ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.1412.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 1412/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2008 o dovolání obviněného R. M., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2008, sp. zn. 4 To 136/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 196/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. M.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. 2 T 196/2007, byl obviněný R. M. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil společně s obviněným M. S. , způsobem podrobně popsaným ve výše citovaném rozsudku, a byl mu za to uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 60 hodin. Soud dále rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody.
K odvolání státního zástupce rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 29. května 2008, sp. zn. 4 To 136/2008, tak, že ohledně obviněného R. M. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. uznal tohoto obviněného vinným trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., a uložil mu za to trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin. Soud také rozhodl o nároku poškozeného D. H. na náhradu škody.
Odvolání obviněného R. M. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že:
„dne 13. 9. 2006 v době kolem 15:00 hod. na parkovišti před obchodním domem K. na ul. B. v T. , při zákroku proti M. K. , a D. H. , kteří v obchodním domě odcizili alkoholické nápoje, společně s obžalovaným M. S. , opakovaně kopali do těla a hlavy D. H. , čímž mu způsobili zlomeninu obou horních velkých řezáků s otevřením dřeňové dutiny, krevní výron s drobnou rankou nad levým obočím, v důsledku čehož byl poškozený D. H. dne 13. 9. 2006 hospitalizován na chirurgickém oddělení nemocnice T. , téhož dne na vlastní žádost propuštěn, a byl omezen v obvyklém způsobu života zcela mírně po dobu přibližně 5 týdnů.“
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný R. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Odvolací soud pochybil, pokud jeho jednání kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť ze znaleckého posudku vyplynulo, že zranění poškozeného nebylo takové intenzity, aby jej omezilo v dosavadním způsobu života. Jednání obviněného nemohlo být posouzeno ani jako trestný čin výtržnictví. Zadržením pachatelů krádeže (tj. poškozených K. a H. ) se nemohl dopustit hrubé neslušnosti, nýbrž pouze plnil svou pracovní povinnost. Už v řízení před odvolacím soudem zpochybnil způsob, jakým byl v posuzované věci proveden výslech některých svědků, zejména svědka J. K. Dále namítal, že jednal za splnění podmínek krajní nouze podle §14 tr. zák., ovšem ani s touto obhajobou se odvolací soud nijak nevypořádal.V řízení před odvolacím soudem mu bylo též odepřeno právo na poslední slovo. V závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že část jeho námitek neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se především o ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že odvolací soud porušil právo obviněného na obhajobu a náležitě se nezabýval jeho námitkami, které uplatnil v odvolání. Námitky ve vztahu ke kvalitě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nejsou přípustné už s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. V další části se jedná o námitky nedůvodné. Pokud jde o posouzení jednání obviněného R. M. jako trestného činu ublížení na zdraví, tak z výroku rozsudku odvolacího soudu ve spojení s jeho odůvodněním jednoznačně vyplývá, že obviněným způsobené zranění vedlo u poškozeného ke ztížení přijímání potravy, ke snížení výslovnosti (po dobu 5 týdnů) a zanechalo i trvalé následky. Takové ovlivnění obvyklého způsobu života poškozeného nepochybně zakládá zákonný znak ublížení na zdraví. Okolnost, že poškozený jednal protiprávně, a obviněný tedy „chytal zloděje“ sama o sobě nevylučuje kvalifikaci takového jednání jako trestného činu výtržnictví. Oba obvinění se dopustili velmi intenzivního až brutálního násilí, když kopali do poškozeného ležícího na zemi. Jejich jednání tak už nesměřovalo k zajištění odcizených věcí, ani k zamezení útěku poškozených, nýbrž mělo charakter odplaty, a pokud se jej dopustili na místě veřejnosti přístupném, jedná se o jednání, které je obecně způsobilé naplnit skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Vzhledem k charakteru jednání obviněných nepřichází v úvahu ani aplikace §13 tr. zák. o nutné obraně nebo §14 tr. zák. o krajní nouzi. Dovolatel ostatně své námitky v tomto směru ani nijak blíže nekonkretizoval. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod.
Dovolací námitky tak, jak byly výše rozvedeny, směřují zčásti i vůči skutkovým závěrům obou soudů. To platí především o tvrzení obviněného, že soudy neprovedly řádně dokazování (např. že nepostupovaly správně při výslechu svědka K. ) a v důsledku toho potom dospěly i k nesprávným skutkovým zjištěním (zejména ohledně jeho pachatelství posuzovaným skutkem), a poté i k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněného podáno z jiného, než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Na základě obsahu spisu je přitom pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, které odvolací soud po zhodnocení provedených důkazů učinil, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Oba soudy opřely své skutkové závěry o konkrétní zjištění učiněná na podkladě provedených důkazů, vycházely přitom zejména ze svědeckých výpovědí obou poškozených (M. K. a D. H. ), z výpovědi naprosto nezaujatého svědka J. K. , ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a z protokolu o ohledání místa činu (srov. např. str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Na podkladě těchto důkazů, o jejichž věrohodnosti nevznikly v průběhu řízení žádné pochybnosti, potom soudy dospěly k závěru, že obhajoba obviněného R. M. je vyvrácena. Nejvyšší soud proto neshledal žádný důvod k výtkám na adresu nižších soudů. V posuzované věci se tak nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
K námitkám dovolatele, jejichž obsahem je tvrzení, že se odvolací soud dostatečně nezabýval jeho obhajobou, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil a že v závěru veřejného zasedání mu neudělil poslední slovo, Nejvyšší soud připomíná, že se jedná o otázky povahy procesně právní, které nenaplňují dovolatelem uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
Pouze pro úplnost lze dodat, že úprava veřejného zasedání, v němž rozhoduje odvolací soud, je v trestním řádu upravena v §232 a násl. Podle §238 tr. ř. se na veřejné zasedání přiměřeně užijí ustanovení o hlavním líčení (§196 a násl. tr. ř.), a to pokud jde o veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání (§238 tr. ř.). Závěr veřejného zasedání je tedy zcela samostatně upraven v ustanovení §235 odst. 3 tr. ř. tak, že po provedení dokazování (je-li prováděno) udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům. Je-li osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obviněný, má právo mluvit poslední. Z obsahu spisu (č. l. 211) potom v tomto směru vyplývá, že předseda senátu odvolacího soudu, v souladu s výše již citovaným ustanovením, v závěru veřejného zasedání, které se konalo dne 29. 5. 2008, udělil slovo ke končeným návrhům jak obhájci obviněného, tak samotnému obviněnému R. M. Jak již správně připomenul státní zástupce ve svém vyjádření k podanému dovolání, ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. neumožňuje podat dovolání jen proti důvodům rozhodnutí soudu druhého stupně.
Naproti tomu dovolatel naplnil zákonný požadavek uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že jeho jednání nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., když pouze zadržel pachatele krádeže, ani jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., neboť zranění způsobené poškozenému nebylo takové intenzity, aby jej jakkoliv omezovalo v obvyklém způsobu života.
Trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.
K dovolatelem nastíněné problematice zadržení pachatele trestného činu, lze obecně uvést následující.
Podle §76 odst. 2 tr. ř. může kdokoli omezit osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu; příslušníka ozbrojených sil může též předat nejbližšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba některému z uvedených orgánů omezení osobní svobody bez odkladu oznámit.
Pokud jednání zadržovaného nelze kvalifikovat jako trestný čin a jde např. jen o přestupek, potom §76 odst. 2 tr. ř. nelze uplatnit. S ohledem na konkrétní okolnosti případu se nejedná ani o situaci střetu dvou ústavně garantovaných práv, a to práva na osobní svobodu podle §8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Konflikt těchto dvou práv musí být posouzen především z hlediska proporcionality. Osobní svoboda náleží do okruhu statků, které mají v demokratickém právním státě nejvyšší hodnotu. Nejedná se však o statek absolutní hodnoty v tom smyslu, že by nebylo přípustné do něj zasáhnout tam, kde to vyžaduje ochrana jiného statku srovnatelného významu. Zásah do osobní svobody jednotlivce by pak nemusel být vyloučen ani v případě, že se jedná o zadržení pachatele přestupku, je-li takový zásah odůvodněn akutní potřebou ochrany jiného chráněného statku a jde-li zároveň o zásah co do své povahy, rozsahu, závažnosti a míry proniknutí přiměřený (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 7 Tdo 1289/2008).
V obecné rovině je možno souhlasit s tvrzením dovolatele, že omezení osobní svobody pachatele protiprávního činu samo o sobě ještě nelze pokládat za neslušné jednání ve smyslu zákonného znaku trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. O takový případ se ovšem v posuzované věci nejednalo. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že oba obvinění během zákroku proti poškozeným, kteří v obchodním domě K. v T. předtím odcizili alkoholické nápoje (v hodnotě cca 1.000 Kč), napadli poškozeného D. H. tak, že jej kopali do těla a hlavy, čímž mu způsobili zlomeninu obou horních velkých řezáků s otevřením dřeňové dutiny, krevní výron a drobnou ranku nad levým obočím, v důsledku čehož byl poškozený hospitalizován na chirurgickém oddělení třebíčské nemocnice; v obvyklém způsobu života byl poškozený omezen pod dobu přibližně pěti týdnů. Jednání obviněného tedy nespočívalo v pouhém zadržení pachatele trestného činu, ale naopak se jednalo o útok proti tělesné integritě poškozeného D. H. , a to poměrně intenzivní a brutální. Poškozený navíc v době útoku ležel již na zemi, neměl tedy prakticky možnost se jakkoli bránit. Nelze tedy než konstatovat, že zákrok obviněného proti poškozenému byl svou povahou, rozsahem i závažností zcela zjevně nepřiměřený. Za těchto okolností pak nelze takový zákrok pokládat za slučitelný s tvrzením dovolatele, že toliko zamezoval útěku osob přistižených při spáchání „krádeže“.
Odvolací soud na podkladě učiněných skutkových zjištění správně dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a to jak po stránce objektivní (na místě veřejnosti přístupném se dopustil hrubé neslušnosti tím, že napadl jiného) tak po stránce subjektivní.
S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit ani těm (jinak poměrně nekonkrétním) námitkám obviněného, jejichž podstatou je tvrzení, že v posuzované věci mělo být použito ustanovení §14 tr. zák. o krajní nouzi. Podle tohoto ustanovení, čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde ovšem o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Za ublížení na zdraví je přitom třeba pokládat takový stav, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který zpravidla vyžaduje lékařského ošetření, i když nezanechává trvalé následky. Tato porucha zdraví ovšem nesmí trvat jen po krátkou, zcela přechodnou dobu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 2/1966 Sb. rozh. tr.).
Z provedeného dokazování, opírajícího se zejména o svědeckou výpověď poškozeného D. H. a provedené listinné důkazy (lékařské zprávy a zdravotní dokumentaci poškozeného), jakož i závěry znaleckého posudku, vyplynulo, že poškozený utrpěl v důsledku jednání obviněného zranění, spočívající ve vyražených předních zubech, které ovlivnilo jeho obvyklý způsob života při tak základních činnostech, jako je přijímaní potravy nebo verbální komunikace. Toto omezení u poškozeného trvalo celkem po dobu asi pěti týdnů a zanechalo i trvalé následky (srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu str. 4 – 5). Je tedy zřejmé, že námitky obviněného v tomto směru rovněž nemohou obstát. Soud ve věci učinil zcela konkrétní skutková zjištění, která následně přiléhavě právně posoudil.
Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného R. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík