ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4914.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4914/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Ing. J. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. V. n. M., o 449.414,20 Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 705/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. června 2007 č.j. 49 Co 53/2005-241, takto:
Dovolání žalobkyně se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 30.5.2000 a následně změněnou s jeho souhlasem), aby jí žalovaný zaplatil částku 449.414,20 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že u žalovaného byla zaměstnána v pracovním poměru od 1.1.1993, naposledy ve funkci referenta odboru školství a kultury. Dne 29.6.1994 jí dal žalovaný výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, kterou Krajský soud v Brně pravomocným rozsudkem ze dne 20.10.1999 č.j. 15 Co 270/98-142 „ve shodě s Okresním soudem v Hodoníně“ shledal neplatnou. Ačkoli žalobkyně již dne 25.7.1994 oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, žalovaný jí až do rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 3.12.1999 neumožnil pracovat. Na žádost žalobkyně o náhradu mzdy „ve smyslu zákoníku práce“ ze dne 17.12.1999 žalovaný dopisem ze dne 29.12.1999 přiznal a vyplatil žalobkyni náhradu mzdy pouze za období od 25.7.1994 do 24.1.1995 v celkové výši 46.350,48 Kč (37.128,38 Kč jako náhrada mzdy za období od 1.9.1994 do 24.1.1995 jí byla vyplacena ve výplatním termínu za prosinec 1999) a dalším dopisem ze dne 11.1.2000 jí sdělil, že M. r. ve V. n. M. „schválila postup M. ú., že jí bude vyplacena náhrada mzdy za období do 25.1.1995 s tím, že žalovaný případně uplatní u soudu požadavek na nepřiznání proplacení náhrady mzdy za další období“. Žalobkyně se však domnívá, že s ohledem na skutečnost, že v době od 5.9.1994 do 31.8.1997 byla evidována jako uchazečka o zaměstnání, neúspěšně se snažila najít si zaměstnání (zúčastnila se několika konkurzů, výběrových řízení, absolvovala rekvalifikační kurs účetnictví s využitím výpočetní techniky a až v letech 1997 – 1999 v malé míře prováděla podnikatelskou činnost), nebylo jí přiznáno hmotné zabezpečení a po celou dobu od roku 1995 do skončení pracovního poměru v roce 1999 byla spolu s dcerou S. odkázána na sociální podporu a výpomoc rodičů, kteří jí finanční prostředky na domácnost a stravu zapůjčili, má vůči žalovanému nárok na náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru i za další období od 25.1.1995 do 3.12.1999 v požadované výši.
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 19.2.2001 č.j. 4 C 705/2000-109 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 31.950,- Kč k rukám advokátky a České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně „nezaplacený soudní poplatek ve výši 17.980,- Kč“. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 29.6.1994 žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem soudu (jenž nabyl právní moci dnem 26.11.1999) shledána neplatnou, že žalobkyně dne 25.7.1994 oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, že pracovní poměr účastníků skončil dohodou ke dni 3.12.1999 a že žalovaný „uznal nárok žalobkyně na náhradu mzdy za dobu 6-ti měsíců“ (tj. od 25.7.1994 do 24.1.1995) a na „zbývající část nároku“, která je předmětem tohoto řízení, žalovaný „uplatnil ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce žádost o moderaci“. Protože však z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně byla evidována na Úřadu p. v H. jako uchazečka o zaměstnání, že neúspěšně „vyvíjela snahu o získání vhodného zaměstnání“, a že spolu se svou dcerou, „která byla odkázána na její osobu výživou“, byla „po celou dobu odkázána na dávky státní sociální podpory placené Okresním ú.v H.“ (její příjmy z podnikání byly nízké), soud prvního stupně „návrhu žalovaného na moderaci podle §61 odst. 2 zák. práce nevyhověl“ a žalobkyni přiznal za období od 25.1.1995 do 3.12.1999 náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru v požadované výši.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9.9.2003 č.j. 15 Co 418/2001-136 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že, aniž přesně rozlišil dobu, kdy byla žalobkyně vedena na ú. p., a dobu, kdy začala podnikat, dospěl k souhrnnému závěru, že podmínky pro přiměřené snížení (nepřiznání) náhrady mzdy za dobu přesahující šest měsíců (§61 odst. 2 zák. práce) nebyly splněny, a nevypořádal se přitom s námitkami žalovaného, že žalobkyně byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání v rozporu se zákonem, že v období od 1.9.1997 do 3.12.1999 jako osoba samostatně výdělečně činná nedokázala využít podnikání k zajištění dostatečného příjmu, což může mít podstatu v její osobnosti, a že v rozhodném období byl v této oblasti podnikání dostatek možností výdělku. V první řadě však soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovaným v odvolacím řízení, a teprve poté, aby ve vztahu k žalovanému v naznačeném směru „splnil beze zbytku poučovací povinnost dle ust. §118a odst. 3 o.s.ř.“ a podle výsledků doplněného dokazování o věci znovu rozhodl.
Okresní soud v Hodoníně (poté, co připustil změnu – „rozšíření“ žaloby o úroky z prodlení) rozsudkem ze dne 3.11.2004 č.j. 4 C 705/2000-209 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 449.414,20 Kč s 10% úroky z prodlení od 4.12.1999 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 108.815,- Kč k rukám advokátky a České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně „nezaplacený soudní poplatek ve výši 17.980,- Kč“. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že po právní moci soudního rozhodnutí o určení neplatnosti výpovědi dané žalovaným žalobkyni dne 29.6.1994 „došlo ze strany žalovaného k plnění a zároveň k uznání předmětného nároku představujícího nárok žalobkyně na náhradu mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru za období v délce trvání 6 měsíců (konkrétně období od 25.7.1994 do 24.1.1995), kdy byla žalobkyni vyplacena částka 37.128,38 Kč a tudíž došlo k uznání předmětného nároku“. Podle názoru soudu prvního stupně námitka promlčení nároku žalobkyně za období přesahující dobu tří let vznesená žalovaným „neobstojí, neboť promlčecí doba k uplatněnému nároku počala běžet teprve datem právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20.10.1999 č.j. 15 Co 270/98-142 (jímž bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze dne 29.6.1994 je neplatná), který nabyl právní moci 26.11.1999“. Jestliže žalobkyně podala u soudu žalobu v této věci dne 30.5.2000, pak „tento svůj nárok řádně uplatnila ve lhůtě stanovené v §263 odst. 1 zák. práce a soud proto k námitce promlčení nepřihlédl“. Zabývaje se dále žádostí žalovaného podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce z výsledků doplněného dokazování dovodil, že žalobkyně byla v době od 5.9.1994 do 31.8.1997 v souladu se zákonem vedena jako uchazečka o zaměstnání, že jí nebylo přiznáno hmotné zabezpečení z důvodu rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce a že, ačkoliv „vyvinula maximální možné úsilí, které je možno po ní spravedlivě požadovat“, nepodařilo se jí - „s ohledem na svízelnou situaci na trhu práce v dané lokalitě“ - zajistit si ani samostatně ani v součinnosti s úřadem práce vhodné zaměstnání. Vzhledem k těmto skutečnostem soud prvního stupně „neshledal důvody pro aplikaci zákonného ustanovení §61 odst. 2 zák. práce a v dané věci přiznává žalobkyni plný nárok na náhradu mzdy za období od 25.1.1995 do 3.12.1999 ve výši 449.414,20 Kč“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.6.2007 č.j. 49 Co 53/2005-241 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném přisuzujícím výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatil žalobkyni 235.260,50 Kč s 10% úroky z prodlení z částky 228.237,80 Kč od 4.12.1999 do zaplacení a s 10% úroky z prodlení z částky 7.022,70 Kč od 1.1.2000 do zaplacení“, „v části výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 204.561,50 Kč s 10% úroky z prodlení od 4.12.1999 do zaplacení“ tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl, a „v zůstávající části výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 9.592,20 Kč s 10% úroky z prodlení od 4.12.1999 do zaplacení a 10% úrok z prodlení z částky 7.022,70 Kč od 4.12.1999 do 31.12.1999“, a ve výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že podle ustálené judikatury lze nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce, který „se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě podle §263 odst. 1 zák. práce“, úspěšně uplatnit, jakmile nastala jeho splatnost a zaměstnavatel se dostal do prodlení s jeho uspokojením. Z hlediska promlčení tohoto nároku je přitom „nerozhodné, zda v té době již bylo řízení podle §64 zák. práce o neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozhodnuto“, a „nemění na tom nic ani to, že nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru nelze přiznat dříve, dokud není pravomocným soudním rozhodnutím určeno, že právní úkon, jímž měl být pracovní poměr ukončen, je neplatný“. Protože z ustanovení §16 odst. 1 a §22 odst. 1 zákona o platu vyplývá, že „jednotlivé splátky náhrady mzdy se promlčují podle toho, kdy u nich nastala splatnost“, a protože žalovaný vůči žalobkyni „nikdy neučinil“ úkon, jímž by „výslovně a bezvýhradně“ uznal uplatněný nárok žalobkyně co do důvodu a výše (naopak ve své odpovědi na požadavek žalobkyně na náhradu mzdy výslovně uvedl, že tuto náhradu jí vyplácí za období do 25.1.1995 s tím, že v případném sporu u soudu uplatní „požadavek na nepřiznání proplacení náhrady mzdy za další období“), odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že, pokud žalobkyně nárok na náhradu mzdy za dobu od 25.1.1995 uplatnila u soudu až dne 30.5.2000, „je mimo jakoukoliv pochybnost promlčena část tohoto nároku na náhradu mzdy za dobu od 25.1.1999 do 31.3.1997“, neboť náhrada mzdy za březen 1997 se stala splatnou nejpozději dnem 30.4.1997“, a za toto období tudíž nelze náhradu mzdy, která „ve finančním vyjádření představuje 201.792,30 Kč“, žalobkyni přiznat. Za správný však považoval závěr soudu prvního stupně o opodstatněnosti nároku žalobkyně na náhradu mzdy za období od 1.5.1997 do 26.11.1999 (kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi), neboť ani odvolací soud „neshledal splnění zákonných předpokladů pro nepřiznání náhrady mzdy žalobkyni za dobu delší šesti měsíců podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce“. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, že žalobkyně byla jako uchazečka o zaměstnání od 5.9.1994 do 31.8.1997 evidována protizákonně, „je nepochybné“, že následnou podnikatelskou činnost v letech 1997 až 1999 žalobkyně „nevykonávala za takových příjmových podmínek, které by bylo možno považovat za rovnocenné se mzdovými podmínkami, jež by měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaný plnil svou povinnost přidělovat jí sjednanou práci“, a provedenými důkazy „je také vyvráceno, že žalobkyně se ve sledovaném období mohla do práce zapojit u jiného zaměstnavatele“. Vycházeje z průměrného hodinového výdělku žalobkyně ve výši 41,31 Kč přiznal odvolací soud žalobkyni na náhradě mzdy za období od 1.5.1997 do 26.11.1999 částku 235.260,50 Kč. Kasační výrok odůvodnil tím, že nárok žalobkyně na náhradu mzdy za období od 26.11.1999 do 3.12.1999 je třeba posoudit podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce a že zatím nelze posoudit, zda je promlčen také nárok na náhradu mzdy za duben 1997, neboť dosud není zřejmé, „jaké bylo konkrétní datum splatnosti platu žalobkyně za březen 1997“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé) podala žalobkyně dovolání. Po shrnutí závěrů soudů obou stupňů vyjádřených v odůvodnění jejich rozsudků dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že „nesprávně posoudil dopis (žalovaného) ze dne 29.12.1999“, kterým je vypočítána náhrada mzdy za období od 25.7.1994 do 24.1.1995 (s tím, že za období od 25.7.1994 do 31.8.1994 již bylo vyplaceno 9.222,10 a zbývající rozdíl bude zahrnut do výplaty 12/99) a na který pak „navazuje“ dopis žalovaného ze dne 11.1.2000, kde je – mimo jiné - uvedeno, že náhrada mzdy za období do 25.1.1995 bude vyplacena (což se také stalo) s tím, že „žalovaný případně uplatní u soudu požadavek na nepřiznání proplacení náhrady mzdy za další období“. Žalobkyně „s odkazem na tyto skutečnosti považuje námitku promlčení vznesenou žalovaným za bezpředmětnou, jelikož již při výplatním termínu platu za období 12/99 žalovaný uhradil žalobkyni část promlčeného nároku s poukazem na stanovení počátku běhu promlčecí lhůty, kterou stanovil odvolací soud dnem 1.9.1994“. Žalovaný proto podle jejího názoru ve svém dopise ze dne 11.1.2000 „nevznáší námitku promlčení, ale pouze uvádí, že případně uplatní u soudu požadavek na nepřiznání proplacení náhrady mzdy za další období“, čímž „poukázal na ust. §61 odst. 2 zák. práce“. Žalobkyně „z toho dovozuje, že těmito úkony žalovaný uznal dluh ve smyslu ustanovení §263 odst. 2 zák. práce“, a proto „je přesvědčena“, že rozsudek odvolacího soudu v zamítavém výroku o věci samé není správný. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle usta¬novení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání pří¬pustné, přezkou¬mal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci - mimo jiné - zjištěno, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána v pracovním poměru od 1.1.1993, naposledy ve funkci referenta odboru školství a kultury. Dopisem ze dne 29.6.1994 dal žalovaný žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce z důvodu porušení pracovní kázně, na základě které měl pracovní poměr mezi účastníky skončit dnem 31.8.1994. Žalobkyně dopisem ze dne 7.7.1994, doručeným žalovanému dne 25.7.1994, vyslovila s výpovědí nesouhlas a oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání. K žalobě žalobkyně bylo rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16.3.1998 č.j. 4 C 1732/94-84, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20.10.1999 č.j. 15 Co 270/98-142, určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná; rozsudek nabyl právní moci dnem 26.11.1999. Do rozvázání pracovního poměru účastníků dohodou ke dni 3.12.1999 žalovaný neumožnil žalobkyni pracovat. Na žádost žalobkyně ze dne 17.12.1999 „o proplacení náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru dle §61 zák. práce“ žalovaný dopisem ze dne 29.12.1999, označeným „Výpočet náhrady ve výši průměrného výdělku“, sdělil žalobkyni, že „náhrada za období od 25.7.1994 do 24.1.1995: 132 dnů x 351,14 Kč (průměrný denní výdělek) = 46.350,48 Kč“, že „za období od 25.7.1994 do 31.8.1994 bylo vyplaceno: 9.222,10 Kč“ a že „do výplaty za 12/99 zahrnuto: 46.350,48 Kč - 9.222,10 Kč = 37.128,38 Kč“. Dalším dopisem ze dne 11.1.2000 žalovaný sdělil žalobkyni, že „M. r. ve V. n. M. vzala na své schůzi dne 10.1.2000 na vědomí dopis žalobkyně ze dne 17.12.1999 a schválila postup M. ú., že jí bude vyplacena náhrada mzdy za období do 25.1.1995 s tím, že žalovaný případně uplatní u soudu požadavek na nepřiznání proplacení náhrady mzdy za další období“; náhrada mzdy za období do 25.1.1995 byla žalobkyni vyplacena ve výplatním termínu za měsíc prosinec 1999. Touto žalobou podanou u soudu dne 30.5.2000 žalobkyně uplatnila nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za období od 25.1.1995 do 3.12.1999. Žalovaný vznesl u jednání před odvolacím soudu dne 9.9.2003 námitku promlčení uplatněného nároku.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro posouzení věci - kromě jiného - rozhodující vyřešení právní otázky (mající pro rozhodnutí ve věci samé povahu otázky předběžné), kdy počíná běžet promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru.
Tuto právní otázku bylo třeba i v současné době posuzovat – jak z tohoto správně vychází i odvolací soud - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30.9.1999, tedy přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §261 odst.1 zák. práce nárok se promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.
Podle ustanovení §262 odst. 1 zák. práce lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé.
Podle ustanovení §263 odst. 1 zák. práce pokud není v tomto zákoníku stanoveno jinak, činí lhůta k uplatnění peněžitých nároků tři roky.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď, nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.3.2002 sp. zn. 21 Cdo 700/2001, uveřejněný pod č. 67 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.10.2001 sp. zn. 21 Cdo 2208/2000. uveřejněný pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002) nárok zaměstnance na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru vzniká nejdříve ode dne následujícího po dni, kdy měl podle neplatného rozvázání pracovního poměru pracovní poměr účastníků skončit, a to za předpokladu, že zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a že žalobou podle ustanovení §64 zák. práce napadl platnost rozvázání pracovního poměru. Nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru lze úspěšně uplatnit, jakmile nastala jeho splatnost (§10 a §19 zákona o mzdě) a zaměstnavatel se dostal do prodlení s jeho uspokojením (§253 zák. práce). Z hlediska promlčení tohoto nároku je nerozhodné, zda v té době již bylo v řízení podle ustanovení §64 zák. práce rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru.
Na uvedených právních názorech, které jsou soudní praxí jako správné přijímány, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – založil své rozhodnutí o počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku žalobkyně na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce, jestliže dovodil, že „nárok na náhradu mzdy (ačkoli oznámení, že trvá na dalším zaměstnávání, žalobkyně učinila ještě v průběhu výpovědní doby) žalobkyni vznikl dnem 1.9.1994, který je prvním dnem po neplatném rozvázání pracovního poměru“, že jej bylo možno „úspěšně uplatnit, jakmile nastala jeho splatnost a zaměstnavatel se dostal do prodlení s jeho upokojením“ a že „z hlediska promlčení tohoto nároku je nerozhodné, zda v té době již bylo v řízení podle §64 zák. práce o neplatnosti rozvázání pracovního poměru rozhodnuto“. Uvedený závěr odvolacího soudu však nebyl v dovolání napaden.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Protože kvalitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu je zásadně určena uplatněným dovolacím důvodem, nemohl se dovolací soud rozsudkem odvolacího soudu z hledisek uvedených shora zabývat.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, neboť „je přesvědčena“, že odvolací soud „nesprávně posoudil dopis (žalovaného) ze dne 29.12.1999“, na který „navazuje“ dopis žalovaného ze dne 11.1.2000. Podle jejího názoru „žalovaný těmito úkony uznal dluh ve smyslu ustanovení §263 odst. 2 zák. práce“, a proto „s odkazem na tyto skutečnosti žalobkyně považuje námitku promlčení vznesenou žalovaným za bezpředmětnou“.
I když žalobkyně v dovolání uvedla, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř., nepředstavují její výtky námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nesouhlas se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vychází, nýbrž kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem, jestliže dovolatelka polemizuje s tím, jak odvolací soud vyložil obsah dopisů žalovaného ze dne 29.12.1999 a 11.1.2000. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Podle ustanovení §263 odst. 2 zák. práce lhůta k uplatnění peněžitých nároků písemně uznaných co do důvodu a výše tím, kdo je povinen nárok uspokojit, a nároků zajištěných omezením převodu nemovitosti činí deset let.
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Z posledně citovaného ustanovení vyplývá, že o obsahu právního úkonu (projevu vůle) může vzniknout pochybnost. Pro takový případ ustanovení §240 odst. 3 zák. práce formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby výklad projevu vůle směřoval pouze k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace ovšem neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn.
Z ustanovení §240 odst. 1 zák. práce dále vyplývá, že ne každý projev vůle může být posouzen jako právní úkon. Právním úkonem se stává projev vůle teprve tehdy, jestliže to, co je projeveno, směřuje ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují. Jestliže ale projevená vůle k vyvolání takových účinků nesměřuje, nemůže se jednat o právní úkon. Není přitom rozhodující, co jednající projevit chtěl, nýbrž podstatné je, jak plyne z výkladu podaného shora, co skutečně projevil.
V projednávané věci odvolací soud při hodnocení povahy úkonu (projevu vůle) žalovaného obsaženého v dopisech ze dne 29.12.2000 a 11.1.2001 z uvedených obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Důvodně akcentoval, že pro závěr o existenci jednostranného právního úkonu způsobilého vyvolat účinky předpokládané ustanovením §263 odst. 2 zák. práce (tj. prodloužení promlčecí lhůty k uplatnění peněžitého nároku ze tří na deset let) je rozhodující, zda vůle povinného účastníka pracovněprávního vztahu projevená písemnou formou podle svého obsahu směřuje k uznání peněžitého nároku oprávněného účastníka pracovněprávního vztahu co do důvodu a výše. Z obsahu dopisů žalovaného ze dne 29.12.2000 a 11.1.2001 však vyplývá, že vůle žalovaného (tak, jak v nich byla projevena) vznik uznávacího právního úkonu vůči žalobkyni nesledovala; žalovaný v dopisech totiž projevil vůli žalobkyni toliko informovat o tom, kolik činí - s ohledem na „průměrný výdělek 351,14 Kč za den“ - „náhrada za období od 25.7.1994 do 24.1.1995“, jaká částka „za období od 25.7.1994 do 31.8.1994 již byla vyplacena“ a kolik bude „zahrnuto do výplaty za 12/99“ (dopis ze dne 29.12.2000), a dále že „M. r. ve V. n. M. vzala na své schůzi dne 10.1.2000 na vědomí dopis žalobkyně ze dne 17.12.1999 a schválila postup M. ú., že jí bude vyplacena náhrada mzdy za období do 25.1.1995 s tím, že žalovaný případně uplatní u soudu požadavek na nepřiznání proplacení náhrady mzdy za další období“ (dopis ze dne 11.1.2000). Protože ve sdělení tohoto obsahu chybí projev vůle žalovaného směřující k uznání uplatněného nároku žalobkyně co do důvodu a výše, nelze vůbec tuto reakci žalovaného na přípis žalobkyně ze dne 17.12.1999, obsaženou v dopisech ze dne 29.12.2000 a 11.1.2001, považovat za právní úkon. Proto je odůvodněn závěr odvolacího soudu, že právní úkon, v němž by povinný účastník „výslovně a bezvýhradně“ uznal a uvedl výši nároku, který je povinen uspokojit, a jeho důvody, „žalovaný vůči žalobkyni nikdy neučinil“. Na tomto závěru nelze nic změnit ani výkladem projevu vůle obsažené ve zmíněných dopisech žalovaného, neboť jeho pomocí nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou žalovaný v dopisech neprojevil.
Z uvedeného vyplývá, že měnící rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. listopadu 2008
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu