ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1363.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1363/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2007 o dovolání obviněného M. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. 2 To 29/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pod sp. zn. 34 T 1/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. 34 T 1/2004, byl obviněný M. K. uznán vinným v bodě I. 1. - 3. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., v bodě II. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a v bodě III. 1. – 3. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro účely výkonu tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu tří roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený O. a.s., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný M. K. a poškozená O. a.s. Vrchní soud v Olomouci jako odvolací soud rozsudkem ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. 2 To 29/2007, z podnětu obou těchto odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil uvedený rozsudek a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v bodě I. 1. – 3. trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a v bodě II. 1. – 4. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se obviněný podle skutkových okolností popsaných v bodě I. dopustil tím, že
1.
dne 14. 9. 2000 uzavřel v B. s leasingovou společností O. a.s., leasingovou smlouvu na pronájem nového vysokozdvižného vozíku zn. LINDE H 30 D, v pořizovací ceně 963.800,- Kč, na základě které měl za pronájem tohoto stroje platit leasingové společnosti pravidelně každý měsíc po dobu 36 měsíců částku 22.628,- Kč, vysokozdvižný vozík po uhrazení zálohy na splátky ve výši 337.330,- Kč dne 25. 9. 2000 převzal, následně však uhradil v nepravidelných termínech jen 10 splátek v celkové výši 241.567,- Kč, poté již žádnou leasingovou splátku neuhradil, vyhýbal se jednání s leasingovou společností, na výzvu neumožnil fyzickou kontrolu předmětu leasingu, a přestože věděl, že vlastníkem stroje je leasingová společnost, stroj v nezjištěné době umístil na neznámém místě nebo převedl na nezjištěnou osobu, čímž trvale zabránil leasingové společnosti disponovat se svým majetkem, a tímto jednáním jí způsobil škodu ve výši nejméně 293.928,10 Kč,
2.
dne 15. 12. 2000 uzavřel v B. s leasingovou společností O. a.s., leasingovou smlouvu na pronájem použité dvouhřídelové rozmítací pily MULTI 18C, v pořizovací ceně 1.581.120,- Kč, na základě které měl za pronájem tohoto stroje platit leasingové společnosti pravidelně každý měsíc po dobu 36 měsíců částku 47.569,- Kč, stroj po uhrazení zálohy na splátky ve výši 474.336,- Kč dne 8. 1. 2001 převzal, následně však uhradil v nepravidelných termínech jen 7 splátek v celkové výši 358.060,- Kč, poté již žádnou leasingovou splátku neuhradil, vyhýbal se jednání s leasingovou společností, na výzvu neumožnil fyzickou kontrolu předmětu leasingu, a přestože věděl, že vlastníkem stroje je leasingová společnost, stroj v nezjištěné době umístil na neznámém místě nebo převedl na nezjištěnou osobu, čímž trvale zabránil leasingové společnosti disponovat se svým majetkem, a tímto jednáním jí způsobil škodu ve výši nejméně 1.104.459,30 Kč,
3.
dne 15. 12. 2000 uzavřel v B. s leasingovou společností O. a.s., leasingovou smlouvu na pronájem použitého hranolovacího stroje PGS/200-P, v pořizovací ceně 852.780,- Kč, na základě které měl za pronájem tohoto stroje platit leasingové společnosti pravidelně každý měsíc po dobu 36 měsíců částku 25.656,- Kč, stroj po uhrazení zálohy na splátky ve výši 255.834,- Kč dne 4. 1. 2001 převzal, následně však uhradil v nepravidelných termínech jen necelých 7 splátek v celkové výši 169.164,- Kč, poté již žádnou leasingovou splátku neuhradil, vyhýbal se jednání s leasingovou společností, a na výzvu neumožnil fyzickou kontrolu předmětu leasingu, a přestože věděl, že vlastníkem stroje je leasingová společnost, stroj v nezjištěné době umístil na neznámém místě nebo převedl na nezjištěnou osobu, čímž trvale zabránil leasingové společnosti disponovat se svým majetkem, a tímto jednáním jí způsobil škodu ve výši nejméně 400.981,- Kč.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. obviněný spáchal podle skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně pod bodem II. tak, že ačkoliv dlužil na leasingových splátkách společnosti O. a.s., za již dříve pronajaté stroje vysoké finanční částky a musel si být vědom své tíživé finanční situace a neschopnosti hradit další leasingy, přesto v úmyslu se obohatit:
1.
dne 21. 12. 2001 uzavřel v P. s leasingovou společností C. L., a.s., leasingovou smlouvu na pronájem použitého kolového nakladače KNB 250, v hodnotě 2.307.020,- Kč, na základě které měl za pronájem tohoto stroje platit leasingové společnosti pravidelně každý měsíc po dobu 36 měsíců částku 60.721,50 Kč, stroj dne 4. 1. 2002 převzal, uhradil pouze zálohu na leasingové splátky ve výši 567.300,- Kč a necelých šest splátek v celkové výši 328.607,- Kč, dále již neuhradil nic, stroj umístil na neznámém místě nebo jej převedl na neznámou osobu, čímž společnosti C. L., a.s., způsobil škodu ve výši 1.739.720,- Kč,
2.
dne 17. 5. 2002 uzavřel v P. s leasingovou společností C. L., a.s., leasingovou smlouvu na pronájem použitého vysokozdvižného vozíku Clark, v hodnotě 2.657.150,- Kč, na základě které měl za pronájem tohoto stroje platit leasingové společnosti pravidelně každý měsíc po dobu 36 měsíců částku 70.141,40 Kč, stroj dne 17. 5. 2002 převzal, uhradil pouze zálohu na leasingové splátky ve výši 653.400,- Kč a částečně i necelé tři splátky v celkové výši 171.709,60 Kč, dále již neuhradil nic, stroj umístil na neznámém místě nebo jej převedl na neznámou osobu, čímž společnosti C. L., a.s., způsobil škodu ve výši 2.003.750,- Kč,
3.
dne 17. 5. 2002 uzavřel v P. se společností C. L., a.s., leasingovou smlouvu na pronájem použitého nakladače UNK 320, v hodnotě 2.133.780,- Kč, na základě které měl za pronájem tohoto stroje platit leasingové společnosti pravidelně každý měsíc po dobu 36 měsíců částku 56.503,50 Kč, stroj dne 20. 5. 2002 převzal, uhradil jen zálohu na leasingové splátky ve výši 524.700,- Kč a částečně i necelé dvě splátky v celkové výši 66.701,80 Kč, dále již neuhradil nic, stroj umístil na neznámém místě nebo jej převedl na neznámou osobu, čímž společnosti C. L., a.s., způsobil škodu ve výši 1.609.080,- Kč,
4.
dne 17. 5. 2002 uzavřel v P. se společností C. L., a.s., leasingovou smlouvu na pronájem použitého nakladače UNK 320, v hodnotě 2.282.620,- Kč, na základě které měl za pronájem tohoto stroje platit leasingové společnosti pravidelně každý měsíc po dobu 36 měsíců částku 60.444,50 Kč, stroj dne 17. 5. 2002 převzal, uhradil jen zálohu na leasingové splátky ve výši 561.300,- Kč a částečně i necelé dvě splátky v celkové výši 68.195,20 Kč, dále již neuhradil nic, stroj umístil na neznámém místě nebo jej převedl na neznámou osobu, čímž společnosti C. L., a.s., způsobil škodu ve výši 1.721.320,- Kč,
Za tyto trestné činy odvolací soud obviněného odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené O., a.s. částku ve výši 1.799.368,40 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání směřující proti celému výroku o vině trestu a o náhradě škody. V jeho obsahu ve vztahu k trestným činům zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr zák., jimiž byl uznán vinným, uvedl, že použitá právní kvalifikace nemůže obstát, neboť na základě výsledků provedeného dokazování nelze dovodit, že činy popsané ve výroku napadeného rozsudku naplňují všechny znaky uvedených skutkových podstat. Ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., obviněný namítl, že nebylo prokázáno, že měl v úmyslu tento trestný čin spáchat, protože nejednal s tím, aby předměty leasingů zpronevěřil, což vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že zaplatil akontace předmětů leasingů i splátky za ně. Rovněž si nepřisvojil předměty, které mu byly svěřeny, neboť soudy obou stupňů nevzaly do úvahy, že se neobohatil. Stroje, byť v rozporu s leasingovou smlouvou, svěřil třetí osobě, čímž se stal sám obětí podvodu. Ke své insolventnosti uvedl, že byla toliko následkem neúspěšného podnikatelského záměru, o jehož prosperitě byl hluboce přesvědčen. Nové leasingové smlouvy uzavřel vzhledem k existenci lukrativní zakázky, a jeho úmyslem bylo pouze tímto postupem dostát svým závazkům. Ohledně trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. obviněný namítl zejména nedostatky v subjektivní stránce, a vytkl i to, že nebyl naplněn znak, že by druhého uvedl v omyl či využil omylu jiného. Současně obviněný poukázal na to, že ani u jednoho z trestných činů nebyla naplněna materiální stránka. Pokud soudy její existenci shledaly, vycházely z neúplné formální stránky shledaných trestných činů, což je podle obviněného postup „contra legem“ a vymyká se z formálně-materiálního pojetí trestného činu. Obviněný jednání kladené mu za vinu označil jen za porušení povinnosti stanovené uzavřenou leasingovou smlouvou, tedy toliko za porušení povinnosti vyplývající ze soukromého práva, a proto mělo být též jen soukromoprávní cestou řešeno. Zdůraznil tak zásadu, že cesta trestního postihu je svou povahou prostředkem „ultima ratio“, které v jeho případě nebylo důsledně aplikováno.
S ohledem na uvedené výhrady obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. 2 To 29/2007, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. 34 T 1/2004, a dále navrhl, aby projednávaná věc byla podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázána poslednímu z výše jmenovaných soudů k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po shrnutí obsahu dovolání konstatoval, že dovolání obviněného je z části v rozporu s výlučně hmotně právní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný uplatnil námitky, které ve svém souhrnu tvoří polemiku s hodnocením důkazů ze strany soudů obou stupňů, jež byly v rozhodující míře provedeny již soudem prvního stupně. Státní zástupce zdůraznil, že dovolatel v podstatě namítl porušení §2 odst. 5, 6 tr. ř., které je procesněprávním ustanovením. Současně však neopomenul uvést, že obviněný na jiném místě svého dovolání se výslovně domáhal, aby Nejvyšší soud odstranil v použité právní kvalifikaci označené nedostatky, a to s ohledem na principy vycházející ze zásady „in dubio pro reo“ a „materiální pravdy“. Obviněný tedy požadoval zjištění jiných, pro něj příznivějších skutkových okolností, než byly ty, ke kterým dospěly soudy obou stupňů. Státní zástupce za právně relevantní určil námitky obviněného v té části, kde uváděl, že nebyla ani u jednoho z trestných činů naplněna materiální stránka a jednání mu kladené za vinu bylo pouze porušením povinnosti vyplývající z uzavřené leasingové smlouvy, a tedy porušením povinnosti soukromého práva, které mělo být také soukromoprávní cestou řešeno. V této souvislosti státní zástupce konstatoval, že soud druhého stupně mohl oprávněně, s ohledem na výsledky provedeného dokazování nejen dovodit, že obviněný M. K. porušil sjednané smluvní podmínky, ale především to, že jednáním obviněného byly naplněny všechny zákonné znaky skutkových podstat obou trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným. V závěru svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. v jeho celku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále musel posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Jestliže obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je nutné zdůraznit, že na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V souladu s ním lze proto namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Této podmínce obviněný podaným dovoláním dostál, neboť s ohledem na popsaná skutková zjištění namítal nedostatky jednak ve vztahu k subjektivní a k materiální stránce činů, jimiž byl uznán vinným, a jednak vznesl výhrady, že nebyla respektována zásada „ultima ratio“. Uvedené námitky mají hmotně právní charakter, a proto Nejvyšší soud mohl dále zkoumat, zda dovolání, které bylo uplatněno relevantně s označeným dovolacím důvodem, je opodstatněné.
Z hlediska obviněným namítané problematiky je vhodné nejdříve připomenout, že trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
V obou případech se jedná o trestné činy úmyslné, a proto je k nim vhodné uvést, že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Ve vztahu k námitkám obviněného vztahujícím se k materiální stránce uvedených trestných činů považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle odst. 4 téhož ustanovení je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Pokud obviněný zmiňoval i princip „ultima ratio“, lze uvést, že se jedná o pravidlo, které spočívá na zásadě, že v právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Proto, pokud jde o naplnění objektivních i subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku – „ultima ratio“ – nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01 a další).
Nejvyšší soud podle obsahu spisu shledal, že se soud druhého stupně otázkami, o něž obviněný své výtky v dovolání opírá, v postačujícím rozsahu vypořádal. Vhodné je proto poukázat na odůvodnění rozsudku tohoto soudu (viz str. 14), kde k subjektivní stránce obou trestných činů, jimiž obviněného uznal vinným, vyjádřil, že soud prvního stupně správně zjistil okolnosti uzavření leasingových smluv v souvislosti s počátkem podnikání obviněného M. K., a vysvětlil i další, v této souvislosti významné skutečnosti. Konkrétně ohledně trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. zdůraznil, že dostatečné prokázání úmyslu obviněného přisvojit si na úkor leasingových společností, věci, které mu byly na základě leasingových smluv svěřeny s tím, že obviněný věci, které nebyly v jeho vlastnictví, předal jiné osobě, aniž by o tom leasingovou společnost informoval, a o další osud těchto věcí se více nezajímal. Soud dostatečně reagoval i na obhajobu obviněného, když nepřisvědčil jeho tvrzení, že chtěl řádně podnikat a vydělávat peníze, a vysvětlil, že vycházel z výsledků provedeného dokazování, podle nichž bylo zjištěno, že obviněný řádně podnikal pouze v roce 2000. Od roku 2001 došlo k úpadku jeho podnikání, propouštění zaměstnanců, neodvádění povinných dávek vůči státu a neplacení leasingových splátek z prvních tří smluv. Odvolací soud tak shledal, že obviněný tento trestný čin spáchal v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
Soud druhého stupně se zabýval i ostatními znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., k nimž zejména zdůraznil, že na podkladě doplněného dokazování upravil výši způsobené škody tak, aby odpovídala hlediskům stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Tpjn 304/2001 (viz rozhodnutí č. 6/2003 Sb. rozh. tr.), čímž oproti rozsudku soudu prvního stupně výši škody snížil. Za prokázané shledal, že si obviněný přisvojil cizí věc, která náležela leasingové společnosti, a která ji obviněnému svěřila k užívání na základě leasingovou smlouvou stanovených podmínek. Obviněný však uvedené předměty leasingu způsobem popsaným v bodech I. 1.-3. převedl na jinou osobu či umístil na neznámé místo, čímž jednal proti účelu, k němuž mu byly tyto předměty svěřeny. Způsobil tak na majetku leasingové společnosti škodu, jak byla k jednotlivým předmětům leasingu shora vyčíslena.
Ohledně trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., který ve vztahu k dílčím útokům popsaným v bodě II. 1.-4. odvolací soud posoudil na rozdíl od soudu prvního stupně jako jeden pokračující trestný čin, k subjektivní stránce na straně 17 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný v těchto případech jednal v úmyslu vylákat od leasingové společnosti C. L., a.s., předměty leasingu, jak jsou podrobně uvedeny ve výrokové části rozsudku, a za tyto buď vůbec nezaplatil, a nebo zaplatil jen minimální částky na splátkách. Tyto, s ohledem na celkovou cenu předmětu leasingu nevýznamné částky, zaplatil jen z důvodu odpoutání pozornosti leasingové společnosti a oddálení konečného řešení věci. Jestliže obviněný věděl, že dluží na leasingových splátkách značné částky společnosti O. a.s., (viz skutek pod bodem I.) věděl, že se nachází ve velmi špatné podnikatelské i soukromé finanční situaci, a musel si být proto vědom, že není schopen platit další platby, které si ujednal. Tento závěr odvolací soud podložil i tím, že obviněný předměty leasingu zcizil velmi krátce (cca 14 dní) po jejich převzetí, kdy je předal neznámé osobě na neznámé místo. Obviněný se vyhýbal jednání s leasingovými společnostmi, před nimiž všechny tyto skutečnosti do poslední chvíle tajil.
Odvolací soud se na straně 18 odůvodnění rozsudku zabýval i materiálními znaky, jež shledal naplněné ve vztahu k oběma zmiňovaným trestným činům. Zejména poukázal na to, že u obou z nich se jednalo o více útoků protiprávního jednání. Zdůraznil i dobu, po níž obviněný tuto trestnou činnost páchal, a výši způsobené škody. Tyto okolnosti považoval za dostatečný podklad pro závěr o naplnění skutkových podstat obou trestných činů, jimiž obviněného uznal vinným.
Nejvyšší soud se všemi závěry, k nimž dospěly oba soudy, ztotožnil a shledal, že popsaná skutková zjištění včetně příslušných částí odůvodnění napadeného rozhodnutí dávají dostatečný podklad pro závěr, že obviněný ve vztahu k oběma trestným činům jednal v nepřímém úmyslu (§4 písm. b) tr. zák.). Pokud jde o činy uvedené v bodech I. 1.-3. rozsudečného výroku odvolacího soudu, je pro trestný čin zpronevěry významné u všech tří dílčí útoků to, že obviněný, přestože byl plně obeznámen s podmínkami leasingu, předal stroje jiným osobám, ač mu to leasingová smlouva v bodě VIII. (viz č. l. 14 spisu), leasingová smlouva v bodě X. (viz č. l. 32) a leasingová smlouva v bodě X (viz č. l. 48) všeobecných obchodních podmínek C. L., a.s., výslovně zakazovala. Podle uvedených částí leasingových smluv bylo totiž ujednáno, že „nájemce má právo užívat předmět leasingu, nesmí ho však prodat, dát do zástavy a nesmí ho zatížit právními závazky třetích osob, není oprávněn dát předmět leasingu do pronájmu a vůbec k užívání třetím osobám“. Podle shora uvedených skutkových zjištění však bylo prokázáno, že obviněný tato pravidla nerespektoval a jednal zcela v rozporu s účelem, k němuž mu byly uvedené předměty na základě uvedených leasingových smluv svěřeny. Obviněnému byly totiž dány do pronájmu s tím, aby je sám při splnění dalších podmínek užíval. Obviněný však tato pravidla, k nimž se zavázal, vědomě porušil a v rozporu se sjednanými smluvními podmínkami uvedené předměty leasingu převedl na nezjištěné osoby. Ze všech prokázaných okolností je zřejmé, že obviněný věděl, že když neuhradil cenu za stroje, které byly předmětem leasingu, tyto nesmí převést na jinou (byť konkrétně nezjištěnou) osobu, a byl proto srozuměn s tím, že pokud tak učiní, způsobí leasingové společnosti škodu ve výši, jak byla odvolacím soudem zjištěna (§4 písm. b/ tr. zák).
S ohledem na všechny zjištěné okolnosti, za nichž se obviněný činu pod bodem I. dopustil, je nepochybné, že při součtu škod u dílčích útoků 1.-3. byla u trestného činu zpronevěry způsobena škoda celkem ve výši 1.799.368.40 Kč. Tato částka za daných okolností představuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. a §88 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný způsobil značnou škodu, která je ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. stanovena v minimální výši 500.000,- Kč. Jak je však zřejmé, obviněný uvedenými třemi dílčími útoky tuto minimální hranici přesáhl více jak třikrát, což představuje okolnost, která podstatně zvyšuje obecně určenou nebezpečnost tohoto činu. Vysoká společenská nebezpečnost je určována i tím, že se jednalo o více útoků, jimiž obviněný svůj záměr naplňoval.
Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se obviněný dopustil v bodě II. 1.-4. výrokové části rozsudku odvolacího soudu, považuje Nejvyšší soud nad rámec argumentace, kterou zmínil shora, za vhodné uvést, že bylo dostatečně prokázáno, že obviněný za okolností v této části napadeného rozsudku popsaných již při uzavírání uvedených leasingových smluv jednal se záměrem, že podmínky leasingových smluv nesplní a že předměty leasingu předá jiným osobám. Tento závěr plyne rovněž z návěty uvedené u skutku pod bodem II., kde odvolací soud vyjádřil, že obviněný jednal v úmyslu se obohatit, neboť tak činil, ač dlužil na leasingových splátkách společnosti O. a.s., za již dříve pronajaté stroje vysoké finanční částky, a musel si být vědom své tíživé finanční situace a neschopnosti hradit další leasingy. Z této části skutkových zjištění plyne výše zmíněný závěr o tom, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., protože v době, kdy sjednával v jednom případě dne 21. 12. 2001 a poté ve třech případech dne 17. 5. 2002 u téže leasingové společnosti ve výroku popsané leasingové smlouvy, věděl o tom, že nebude moci plnit jejich podmínky. Smlouvy sjednal proto, aby na jejich podkladě, při nutnosti uhradit zálohovou část ceny a první splátku, další již neplatil, neboť jeho úmyslem bylo je předat jiné osobě. Obviněný tak věděl, že jen předstírá leasingové společnosti svou vůli podmínky smluv plnit. Tuto společnost proto uvedl v omyl a smlouvy sjednal jen proto, aby při zamlčení toho, že není pro svou nesolventnost způsobilý stanovené závazky plnit, předměty leasingu vylákal, čímž je získal do své moci, aby je v krátké době předal stejně jak to učinil i dříve jiným osobám. Jednal tedy se srozuměním, že způsobí leasingové společnosti škodu. Sebe obohatil o tyto stroje, které měl ve své moci a podle svého s nimi nakládal.
Pokud jde o výši vzniklé škody, činí u všech čtyř dílčích útoků celkem 7.073.870,- Kč, tedy přesahuje hranici škody velkého rozsahu, která je podle §89 odst. 11 tr. zák. určena 5.000.000,-Kč, což ve smyslu ustanovení §3 odst. 2, 4 tr. zák. spolu se všemi dalšími okolnostmi, na něž přiléhavě ve svém rozhodnutí poukázal již odvolací soud, plně odůvodňuje závěr, že obviněný nejenom po formální, ale i po materiální stránce naplnil znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Uvedený čin obviněného vykazuje vysoký stupeň společenské nebezpečnosti, protože obviněný zneužil důvěřivosti leasingové společnosti, aby ze zištných důvodů sebe obohatil a této společnosti způsobil vysokou škodu.
Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů a na základě shora uvedených úvah shledal jako správné, že odvolací soud obviněného uznal vinným jednak trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Jestliže obviněný zpochybnil tyto právní závěry s odkazem na to, že zjištěné jednání nemůže být posuzováno podle norem trestním práva, neboť jde jen o občanskoprávní vztah, Nejvyšší soud se s touto úvahou obviněného neztotožnil. V této souvislosti pouze připomíná, že v daném případě byly v jednání obviněného shledány všechny znaky uvedených trestných činů, což vylučuje možnost uplatnění principu „ulitma ratio“, jehož se obviněný ve svém dovolání domáhal. Uvedený princip, totiž vychází ze zásady, že je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Obviněný však v projednávané věci spáchal činy, které nemají povahu obvyklých občansko právních vztahů, ale jemu za vinu kladené činy mají jednoznačně kriminální charakter, jak bylo výše vysvětleno. Je tudíž nezbytné, aby na to dopadly prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo v napadeném rozhodnutí zcela v souladu se zákonem rozhodnuto.
Na základě uvedených skutečností a právních úvah Nejvyšší soud shledal dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2007 sp. zn. 2 To 29/2007 správným, protože obviněný byl v souladu se zákonem uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. i trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Dovolání obviněného směřující proti tomuto rozhodnutí, bylo shledáno zjevně neopodstatněným a vzhledem k tomu bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová