ECLI:CZ:NS:2008:11.TDO.862.2008.1
sp. zn. 11 Tdo 862/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2008 o dovolání obviněného O. G. proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 6 To 496/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 166/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného O. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. května 2007, sp. zn. 4 T 166/2003, byl obviněný O. G. uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 30. září 2006, a odsouzen podle §202 odst. 1 tr. zák. za použití §45 odst. l tr. zák. a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 (dvou set) hodin.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že ve Zlíně dne 9. září 2003 v době od 02.00 hodin do 02.20 hodin spolu s dosud neustanovenou osobou fyzicky napadli u bufetu na autobusovém nádraží J. T., a to tak, že ho obviněný O. G. uchopil pod krkem za bundu, dále ho pak oba pachatelé udeřili do hlavy a také do něj kopali, v důsledku čehož poškozenému vyrazili dva zuby - řezáky a způsobili bolesti hlavy a dalších, údery zasažených, míst těla.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 6 To 496/2007, jako nedůvodné podle §256 tr. řádu zamítl.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Brojí proti právní kvalifikaci skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, tj. trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Namítá, že skutek nevykazuje znaky jednání jako složky objektivní stránky trestného činu a jeho trestní odpovědnost byla vykonstruována jako odpovědnost za následek a nikoliv jako též za jednání s příčinnou souvislostí mezi jednáním a následkem. Dovolatel uvádí, že odvolací soud se nezabýval námitkami obviněného, které popsal ve svém odvolání, pokud jde o rozsah skutkových zjištění a jejich správnost a trestnost skutku. Dle jeho názoru, právní posouzení skutku je samo o sobě v souladu s hmotným právem, avšak nemůže obstát, protože byla porušena zásada presumpce neviny. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 6 To 496/2007, zrušil zcela ve výroku o vině a zcela ve výroku o trestu a poté, aby podle §265m odst. 1 tr. řádu sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Upozornil, že námitky dovolatele jsou v podstatě shodné s jeho obhajobou uplatněnou v předcházejících stadiích trestního řízení. Ve svém vyjádření dále uvedl, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku vyplývá, že obviněný G. spolu s dalším neztotožněným mužem napadli u bufetu na autobusovém nádraží ve Zlíně, tedy na místě veřejnosti přístupném, poškozeného T., kterého zbili a zkopali, přičemž mu též vyrazili 2 zuby - řezáky. Státní zástupce zdůraznil, že tohoto jednání se dopustili jako spolupachatelé dle §9 odst. 2 tr. zák., takže není nezbytné, aby jednání každého z nich naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu (výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.) a postačí, pokud jsou tyto znaky naplněny až jejich společným jednáním. Dle státního zástupce napadení poškozeného v přesile, jeho pobití a zranění, to vše na místě veřejnosti přístupném, svědčí o neúctě obou pachatelů k obecně uznávaným hodnotám, v důsledku čehož skutková podstata trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. byla naplněna. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby podané dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání a pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu] v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda obviněným uplatněné námitky lze skutečně považovat za některý z důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. řádu. Podle uvedeného zákonného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu, proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, jelikož tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoli hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se tím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska norem hmotného práva.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění, učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, případně korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumávání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva”) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředpisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného usnesení z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Za námitku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu relevantní lze považovat tvrzení dovolatele, v němž zpochybnil správnost právního posouzení skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., když uvedl, že „skutkový stav který zjistil soud, není trestným činem, neboť nevykazuje znaky jednání jako složky objektivní stránky trestného činu a rozsudek konstruuje trestní odpovědnost jako odpovědnost za následek nikoliv též za jednání a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem”. Tuto právně relevantně uplatněnou námitku však považuje Nejvyšší soud za neopodstatněnou. Meritorní přezkum zvolil Nejvyšší soud navzdory tomu, že dovolatel své námitky zformuloval přitom obecně, aniž by je konkretizoval, zejména uvedl, ve kterých skutečnostech by bylo lze spatřovat rozpor mezi skutkovou větou výroků obou rozsudků a hmotně právním posouzením věci, příp. v čem je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a jejich hodnocením ze strany nalézacího a odvolacího soudu. Jestli dle §265i odst. 3 tr. řádu neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 uvedeného ustanovení, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, pak o to více platí, že je rozsahem a důvody dovolání vázán i při postupu dle §265i odst. 1 tr. řádu. Dovolatele tedy zatěžuje povinnost nejen označit důvod dovolání dle §265b tr. řádu, nýbrž i konkrétně argumentovat (viz usnesení sp. zn. 11 Tdo 1441/2007), přičemž v předmětné věci dostál této své povinnosti způsobem, jenž je na hranici akceptovatelnosti.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném se dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo nebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Namítá-li dovolatel absenci naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu s ohledem na jeho spáchání ve spolupachatelství, Nejvyšší soud odkazuje na svoji judikaturu, v níž se autoritativně k interpretaci §9 odst. 2 tr. zák. vyslovil: „Významný za daných okolností není ani způsob a intenzita útoků vycházející od jednotlivých obviněných, ale to, že pachatelé byli současně na místě činu v době jeho počátku, na poškozeného za stejných okolností místních i časových reagovali stejným jednáním, spočívajícím v tom, že do různých částí těla poškozeného kopali a tloukli jej pěstmi ..., přičemž následek ... pak byl v příčinné souvislosti s jejich jednáním.” (Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 8 Tdo 1133/2004.) Tato interpretace byla potvrzena i nejnovější judikaturou: „K naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. O společné jednání jde i tehdy, kdy každý ze spolupachatelů svým jednáním uskuteční jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, která je pak naplněna souhrnem jednání spolupachatelů. Stačí přitom i částečné přispění k trestné činnosti. Rozhodující je, že jednání všech spolupachatelů je vedeno stejným úmyslem a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Institut spolupachatelství je konstruován tak, že každý ze spolupachatelů odpovídá za celý následek, jako by čin spáchal sám.” (Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2008, sp. zn. 7 Tdo 938/2008.) K otázce souvislosti mezi kategoriemi objektivní stránky trestného činu a spolupachatelství vyslovil Nejvyšší soud názor v rozsudku ze dne 16. února 2000, sp. zn. 7 Tz 7/2000: „Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Z citovaného ustanovení vyplývá, že předpokladem spolupachatelství je po objektivní stránce spáchání trestného činu společným jednáním dvou nebo více osob a po subjektivní stránce úmysl každé z jednajících osob, který se vztahuje ke společnému jednání. Společné jednání může mít takovou povahu, že u všech jednajících osob probíhá současně, i takovou povahu, že probíhá postupně a navazuje na sebe. Z jiného hlediska je možné, že jednání každého ze spolupachatelů má již samo o sobě všechny znaky trestného činu nebo že úlohy jednotlivých spolupachatelů jsou mezi ně rozděleny a teprve souhrn jednání jednotlivých spolupachatelů má znaky trestného činu. Přichází tedy v úvahu i to, že dílčí jednání spolupachatele, pokud je posuzováno izolovaně a pokud je vytrženo ze souvislosti s jednáním ostatních spolupachatelů, nevykazuje znaky trestného činu.”
Je nepochybné, že uvedené principy interpretace kategorií objektivní stránky trestného činu i spolupachatelství byly v posuzovaném případě správně aplikovány a o spolupachatelství obviněného – takto dovolatele v posuzované věci – není pochyb. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný na místě veřejnosti přístupném se dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu naplňují. Ze skutkové věty napadeného rozsudku přitom vyplývá, že obviněný spolu s dosud neustanovenou osobou fyzicky napadli poškozeného u bufetu na autobusovém nádraží, a to tak, že obviněný poškozeného uchopil pod krkem za bundu, dále ho pak oba pachatelé udeřili do hlavy a také do něj kopali, v důsledku čehož poškozenému vyrazili dva zuby - řezáky - a způsobili bolesti hlavy a dalších údery zasažených míst těla. Tímto svým „společným jednáním” (§9 odst. 2 tr. zák.) naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví dle §202 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a to i z pohledu namítané absence objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud ve svém zjištění plně dostál požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu. Na základě učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů byly v jednání obviněného správně shledány všechny zákonné znaky předmětného trestného činu, kdy popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky daného trestného činu a proto shledal námitku obviněného neopodstatněnou.
Jelikož dovolání bylo podáno i proti výroku o trestu, a to aniž by byl uplatněn explicitně dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a aniž by v této souvislosti obsahovalo důvody, Nejvyšší soud toliko pro úplnost odkazuje na argumentaci nalézacího i odvolacího soudu, v níž tyto považovaly za přísnější verzi tr. zák. v jeho znění účinném ode dne 1. října 2006, neboť byl zúžen výčet možných trestů za tr. čin podle §202 odst. l tr. zák., čímž byl opodstatněně založen postup, jímž byl v souladu s §16 odst. 1 tr. zák. předmětný skutek kvalifikován podle příznivějšího znění účinného do dne 30. září 2006, tedy v době, kdy ke skutku došlo.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání obviněného O. G. odmítl podle §265i odst. l písm. e) jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dně 11. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman