ECLI:CZ:NS:2008:11.TCU.14.2008.1
sp. zn. 11 Tcu 14/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 17. dubna 2008 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle §397 odst. 5 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny státní občanky Ruské federace E. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 3 Nt 361/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2007, sp. zn. 2 To 68/2007, a rozhodl takto:
Návrh ministra spravedlnosti České republiky na zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 3 Nt 361/2006 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2007, sp. zn. 2 To 68/2007 se z a m í t á .
Odůvodnění:
Generální prokuratura Ruské federace požádala dopisem ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 35/3–475–05, o vydání E. M. V., státní občanky Ruské federace k trestnímu stíhání pro skutek, kvalifikovaný jako trestný čin přivlastnění (zpronevěry) a trestný čin legalizace finančních prostředků nebo jiného majetku získaného v důsledku spáchání trestného činu podle §160 a §174–1 trestního zákoníku Ruské federace, kterých se měla jmenovaná dopustit tím, že:
v období od dubna 2004 do června 2004 jako ekonomka společnosti A. D. G. s. r. o. na základě předběžné dohody s prvním viceprezidentem společnosti Y. M. M. A. T., vedoucím odboru společnosti Y. M. A. B. K., prezidentem společnosti A. D. G. s. r. o., B. S. T., A. L. G. a dalšími neznámými osobami, na základě falešných dokumentů převedla finanční prostředky ve výši 74 milionů ruských rublů náležejících společnosti Y. – M. na účty různých sociálních institucí jako charitu, následně tyto prostředky nebyly použity pro charitativní účely, ale zpronevěřeny V. a dalšími spolupachateli, přičemž tohoto jednání se dopustila následujícími útoky:
1. v březnu 2004 spolu s dalšími spolupachateli na základě padělaných dokladů získala oprávnění nakládat s peněžními prostředky dobročinné veřejné organizace invalidů „K. s. s. p.“, jehož jménem pak se spolupachateli požádala otevřenou akciovou společnost N. Y. o dobročinný příspěvek ve výši 29 000 000 rublů, který byl dne 19. 4. 2004 převeden na účet koordinačního střediska sociálních programů v otevřené akciové společnosti A. A. a tato částka tak byla nezákonně odčerpána z účtu otevřené akciové společnosti N. Y.,
a v tomto jednání je spatřován trestný čin podle §160 odst. 3 trestního zákoníku Ruské federace,
2. v době od 19. 4. do 21. 4. 2004 po dohodě s výše popsanými spolupachateli jménem předsedkyně vedení „K. s. s. p.“ O. I. M. vydala příkaz k převodu částky 14 499 950 rublů na konto nastrčené společnosti F., s. r. o., a částky 14 499 950 rublů na konto nastrčené společností B. T., s. r. o., a poté dala příkaz k převedení částky 14 999 950 rublů z konta nastrčené společnosti F., s. r. o., na konto nastrčené společnosti B. T., s. r. o., a dne 19. 4. 2004 vydala příkaz k převodu částky 26 230 500 rublů z účtu nastrčené společnosti B. T., s. r. o., na účet společnosti K. N., s. r. o., a tato částka byla potom převedena na konto nastrčené společnosti D., s. r. o., ve stejné bance, kde ji dne 21. 4. 2004 E. M. V. vyzvedla v hotovosti v částce 906 227 USD u účtu společnosti D. a s takto získanými peněžními prostředky naložila nezjištěným způsobem,
a v tomto jednání je spatřován trestný čin podle §174–1 trestního zákoníku Ruské federace,
3. v polovině dubna 2004 si E. M. V. opatřila od spoluobviněného A. L. G. po dohodě s dalšími spoluobžalovanými razítko, zřizovací a statutární listiny nastrčeného „regionálního dobročinného veřejného fondu na pomáhání obyvatelstvu pro získání sociální pomoci M.“, dne 16. 6. 2004 zřídila účet fondu M. v akciové společnosti uzavřeného typu K. M. B. M. a dne 28. 5. 2004 požádala jménem fondu M. otevřenou akciovou společnost N. Y. o dobročinný příspěvek v částce 25 000 000 rublů, který byl na základě jednání spoluobviněného M. A. T. dne 10. 6. 2004 přidělen a dne 17. 6. 2004 byla tato částka převedena na účet fondu M. z otevřené akciové společnosti N. Y. a této otevřené akciové společnosti N. Y. tak byla způsobena škoda v částce 25 000 000 rublů,
a v tomto jednání je spatřován trestný čin podle §160 odst. 4 trestního zákoníku Ruské federace,
4. v době od 18. do 22. 6. 2004 E. M. V. vydala příkaz k tomu, aby z účtu fondu M. u K. M. B. v M. byla převedena částka 8 500 000 rublů na účet nastrčené akciové společnosti uzavřeného typu A. management a částka 8 000 500 rublů na konto nastrčené společnosti A. a dále částka 8 499 000 rublů na účet nastrčené společnosti D., s. r. o., a to na základě padělaných dokladů, poté na základě dokladů převedla spolu se spolupachateli výše uvedené částky na účet nastrčené společnosti V. L., s. r. o., v K. N. za účelem jejich legalizace a dne 22. 6. 2004 je jmenovaná vyzvedla v hotovosti v částce 854 654 USD, a to na základě osobních údajů ze ztraceného občanského průkazu občana A. A. B., které takto byly zneužity,
a v tomto jednání je spatřován trestný čin podle §174–1 trestního zákoníku Ruské federace,
5. v květnu 2004 zajistila E. M. V. za účelem zajištění odcizení peněžních prostředků otevřené akciové společnosti M. Y. další organizaci „M. F. N. S. 5.“, jehož ředitel S. K. A. měl po dohodě s jmenovanou odeslat otevřené akciové společnosti N. Y. žádost o dobrovolný příspěvek v částce 20 000 000 rublů a zařídit obratový účet fondu, což dne 18. 5. 2004 S. K. A. učinil a zřídil obratový účet „M. F. N. S. 5.“ u akciové společnosti uzavřeného typu K. M. B. v M. a zaslal otevřené akciové společnosti N. Y. žádost o převedení 20 000 000 rublů, přičemž dne 9. 6. 2004 zřídila E. M. V. na základě padělaných dokladů bankovní kartu s podpisovými vzory pro „K. s. s. p.“, poté dne 15. 6. 2004 byl přiznán dobrovolný příspěvek fondu „N. S. 5.“ ve výši 20 000 000 rublů a tato částka byla dne 17. 6. 2004 převedena z účtu otevřené akciové společnosti N. Y. na konto „M. F. N. S. 5.“ u akciové společnosti uzavřeného typu K. M. B., M., a tentýž den pak byla tato částka ve výši 20 000 000 rublů převedena na účet „K. s. s. p.“ zřízený výše popsaným jednáním E. M. V. a v této výši byla otevřené akciové společnosti N. Y. způsobena škoda,
a v tomto jednání je spatřován trestný čin podle §160 odst. 4 trestního zákoníku Ruské federace,
6. v době od 18. do 22. 6. 2004 v Moskvě na základě padělaných dokladů převedla z účtu „K. s. s. p.“ částku 9 100 000 rublů na konto nastrčené akciové společnosti uzavřeného typu A. G. a částku 10 700 000 rublů na konto nastrčené společnosti J. G., s. r. o. v K. N., s. r. o., M., ve které byly na příkaz E. M. V. uvedené peněžní prostředky následně převedeny na účet nastrčené společnosti V. L., s. r. o. ve stejné bance a dne 22. 6. 2004 je E. M. V. vyzvedla v hotovosti v částce 676 815 USD, se kterými bylo naloženo nezjištěným způsobem,
a v tomto jednání je spatřován trestný čin podle §160 odst. 4 trestního zákoníku Ruské federace.
Po předběžném šetření podal dne 5. 12. 2006 pod sp. zn. 3 KZV 40/2006, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě u Krajského soudu v Ostravě návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání jmenované k trestnímu stíhání do Ruské federace pro podezření ze spáchání shora popsaných skutků.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 3 Nt 361/2006, bylo podle §397 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že vydání státní občanky Ruské federace E. V., k trestnímu stíhání do Ruské federace pro shora popsané skutky, není přípustné.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě stížnost, na jejímž podkladě rozhodl Vrchní soud v Olomouci, jako soud stížnostní, usnesením ze dne 23. 7. 2007, sp. zn. 2 To 68/2007 tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. tuto stížnost zamítl.
Ministr spravedlnosti České republiky podáním ze dne 19. 12. 2007, č. j. 2584/2006–MO–M/36, předložil věc v souladu s §397 odst. 5 tr. ř. Nejvyššímu soudu České republiky. V textu svého opravného prostředku ze dne 19. 12. 2007 ministr spravedlnosti předně namítl, že ve výroku citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2007 chybí odkaz na konkrétní hmotně právní ustanovení, na základě kterého rozhodl soud o nepřípustnosti vydání do ciziny. Ministr spravedlnosti dále uvedl, že soudy postupovaly podle Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (publikovaná pod č. 95/1983 Sb.), když správně měly postupovat podle Evropské úmluvy o vydávání (publikovaná pod č. 549/1992 Sb.), která od 9. 3. 2000 nahradila mezi Českou republikou a Ruskou federací předchozí úpravu obsaženou ve zmíněné dvoustranné smlouvě.
S ohledem na skutečnost, že podání ze dne 19. 12. 2007 neobsahovalo závěrečný návrh, vyzval Nejvyšší soud České republiky dopisem ze dne 15. 1. 2008 ministra spravedlnosti k doplnění jeho podání. Ministr spravedlnosti České republiky podáním ze dne 12. 3. 2008, č. j. 2584/2006–MO–M/46 doplnil podání ze dne 19. 12. 2007, č. j. 2584/2006–MO–M/36 tak, že zopakoval svoji námitku proti aplikaci Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (publikovaná pod č. 95/1983 Sb.) a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 3 Nt 361/2006, stejně jako usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2007, sp. zn. 2 To 68/2007, a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dál jen „Nejvyšší soud“) nejprve považuje za potřebné připomenout, že podle §397 odst. 5 tr. ř. platí, že po právní moci rozhodnutí
o přípustnosti vydání do ciziny předseda senátu krajského soudu předloží věc Ministerstvu spravedlnosti. Má–li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může věc předložit Nejvyššímu soudu k přezkoumání. Podle §397 odst. 6 tr. ř. dále platí, že předložením věci Nejvyššímu soudu se vydávací vazba přeměňuje na vazbu předběžnou. Nejvyšší soud po přezkoumání věci postupuje přiměřeně podle odstavců 2, 3 a 5.
Nejvyšší soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu a z důvodů, které jsou obsaženy v opravném prostředku ministra spravedlnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tcu 158/2004) podaném podle §397 odst. 5 věty druhé tr. ř., přičemž dospěl k následujícím závěrům:
Pokud jde o první námitku ministra spravedlnosti, že totiž ve výroku citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 3 Nt 361/2006, chybí odkaz na konkrétní hmotně právní ustanovení, na základě kterého rozhodl soud o nepřípustnosti vydání do ciziny, je možno připomenout, že Nejvyšší soud již ve své předchozí rozhodovací praxi vyslovil názor, že z výroku usnesení, jímž se rozhoduje o přípustnosti vydání do ciziny, musí být předně jednoznačně patrný výsledek rozhodovací činnosti příslušného soudu, tedy musí z něho být zřejmé, zda soud dospěl k závěru, že vydání je či není přípustné. Mimo to však musí výrok usnesení, jímž se rozhoduje o přípustnosti vydání do ciziny, obsahovat odkaz na příslušná procesní ustanovení, podle kterého soud rozhodoval (§397 tr. ř.) a konečně i přesný popis skutku, pro který je osoba vydávána tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem (srov. č. 54/1995 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tcu 71/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 11 Tcu 109/2004; poslední dvě rozhodnutí dostupná z http://www.nsoud.cz/rozhod.php ). Není však na druhou stranu nezbytné, aby výrok takového usnesení obsahoval rovněž odkaz na konkrétní, svoji povahou hmotně právní ustanovení, která byla důvodem pro negativní rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání do ciziny (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007; dostupné z http://www.nsoud.cz/rozhod.php ). Vzhledem k uvedenému dospěl Nejvyšší sodu k závěru, že první námitka ministra spravedlnosti není důvodná.
Pokud jde o druhou námitku ministra spravedlnosti, že totiž soudy postupovaly podle Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních ze dne 12. 8. 1982, publikované pod č. 95/1983 Sb. (dále jen „Smlouva“), ač měly správně postupovat podle Evropské úmluvy o vydávání ze dne 13. 12. 1957, publikované pod č. 549/1992 Sb. (dál jen „Evropská úmluva“), lze předně říci, že smluvními stranami Evropské úmluvy jsou jak Česká republika, tak i Ruská federace. Pro Českou republiku je Evropská úmluva závazná od 1. 1. 1993 a pro Ruskou federaci od 9. 3. 2000 (srov. seznam smluvních států a ratifikací Evropské úmluvy; dostupný z http://conventions.coe.int/ ). Ve vzájemných vztazích mezi Českou republikou a Ruskou federací je proto od posledně uvedeného data třeba zohlednit i úpravu obsaženou právě v Evropské úmluvě.
Podle čl. 28 odst. 1 Evropské úmluvy platí, že úmluva nahradí u států, které jsou jí vázány, ustanovení všech dvoustranných smluv, úmluv a dohod, která upravují vydávání mezi kterýmikoliv dvěma smluvními stranami. Podle odst. 2 citovaného článku dále platí, že smluvní strany mohou sjednávat mezi sebou dvoustranné nebo mnohostranné dohody pouze k doplnění ustanovení této Úmluvy nebo aby napomáhaly použití zásad, které obsahují.
Z uvedeného tedy vyplývá, že Evropská úmluva nahradila od 9. 3. 2000 ustanovení dvoustranných smluv, které do uvedeného data upravovaly otázku vydávání, tedy i oddíl IV, část I, čl. 67 až čl. 82 Smlouvy. Námitce ministra spravedlnosti lze proto v tomto směru formálně vzato přisvědčit, neboť jak vyplývá z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 3 Nt 361/2006, postupoval tento soud v předchozím řízení právě podle uvedených ustanovení Smlouvy (srov. odůvodnění citovaného usnesení na str. 4).
Přes uvedené formální pochybení je však třeba dále uvést, že Krajský soud v Ostravě vyslovil podle §397 odst. 1 tr. ř. nepřípustnost vydání státní občanky Ruské federace E. V., nikoliv s odkazem na Smlouvu, avšak s odkazem na mezinárodní závazky České republiky k ochraně lidských práv. Konstatoval totiž, že vydáním jmenované osoby, popř. též vydávací vazbou, by došlo zejména k porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.), dále pak čl. 7, čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikovaná pod č. 104/1991 Sb.) a též k porušení ustanovení Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikovaná pod č. 208/1993 Sb.) a konečně i Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (publikovaná pod č. 143/1988 Sb.). Osoba, o jejíž vydání jde, byla totiž v okamžiku rozhodování soudu těhotná, dne 18. 9. 2006 se jí narodila dcera, o niž se jmenovaná výlučně stará a byla jí rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky ze dne 26. 4. 2007, které nabylo právní moci dne 30. 4. 2007, udělena doplňková ochrana podle §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších změn. Vzhledem k těmto okolnostem Krajský soud v Ostravě uzavřel, že při kolizi závazků vyplývajících z mezinárodních smluv, je třeba dát přednost závazkům vyplývajícím ze smluv o ochraně lidských práv.
S ohledem na skutečnost, že ministr spravedlnosti proti shora uvedenému závěru Krajského soudu v Ostravě ve svém opravném prostředku podaném podle §397 odst. 5 tr. ř. nic nenamítl, nemohl Nejvyšší soud v rámci přezkumného řízení posuzovat, zda jde skutečně o situaci, kdy by případným vydáním E. V. do Ruské federace došlo k porušení shora uvedených mezinárodních závazků k ochraně lidských práv či nikoliv, resp. zda by došlo ke kolizi mezi závazky vyplývajícími z mezinárodních smluv upravujících vydávání a závazky vyplývajícími z mezinárodních smluv na ochranu lidských práv.
Nejvyšší soud proto musel vycházet ze závěru Krajského soudu v Ostravě, že v daném případě existuje kolize mezi závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv upravujících vydávání a závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv na ochranu lidských práv. V takovém případě bylo namístě dát přednost právě závazkům vyplývajícím z mezinárodních smluv na ochranu lidských práv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 752/02).
Rozhodl–li z tohoto důvodu Krajský soud v Ostravě podle §397 odst. 1 tr. ř. o nepřípustnosti vydání E. V. k trestnímu stíhání do Ruské federace, je otázka, zda v řízení o přípustnosti vydání do ciziny postupovaly soudy podle citované Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních nebo podle Evropské úmluvy o vydávání, z pohledu výsledku řízení bez významu. I v situaci, kdy by soudy v řízení o přípustnosti vydání E. V. do Ruské federace postupovaly podle Evropské úmluvy, by totiž musely dát přednost závazkům vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv na ochranu lidských práv. Postup podle Evropské úmluvy by proto v tomto směru nemohl mít na výsledek řízení žádný vliv. Vzhledem k těmto skutečnostem posoudil Nejvyšší soud i druhou námitku ministra spravedlnosti jako nedůvodnou.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud návrh ministra spravedlnosti podaný podle §397 odst. 5 tr. ř. v celém rozsahu zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch