv měnil rozsudek soudu prvního stupně), nelze a priori odmítnout možnost jeho použití i v tomto případě. Významné ovšem je, že úspěšnost použití tohoto důvodu odvolání je podmíněna tím, že byl relevantně učiněn odkaz na jiný důvod dovolání, v konkrétním případě důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku, není dán ani důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková