ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.899.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 899/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně J. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 191/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2006, č. j. 26 Co 367/2006-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 5 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že je spoluvlastnicí skladu druhotných surovin; v katastru nemovitostí je jako výhradní vlastník zapsán její bývalý manžel. Sklad vystavěli po zrušení jejich bezpodílového vlastnictví za trvání manželství společně a protože nebyli o výši podílů předem dohodnuti, nachází se stavba v jejich rovnodílném podílovém spoluvlastnictví.
Okresní soud v Kladně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. května 2006, č. j. 8 C 191/2005-130, určil, „že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí ve výši ideální jedné poloviny skladu druhotných surovin bez čísla popisného či evidenčního na parcele st. 1132, zapsané na LV č. 1282 pro katastrální území V., obec V., u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště S.“, a dále rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že za trvání manželství účastníků řízení v roce 1996 soud zrušil jejich bezpodílové spoluvlastnictví („BSM“). Poté žalovaný zakoupil pozemek pro výstavbu skladu druhotných surovin, stavba byla zahájena na základě stavebního povolení z roku 1997 vystaveného na jeho jméno, realizována a financována byla v době trvání manželství oběma účastníky. Kolaudační rozhodnutí bylo vydáno v roce 1999 ve dvou verzích, jednak na oba účastníky, jednak na jméno žalovaného. Katastrálnímu úřadu byl podán návrh na vklad vlastnického práva ke skladu nejprve na základě kolaudačního rozhodnutí znějícího na jména obou účastníků, toto řízení bylo přerušeno a posléze katastrální úřad zapsal vlastnické právo na základě návrhu zápisu vlastnictví stavby z 2. 2. 2000 již jen pro žalovaného. Manželství účastníků bylo rozvedeno k 5. 4. 2000 a 28. 6. 2000 účastníci uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů („SJM“); sporný sklad nebyl jejím předmětem. Soud uzavřel, že sklad byl postaven v době trvání manželství jako společná věc, ač společné jmění účastníků bylo předtím zrušeno. Že i žalobkyně byla v postavení stavebníka ve smyslu správního práva plyne z prvního kolaudačního rozhodnutí. Účastníci vytvořili stavbu společnou činností a tak k ní originárně nabyli spoluvlastnické právo.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. října 2006, č. j. 26 Co 367/2006-150, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v konfrontaci rozhodujících skutkových okolností s podrobně specifikovanou judikaturou se ztotožnil i s jeho právními závěry.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“). Uvádí, že odvolacím soudem zkoumaná právní otázka, „zda došlo mezi účastníky řízení k uzavření dohody o určení vlastnictví ke stavbě v tom smyslu, že vlastníkem stavby bude žalovaný, pokud po kolaudaci haly v roce 1999 oba uzavřou v roce 2000 neplatnou dohodu o vypořádání SJM (z důvodu zrušení BSM za trvání manželství v roce 1996), kde taxativně vymezí jaké nemovitosti do SJM patří přičemž zde hala uvedena není a dále konstatují, že další aktiva nebo pasiva do SJM nenáleží“, dosud v judikatuře řešena nebyla. V této souvislosti dovolatel považuje konstatování odvolacího soudu, že účastníci neuzavřeli výslovnou dohodu o vlastnictví skladu před jejím vznikem, za nesprávné; z obsahu dohody o vypořádání zaniklého SJM z 28. 6. 2000 lze podle dovolatele dovodit opak. Odvolací soud sice k otázce vlastnictví nově zhotovené stavby odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 336/96 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, 22 Cdo 349/2004 a 22 Cdo 2062/2005, avšak měl při posuzování věci ve smyslu této judikatury přihlížet „ke všem okolnostem věci“. K tomu dovolatel namítá, že ač žalobkyně tvrdila, že do výstavby skladu investovala 500 000,- Kč a jako důkaz předložila účetnictví své firmy resp. faktury, šlo o úhradu materiálu použitého na jinou její akci než na stavbu skladu. V souvislosti s otázkou úmyslu účastníků vytvořit společnou věc dovolatel uplatňuje výhrady k posouzení některých důkazů soudem, přičemž odkazuje na rozhodnutí ze stavebního řízení, poukazuje na zfalšování jeho podpisu žalobkyní a na výpovědi svědků V. a K. Za chybný považuje závěr odvolacího soudu, pokud konstatoval, že zrušení BSM za trvání manželství ještě neznamená, že manželé nemohou poté nabývat majetek znovu do SJM. Namítá, že podle §151 občanského zákoníku může být zaniklé SJM obnoveno jen rozhodnutím soudu na návrh jednoho z manželů, což mezi účastníky nikdy nenastalo. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, podle něhož je při posouzení vlastnických vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob třeba vycházet z obsahu dohody těchto osob; taková dohoda nemusí být písemná a založí spoluvlastnictví jen je-li z jejího obsahu s přihlédnutím k dalším skutečnostem zřejmé, že spoluvlastníci chtěli založit spoluvlastnický vztah. Účastníci v daném případě takový úmysl neměli a pokud žalobkyně tvrdila, že ano, jde o tvrzení účelové. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání žalovaného není přípustné, protože otázka zásadního právního významu jím nastíněná takový charakter nemá. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z nichž soudy obou stupňů v dané věci vycházely. Skutkové námitky žalovaného v dovolání uplatněné jsou totožné s těmi, s nimiž se soudy v řízení vypořádaly. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Právní posouzení je v dané věci v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Stavebníkem je osoba, která se fakticky podílí na zřízení stavby, není-li z dohody nebo z okolností zřejmé, že tato osoba jen pomáhá jinému (např. řemeslník, sousedská či rodinná výpomoc). Posouzení, zda jde o takový případ, záleží na provedených důkazech a na jejich hodnocení soudem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, Soudní rozhledy č. 10/2007).
Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli spoluvlastnický vztah založit. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, jsou stavebníky všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, publikovaný pod č. C 1536 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
Dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním, že na stavbě se podíleli oba účastníci, a že nebylo zjištěno, že by stavba měla patřit jen jednomu z nich; za této situace je právní posouzení věci provedené v nalézacím řízení správné. Ke skutkovým námitkám dovolatele nelze přihlížet (viz výše). Námitka o nabývání do společného jmění v případě předchozího zrušení BSM je nevýznamná; odvolací soud totiž neřešil otázku pozdějšího vzniku společného jmění, jen správně uvedl, že zrušení BSM za trvání manželství nevylučuje pozdější nabytí společného majetku (tedy majetku v podílovém spoluvlastnictví bývalých bezpodílových spoluvlastníků); stejně tak okolnost, že sporná stavba nebyla zahrnuta do vypořádání společného jmění, nic nevypovídá o tom, zda šlo o předmět podílového spoluvlastnictví.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Žalovaný je povinen podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ nahradit úspěšné žalobkyni náklady dovolacího řízení, které představují odměnu advokátovi za její zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání podle §1 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., ve výši 5 000,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.), a činí celkem 5 300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. dubna 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc.
předseda senátu