ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.3054.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 3054/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. L. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. L., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 11 C 134/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. března 2006, č. j. 17 Co 363/2005-232, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně se zastavuje.
II. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 16. června 2005, č. j. 11 C 134/2003-207, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 8.877,- Kč, řízení ohledně nároku na zaplacení skutečné škody ve výši 41.755,22 Kč zastavil a žalobu na náhradu skutečné škody co do částky 40.997,78 Kč a ušlého zisku 157.000,- Kč zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a určil výši odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného advokáta žalobce. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu skutečné škody (91.630,- Kč) a ušlého zisku (157.000,- Kč) v důsledku neoprávněného zásahu žalovaného do práva na ochranu osobnosti žalobce, jak bylo prokázáno rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 16 C 119/2000. Námitku promlčení nároku na náhradu ušlého zisku shledal soud prvního stupně důvodnou, když o tom, že žalobci ušel zisk a že k tomu došlo jednáním žalovaného, se žalobce dozvěděl nejpozději v průběhu listopadu 1998 a u soudu tento nárok uplatnil až podáním ze dne 10. prosince 2001, tedy po uplynutí dvouleté tzv. subjektivní promlčecí doby. O osobě, jež mu škodu způsobila, věděl totiž s určitostí již v r. 1998, kdy proti žalovanému podal první žalobu na ochranu osobnosti. Soud dovodil, že i bez ohledu na promlčení nároku není mezi jednáním žalovaného, jak bylo zjištěno krajským soudem ve věci pod sp. zn. 16 C 119/2000 (vylepováním letáků o osobě žalobce s hanlivým obsahem), a tvrzenou ztrátou zisku příčinná souvislost. Nárok na náhradu skutečné škody není promlčen vzhledem k tomu, že žalobce se o škodě a o jejím rozsahu dozvěděl až ze znaleckého posudku z listopadu 2001. Ke stěhování žalobce z H. B. do Z. došlo v důsledku závadného jednání žalovaného a na nákladech, jež v této souvislosti žalobci vznikly, mu soud přiznal náhradu 5.250,- Kč (za zřízení nové telefonní stanice) a 3.627,- Kč (penále zaplacené za prodlení s platbami povinného pojištění). Ostatní uplatněné nároky neshledal důvodnými, neboť tam, kde jde o splnění zákonem uložené platební povinnosti zdravotního a sociálního pojištění, nebo o platby za telefonní hovory, za internet, el. energii, plyn, nájemné či nákup kancelářského materiálu a vybavení, za něž je získávána majetková protihodnota, žádná škoda v občanskoprávním slova smyslu žalobci vzniknout nemohla. Řízení co do částky 41.755,22 Kč zastavil na základě částečného zpětvzetí žaloby.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. března 2006, č. j. 17 Co 363/2005-232, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku o věci samé ohledně 40.997,78 Kč a 157.000,- Kč a v závislých výrocích o nákladech řízení potvrdil, ve výroku o odměně ustanoveného advokáta jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároku žalobce na náhradu ušlého zisku ve výši 157.000,- Kč. K odvolacím námitkám žalobce dodal, že až podáním doručeným krajskému soudu 10. prosince 2001 žalobce tento nárok u soudu uplatnil, když do té doby se v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 119/2000 této náhrady nedomáhal, a uplatnění jiných samostatných nároků, odvíjejících se od téhož protiprávního jednání žalovaného, nemá na běh promlčecí doby vliv, přičemž pro závěr o promlčení stačí uplynutí subjektivní promlčecí doby. S ohledem na promlčení nezkoumal příčinný vztah mezi jednáním žalovaného a ušlým ziskem žalobce. Rovněž pokud jde o zbývající nároky na náhradu skutečné škody se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a v podrobnostech na odůvodnění jeho rozsudku odkázal. Zdůraznil, že škodou na straně žalobce jsou jen majetkové újmy vzniklé v souvislosti s jeho přestěhováním včetně těch, jež vznikly ze souvisejícího dočasného nedostatku finančních prostředků. U nájemného – stejně jako u některých dalších položek – pak platí, že za svoje peníze získal v podobě práva užívat pronajaté prostory majetkovou protihodnotu a o újmě ve smyslu majetkoprávní škody tu hovořit nelze.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení, a do výroku o nákladech odvolacího řízení. Přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce počátku běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby, „kdy soud prvního stupně zamítl ušlý zisk podle §106 odst. 1 obč. zák. pouze z hlediska dvouleté promlčecí lhůty“. Podle dovolatele je nutno na daný případ aplikovat desetiletou promlčecí dobu, neboť se jednalo o úmyslně způsobenou škodu, kdy si byl žalovaný vědom toho, že způsobuje dotyčnému škodu, a nejedná se tedy o jednání nedbalostní. Namítá, že o osobě odpovědné za škodu se dozvěděl v srpnu roku 1998 až po korespondenci s majitelem firmy ze Z. Pokud by soud neshledal, že je nutno aplikovat desetiletou promlčecí dobu, pak s ohledem na §101 obč. zák. je třeba aplikovat tříletou promlčecí dobu, která je v jeho případě zachována, neboť o škodě se dozvěděl až po 10. 12. 1998. Soud nesprávně vycházel z data znaleckého posudku Ing. K. (13. 11. 1998), ačkoliv žalobce obdržel informaci o výši škody od znalce až v r. 1999, a v tříleté promlčecí době tedy není jeho nárok promlčen. Soudkyně jej úmyslně poškozuje v jeho zájmech, je proti němu zaujatá a ačkoliv navrhl její vyloučení z projednávání věci, nebylo mu vyhověno. V tom spatřuje odnětí možnosti jednat před soudem. Důvod ve smyslu ust. §241a odst. 2 psím. a) o. s. ř. spatřuje v okolnosti, že soud prvního stupně provedl sice důkaz listinou z 13. 11. 1998, avšak odvolací soud tento důkaz zcela pominul a nezabýval se jím, čímž zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovozuje, že zisk mu skutečně ušel, a pokud „by nebyla aplikovatelná náhrada škody“, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v možnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. a v možnosti přiznání žalované částky právě s ohledem na dobré mravy. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání považuje rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně za správný. Soudy se vypořádaly se všemi skutkovými i právními otázkami. Právo žalobce na náhradu škody ve formě ušlého zisku ohledně částky 157.000,- Kč považuje za promlčené. Počátek běhu promlčecí doby v oblasti náhrady škody se váže na moment, kdy poškozený nabyl vědomosti o tom, že na jeho úkor ke škodě došlo a kdo za ni odpovídá. Není třeba, aby poškozený znal rozsah škody přesně, nýbrž postačí vědomost o rozsahu majetkové újmy v přibližné sumě, proto mohl žalobce podat žalobu ještě před zpracováním znaleckého posudku. Pokud by byl připuštěn výklad žalobce ohledně počátku běhu promlčecí doby, znamenalo by to právní nejistotu, protože poškozený by po uplynutí subjektivní lhůty mohl vždy promlčený nárok obnovit tím, že by si nechal nově zpracovat posouzení výše škody. Dovozování desetileté promlčecí doby považuje za zcela bezpředmětné, neboť před podáním žaloby uplynula dvouletá subjektivní lhůta. Pokud jde o ust. §3 odst. 1 obč. zák., dle názoru žalovaného nelze na daný případ ustanovení o dobrých mravech vůbec použít.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl v potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku i ohledně nároku žalobce na náhradu skutečné škody za náklady stěhování ve výši 14.943,- Kč, cestovné 2.892,- Kč, platby 11.197,60 Kč a 4.106,67 Kč společnosti Eurotel Praha, s.r.o., 762,- Kč za nákup materiálu a další drobné nároky v celkové částce 420.93,- Kč, dále za výdaje 10.477, 10 Kč v souvislosti se založením podnikání ve Z. a 7.221,10 Kč za výdaje vzniklé v souvislosti s nemožností hradit ve lhůtě splatnosti pojistné na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení. Protože se jedná o samostatné nároky, je třeba přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu posoudit u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, zda byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 33/2006, pod C 3431). Přípustnost dovolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o jednotlivých peněžitých plnění nepřevyšujících 20.000,- Kč, je vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je tedy závěr, že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 31, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Otázku zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatel v otázce počátku běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby podle ust. §106 odst. 1 a 2 obč. zák.
Podle ust. §106 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odst. 1). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odst. 2).
Jak vyplývá již ze samotné citace §106 obč. zák., otázka, zda škoda byla způsobena úmyslně, má význam toliko z hlediska délky objektivní promlčecí doby (odst. 2 citovaného ustanovení). Občanský zákoník vychází z kombinace dvou promlčecích dob, a to tzv. subjektivní, která běží od okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě a odpovědné osobě, a tzv. objektivní, jež začíná běžet nezávisle na vědomosti poškozeného, a to v podstatě od doby vzniku škody. Skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i v případě, že ještě běží druhá promlčecí doba. Uplynutím subjektivní promlčecí doby dojde k promlčení, i kdyby objektivní doba ještě běžela. Jsou proto bezpředmětné námitky dovolatele, že se odvolací soud nezabýval během lhůty objektivní, případně její délkou v závislosti na formě zavinění (§106 odst. 2 obč. zák.).
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Aplikace §101 obč. zák. nepřichází v daném případě v úvahu, neboť §106 obč. zák. je speciálním ustanovením ve vztahu k §101 obč. zák., a má proto přednost. Vzhledem k tomu, že uplatněný nárok je po právní stránce nárokem na náhradu škody (srov. §16 obč. zák. o odpovědnosti za škodu způsobenou neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti), je v daném případě aplikace §106 obč. zák. na nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku zcela správná.
Při posuzování důvodnosti námitky promlčení vycházel odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ze skutkového závěru, že žalobce o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, prokazatelně věděl nejpozději dne 1. 12. 1998, když znalecký posudek č. 13/11-98 znalce J. K. byl vypracován již 13. 11. 1998.
Jestliže dovolatel nesouhlasí s uvedeným skutkovým zjištěním a tvrdí, že o výši škody vyčíslené ve znaleckém posudku se dozvěděl až v r. 1999, napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění; námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže. Lze ovšem dodat, že návrh na rozšíření žaloby o nárok na náhradu ušlého zisku je datován 10. 12. 2001, takže je evidentní, že ani tvrzení dovolatele, že posudek ze dne 13. 11. 1998 o výši škody obdržel až v r. 1999, nemění nic na závěru o promlčení nároku ve dvouleté subjektivní promlčecí době. Ostatně občanský zákoník váže promlčení práva na náhradu škody v subjektivní promlčecí době na uplynutí doby dvou let od vědomosti poškozeného o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. K tomu dochází tehdy, když poškozený zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah tak, aby bylo možné ji natolik objektivně vyčíslit v penězích (alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění), aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu. Přesné vyčíslení na základě odborného posudku není podmínkou.
Právní názor odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, na počátek a délku promlčecí doby je tedy v souladu s hmotným právem i rozhodovací praxí soudů (srov. např. R 3/1984; rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Odo 477/2001, ze dne 30. 4. 2002; rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 2144/2006, ze dne 25. 7. 2007) a není tak důvodu pro závěr, že by jeho rozhodnutí mělo zásadní právní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Pokud je v dovolání vznesena otázka možnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák., tedy zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, taková úvaha odvisí vždy od okolností konkrétního případu; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno (srov. např. usnesení NS z 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, usnesení NS z 28. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 177/2004). Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy okolnosti vzniku škody a rozhodné okolnosti na straně obou účastníků jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a nemá tak judikatorní přesah. Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je totiž podmíněn nejen tím, že se jedná o otázky právní, jež jsou významné pro danou věc, nýbrž i tím, že toto rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných (obdobných). Rozsudek odvolacího soudu nelze ani z tohoto pohledu považovat za zásadně právně významný podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá ani žalobcem tvrzená vada řízení, která je dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ. Namítaná tzv. zmatečnostní vada (odnětí možnosti jednat před soudem), kterou bylo možné uplatnit jako dovolací důvod podle o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001, však po změnách občanského soudního řádu provedených s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, není způsobilým dovolacím důvodem; k prověření jeho správnosti slouží od uvedeného data jiný mimořádný opravný prostředek, jímž je žaloba pro zmatečnost (srov. ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř.). Ke zmatečnostním vadám řízení vypočteným v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud při dovolacím přezkumu přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel napadá též výrok rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení co do částky 41.755,22 Kč. Avšak dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§237 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže předmětem odvolacího řízení nebyl tento výrok rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud, jsa zásadně vázán rozsahem odvolacího návrhu, se přezkumem tohoto výroku nezabýval a v tomto výroku nabylo rozhodnutí soudu prvního stupně právní moci dne 12. 8. 2005. Protože občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1, §243c odst. 1 o. s. ř.).
Ani dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. R 4/2003; rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, ze dne 31. 10. 2001, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud je odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu