ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1080.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1080/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce K. H., proti žalované E. H., zastoupené advokátem, o určení, že povinnost žalované vyklidit byt není vázána na zajištění bytové náhrady, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 5 C 117/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. prosince 2006, č.j. 19 Co 225/2006-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 11. 2005, č.j. 5 C 117/2005-27, určil, že povinnost žalované vyklidit služební byt č. 4, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, ve II. nadzemním podlaží v domě čp. 121 na R. sídlišti, ve S. nad Ú., v části D. M. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), která byla žalované uložena rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 12. 1. 2001, č.j. 8 C 4/99-110, není vázána na zajištění bytové náhrady (výrok I.), a rozhodl
o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 12. 2006, č.j. 19 Co 225/2006-41, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy obou stupňů měly po provedeném dokazování za zjištěné, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 12. 1. 2001, č.j. 8 C 4/99-110, který nabyl právní moci dne 2. 3. 2001, bylo žalované uloženo vyklidit předmětný byt a odevzdat ho žalobci do 15 dnů ode dne zajištění náhradního bytu, že tímto rozsudkem jí bylo současně uloženo vydat žalobci klíče od bytu do tří dnů od právní moci rozsudku (žalovaná totiž v únoru 1998 vyměnila vložku zámku), že dne 9. 5. 2003 žalobce nechal otevřít byt zámečníkem a opatřit dveře do bytu novým zámkem, že vydal žalované 3 kusy klíčů (pro žalovanou a dva syny), že během dvou hodin žalovaná nechala vyměnit zámek za jiný, že žalobce vedl proti žalované výkon rozhodnutí na vydání klíčů (který probíhal pod sp. zn. 10 E 1331/2001), že byl nucen bydlet na ubytovně Policie České republiky ve V. Ú. a platit za ubytovnu poplatky, že žalovaná byla za své jednání odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 4 T 33/2003, který nabyl právní moci dne 13. 4. 2004, že nepřispívá žalobci na úhradu nákladů spojených s užíváním bytu a že soudem prvního stupně (a to rozsudky ze dne 24. 5. 2002, č.j. 9 C 283/2000-90, ze dne 29. 11. 2000, č.j. 6 C 64/2000- 42, a ze dne 5. 4. 2005, č.j. 14 C 163/2002-50) jí bylo uloženo zaplatit žalobci částku 68.000,- Kč s příslušenstvím a že je syn účastníků již zletilý.
Oba soudy po právní stránce uzavřely, že výše uvedenými okolnostmi byl naplněn předpoklad změny poměrů, v jejímž důsledku se stal výkon práva žalované (trvání na zajištění náhradního bytu jako na podmínce vyklizení bytu) v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 3. 2006 – dále jen „obč. zák.“), a kdy soud může podle §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení není vázána na zajištění bytové náhrady.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jako dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Namítala, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 12. 1. 2001, č.j. 8 C 4/99-110, byla ve věci založena překážka věci rozhodnuté. Nyní projednávaná věc se týká týchž osob, téhož předmětu řízení a vychází z téhož skutkového stavu jako dřívější rozhodnutí. Dále zpochybnila, že byl v dané věci dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě a také namítala, že po vydání předchozího rozhodnutí nedošlo ke změně poměrů, která by odůvodňovala, aby její povinnost vyklidit byt, nebyla vázána na zajištění bytové náhrady. Podle ní soudy nezohlednily, že měla snahu dohodnout se s žalobcem o užívání bytu v budoucnu, že žalobce jí odmítl dát souhlas k tomu, aby hradila nájemné přímo pronajímateli, a nesdělil jí výši nájemného a že žalobce je vlastníkem nemovitosti. Napadené rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) pokládala za nespravedlivé a za odporující hmotnému právu, z čehož dovozovala jeho zásadní právní význam. Navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry soudů obou stupňů
a napadené rozhodnutí pokládal za věcně správné. Namítal, že tvrzení žalované, že v bytě žije se svým invalidním synem, je nepravdivé, neboť její syn (pouze částečně omezený v hybnosti pravé ruky) je majitelem bytové jednotky v domě čp. 72, na P. náměstí ve S. nad Ú. Navrhl, aby bylo dovolání žalované zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Dovolací soud neshledal předpoklady pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí dle §243 o.s.ř., a proto o tomto návrhu – v souladu s ustálenou praxí – nevydával samostatné rozhodnutí.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Námitkou, že soudy projednaly a rozhodly věc, aniž by způsobem vyplývajícím z §104 odst. 1 o.s.ř. vzaly v úvahu, že takovému postupu bránila překážka rei judicatae, dovolatelka uplatnila zmatečnostní vadu podle §229 odst. 2 písm. b) o.s.ř.
K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají. Vada podle §229 odst. 2 písm. b) o.s.ř. je důvodem k podání žaloby pro zmatečnost.
Dovolatelka spojila zásadní význam napadeného rozhodnutí s námitkami, že se soudy v rozporu s ustanovením §80 písm. c) o.s.ř. nezabývaly existencí naléhavého právního zájmu na určovací žalobě a že zohledněné okolnosti nejsou způsobilé založit změnu poměrů, v důsledku níž je trvání na přisouzené bytové náhradě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Tím současně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
S řešením uvedených právních otázek však nelze spojovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Odvolací soud vycházel z právního názoru, že za předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovanou (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle §80 písm. c) o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu je vázána na zajištění nižší formy bytové náhrady, resp. že bytová náhrada nepřísluší vůbec. Uvedený právní názor odpovídá konstantní judikatuře dovolacího soudu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 45, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 223/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod C 195, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1138/99, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 266/98. Lze jen dodat, že v takovém řízení nejde o znovuprojednání věci; jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností, tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Je-li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp. rozhodnout o změně formy bytové náhrady.
Nejvyšší soud také opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, rozsudek ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1023/99, rozsudek ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, dále např. rozsudek ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 997/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 7, pod C 582) zaujal právní názor, že při posuzování změny poměrů na straně vyklizované osoby, rozhodné pro odepření bytové náhrady, nelze přehlédnout, že tato osoba, jíž byla pravomocným soudním rozhodnutím uložena povinnost vyklidit byt po zajištění náhradního bytu, neplatí po právní moci tohoto rozhodnutí nájemné či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu (srov. výše uvedené R 45/2000). Lze-li z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. postihnout výpovědí právo nájmu bytu, musí být tím spíše v podobné situaci postižitelné pouhé právo na bydlení ve smyslu §712 odst. 6 obč. zák. Opačný závěr by vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl méně práv než ten, kdo má pouze časově omezené právo v bytě bydlet; taková osoba by totiž pro neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla – na rozdíl od nájemce – nijak postižitelná (srov. odůvodnění výše zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99). V usnesení ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1797/2006, pak Nejvyšší soud aplikovatelnost výše uvedených závěrů dovodil i na případy, kdy osoba, které svědčí právo na bydlení podle §712 odst. 6 obč. zák., hrubě poruší jinou povinnost z nájemního vztahu, srovnatelnou s neplacením nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu po dobu tří měsíců, která by jinak také zakládala výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Za takovou povinnost lze v daném případě nepochybně pokládat povinnost nebránit nájemci v užívání bytu. Odvolací soud se tedy neodklonil od shora uvedené judikatury, pokud ve výše uvedených okolnostech shledal změnu poměrů, v jejímž důsledku je výkon práva žalované (trvání na zajištění náhradního bytu jako na podmínce vyklizení bytu) v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Pokud dovolatelka zpochybnila správnost aplikace §3 odst. 1 obč. zák. námitkami (že je rozhodnutí odvolacího soudu „nespravedlivé“ a že nebylo vzato v úvahu, že vztahy mezi účastníky jsou vyhroceny, že žalobce nereaguje na její žádosti, aby mohla předmětný byt užívat i v budoucnu, že jí neumožňuje, aby platila nájemné a úhradu na plnění poskytovaná s užíváním bytu přímo pronajímateli, a že nebere ohled na zájmy invalidního syna), je třeba uvést, že odvolací soud se zabýval posouzením věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že výkon práva žalované – trvání na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu – je v rozporu s dobrými mravy. Podle ustálené soudní judikatury otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Předkládá-li dovolatelka proti tomu vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska uvedeného ustanovení, pak přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci v této fázi řízení (dle obsahu spisu) žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká,CSc., v. r.
předsedkyně senátu