ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2179.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2179/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců a) J. B. a b) J. B., zastoupených advokátkou, proti žalované A. Š., zastoupené advokátkou, o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 3 C 5035/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2006, č. j. 30 Co 369/2006-89, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. března 2006, č. j. 3 C 5035/2004-66, zamítl žalobu na určení, že povinnost žalované vyklidit „byt č. 12 o velikosti 1+1 první kategorie ve 3. podlaží domu č. p. 217 ve V. P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) není vázána na zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že žalovaná se s dětmi J. Š. a D. V. nastěhovala do předmětného bytu poté, co ho její manžel J. Š. obsadil protiprávně, že dřívějším vlastníkem bytu SBD S. H. (dále též jen „bytové družstvo“) byla opakovaně vyzývána k vyklizení bytu a k úhradě členského podílu, že rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 25. října 2000, č. j. 3 C 115/2000-34, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále též jen „odvolací soud“) ze dne 7. srpna 2001, č. j. 22 Co 184/2001-59, jí byla uložena povinnost předmětný byt (užívaný bez právního důvodu) vyklidit do tří dnů od zajištění náhradního bytu, že uvedená bytová náhrada byla žalované citovaným rozhodnutím odvolacího soudu přisouzena z důvodů spočívajících na její straně (je nemajetná důchodkyně, které nebylo umožněno splatit členský podíl ve splátkách a která nemá jinou možnost bydlení) a také z důvodů na straně bytového družstva, tj. v uvedené věci žalobce a tehdejšího vlastníka předmětného bytu, který – stejně jako jeho právní předchůdce – vyklizení bytu mnoho let odkládal. Dále rovněž zjistil, že na základě smlouvy o převodu bytu do vlastnictví člena družstva je bytová jednotka 217/8 v domě č. p. 217 ve V. P. (dále opět jen „předmětný byt“, resp. „byt“) ve společném jmění žalobců – manželů B., že dopisem ze dne 23. února 2004 žalobci žalované sdělili, že jsou vlastníky bytu, a vyzvali ji k placení „nájemného“ v částce 900,- Kč měsíčně, že také bytové družstvo jí opakovaně písemně sdělilo (poprvé dopisem ze dne 27. října 1999), že novými vlastníky předmětného bytu se stali žalobci a že platby „nájemného“ zasílané na účet bytového družstva nemají žádné právní opodstatnění, a že žalovaná i nadále zasílala platby za užívání bytu (a to ještě rok poté, co probíhalo řízení v této věci) na účet bytového družstva. Vzal také za prokázáno, že bytové poměry žalobců jsou velmi svízelné, že sociální situace žalované je i nadále nepříznivá a že žalovaná užívá byt obvyklým způsobem a nebylo prokázáno, že by ho devastovala a obtěžovala sousedy v domě. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že v daném případě nedošlo ke změně poměrů, v důsledku níž by trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování soudu prvního stupně – dále jen „obč. zák.“); proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 11. října 2006, č. j. 30 Co 369/2006-89, změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že povinnost žalované vyklidit předmětný byt stanovená rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 25. října 2000, č. j. 3 C 115/2000-34, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2001, č. j. 22 Co 184/2001-59, není nadále vázána na zajištění náhradního bytu, ale na zajištění přístřeší. Současně rozhodl
o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud konstatoval, že vyšel ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak jinak je „právně hodnotil“. V návaznosti na to pak na rozdíl od soudu prvního stupně usoudil, že v daném případě došlo ke změně poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění přisouzené bytové náhradě bylo v rozporu s dobrými mravy. Přitom na zmíněnou změnu poměrů usoudil z následujících skutkových zjištění – „ … žalovaná dlouhodobě porušovala své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, když neplatila řádně nájemné a služby spojené s užíváním tohoto bytu. Je sice pravdou, že tyto platby zasílala … právnímu předchůdci žalobců, ovšem odmítala respektovat to, co jí bylo jak tímto právním předchůdcem … tak samotnými žalobci opakovaně signalizováno, a to že došlo ke změně vlastníka a nájemné je nutno platit vlastníkům bytu, tedy žalobcům. Toto své stanovisko změnila až téměř rok poté, co probíhalo řízení v této věci. Neplnila ovšem ani další povinnosti vyplývající z nájmu bytu, když odmítala vpustit žalobce … do bytu …, nepodílela se na úklidu společných prostor a neprováděla ani drobné udržovací práce v bytě …“. S přihlédnutím k uvedenému zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl v tom smyslu, že v konečném důsledku žalované přisoudil namísto náhradního bytu pouhé přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání především namítla, že žalobci nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť jejich právo vlastnit předmětný byt není nijak ohroženo a není ani nejisté jejich právní postavení. Poté zpochybnila správnost právního závěru, že v daném případě došlo ke změně poměrů. Podle názoru dovolatelky nelze na změnu poměrů usoudit už proto, že soud se nezabýval poměry žalobců v době, kdy se stali vlastníky bytu. Kromě toho žalobci neprokázali, že ji informovali o vlastnickém právu k bytu; z důvodů své právní jistoty tak dovolatelka platila nájemné a zálohy na služby „stále stejnému pronajímateli“. V této souvislosti uvedla, že „tvrzené oznámení jejich vlastnických práv“ jí nebylo doručeno, že své vlastnické právo k bytu žalobci neprokázali výpisem z příslušného katastru nemovitostí a že originálem takového výpisu ani nedisponovali; zde odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 2130/2005. Dále namítla, že v provedeném dokazování nemají – z důvodů tam uvedených – oporu skutková zjištění, že žalobce jako vlastníky bytu odmítala vpustit do bytu za účelem kontroly jeho stavu, že neprováděla drobné udržovací práce v bytě, že se nepodílela na úklidu společných prostor, že žalobci se snažili splnit svou povinnost a zajistit jí náhradní byt a že ona na žádnou z nabídek náhradního bytu nepřistoupila. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda na změnu poměrů, v důsledku níž by trvání na zajištění náhradního bytu pro žalovanou bylo v rozporu s dobrými mravy, lze usoudit také (jen) z neplacení úhrad za užívání bytu ze strany žalované poté, co v předmětném bytě měla právo bydlet do zajištění přisouzené bytové náhrady.
Už na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že za předpokladu změny poměrů, v důsledku níž by trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy, může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady. Pro úplnost však lze připomenout, že uvedený právní závěr byl přijat rovněž ustálenou soudní praxí (srov. (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25, a dále rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky založen pravomocným rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 25. října 2000, č. j. 3 C 115/2000-34, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne
7. srpna 2001, č. j. 22 Co 184/2001-59, jimiž byla žalované uložena povinnost předmětný byt (užívaný bez právního důvodu) vyklidit do tří dnů od zajištění náhradního bytu. Z posléze uvedeného důvodu je obsahem tohoto vztahu právo žalované v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady a tomu odpovídající povinnost žalobců (resp. původně jejich právního předchůdce) výkon tohoto práva strpět. Již v rozsudku ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Odo 438/2001, uveřejněném pod C 1112 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, totiž Nejvyšší soud dovodil právní závěr (od něhož se neodklání ani v souzené věci), že právní vztah mezi osobou, které nikdy nesvědčilo právo nájmu bytu, je však podle pravomocného soudního rozhodnutí oprávněna v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, a vlastníkem bytu, je obdobný vztahu mezi bývalým pronajímatelem
a bývalým nájemcem, který čeká na zajištění bytové náhrady. V odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že není rozumného důvodu osobě, která sice nebyla nájemcem bytu, avšak je podle soudního rozhodnutí oprávněna v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, upírat právo volného a nerušeného výkonu práv spojených s bydlením v bytě a jeho užíváním. Jestliže se žalobci stali vlastníky předmětného bytu v době, kdy žalované soudní rozhodnutí již umožňovalo v bytě bydlet do zajištění náhradního bytu, vstoupili do všech práv a povinností dřívějšího vlastníka a jsou tudíž také povinni strpět toto užívání bytu ze strany žalované (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2008, sp. zn. 26 Cdo 366/2007). Má-li pak žalovaná právo plně a nerušeně v bytě bydlet (byt užívat) do zajištění bytové náhrady, lze po ní spravedlivě požadovat, aby plnila povinnosti, které s tímto právem korespondují, tj. i povinnost platit úhradu za užívání bytu ve výši, která odpovídá výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, uveřejněný pod C 1503 ve svazku 21 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom ve vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem lze za neplacení nájemného pokládat i situaci, kdy nájemce přes zaslané oznámení o změně vlastnického práva k bytu ze strany původního pronajímatele jako subjektu do té doby existujícího nájemního vztahu (ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. použitelné i v právních vztazích nájmu bytu – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 836/97, uveřejněný pod č. 84 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) platí nájemné neustále původnímu pronajímateli a nikoliv nynějšímu vlastníku bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 906/2005). Platí-li uvedené ve vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem, musí tím spíše platit ve vztahu mezi vlastníkem bytu a osobou užívající byt do zajištění bytové náhrady. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 997/2001, uveřejněném pod C 582 ve svazku 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak rovněž dovodil, že za změnu poměrů odůvodňující určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, lze považovat i pokračující neplacení nájemného po přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále opět jen „obč. zák.“); nyní §711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák. po novele“).
Při posuzování otázky změny poměrů na straně žalované nelze přehlédnout, že neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce - §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (nyní ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu - §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. po novele) je samostatným důvodem pro vypovězení práva nájmu bytu. Lze-li z uvedeného důvodu postihnout výpovědí právo nájmu bytu, navíc ve smyslu §712 odst. 5 věty první obč. zák. a také obč. zák. po novele bez dalšího pouze s vázaností na zajištění přístřeší (náhradní byt může soud v tomto případě přisoudit jen jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné – srov. §712 odst. 5 věta druhá obč. zák.; nyní ovšem pouze na návrh nájemce – srov. §712 odst. 5 věta druhá obč. zák. po novele), musí být tím spíše v podobné situaci postižitelné právo, které je obdobou práva na bydlení (srov. opět výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Odo 438/2001). Opačný závěr by vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl méně práv než ten, kdo má pouze časově omezené právo v bytě bydlet; taková osoba by totiž pro (v daném případě déletrvající) neplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla – na rozdíl od nájemce – nijak postižitelná (srov. odůvodnění výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99). Stejným způsobem byla uvedená otázka řešena rovněž v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, 29. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 1023/99, 20. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 997/2001 (citovaný rozsudek byl uveřejněn v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 7, pod C 582), 25. března 2002, sp. zn. 26 Cdo 319/2001, 3. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2213/2002, a ani v projednávané věci nemá dovolací soud důvodu se od těchto závěrů odchýlit. Z uvedeného vyplývá, že odvolacímu soudu nelze nic úspěšně vytknout, jestliže dovodil, že na změnu poměrů lze usoudit již z toho, že „ … žalovaná dlouhodobě porušovala své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, když neplatila řádně (žalobcům jako vlastníkům bytu) nájemné a služby spojené s užíváním tohoto bytu … tyto platby zasílala … právnímu předchůdci žalobců, ovšem odmítala respektovat to, co jí bylo jak tímto právním předchůdcem … tak samotnými žalobci opakovaně signalizováno, a to že došlo ke změně vlastníka a nájemné je nutno platit vlastníkům bytu, tedy žalobcům. Toto své stanovisko změnila až téměř rok poté, co probíhalo řízení v této věci“. Je přitom bez právního významu, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud – zřejmě omylem – užil pojmy „nájemce“, „pronajímatel“ a „nájemné“. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu již z tohoto důvodu obstojí, je nerozhodné, zda je naplněn další uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., tedy zda popřípadě nemají oporu v provedeném dokazování skutková zjištění, že žalovaná odmítala žalobce jako vlastníky vpustit do bytu za účelem kontroly jeho stavu, že neprováděla drobné udržovací práce v bytě, že se nepodílela na úklidu společných prostor, že žalobci se snažili splnit svou povinnost a zajistit jí náhradní byt a že ona na žádnou z nabídek náhradního bytu nepřistoupila.
Se zřetelem k výše uvedenému lze učinit závěr, že dovolatelce se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobcům náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu