ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.1390.2007.1
sp. zn. 11 Tdo 1390/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2008 o dovolání obviněného D. C., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. května 2007, sp. zn. 5 To 542/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 691/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání D. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 31. května 2006, sp. zn. 2 T 691/2005, byl obviněný D. C. uznán vinným trestným činem neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 2, 3 písm. b), c) tr. zák. a odsouzen podle §178 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti (12) měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému povolen podmíněný odklad výkonu trestu a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byla stanovena zkušební doba v trvání dvanácti (12) měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že ve Věznici v D., obviněná B. Ch. ve funkci sekretářky, tiskové mluvčí a pracovnice pro styk s veřejností poté, co dostala od ředitele věznice Mgr. M. H. v měsíci lednu 2003 pokyn k rozeslání Výroční zprávy Věznice D. za rok 2002 elektronickou poštou vedoucím oddělení věznice do jejich pracovních počítačů, tak učinila dne 27. ledna 2003 včetně příloh obsahujících osobní údaje zaměstnanců a odsouzených, a to i za účelem zveřejnění na internetu a obviněný D. C. jako pracovník oddělení informatiky Vězeňské služby ČR Věznice D. a jeden ze zaměstnanců, který měl přístup na veřejné internetové stránky a který přesto, že z jeho pracovního zařazení mu zvlášť vyplývala povinnost dbát na ochranu osobních údajů, zveřejnil dne 10. dubna 2003 na internetových stránkách www.vser.cz tuto výroční zprávu včetně přílohy č. 2 nazvané Rozbor stížností za rok 2002, která obsahovala kromě dalšího osobní údaje pěti odsouzených a pracovníků věznice, a přílohy č. 3 nazvané Přehled mimořádných událostí za rok 2002, která rovněž obsahovala osobní údaje odsouzených a zaměstnanců, a to celkem 25-ti osob s uvedením jmen, příjmení, dat narození a označení konkrétního porušení vnitřních předpisů Věznice D., pokud jde o odsouzené a pokud jde o pracovníky vězeňské služby včetně jejich funkčního zařazení, délky služby, čísel služebních průkazů a označení protiprávního jednání, jehož se měli dopustit.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný v zákonné lhůtě odvolání, které zaměřil především do výroku o vině. Odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. května 2007, sp. zn. 5 To 542/2006, jako nedůvodné podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání. Dovolání opřel o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Namítl, že soudy nesprávně zhodnotily provedené dokazování a nevzaly v úvahu skutečnosti, které jednoznačně dokládají jeho nevinu. Uvedl v této souvislosti, že nebyl jedinou osobou, která měla přístup ke zveřejnění údajů na internet. Tvrdí, že přístup měl on i další zaměstnanci věznice, resp. další zaměstnanci v rámci oddělení informatiky, kteří znali přístupová práva k webovým stránkám. Upozornil na to, že tato práva se během 8-denní lhůty (od 16. 5. 2002 do 24. 5. 2002) nacházela v listinné podobě mimo oddělení informatiky. Dle dovolatele není možno doložit, jak bylo nakládáno s předmětným souborem umístěným na webové stránky. Uvádí dále, že výroční zpráva byla obsažena pouze v jednom word-dokumentu, který obsahoval jak hodnocení, tak i přílohy, v nichž byly uvedeny osobní údaje. Pokud se jedná o její zveřejnění, musela být tedy zveřejněna jako jediný nedělený dokument a nikomu nepříslušelo do této zprávy zasahovat, zvlášť ne obviněnému. Namítá, že pokyn ředitele ke zveřejnění zprávy nemohl znít „zveřejnit bez příloh”, ale pouze „zveřejnit výroční zprávu”, protože ředitel věznice schvaloval konečnou podobu výroční zprávy určenou ke zveřejnění. Dovolatel připomíná, že i tato skutečnost byla prokázána svědeckými výpověďmi. Pokyn ředitele zněl zveřejnit zprávu, ne zveřejnit zprávu bez příloh. Uvádí dále, že jednal na výslovný pokyn ředitele a výroční zprávu na internetu mohl zveřejnit jen jako jeden dokument (jako celek). Argumentuje dále, že za obsahovou stránku neodpovídalo oddělení informatiky, ale VOS a sekretářka ředitele. Dle dovolatele uvedené vyplývalo i ze zápisu vedení a shromáždění vedoucích oddělení Věznice D. ze dne 24. května 2002. Současně bylo stanoveno, že sekretářka ředitele je povinna aktualizovat obsah prezentace věznice na internetových stránkách alespoň jedenkrát za 14 dní. Tímto byly podle pokynu Paedr. L. B., ředitele sekretariátu Generální ředitelky VS ČR, určeny osoby zodpovědné za obsah internetových stránek. Dovolatel dále tvrdí, že dle nařízení č. 39/2002 ředitele Věznice D. oddělení informatiky odpovídalo pouze za „bezpečnostní správu (technické zajištění), spolehlivý provoz počítačové sítě a připojených zařízení včetně programového vybavení”. Konstatuje, že v letech 2002, 2003 nebyl seznámen s právy a povinnostmi ochrany údajů ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, a to vyplývalo rovněž z jednotlivých svědeckých výpovědí. V závěru dovolání dovolatel zdůrazňuje ohledně svých námitek, že v řízení nebylo prokázáno, že v podobě, v jaké byla správa na internetu zveřejněna, byla zveřejněna právě obviněným - přístupové heslo mohly znát i další osoby, dovolatel jednal na přímý pokyn ředitele, který zněl „správu zveřejnit”, neodpovídal za obsahovou stránku zprávy a nemohl do ní zasahovat a nebyl o svých povinnostech řádně proškolen. Dovolatel zároveň tvrdí, že za zveřejnění zprávy odpovídaly osoby z nejužšího vedení věznice a upozorňuje na to, že i samosoudce vyslovil v řízení přesvědčení a v této souvislosti požádal státního zástupce o prošetření odpovědnosti vedoucích pracovníků, přičemž státní zastupitelství na tuto výzvu nijak nereagovalo. Vzhledem na tyto skutečnosti dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil z důvodu uvedeném v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a přikázal příslušnému soudu, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce připomíná, že obsah dovolání je identický s obsahem odvolání obviněného. Dle státního zástupce všechny dovolatelem vyjádřené argumenty se týkají skutkových zjištění, jimiž se obviněný domáhá změny v posouzení provedených důkazů s cílem dosáhnout odlišných závěrů o skutečném stavu věci, nikoli odchylného právního posouzení skutkového stavu vyjádřeného ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Uvádí, že dovolatel se k uveřejnění dotyčné zprávy na internetových stránkách Věznice D. opakovaně doznal, jeho doznání koresponduje obsahu dalších provedených důkazů. Za irelevantní považuje námitku obviněného, že by měl být stíhán za jiné osoby, zatímco jiní údajní pachatelé stíháni nejsou. Vzhledem na zásadu obžalovací žádné další osoby v této věci nefigurují. Někdejší spoluobviněná B. Ch. byla obžaloby zproštěna. Považuje za bezdůvodné opakovat argumentaci rozvedenou v odůvodnění napadeného usnesení vzhledem k tomu, že odvolací soud se náležitě vyjádřil ke všem námitkám obviněného. V závěru svého vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodl tak v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu, neboť napadá usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/, na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. řádu) a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. řádu.
Podle §265e odst. 1 tr. řádu se dovolání podává u soudu, který rozhodl v prvním stupni do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle odstavce druhého citovaného ustanovení v případě, že se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle odstavce třetího téhož ustanovení lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno, nebo který má ve věci rozhodnout. Podle odstavce čtvrtého tohoto ustanovení navrácení lhůty k podání dovolání není přípustné.
V daném případě, jak vyplývá z tzv. dodejek založených na č. l. 365 spisu, byl opis rozhodnutí odvolacího soudu doručen obviněnému D. C. dne 7. srpna 2007, obhájci obviněného byl doručen rovněž dne 7. srpna 2007. Lhůta k podání dovolání běžela ode dne doručení rozhodnutí soudu druhého stupně obviněnému a skončila mu dne 8. října 2007 (vzhledem k tomu, že dne 7. října 2007 byla neděle, s ohledem na ustanovení §60 odst. 2, 3 tr. řádu posledním dnem předmětné lhůty byl nejbližší následující pracovní den). Podání označené jako dovolání ve věci odsouzeného D. C., u něhož osobou podávající dovolání byl uveden J. B., bez přiložené plné moci, s uvedením jména obhájce Mgr. J. O., advokáta v R., a podpisem obhájce, bylo podáno na poštu dne 8. října 2007 (č. l. 372a spisu) a bylo doručeno Okresnímu soudu v Lounech dne 9. října 2007 (č. l. 369 spisu). Dne 10. října 2007 bylo Okresnímu soudu v Lounech doručeno podání obsahující plnou moc obhájce a opravu vady v označení jména dovolatele (č. l. 373 spisu), jež bylo podáno k poštovní přepravě dne 9. října 2007 (č. l. 374a spisu).
Ze skutkových okolností plyne, že v okamžiku podání dovolání (dne 8. října 2007), tj. v zákonem stanovené lhůtě pro podání dovolání, byl obviněný zastoupen obhájcem, prostřednictvím kterého dovolání uplatnil. Pro uvedené lze za datum podání dovolání ve smyslu §265e odst. 3 tr. řádu považovat den 8. říjen 2007, pročež dovolání obviněného bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem pode §265i odst. 3 tr. řádu.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu, proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posuzování skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným na podkladě tohoto dovolacího důvodu. Nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení procesních, nikoli hmotně právních. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje namítat správnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Uvedené podmínky nesplňovala ta část námitek dovolatele, ve kterých soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědí svědků k obsahu pokynu ředitele zveřejnit Výroční zprávu Věznice D., a to zdali zněl „zveřejnit bez příloh”, anebo zněl „zveřejnit výroční zprávu”, dále svědeckých výpovědí ve věci seznámení obviněného v letech 2002, 2003 s právy a povinnostmi ochrany údajů ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů).
Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad dovolatel ve skutečnosti brojil proti nesprávnosti skutkových zjištění, nikoli proti správnosti právního posouzení skutku. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu, proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumávat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu existuje extrémní nesoulad, což plyne z nejnovější judikatury Ústavního soudu, zejména pak z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05 a nálezu sp. zn. IV. ÚS 216/04 (a obdobně i nálezů I. ÚS 55/04, I. ÚS 4/04), jež nepřipuštění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu bez ohledu na námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, označuje za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Reflektuje tuto judikaturu Ústavního soudu přistoupil Nejvyšší soud k extenzivnějšímu výkladu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že v rámci dovolacího řízení lze připustit zásah do skutkových zjištění, ale pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy a skutkovými závěry k nimž dospěl soud a které jsou podkladem pro jeho právní závěry. Dovolatel však musí tento nesoulad učinit předmětem svého dovolání.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů v předmětné věci však vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na zjištění nalézacího soudu, dle něhož výroční zpráva Věznice D. za rok 2002, zejména její přílohy 2 a 3, nazvané Rozbor stížností za rok 2002 a Přehled mimořádných událostí z rok 2002, obsahovala osobní údaje pracovníků věznice a odsouzených, tedy údaje, k jejichž zveřejnění je nutný dle §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb. jejich souhlas, na zjištění, dle něhož tato zpráva včetně příloh byla zveřejněna bez souhlasu v přílohách uvedených osob na internetových stránkách Věznice D. dne 10. dubna 2003, a tak volně přístupná nejméně po dobu jednoho roku (do 27. dubna 2004), dále na doznání obviněného týkající se zveřejnění dané zprávy z titulu vedoucího pracovníka oddělení informatiky, a to na ústní pokyn nadřízeného, takto ředitele věznice, a konečně na zjištění, dle něhož v souvislosti se seznámením s náplní práce byl dne 30. září 2002 poučen o povinnosti dbát na ochranu osobních údajů. Za těchto okolností jak skutkové závěry, tak i vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé nelze v předmětné věci hodnotit ve smyslu svévole, resp. extrémní disproporce. Z odůvodnění rozhodnutí soudů naopak vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Námitky obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné v odvolacím řízení a soudy obou stupňů se s výtkami obviněného náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 5, 6 tr. řádu, tzn. že je hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat. Evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálně logického základu.
Za námitku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. rádu relevantní nutno považovat úvahu dovolatele, dle níž příkaz ředitele zveřejnit danou zprávu vylučuje zavinění obviněného, pročež nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 2, 3 písm. b), c) tr. zák. Obviněný odkazuje v tomto kontextu zejména na výpověď svědka Ing. A. R., vedoucího ekonomického úseku věznice, před soudem I. stupně, dle níž v závěru jednání jedné z porad, jejímž obsahem bylo mimo jiné projednání výroční zprávy Věznice D. za rok 2002 včetně příloh č. 2 a č. 3 (Rozbor stížností za rok 2002 a Přehled mimořádných událostí za rok 2002), které obsahovaly osobní údaje pracovníků věznice a odsouzených, byl ředitelem věznice vydán příkaz informatikům dané dokumenty zveřejnit na internetu.
K uvedené výtce dovolatele Nejvyšší soud především připomíná, že v předmětné věci v souladu s ustanovením §178 odst. 2 tr. zák. nedbalostní zavinění obviněného spočívá v porušení povinnosti mlčenlivosti (§15 zákona č. 101/2000 Sb.) tím, že zpřístupnil osobní údaje o jiném „získané v souvislosti s výkonem svého povolání, zaměstnání nebo funkce”, čili získané v souvislosti s pracovním zařazením a rozsahu pracovní činnosti tak, jak je obsaženo v náplni jeho práce (č. l. 226 spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 2 T 691/2005), s níž byl seznámen, což potvrdil svým podpisem, dne 30. září 2002. Odkazuje na bod 18 tohoto dokumentu Nejvyšší soud připomíná, že obviněnému bylo uloženo dbát na ochranu osobních údajů, se kterými při výkonu své funkce přichází do styku, a zamezit jejich zneužití. V dubnu 2003, kdy výroční zprávu včetně zmíněných příloh na internetových stránkách zveřejnil, nepochybně věděl, co je jeho náplní práce, a byl si vědom i povinnosti ve směru k ochraně osobních údajů dalších subjektů. Příkaz ředitele publikovat zprávu šlo nepochybně splnit aniž, by došlo ke zveřejnění osobních údajů jednoduchým „technickým“ zásahem do zprávy, ke které byl obviněný nejen oprávněn, ale v zájmu dodržování zákona o ochraně osobních údajů i povinen.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence zavinění u skutkové podstaty trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 2, 3 písm. b), c) tr. zák. dodržením hledisek plynoucích z příslušných ustanovení trestného zákona. Odvolací soud ve svém rozsudku dále plně dostál požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v jednání obviněného správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §178 odst. 2, 3 písm. b), c) tr. zák., kdy popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. dubna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman