ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1449.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1449/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2007 o dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 61 To 153/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 19/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 2 T 19/2005, byl obviněný J. K. uznán vinným pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák., §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na devět měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dobu osmnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená R. Š. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. dopustil v podstatě tím, že dne 19. 10. 1996 v době kolem 02.48 hodin v P., ul. K. S., společně s dosud neztotožněným spolupachatelem se vloupal do prodejny S., odkud odcizil spací pytel, sportovní obuv, tašku a další vyjmenované sportovní vybavení, lovecké nože, vše v celkové hodnotě 25.610,- Kč ke škodě poškozených M. M. a E. D., věci si připravil k odnesení do dvou tašek, což se mu nepodařilo, neboť byl vyrušen nájemníky domu.
Obviněný napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 61 To 153/2007, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen pouze ve výroku o délce zkušební doby. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložený trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým Městský soud v Praze o odvolání obviněného v projednávané věci rozhodl poté, co ke stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch obviněného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 4 Tz 76/2004, rozhodl tak, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 5 To 474/2001, byl porušen zákon v jím citovaných ustanoveních v neprospěch obviněného, a proto toto usnesení zrušil. Současně zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 7 T 19/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V řízení po přikázání věci Městský soud v Praze v prvním případě usnesením ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 61 To 156/2006, podle §258 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 2 T 19/2005, v odsuzující části a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 61 To 153/2007, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání směřující rovněž proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d), g), h) tr. ř. Namítl, že v řízení neměl obhájce, ačkoliv v celém jeho průběhu jej mít měl, a to vzhledem ke složitosti případu. Poznamenal, že je invalidní důchodce a nemá prostředky na to, aby si obhájce zvolil na plnou moc. Porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání spatřoval v tom, že ač se chtěl hlavních líčení i veřejných zasedání účastnit, soudy obou stupňů odmítly akceptovat jeho návrhy na doplnění dokazování, nerespektovaly jeho námitku podjatosti, jeho návrhy i stížnosti byly odmítány jako nedůvodné a byl vykazován z jednací síně, čímž mu byla znemožněna obhajoba. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou znovu opakoval, že se ničeho nedopustil; poukazoval na časové nesrovnalosti mezi dobou, kdy mělo dojít ke spáchání skutku, a výpověďmi slyšených svědkyň. Provedenou rekognici měl za nezákonnou, nebylo vyhověno ani jeho návrhu na výslech policisty, který by se mohl vyjádřit k jejímu průběhu. Hodnocení důkazů označil za tendenční, nerespektující zásadu posuzovat důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, poněvadž jinak by byl zproštěn obžaloby. Upozornil rovněž, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 7 T 19/2000, již bylo vysloveno, že se ve zkušební době v trvání jednoho roku osvědčil, přičemž zmiňovaný trest byl trestem uloženým za tentýž skutek. Protože jej již vykonal, neměl mu být ukládán trest další. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by obviněný byl osobou, která by byla zbavena způsobilosti k právním úkonům či jiným způsobem omezena v jednání se soudy, tudíž nelze zaujmout stanovisko, zda jsou splněny podmínky §35 a §36 tr. ř. k ustanovení obhájce. Podle jejího názoru měl obviněný možnost účastnit se všech jednání soudů obou stupňů, byla-li konána v jeho nepřítomnosti, byly pro takový postup splněny zákonné předpoklady. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se obviněný podle ní domáhal pouze odlišného hodnocení důkazů s cílem dosáhnout zproštění obžaloby, a žádné vady neshledala ani ve výroku o trestu; oba soudy se vyjádřily též v tom smyslu, že obviněný podmíněně odložený trest odnětí svobody v předcházející trestní věci již vykonal, přičemž vykonaná doba podmíněného odsouzení mu byla započtena do nového podmíněného odsouzení. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zčásti zjevně neopodstatněné [odkazoval-li na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c), d), h) tr. ř.] a zčásti bylo podáno z jiného důvodů, než je uveden v §265b tr. ř. [odkazoval-li na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Tento dovolací důvod postihuje především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná oprávnění a povinnosti. Současně je vhodné uvést, že podle praxe soudů citovaný dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikováno též pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
Proti obviněnému bylo v rozhodujícím stadiu řízení, tj. po rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, vedeno trestní stíhání pro pokus trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., tedy trestný čin, na nějž zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranici nepřevyšuje pět let, a v řízení o němž, neexistuje-li jiný důvod nutné obhajoby, obhájce mít nemusí (§36 odst. 3 tr. ř. a contrario). Obviněný v rozhodné době, tj. po zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 5 To 474/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 1 T 19/2000, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 4 Tz 76/2004, rozhodujícího z podnětu stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného, nebyl ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu. Nebylo ani zjištěno, že by byl zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo že by jeho způsobilost k právním úkonům byla omezena, a stejně tak nešlo o řízení proti uprchlému, v důsledku čehož nebyl dán ani důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 1 tr. ř.
Na tyto důvody nutné obhajoby ostatně obviněný ani neodkazoval. Z textu jeho dovolání se podává, že měl za to, že obhájce mu měl být ustanoven z důvodu uvedeného v §36 odst. 2 tr. ř., a to proto, že se jednalo o složitou věc, které nemůže jako laik rozumět, o čemž svědčí i to, že původní pravomocná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 jakož i Městského soudu v Praze byla rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 76/2004 zrušena. Námitka obviněného nemůže obstát.
Podle §36 odst. 2 tr. ř. musí mít obviněný obhájce také tehdy, považuje-li to soud za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného má pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit. O takovou situaci se v posuzovaném případě nejednalo.
S ohledem na skutkovou základnu posuzované věci nelze konstatovat, že by se ve skutečnosti jednalo o věc skutkově a právně složitou, jak se snaží ji prezentovat obviněný. Stávající stav řízení je výsledkem nedůsledné činnosti zejména soudu prvního stupně a v první jeho fázi nedostatky, jež poznamenaly řízení před soudy obou stupňů a na něž zevrubně upozornil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 4 Tz 76/2004. Nelze než uzavřít, že dosavadní délka řízení je s ohledem na její povahu skutečně délkou nepřiměřenou, což ale ještě samo o sobě neznamená, že jde jednak o věc složitou, a jednak že by existovaly pochybnosti o způsobilosti obviněného náležitě se hájit pro jeho fyzické či duševní vady. Taková indispozice fyzických či duševních sil na straně obviněného rozhodně zjištěna nebyla, jak o tom svědčí jeho podání adresovaná soudům obou stupňů. Nic na tom nemění ani poznatek o tom, že obviněný pobírá invalidní důchod (v důsledku pracovního úrazu, který utrpěl jako dlaždič), poněvadž v kontaktu se soudy jej tato okolnost nikterak neomezuje ani fyzicky, ani psychicky.
Postupem soudu prvního stupně, konal-li hlavní líčení, a stejně tak odvolacího soudu, konal-li veřejná zasedání, ač obviněný neměl obhájce, nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu a nebyla jím ani porušena ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě.
Obviněný v této souvislosti upozornil, že si nemohl obhájce zvolit, poněvadž je invalidní důchodce a nemá dostatek prostředků. Taková námitka je ve světle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nevěcná. Deklarovaný důvod dovolání se váže typicky na případy ignorování ustanovení o nutné obhajobě či práva na obhajobu realizovaného prostřednictvím obhájce, nedopadá ovšem na případy, pro něž je charakteristické, že si obviněný obhájce nezvolí, ač by tak i učinit možná chtěl (např. nedostatek finančních prostředků), přičemž nejde o žádný z případů nutné obhajoby. Obviněnému nic nebránilo, aby soudu prvního stupně podal návrh na rozhodnutí, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, osvědčil-li by, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby (§33 odst. 2 tr. ř.). Současně mohl také požádat o ustanovení obhájce a povinností soudu, pokud by mu jeho pravomocným rozhodnutím byl obviněnému přiznán nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, je neprodleně mu obhájce ustanovit (§33 odst. 4 tr. ř.). O tomto svém právu byl obviněný věděl, dokonce ve smyslu zmíněných ustanovení trestního řádu podal návrh na přiznání bezplatné obhajoby (č. l. 150), bylo mu vyhověno (č. l. 153) a poté mu byl Českou advokátní komorou určen k poskytování právní služby advokát (nejdříve Mgr. B. S., později JUDr. P. B.). V hlavním líčení dne 11. 7. 2005 však obviněný prohlásil, že „po zkušenostech, které má, nepotřebuje žádného právního zástupce a JUDr. B. nechce. Na požadavku ustanovení advokáta advokátní komorou již netrvá, bude se hájit sám (č. l. 197).
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Znamená to, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podle §202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Odchylně jsou vymezeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§202 odst. 4 tr. ř.), avšak o tuto situaci se v posuzovaném případě nejedná.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. by mohl být naplněn také tehdy, pokud by soud v hlavním líčení, které jinak probíhalo v přítomnosti obviněného, tohoto vykázal z jednací síně, aniž by dodržel postup uvedený v §204 odst. 2 tr. ř., podle něhož obviněný může být vykázán jen usnesením senátu (samosoudce) po předchozí výstraze, a to jen na dobu nezbytně nutnou. Jakmile mu byl povolen znovu přístup do jednací síně, sdělí mu předseda senátu (samosoudce) podstatný obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k němu mohl vyjádřit.
Obviněný namítl, že se chtěl hlavních líčení a veřejného zasedání účastnit, ale soudy obou stupňů odmítly akceptovat jeho návrhy i stížnosti, odmítaly je jako nedůvodné a byl vykazován z jednací síně. Ani tyto výhrady obviněného nemají oporu ve spisovém materiálu.
Především je třeba konstatovat, že po změně samosoudce obviněný ve znovu zahájeném hlavním líčení dne 11. 7. 2005 žádal, aby veškerá hlavní líčení proběhla v jeho nepřítomnosti, a to na podkladě toho, že nebyla přijata námitka podjatosti na osobu samosoudkyně Mgr. Š. Š.(č. l. 197). Soud prvního stupně obviněného o termínech konání hlavního líčení nadále řádně vyrozumíval (výjimkou bylo hlavní líčení dne 11. 1. 2006, což ale bylo též důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně) a obviněný se k nim v některých případech dostavil. Učinil tak např. dne 10. 8. 2005 (č. l. 233), ale po zjištění, že se jedná o tuto trestní věc, jednací síň opustil, znovu žádal, aby hlavní líčení byla konána v jeho nepřítomnosti. Hlavnímu líčení dne 19. 9. 2005 chtěl být přítomen jako veřejnost (č. l. 239), což se i stalo. Obviněný byl přítomen i hlavnímu líčení dne 26. 6. 2006, verbálním projevem dal ale najevo, že trestní stíhání pokládá za nezákonné, a opustil jednací síň. Z této rekapitulace je zjevné, že konal-li soud prvního stupně hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, stalo se tak na jeho žádost a ani v jednom případě nebyl obviněný z jednací síně vykázán podle §204 odst. 2 tr. ř.
Pokud obviněný vytkl, že mu nebylo umožněno uplatnit řádně právo obhajoby též ve veřejném zasedání, je třeba uvést, že veřejné zasedání bylo konáno toliko odvolacím soudem dne 28. 3. 2007 a z protokolu o něm vyplývá, že obviněný mu byl po celou dobu přítomen a na svých právech zde zkrácen nebyl (č. l. 363 až 366).
Jen pro úplnost a nad rámec řečeného se Nejvyšší soud zabýval nepřítomností obviněného v hlavním líčení i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále Listiny) a dále jeho práv zajištěných čl. 6 odst. 1, 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 238/2000, II. ÚS 145/02 aj.).
Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup soudu prvního stupně nebyl nekorektní. Obviněnému bylo umožněno, aby svá práva v hlavním líčení mohl realizovat, nevyužil-li této možnosti z důvodů, které by bylo lze jen stěží akceptovat, nelze za to činit odpovědným soud. Postupem soudu prvního stupně, který se rozhodl provést hlavní líčení k žádosti obviněného bez jeho přítomnosti, soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil v jeho rámci námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 1 a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Městský soud v Praze. Námitky, že soudy nesprávně, tendenčně a v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily provedené důkazy, mají jasně povahu námitek skutkových. Obviněný jejich prostřednictvím nevytýkal žádnou vadu v právním posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, ale domáhal se zprošťujícího rozsudku s odůvodněním, že skutek nespáchal.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strana 6 rozsudku soudu prvního stupně a strany 4 až 6 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, a učinily skutková zjištění, která nelze než akceptovat. V této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný výslovně nenamítl, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a nevytkl ani, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Podstata jeho výhrad spočívala v tvrzení, že se zřetelem k tomu, že trest uložený za týž skutek předchozími rozhodnutími soudů již vykonal, neměl být trest uložen vůbec.
Logický výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze založit na úvaze, že může-li obviněný s odkazem na tento důvod dovolání namítat, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, tím spíše může namítat, že mu neměl být uložen žádný trest. Tomu napovídá i to, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je jediným dovolacím důvodem, v jehož rámci lze uplatnit námitky proti výroku o trestu [nejde-li i ve vztahu k výroku o trestu o výhrady založené na tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Námitky obviněného proto pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud podřadil (k tomu viz shodně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 202/2005). I zde ovšem shledal, že jsou neopodstatněné a že způsob, jakým se s nimi vypořádal odvolací soud, je přiléhavý.
Odvolací soud v této souvislosti v odůvodnění napadeného rozsudku připomněl a nikterak nezpochybnil, že posléze Nejvyšším soudem zrušeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 7 T 19/2000, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 5 To 474/2001, byl obviněnému uložen úhrnný trest odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku, a že tento trest byl již vykonán. Odvolací soud uvedl, že vykonaná doba podmíněného odsouzení bude obviněnému započtena do nového podmíněného odsouzení, a v dalším zdůvodnil rozhodnutí o stanovení kratší zkušební doby, než jak to učinil soud prvního stupně, s odkazem na délku řízení i dobu, jež uplynula od spáchání činu (strana 6).
Odvolací soud rekapituloval a poukázal správně na všechny okolnosti, které byly z hlediska úvah o trestu relevantní. Je pravdou, že původně uložený podmíněně odložený trest odnětí svobody za týž skutek obviněný již vykonal, dokonce se na něj ve vztahu k tomuto odsouzení hledělo, jako by odsouzen nebyl, poněvadž bylo vysloveno, že se osvědčil. To však nic nemění na tom, že po zrušení již opakovaně citovaných odsuzujících rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 76/2004 bylo na Obvodním soudu pro Prahu 1, aby v intencích právního názoru a pokynů Nejvyššího soudu o vině a trestu obviněného znovu rozhodl. Sama okolnost, že Obvodní soud pro Prahu 1 již usnesením ze dne 13. 6. 2003, sp. zn. 7 T 19/2000, vyslovil, že se obviněný ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil, ještě neznamená, že mu nelze v novém řízení pro týž skutek znovu uložit trest, jak se obviněný mylně domníval. Případně ale odvolací soud s odkazem na §59 odst. 3 tr. zák. poznamenal, že již vykonaná zkušební doba podmíněného odsouzení mu bude započtena v rámci nového podmíněného odsouzení. Podle §59 odst. 3 tr. zák. doba, po kterou podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, se mu započítává do zkušební doby nově stanovené při podmíněném odsouzení pro týž skutek nebo do zkušební doby stanovené při uložení úhrnného nebo souhrnného trestu. V posuzovaném případě jde o nové podmíněné odsouzení pachatele pro týž skutek, poněvadž předchozí pravomocné rozhodnutí, jímž byl obviněný pravomocně odsouzen, bylo zrušeno na základě stížnosti pro porušení zákona.
Jinými slovy, protože jde o podmíněné odsouzení pro týž skutek, dříve stanovená zkušební doba, po kterou podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, se mu započítává do zkušební doby nově stanovené. Vedl-li obviněný jako podmíněně odsouzený v původně stanovené zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám a soud vyslovil, že se osvědčil, v důsledku čehož se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen (§60 odst. 1, 3 tr. ř.), nebrání tato okolnost, aby mu byl v řízení pro týž skutek nově ukládán trest; to by bylo na překážku toliko v případě, měl-li by být ukládán podmíněný trest jako trest souhrnný (§35 odst. 3 tr. zák.). V tomto konkrétním případě to znamená, že je povinností soudu prvního stupně, aby provedl potřebný zápočet, jehož logickým a jediným řešením je, že i v rámci tohoto „nového“ odsouzení podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době (stanovené ve stejném rozsahu) řádný život a vyhověl uloženým podmínkám a že se osvědčil a hledí se na něj, jako by nebyl odsouzen.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je jako celek zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. prosince 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková