ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1544.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1544/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce I. I. a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. J. M., CSc., zastoupenému advokátem, o 1.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 155/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2006, č. j. 55 Co 298/2006-59, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 1.000.000,- Kč. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že žalovaný na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 9. 1994 vykonával u žalobce činnost „biologa I. (embriologa)“ a že dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 2. 1. 2001 se zavázal, že v případě skončení pracovního poměru u žalobce nebude vykonávat po dobu jednoho roku pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která je předmětem činnosti žalobce, nebo jinou činnost, která by mohla mít soutěžní povahu vůči podnikání žalobce; pro případ porušení této povinnosti byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 1.000.000,- Kč. Žalobce zjistil, že žalovaný porušil uvedenou konkurenční doložku, neboť je zaměstnáván u společnosti G., s. r. o., jejíž činnost má vůči činnosti žalobce soutěžní povahu.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 7. 4. 2006, č. j. 7 C 155/2005-32, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 55.392,- Kč. Dodatek k pracovní smlouvě ze dne 2. 1. 2001, v němž se žalovaný zavázal zdržet se konkurenčního jednání po skončení pracovního poměru u žalobce, posoudil v této části jako neplatný, neboť v něm chybí „protipól závazku zaměstnance vůči zaměstnavateli“, a to závazek zaměstnavatele, kterým by toto omezení zaměstnanci kompenzoval. Je-li neplatná konkurenční doložka, je neplatné i ujednání o povinnosti žalovaného plnit žalobci smluvní pokutu. Rovněž výše smluvní pokuty je podle názoru soudu prvního stupně „zjevně nepřiměřená“, neboť představuje víc jak třicetinásobek mzdy žalovaného v době, kdy ujednání bylo sepsáno.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2006, č. j. 55 Co 298/2006-59, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 55.781,- Kč k rukám advokáta. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval ujednání mezi účastníky ze dne 2. 1. 2001 za neplatné pro nedostatek synallagmatického závazku ze strany zaměstnavatele, neboť se podle jeho názoru jednalo o „příliš extenzivní výklad ust. §29 odst. 2 zák. práce ve znění od 1. 1. 2001 do 29. 2. 2004 ze strany soudu prvního stupně“. I tak však považoval ujednání ze dne 2. 1. 2001 za neplatné, a to z důvodů sjednání nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty. Za přiměřenou považoval smluvní pokutu v takové výši, která za 12 měsíců nepřesáhne dvanáctinásobek průměrného měsíčního výdělku zaměstnance; v projednávané věci byla sjednaná výše smluvní pokuty „2,6ti násobkem“ dvanáctiměsíčního platu žalovaného.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že ujednaná smluvní pokuta odpovídala tomu, že žalobce měl nemalé náklady se zvyšováním kvalifikace žalovaného, že žalovaný získal podstatnou část své kvalifikace právě díky přístupu k originálnímu know-how žalobce a že je proto logické, že závazek bude zajištěn smluvní pokutou ve výši odpovídající důležitosti závazku a možné škodě, která by jeho porušením mohla žalobci vzniknout. Připomíná, že maximální výše smluvní pokuty nebyla zákonem v tehdejším znění nijak omezena a proto by měla odpovídat důležitosti zájmu, který byl konkurenční doložkou chráněn. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek „soudu prvého stupně č. j. 7 C 155/2005“ zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto pro nedostatek podmínky zásadního právního významu a, shledá-li dovolací soud dovolání přípustným, aby bylo zamítnuto, neboť odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že konkurenční doložka byla mezi účastníky uzavřena dne 2. 1. 2001 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2001 (tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 155/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) do 29. 2. 2004 (tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §29 odst. 2 věty druhé a třetí zák. práce ve smlouvě lze písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po ustanovenou dobu, nejdéle však jeden rok po skončení pracovního poměru, vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční doložka odporující uvedeným podmínkám je neplatná.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že předmětem právního vztahu založeného konkurenční doložkou je ochrana zaměstnavatele po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před činností zaměstnance, která by vůči zaměstnavateli měla soutěžní povahu. Předmětem ochrany tudíž jsou - jak zmiňuje žalobce v dovolání – „obchodně vysoce citlivé informace a data, která mají pro všechny ostatní konkurenční subjekty značný obchodní význam a přínos“, tedy - jinak řečeno - skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné a mají být podle vůle podnikatele utajeny. Protože uvedený charakter předmětu ochrany je totožný, bez ohledu na to, zda ke sjednání konkurenční doložky došlo před 1.1.2001 nebo později, neboť se jedná stále – jak je z výše uvedeného zřejmé - o ujednání vyplývající z ochrany obchodního tajemství (srov. §17 až §20 obch. zák.) upravující vzájemné vztahy účastníků v době po skončení jejich pracovního poměru, je možno vycházet ze závěrů, z nichž dovolací soud vycházel při posuzování povahy a obsahu tohoto typu smluvního ujednání již v dřívější době.
Ani podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 není možnost sjednání konkurenční doložky neomezená v tom smyslu, že by se mělo nadále (až do 29.2.2004, kdy podle zákona č. 46/2004 Sb., účinného ke dni 1. 3. 2004, byla zákonodárcem výslovně zakotvena povinnost zaměstnavatele poskytnout zaměstnanci protiplnění ve formě peněžitého vyrovnání) jednat pouze o jednostranný závazek ze strany zaměstnance. Výše citované ustanovení §29 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 29. 2. 2004) totiž výslovně stanoví, že konkurenční doložku lze sjednat toliko „za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat“, že za porušení závazku zaměstnancem „může být sjednána přiměřená smluvní pokuta“, jinak že je konkurenční doložka neplatná.
Nemůže být pochybnosti o tom, že i v případě dohod o konkurenční doložce uzavřených podle ustanovení §29 odst. 2 zák. práce (ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 29. 2. 2004) je třeba mít na zřeteli zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73), a z toho vyplývající požadavek na vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z ujednání o konkurenční doložce vyplývají. Z hlediska uvedených ústavních zásad tedy není žádného opodstatnění pro uplatňování rozdílných východisek při posuzování platnosti konkurenčních doložek podle toho, zda byly sjednány předtím anebo poté, co dne 1.1.2001 nabyl účinnosti článek I bod 18. zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolací soud proto setrvává na názoru, z něhož vychází i odvolací soud v posuzované věci, že ujednání o tzv. konkurenční doložce (bez ohledu na to, kdy bylo uzavřeno) je třeba chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit podmínky, za nichž lze sjednání dohody o konkurenční doložce podle ustanovení §29 odst. 2 zák. práce „od zaměstnance spravedlivě požadovat“ (k tomu též srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1276/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, roč. 2002, pod poř. č. 132, na který poukazuje odvolací soud i dovolatel). K tomuto - nikoliv jednostrannému, nýbrž vzájemně vyváženému - závazku pak může být jako sankce a speciální zajišťovací prostředek dále sjednána smluvní pokuta, která však – jak z ustanovení §29 odst. 2 části druhé věty za středníkem zák. práce vyplývá – musí být přiměřená; s nesplněním uvedených podmínek (posuzovaných zejména ve vztahu k zachování rovnosti v právu podnikat či získávat prostředky pro své životní potřeby prací, z hlediska vlastního smyslu a účelu konkurenční doložky samotné, s přihlédnutím kupř. k délce závazku, poskytované protihodnotě, výši sjednané smluvní pokuty, apod.) zákon spojuje neplatnost celého ujednání o konkurenční doložce. Závazku zaměstnance, aby využíval po skončení pracovního poměru svojí odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu, odpovídá ale jen taková povinnost zaměstnavatele, která přináší hospodářský prospěch zaměstnanci přímo v době trvání jeho závazku, tj. po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 525/2004, ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1362/2005, nebo ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 112/2005)..
Protože v projednávané věci – jak vyplývá z ujednání účastníků v čl. II. dodatku k pracovní smlouvě ze dne 2. 1. 2001 – výraznému omezení žalovaného po dobu jednoho roku v jeho právu podnikat, být zaměstnán v závislém pracovním poměru, případně získávat prostředky pro své životní potřeby jinou prací, neodpovídá jakýkoli závazek žalobce (ať již na peněžité či jiné plnění), je správný závěr obou soudů o neplatnosti ujednání účastníků o tzv. konkurenční doložce sjednané dne 2. 1. 2001.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani tvrzení dovolatele, že případná nepřiměřenost výše smluvní pokuty nezpůsobuje neplatnost ujednání o smluvní pokutě, ani jeho úvahy o tom, jaká výše smluvní pokuty by měla být přiměřená.
Jak totiž správně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud, z ustanovení §29 odst. 2 zák. práce ve znění od 1. 1. 2001 do 29. 2. 2004 vyplývá, že neplatnost konkurenční doložky způsobuje ujednání, které je v rozporu se zákonem stanovenými podmínkami v jakékoliv části takové dohody. Závěr obou soudů o tom, že ujednání o konkurenční doložce ze dne 2. 1. 2001 je neplatné a že se proto žalobce nemůže domáhat zaplacení sjednané smluvní pokuty 1.000.000,- Kč by nemohl být zpochybněn, i kdyby tvrzení žalobce o přiměřenosti smluvní pokuty bylo prokázáno; dodatek pracovní smlouvy ze dne 2. 1. 2001 je totiž neplatný proto, že neobsahuje synallagmatický závazek žalobce, který by odpovídal povinnosti, ke které se zavázal žalovaný.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu (i když z jiných důvodů) je v souladu s hmotným právem, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ust. §243b odst. 2 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka ve výši 1.957,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.257,- zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu