ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.1425.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1425/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce S. B., zastoupeného advokátem, proti žalované J. Ž., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 17/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 15 Co 385/2006-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Praha 3 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. května 2006, č. j. 7 C 17/2005-88, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do šesti měsíců od právní moci rozsudku „byt II. kategorie, sestávající se z jednoho pokoje, kuchyně, koupelny a sociálního zařízení, nacházející se ve 3. poschodí nemovitosti v P. 3, S. 612/89“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl
o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 15 Co 385/2006-102, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že nájemkyní předmětného bytu byla matka žalobce S. B., dříve B. (viz rozhodnutí o schválení dohody o výměně bytu ze dne 3. června 1974 a zápis o dohodě o odevzdání a převzetí bytu), která v něm bydlela od roku 1974 s žalobcem a od roku 1977 i se svým manželem F. B., že manžel matky žalobce získal v roce 1979 garsoniéru, do níž se manželé B. v témže roce přestěhovali, že v předmětném bytě zůstal bydlet žalobce sám, že v bytě bydlel i po uzavření svého prvního manželství, po rozvodu tohoto manželství a také poté, co se podruhé oženil, a to i proto, že byt jeho druhé manželky v P. 4, V K. 1541/18 (dále jen „byt v P. 4“) byl malý a žalobce s manželkou pojali úmysl vyměnit ho za byt větší, k čemuž však nedošlo. Dále zjistily, že počátkem května 1995 vnikl do bytu po odstranění zámků od dveří v nepřítomnosti žalobce spoluvlastník předmětného domu R. B., který přestěhoval věci žalobce z předmětného bytu do nebytových prostor, a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. října 1998, sp. zn. 15 T 102/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. června 1999, sp. zn. 7 To 280/99, byl R. B. uznán vinným pro trestný čin neoprávněného vniknutí do bytu jiného podle §238 odst. 1 a 2 trestního zákona a odsouzen k peněžitému trestu s náhradním trestem odnětí svobody. Vzaly rovněž za prokázáno, že ke svévolnému vystěhování žalobcových věcí z bytu došlo přesto, že řádně platil nájemné z bytu, které nepřestal platit ani po této události a platil je až do roku 2005, že po vystěhování těchto věcí uzavřel spoluvlastník domu R. B. smlouvu o nájmu předmětného bytu s žalovanou, že žalovaná, aniž byla informována o závazcích k bytu, se poté do bytu nastěhovala, že v bytě bydlí do současné doby, že na účet označené správcovské firmy řádně platí nájemné z bytu a že manželství žalobce skončilo opět rozvodem, přičemž žalobce se v dohodě ze dne 17. června 2004 zavázal vyklidit byt v P. 4 bez bytové náhrady. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že žalobce je v dané věci aktivně věcně legitimován, neboť již v roce 1979 se stal uživatelem předmětného bytu a jeho následně transformované právo nájmu bytu trvá do současné doby. Poté rovněž dovodil, že žalovaná užívá předmětný byt na základě nájemní smlouvy, která je neplatná především proto, že v době jejího uzavření byt nebyl právně volný (jeho nájemcem byl žalobce). Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to včetně delší (šestiměsíční) lhůty k vyklizení, neboť žalovaná v předmětném bytě bydlela v dobré víře.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Podle názoru žalované byly vyřešeny v rozporu s hmotným právem a jsou tudíž zásadně právně významné otázky přechodu nájmu bytu na žalobce podle §706 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. /a ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 107/2006 Sb./ - dále jen „obč. zák.“) a vyklizení z bytu bez vázanosti na bytovou náhradu. V dovolání – s odkazem na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod R 39/86 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – nejprve uvedla, že lze vyhovět žalobě na vyklizení bytu, kdy zde jinak není nárok na náhradní byt či náhradní ubytování, jen v případě hodném zvláštního zřetele za předpokladu „přiznání nároku na náhradní byt“. V této souvislosti pak mimo jiné uvedla, že žalobce podal žalobu až po deseti létech od vystěhování věcí z bytu, že za této situace v bytě žila více jak 10 let v dobré víře, že je oprávněným nájemcem, a proto nepřiznání bytové náhrady je vůči ní nepřiměřeně tvrdé a v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Poté však rovněž namítla, že žalobce není v dané věci aktivně věcně legitimován, neboť podle jejího názoru „neprokázal … tvrzený přechod nájemního práva …“. Zde uvedla, že žalobce si relevantní okolnosti nepamatoval, že jeho matka se měla z bytu odstěhovat někdy v roce 1979, avšak to kromě její svědecké výpovědi nebylo ničím doloženo, že nebyly nalezeny ani žádné doklady osvědčující přechod nájmu bytu, že z písemného prohlášení matky žalobce ze dne 30. června 1992 vyplynulo, že se měla z bytu odstěhovat až v roce 1992, a že odstěhovala-li se v této době, nemohlo na žalobce právo nájmu předmětného bytu přejít proto, že uzavřením manželství dne 9. září 1989 se stal společným nájemcem bytu v P. 4 a měl tudíž vlastní byt. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení
(§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. uplatnila dovolatelka rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž dovolací důvod podle
§241a odst. 3 o.s.ř., jehož prostřednictvím napadla správnost skutkových zjištění rozhodných pro posouzení otázky, zda se žalobce stal uživatelem (a následně nájemcem) bytu již v roce 1979. V tomto směru tedy nejprve zpochybnila správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vycházel při právním posouzení věci, a až následně, a to z pohledu skutkových zjištění, které sama nabídla, správnost právních závěrů učiněných v tomto ohledu soudy obou stupňů. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy také výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze potud, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelka tvrdila, musel by návazně dospět k odlišným právním závěrům ohledně otázky nájemního práva žalobce k předmětnému bytu a s tím související otázky jeho aktivní věcné legitimace. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. zbývá připomenout, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že odvolací soud potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla dovolatelce stanovena delší (šestiměsíční) lhůta k vyklizení s odůvodněním, že v předmětném bytě bydlela v dobré víře. Z toho mimo jiné vyplývá, že uložená vyklizovací povinnost dovolatelky z bytu nebyla vázána na zajištění bytové náhrady. Dovolatelkou zpochybněné řešení uvedené právní otázky (otázky vyklizení z bytu bez vázanosti na bytovou náhradu) by mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady
(§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také
v rozsudku ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněném pod C 269 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek. Z odůvodnění posléze zmíněného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Přitom ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 3050/2000). Od uvedené judikatury se dovolací soud neodklání ani v posuzovaném případě.
Jestliže na základě skutkových zjištění (uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí), jejichž správnost nelze v daném případě prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. úspěšně zpochybnit (viz výklad shora), odvolací soud dovodil, že dovolatelka – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku a potažmo
i v rozsudku soudu prvního stupně – užívá byt bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověl, aniž vyklizení podmínil zajištěním bytové náhrady, avšak stanovil jí delší než zákonnou (§160 odst. 1 o.s.ř.) – šestiměsíční – lhůtu k vyklizení, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je v otázce podmínek vyklizení výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu