ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.735.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 735/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. října 2007 o dovoláních obviněných Pharm. Dr. Z. E. a Mgr. L. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 6 To 176/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, pod sp. zn. 3 T 139/2003, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 6 To 176/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 3 T 139/2003, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 3 T 139/2003, a to v celé části týkající se obviněných Pharm. Dr. Z. E. a Mgr. L. Ch.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 3 T 139/2003, ve spojení s opravným usnesením tohoto soudu ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 3 T 139/2003, byl obviněný Pharm. Dr. Z. E. v bodě II. [původně bod 3)] uznán vinným, že:
„jako lékárník lékárny v období od 1. 7. 1997 do 10. 2. 2000 přijímal poukazy na léčebné a ortopedické pomůcky a recepty na léky vystavené obviněným MUDr. V. B., o kterých věděl, že jsou fiktivní, předepsané pomůcky a léky pacientům nevydal, přičemž léky a pomůcky vykazoval jednotlivým zdravotním pojišťovnám jako vydané pacientům, na základě čehož byly lékárně proplaceny, čímž způsobil:
A) Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, v případě poukazů na léčebné a ortopedické pomůcky vypsaných na jméno [ve výroku rozsudku pod body 1) až 61)] a způsobil tak poškozené škodu v celkové výši 145.816,20 Kč,
B) O. zdravotní pojišťovně z. b., p. a s., v případě poukazů na léčebné a ortopedické pomůcky vypsaných na jméno [ve výroku rozsudku pod body 1) až 14)] a způsobil tak poškozené škodu v celkové výši 29.664,- Kč,
C) Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, v případě poukazů na léčebné a ortopedické pomůcky vypsaných na jméno [ve výroku rozsudku pod body 1) až 20)] a způsobil poškozené škodu v celkové výši 48.596,- Kč,
D) Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, v případě poukazů na léčebné a ortopedické pomůcky vypsaných na jméno [ve výroku rozsudku pod body 1) až 6)] a způsobil poškozené škodu v celkové výši 13.739,80 Kč,
takže celkovou trestnou činností páchanou v uvedeném období způsobil škodu ve výši celkem 237.816,- Kč“.
Obviněná Mgr. L. Ch. byla stejným rozsudkem ve spojení se stejným opravným usnesením v bodě III. [původně bod 4)] uznána vinnou, že:
„jako lékárnice lékárny v období od 12. 1. 1998 do 19. 7. 1999 a od 1. 2. 2000 přijímala poukazy na léčebné a ortopedické pomůcky a recepty na léky vystavené obžalovaným MUDr. V. B., o kterých věděla, že jsou fiktivní, předepsané pomůcky a léky pacientům nevydala, přičemž léky a pomůcky vykazovala jednotlivým zdravotním pojišťovnám jako vydané pacientům, na základě čehož byly lékárně proplaceny, čímž způsobila:
A) Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, v případě poukazů na léčebné a ortopedické pomůcky vypsaných na jméno [ve výroku rozsudku pod body 1) až 28)] a způsobila tak poškozené škodu v celkové výši 65.943,50 Kč,
B) O. zdravotní pojišťovně z. b., p. a s., v případě poukazů na léčebné a ortopedické pomůcky vypsaných na jméno [ve výroku rozsudku pod body 1) až 26)] a způsobila tak poškozené škodu v celkové výši 62.216,60 Kč,
C) Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, v případě poukazů na léčebné a ortopedické pomůcky vypsaných na jméno [ve výroku rozsudku pod body 1) až 16)] a způsobila poškozené škodu v celkové výši 37.577,80 Kč,
D) Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, v případě poukazů na léčebné a ortopedické pomůcky vypsaných na jméno [ve výroku rozsudku pod body 1) až 18)] a způsobila poškozené škodu v celkové výši 42.640,10 Kč,
takže celkovou trestnou činností páchanou v uvedeném období způsobila škodu ve výši celkem 208.378,- Kč“.
Takto zjištěné jednání soud právně kvalifikoval u obou obviněných jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a každému z nich uložil podle §250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon u každého z nich podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Zároveň každému z nich uložil peněžitý trest podle §53 odst. 1 tr. zák. ve výměře 50.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, u každého z nich stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Dále každému z obviněných uložil podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činností, ke kterým je třeba zvláštního povolení, a to lékárníků v souvislosti s přijímáním, výdejem a fakturací receptů na léky a poukazů na léčebné pomůcky na dobu dvou roků. V neposlední řadě soud podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o povinnosti obviněných nahradit jednotlivým poškozeným způsobenou škodu, resp. o odkázání poškozených se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V této souvislosti je vhodné uvést, že tímto rozsudkem ve spojení se zmíněným opravným usnesením byli pod bodem I. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzeni k obdobným druhům trestů další obvinění MUDr. V. B. [ten původně pod bodem 1)] a R. P. [ta původně pod bodem 2)]. Soud ve výroku rozsudku u všech obviněných rovněž uvedl, že jmenovaného trestného činu se dopustili „jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák.“.
Rozsudek soudu prvého stupně napadli všichni čtyři obvinění a také poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odvoláními, o nichž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 6 To 176/2006, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními již jen obvinění Pharm. Dr. Z. E. a Mgr. L. Ch. prostřednictvím obhájců JUDr. J. S. a Mgr. M. H.
Obviněný Pharm. Dr. Z. E. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
V rámci prvního z těchto důvodů obviněný namítal, že napadeným rozhodnutím bylo konstatováno, že se trestného činu dopustil jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., třebaže ze skutkových zjištění nelze takový závěr dovodit, neboť nebyla zjištěna žádná dohoda, v rámci níž by jednali společně, byli si vědomi toho, že jednání ostatních spolupachatelů směřuje ve spojení s jejich vlastním jednáním ke spáchání trestného činu, a byli s tím pro ten případ srozuměni. Kladl si proto otázku, proč odvolací soud neposoudil jeho jednání jako účastenství ve formě pomoci. Dále namítal, že ze skutkových zjištění nelze dovodit naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť odvolací soud se omezil na opakování závěru soudu prvého stupně, ačkoliv pro závěr o naplnění tohoto zákonného znaku nesvědčí žádný důkaz a skutková zjištění se tak dostávají do extrémního rozporu s právními závěry. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval také v posouzení objektivní stránky trestného činu; konkrétně mělo jít o přičítání jednání a následku dvěma obviněným, ačkoliv v posuzované věci mohl být následek způsoben jednáním pouze jediné osoby.
Pokud jde o druhý dovolací důvod obviněný ve vztahu k uloženému trestu namítl, že v jeho případě byl porušen ústavní princip rovnosti účastníků, který se musí promítat do způsobu a druhu ukládání trestu. Nesouhlasil s tím, že spoluobviněné R. P. byl uložen mírnější trest, přestože také pracuje ve zdravotnictví. Doplnil, že si je vědom toho, že použitý dovolací důvod je obecně aplikován restriktivněji, ale domnívá se, že vzhledem ke specifičnosti případu jej uplatnit lze. Uložený druh trestu totiž považoval za libovůli soudu závisející na osobní sympatii k tomu kterému povolání.
S ohledem na uvedené výhrady obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná Mgr. L. Ch. v dovolání uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., protože je přesvědčena, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, a že bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku okresního soudu, aniž by byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, když v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Po takovémto vymezení obou dovolacích důvodů obviněná namítla, že žádný důkaz, který měl soud k dispozici, nevyzněl v tom směru, že byla dohodnuta se spoluobviněnými MUDr. V. B. a R. P. na machinacích naznačených v rozhodnutí a že by věděla, že recepty a poukazy jsou fiktivní. Poukázala rovněž na skutečnost, že v období od 20. 7. 1999 do 31. 1. 2000 v lékárně vůbec nepracovala, přesto je jí v rozsudku kladeno za vinu, že se měla dopustit dvou dílčích útoků ve dnech 22. 7. 1999 a 6. 1. 2000. Tvrdila také, že její údajné trestné jednání nebylo prokázáno ani výpovědí majitele lékárny svědka Ing. J. B. ani výpověďmi spoluobviněných, v nichž se nikde neobjevilo její jméno.
Závěrem svého podání obviněná poukázala na odůvodnění napadených rozhodnutí, které je velmi kusé, sporadické a v němž fakticky absentuje hodnocení důkazů ve vztahu k její údajné trestné činnosti. Navrhla proto (rovněž bez uvedení konkrétního zákonného ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, aby současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen “státní zástupce”) a k námitkám uplatněným oběma obviněnými pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že je považuje za zjevně neopodstatněné.
V podrobnostech státní zástupce uvedl, že pokud obviněný Pharm. Dr. Z. E. namítal neexistenci dohody s ostatními spoluobviněnými, z čehož dovozoval nesprávnost posouzení skutku jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., pak taková výhrada nemůže obstát, neboť výslovná dohoda mezi pachateli trestné činnosti není nezbytná a postačuje, pokud je uzavřena konkludentní formou. V projednávané věci tento obviněný z každého receptu či poukazu zjistil, že je vystaven MUDr. V. B. a že za něj jeho předkladateli neposkytuje protihodnotu v podobě léku či zdravotnické pomůcky, ačkoli tento lék či pomůcku příslušné zdravotní pojišťovně vyúčtoval jako vydaný a věděl, že platba za ně bude poukázána na účet lékárny. Podstata podvodného jednání obviněného tedy nespočívala v tom, zda věděl či nevěděl, jestli byl pacient vyšetřen a zda je daný předpis či poukaz fiktivní, ale v tom, že uvedl zdravotní pojišťovnu v omyl tvrzením, že lék nebo zdravotnická pomůcka byly skutečně vydány, ačkoliv se tak nestalo. Jednal tedy v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.
Státní zástupce však považoval za důvodnou další námitku obviněného Pharm. Dr. Z. E., že podvodně vyúčtované recepty či poukazy byly přičteny jak k jeho tíži, tak i k tíži obviněné Mgr. L. Ch. (podrobnosti viz dále).
Argumenty uplatněné tímto obviněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce považoval rovněž za zjevně neopodstatněné. K tomu uvedl, že za nepřípustný lze považovat jen takový trest, který trestní zákon nezná nebo který byl pachateli uložen, aniž byly splněny podmínky pro uložení takového trestu. I když přímé obohacení obviněného prokázáno nebylo, peněžitý trest (vedle trestu odnětí svobody) mu bylo možno uložit, stejně jako bylo možno mu uložit podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti; uvedené tresty proto nejsou v daném případě nepřípustné. Soudy obou stupňů rovněž řádně zdůvodnily, proč obviněné R. P. nebyl uložen také peněžitý trest (ve vztahu k MUDr. V. B. byla jeho podřízenou, plnila jeho příkazy, z trestné činnosti neměla žádný hmotný prospěch, sama nebyla oprávněná recepty či poukazy vystavovat). Nelze proto mít za to, že neuložením peněžitého trestu této obviněné nedošlo k nějakému znerovnoprávnění obviněných.
Dovolání obviněné Mgr. L. Ch. považoval státní zástupce za relevantně uplatněné podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v té alternativě, že v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tu část námitek uplatněných v rámci tohoto důvodu dovolání a poukazujících na neexistenci výslovné dohody s ostatními obviněnými na páchání trestné činnosti však považoval (podobně jako u obviněného Pharm. Dr. Z. E. a z naprosto stejných důvodů – srov. shora) za zjevně neopodstatněnou.
Na druhé straně státní zástupce považoval dovolání obviněné za důvodné v té časti, v níž tvrdila, že jí byly připsány k tíži podvodně vyúčtované recepty či poukazy realizované v době, kdy byla na mateřské dovolené a nechodila do zaměstnání.
K relevantně uplatněným námitkám obou obviněných státní zástupce uvedl, že skutková zjištění, tak jak jsou formulovaná ve skutkové větě, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Některé podvodně vyúčtované recepty nebo poukazy byly totiž přičteny k tíži oběma obviněným, což je nejen nesprávné, ale i technicky neproveditelné, neboť recept či poukaz může realizovat vždy jen jeden lékárník. Ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že jde o případy F. A. (II/A2 x III/A1), A. D. (II/A4 x III/A2), K. P. (II/A3 x III/A3), M. K. (II/A5 x III/A4), L. D. (II/A58 x III/A6) a J. Č. (II/A59 x III/A5), příp. dalších.
Státní zástupce k námitce obviněné Mgr. L. Ch. navíc uvedl, že některé jí připisované podvodně vyúčtované recepty či poukazy byly realizované v době, kdy byla na mateřské dovolené a nechodila do zaměstnání, takže tyto skutky spáchat nemohla. To odpovídá znění skutkové věty odsuzujícího rozsudku, podle níž se měla trestné činnosti dopustit v období od 12. 1. 1998 do 19. 7. 1999 a od 1. 2. 2000, z čehož lze vysledovat, že se jednalo konkrétně o případy M. K. ze dne 22. 7. 1999 a M. B. ze dne 6. 1. 2000.
Právě v rozsahu těchto námitek státní zástupce považoval podaná dovolání za důvodná. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními spatřoval v objektivní nemožnosti obou obviněných dopustit se trestného činu v rozsahu, kterým byli uznáni vinnými. Důsledkem uvedených pochybení je to, že celková škoda způsobená obviněnými MUDr. V. B. a R. P. jako „výrobci“ padělaných receptů a poukazů byla vyčíslena částkou 434.794,20 Kč způsobenou 183 dílčími útoky, zatímco celková škoda způsobená obviněnými Pharm. Dr. Z. E. a Mgr. L. Ch. byla vyčíslena částkou 446.194,- Kč způsobenou 187 dílčími útoky, přestože tyto hodnoty musí být pro oba okruhy pachatelů („výrobci“ a „realizátoři“) stejné. Ohledně dovolatelů tak napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když od nesprávně stanoveného rozsahu trestné činnosti a výše jimi způsobené škody se (při zjevně nedotčené právní kvalifikaci) odvíjí rozsah jejich povinnosti k náhradě škody.
Nad rámec podaných dovolání státní zástupce poukázal na vadně formulovanou právní větu rozsudku nalézacího soudu, podle níž obvinění „… jiného obohatili tím, že jej (tedy toho, kdo byl obohacen) uvedli v omyl …“. Podotkl rovněž, že ve vztahu k obviněným MUDr. V. B. a R. P. nelze ustanovení §265k odst. 2 a §261 tr. ř. použít, protože případná pochybení soudu v jejich neprospěch z podaných dovolání nevyplývají a musela by být zjišťována samostatně.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. oběma dovoláním vyhověl a z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. - částečně zrušil ohledně obviněných Pharm. Dr. Z. E. a Mgr. L. Ch. usnesení odvolacího soudu, - částečně zrušil ohledně těchto obviněných rozsudek soudu prvního stupně, - zrušil všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, - podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci jsou obě dovolání přípustná [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněných z jimi namítaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. jsou opodstatněná.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolateli spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V tomto směru se Nejvyšší soud zabýval nejprve tou části dovolání obviněného Pharm. Dr. Z. E., v níž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ve vztahu k uloženému trestu namítal, že v jeho případě byl porušen ústavní princip rovnosti účastníků, který se musí promítat do způsobu a druhu ukládání trestu (nesouhlasil s tím, že spoluobviněné R. P. byl uložen mírnější trest, přestože také pracuje ve zdravotnictví, což považoval za libovůli soudu závisející na osobní sympatii k tomu kterému povolání).
Uvedený dovolací důvod je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. proto nelze namítat taková případná pochybení soudu při ukládání trestu, která by měla spočívat například v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §23 a §31 až §34 tr. zák.
Z těchto důvodů lze uzavřít, že obviněný svou argumentací, která směřovala výlučně proti přísnosti jemu uloženého trestu ve srovnání s další spoluobviněnou, aniž by z ní současně bylo možné dovodit námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (například nesprávné uložení peněžitého trestu, jak ve svém vyjádření uvažoval státní zástupce), žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. nenaplnil. Pokud by obviněný v rámci podaného dovolání uplatnil pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval tou částí dovolání obviněné Mgr. L. Ch., v níž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tvrzením, že „bylo rozhodnuto o zamítnutí (jejího) odvolání proti rozsudku okresního soudu, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, když v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř.“.
K tomu je zapotřebí uvést, že podle jmenovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z této zákonné citace je zřejmé, že jde o dovolací důvod, který spočívá ve dvou alternativách.
Podle první z nich je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí.
V posuzované věci však soud druhého stupně v průběhu veřejného zasedání všechna podaná odvolání podle §254 tr. ř. věcně přezkoumal a podle §256 tr. ř. rozhodl (mimo jiné) o zamítnutí odvolání obviněné, protože je neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněné v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy je uvedený dovolací důvod naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože podle názoru obviněné byl dán v předcházejícím řízení dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, lze s jistou mírou tolerance (obviněná totiž v použité slovní formulaci spojila dohromady obě zmiňované alternativy) uzavřít, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě uplatnila relevantně.
Obvinění Pharm. Dr. Z. E. a Mgr. L. Ch. ve svých dovoláních shodně uplatnili také důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné v obecné rovině uvést, že uvedený dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterými byli obvinění uznáni vinnými. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto v zásadě nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V zásadě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o rozsahu provedeného dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti hodnocení důkazů a na ně navazujících skutkových zjištění.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti lze také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádný opravný prostředek, jehož využití by v dané věci mohlo přicházet v úvahu, a to obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.).
Při aplikaci těchto obecných východisek na argumentaci uplatněnou oběma dovolateli v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba (ve shodě se státním zástupcem) konstatovat, že za relevantní nelze považovat tu její část, v níž dovolatelé namítali absenci jakékoliv dohody mezi nimi (resp. jen jedním z nich) na straně jedné a obviněnými MUDr. V. B. a R. P. (resp. jen některým z nich) na straně druhé, z čehož pak dovozovali nesprávnost posouzení jejich jednání jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Taková výhrada nemůže obstát, neboť pro závěr o trestní odpovědnosti pachatelů výslovná dohoda mezi nimi není nezbytně nutná a zcela postačuje, je-li uzavřena třeba jen konkludentně. V dané věci bylo prokázáno, že každý z dovolatelů z jednotlivých receptů či poukazů zjistil, že byl vystaven MUDr. V. B. a že za něj jeho předkladateli (jímž nemusel být jmenovaný spoluobviněný) neposkytuje protihodnotu v podobě léku nebo zdravotnické pomůcky, ačkoli je příslušné zdravotní pojišťovně vyúčtoval jako vydaný, takže věděl, že platba za ně bude poukázána na účet lékárny. Podstata jejich podvodného jednání tedy nespočívala v tom, zda věděli či nevěděli, zda ten který pacient byl či nebyl vyšetřen a zda předložený recept nebo poukaz je či není fiktivní, nýbrž v tom, že (jednotlivě) uvedli zdravotní pojišťovnu v omyl tvrzením, že léky nebo zdravotnické pomůcky byly skutečně vydány, ačkoliv se tak nestalo. Už z toho je zřejmé, že i oba dovolatelé jednali jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. (přinejmenším každý z nich jednotlivě jako spolupachatel obviněného MUDr. V. B.).
Obecně totiž platí, že o společné jednání ve smyslu citovaného ustanovení jde nejen tehdy, pokud každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale i tehdy, pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, a také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (články řetězu) směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. trest.).
Pokud jde o námitku nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu ze strany dovolatelů, pak i v tomto případě stačí odkázat na shora zmíněné úvahy a na výsledek provedeného dokazování, který má svůj odraz ve výroku o vině. Právě z formulace skutkové věty odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že k naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu došlo tím, že oba dovolatelé jako lékárníci uvedli v omyl zdravotní pojišťovny tvrzením, že léčebné a ortopedické pomůcky či léky byly vydány příslušným pacientům, ačkoliv ve skutečnosti k tomu nedošlo; je tak evidentní, že přijímali jednotlivé poukazy a recepty a přitom dobře věděli, že tyto nejsou vybírány konkrétními osobami, následně je účtovali zdravotním pojišťovnám jako vyexpedované a spolupodíleli se na tom, že zdravotní pojišťovny následně platily na účet lékárny (srov. str. 55 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Protiprávního jednání se tak oba dovolatelé dopustili v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., jak správně dovodily soudy obou stupňů. I tuto jejich námitku proto Nejvyšší soud považoval za neopodstatněnou.
Obviněné Mgr. L. Ch. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani v té části dovolání, v níž brojila proti způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně a tvrdila, že provedené hodnocení důkazů je sporadické a fakticky absentující. Takové námitky ve své podstatě dopadají do oblasti rozsahu a způsobu vedení dokazování a následného hodnocení důkazů soudy obou stupňů a obsahově neodpovídají ani uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jinému důvodu dovolání uvedenému v §265b tr. ř. Připomenout lze i ustanovení §265a odst. 2 tr. ř., podle něhož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Na druhé straně Nejvyšší soud shledal, že některé námitky obviněných Pharm. Dr. Z. E. a Mgr. L. Ch. shodně uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou opodstatněné. Především je jim třeba přisvědčit v tom, že některá skutková zjištění, tak jak jsou formulovaná ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jedná se o poukazy a recepty vykázané na jednotlivé pacienty, které byly přičteny k tíži oběma obviněným, ačkoliv objektivně takový postup nebyl možný.
Konkrétně se jedná o následující případy:
- F. A. (skutek II/A2 x III/A1),
- A. D. (II/A4 x III/A),
- K. P. (II/A3 x III/A3),
- M. K. (II/A5 x III/A4),
- L. D. (II/A58 x III/A6),
- a J. Č. (II/A59 x III/A5).
Obdobně Nejvyšší soud považoval za opodstatněné námitky obviněné Mgr. L. Ch., že přestože v období od 20. 7. 1999 do 31. 1. 2000 v lékárně vůbec nepracovala, je jí kladeno za vinu, že se měla dopustit dvou dílčích útoků ve dnech 22. 7. 1999 a 6. 1. 2000.
Jakkoliv obecně platí, že skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat, nelze tuto zásadu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o dovolání se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 aj.).
Vadami důkazního řízení se rozumějí mimo jiné i případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).
O takovou situaci se v případě obou dovolatelů jednalo ve zmiňované části jejich mimořádného opravného prostředku.
Z logiky věci vyplývá, že každému vystavenému fiktivnímu receptu či poukazu na léčebnou nebo ortopedickou pomůcku musela odpovídat jedna podvodně vylákaná platba od zdravotní pojišťovny, kterou mohl zdravotní pojišťovně vyúčtovat pouze jeden z obviněných. Pokud ve shora uvedených minimálně šesti případech soudy obou stupňů přičítaly zavinění oběma obviněným, je evidentní, že došlo k nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a následně i právními závěry.
V návaznosti na toto pochybení se liší (jak na to správně upozornil státní zástupce) i celkové částky způsobené škody. Zatímco škoda způsobená obviněnými MUDr. V. B. a R. P. jako „výrobci“ receptů a poukazů byla v rozsudku vyčíslena částkou 434.794,20 Kč (za 183 dílčí útoky), celková škoda vzniklá trestnou činností obou dovolatelů je vyšší a byla vyčíslena částkou 446.194,- Kč (za 187 dílčích útoků).
Další pochybení soudu prvého stupně, které měl odstranit již odvolací soud a neučil tak, Nejvyšší soud shledal v rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve vztahu k obviněné Mgr. L. Ch. Ačkoliv bylo prokázáno, že v lékárně v období od 12. 1. 1998 do 19. 7. 1999 nepracovala, protože v té době čerpala mateřskou dovolenou, byly jí přičteny k tíži podvodně vyúčtované recepty a poukazy M. K., ze dne 22. 7. 1999 a M. B., ze dne 6. 1. 2000. Stejně jako v předcházejícím případě je však objektivně nemožné, aby se tato obviněná uvedených dílčích útoků dopustila v době, kdy jako lékárnice v lékárně vůbec nepracovala.
V důsledku zmíněných pochybení soudů obou stupňů došlo nejen k nesprávnému právnímu posouzení skutku, ale i k nepřesnému výroku o náhradě škody, neboť v návaznosti na nesprávně stanovený rozsah trestné činnosti a výši způsobené škody byla obviněným nepřesně stanovena i povinnost k náhradě škody.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit rovněž na nesprávně formulovanou právní větu v rozsudku soudu prvého stupně, v níž se uvádí, že obvinění „společným jednáním s dalšími osobami ke škodě cizího majetku jiného obohatili tím, že jej uvedli v omyl a způsobili tak na cizím majetku škodu nikoli malou“. Z takto vyjádřené právní věty totiž vyplývá, že osoba, která byla jednáním obviněných obohacena, a osoba poškozeného (v dané věci zdravotních pojišťoven), které byla způsobena škoda, by měla být tatáž. To je nejen v rozporu s principy formální logiky, ale neodpovídá to ani skutkovým zjištěním soudu a ani ustanovení zákona (srov. §250 odst. 1 tr. zák.).
Nejvyšší soud proto uzavřel, že usnesení odvolacího soudu stejně jako jemu předcházející rozsudek a na něj navazující opravné usnesení soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, jak jim oprávněně vytýkaly mimořádné opravné prostředky obou dovolatelů. Proto z jejich podnětu zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 6 To 176/2006, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 3 T 139/2003, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 3 T 139/2003, a to v celé části týkající se obviněných Pharm. Dr. Z. E. a Mgr. L. Ch. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zjištěná pochybení mají totiž základ již v postupu nalézacího soudu, takže bude především na něm, aby je v průběhu dalšího řízení napravil.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněných Pharm. Dr. Z. E. a Mgr. L. Ch. vrací do stadia řízení před vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně. V současné době se nejeví nezbytně nutným dokazování až dosud provedené dále doplňovat. Povinností nalézacího soudu však bude, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu a přesně popsal jednotlivé dílčí útoky, jichž se tito obvinění dopustili (měl by upřesnit i místo činu, neboť ve výroku rozsudku neuvedl, že lékárna se nachází v B., a u obviněné Mgr. L. Ch. by měl vymezit i dobu, do které měla trestnou činnost páchat), aby ve vztahu k takto upřesněnému výroku o vině znovu pregnantně formuloval právní větu, a aby v závislosti na upřesněné skutkové větě správně formuloval i výrok o náhradě škody.
Jen pro úplnost dovolací soud připomíná ustanovení §265s odst. 1 tr. ř., podle něhož orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Protože shora uvedená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaných ve prospěch obviněných Pharm. Dr. Z. E. a Mgr. L. Ch., nemůže v novém rozhodnutí dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.). Za změnu v rozporu se zásadou zákazu tzv. reformationis in peius by bylo třeba považovat takové nové rozhodnutí, jímž by byli obvinění na základě jiných skutkových zjištění uznáni vinnými oproti původnímu rozhodnutí z většího rozsahu spáchané trestné činnosti, a to i v případě, že tato změna by neměla vliv na právní kvalifikaci trestného činu a nebyla by spojena s hrozbou uložení přísnějšího trestu; takovou změnu by představoval i případ, kdy trestný čin ve formě pokračování byl spáchán více dílčími útoky, než se dosud předpokládalo (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1999 Sb. rozh. trest.).
Naproti tomu pokud by přicházel v úvahu toliko zevrubnější popis zjištěného skutku, pak by pouhou konkretizaci jednání obviněných nebylo možno považovat za změnu k horšímu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, rozhodnutí č. 38/2006-II. Sb. rozh. trest. a další).
Jelikož Nejvyšší soud ve věci rozhodl shora uvedeným způsobem jen ohledně dovolatelů, zbývá odůvodnit, že důvody pro případný postup podle §261 tr. ř. (srov. poslední větu §265k odst. 2 tr. ř.) ohledně dalších obviněných MUDr. V. B. a R. P. neshledal. Nedospěl totiž k závěru, že by i těmto obviněným prospíval důvod, z něhož rozhodl ve prospěch dovolatelů.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláními a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a