ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2192.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2192/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce K. K., zastoupeného advokátem, proti žalované D. K. (dříve K.), zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 54/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky Olomouc ze dne 6. února 2006, č.j. 12 Co 848/2005-285, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo (původně čtyřem) žalovaným uloženo vyklidit byt sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, v prvním patře domu č.p. 554,
v T. u. č. 22 v O. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) do 15-ti dnů od zajištění náhradního ubytování. Žalobu odůvodnil tím, že na návrh Posádkové správy v O. mu byl rozhodnutím Okresního národního výboru ze dne 1. 7. 1986, č.j. 42/2761/86, přidělen předmětný byt určený k ubytování vojáků z povolání, že dne 4. 7. 1986 uzavřel s podnikem bytového hospodářství, provozovnou č. 6. v O., dohodu o odevzdání a převzetí bytu do užívání, že jeho manželství s žalovanou bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 11. 1986, č.j. 10 C 358/86-15, který nabyl právní moci dne 17. 12. 1986 a že po rozvodu manželství obývá byt bez právního důvodu žalovaná spolu s druhem I. P. (původně žalovaným 2) a zletilými dětmi P. a M. K. (původně žalovanými 3 a 4). V dalším řízení postupně vzal vůči žalovaným 2, 3, a 4 žalobu zpět.
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 7. 1998, č.j. 15 C 54/98-30, vyhověl žalobě, přičemž vyklizení vázal na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) usnesením ze dne 22. 12. 1999, č.j. 12 Co 770/98-54, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uložil soudu prvního stupně provést další důkazy k objasnění služebního charakteru bytu a vzniku nájemního vztahu.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 7. 2002, č.j. 15 C 54/98-153, opět vyhověl žalobě s tím, že vyklizení bytu vázal na zajištění náhradního bytu o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybaveného popřípadě i mimo obec, než je vyklizovaný byt. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud usnesením ze dne 28. 4. 2003, č.j. 12 Co 508/2002-193, opět rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aby vyšetřil, zda dohoda o převzetí bytu je platná, když žalovaná namítala, že žalobce ji uzavřel s úmyslem nikdy se do předmětného bytu nenastěhovat.
Soud prvního stupně (v pořadí již třetím) rozsudkem ze dne 7. 4. 2004, č.j. 15 C 54/98-237, uložil žalované předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do 15-ti dnů ode dne, kdy jí bude zajištěn náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popř. i byt mimo obec než je vyklizovaný byt (výrok I.), řízení ve vztahu k tehdy žalovanému 2) zastavil (výrok II.) a dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalobci náklady soudního řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně zjistil, že dne 1. 7. 1986 pod č.j. 42-2761-1986 velitel Posádkové správy O. přivolil podle §31 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.,
o hospodaření s byty, dále jen „zákon č. 41/1964 Sb.“, aby žalobce vyměnil „dosavadní byt v P. č. 215 za byt npor. B. M. v O., T. 22, byt č. 5“, že dne 4. 7. 1986 žalobce uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu s provozovnou Bytového hospodářství v O., že předmětný byt byl evidován jako byt s trvalým dispozičním oprávněním vojenské správy podle §68 odst. 1 č. 1 zákona č. 41/1964 Sb., že byty v domě čp. 22 v T. u. byly vybudovány ze státní bytové výstavby, že podle uživatelského rozvrhu bylo ze 46 bytů v tomto domě 32 určeno pro Ministerstvo národní obrany a 14 pro Městský národní výbor v O., že žalobce byl již dne 30. 9. 1974 propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání a že od 1. 10. 1974 byl přeložen do zálohy, že služební předpis Stav – 1 – 2 vydaný Ministerstvem národní obrany a schválený dne 12. 2. 1974 (týkající se ubytování vojáků z povolání a občanských pracovníků), který předložila Vojenská ubytovací a stavební správa, nevylučoval přidělení bytu nevojákovi a že s přihlédnutím k bytové situaci v posádce připouštěl též možnost výměny bytů vojáků z povolání při ukončení aktivní služby a odchodu do důchodu, vojáků v záloze, v důchodu a vdovám po vojácích z povolání, kteří zahynuli při výkonu služby, že žalobce se do bytu nenastěhoval, protože v něm žila žalovaná s druhem, a že dne 19. 12. 1986 žalobce uzavřel manželství se Z. K.
Soud prvního stupně po právní stránce dovodil, že předmětný byt měl jako byt vojenský (§68 odst. 1 bod 1 zákona č. 41/1964 Sb.) charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace (§7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku), že k němu nevzniklo – vzhledem k §182 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč.zák. před novelou“) – žalobci a žalované právo společného užívání bytu manžely a že právo osobního užívání bytu svědčilo toliko žalobci. Neshledal dohodu o odevzdání a převzetí bytu neplatnou. Vycházel z toho, že nebyly zjištěny okolnosti, jež by nasvědčovaly, že žalobce nemá v úmyslu byt užívat. Prohlášení ze dne 18. 7. 1986 bylo učiněno až následně a bylo míněno jen tak, že žalovaná může žalobcův byt nerušeně užívat do doby, než jí bude přidělen byt jejím zaměstnavatelem. Vzhledem k charakteru bytu nepřicházel v úvahu zánik žalobcova práva trvalým opuštěním společné domácnosti žalobcem (srov. §182 obč. zák. před novelou). Ke dni 1. 1. 1992 se mohlo právo žalobce transformovat podle §871 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč.zák.“, buď na nájem služebního bytu (za předpokladu, že byt splňoval kriteria určená pro služební byty ustanoveními §7 a §8 zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, dále jen „zákon č. 102/1992 Sb.“) anebo na nájem bytu (pokud byt kriteria pro služební byty nesplňoval). Předmětný byt nesplňoval kriteria v ustanovení §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1992 Sb., a to v té části, kde se praví, že za byty služební se považují byty v domech výhradně určených pro ubytování vojáků z povolání, když v řízení měl za prokázané, že předmětný dům není domem s byty výhradně určenými pro ubytování vojáků z povolání, ale též pro ubytování jiných osob. Nesplňoval ani kriteria vyplývající z ustanovení §8 uvedeného zákona, které platí pro byty jednotlivě získané zde vyjmenovanými subjekty ze státní bytové výstavby, jež se nacházejí v domech ve vlastnictví obce nebo státu, neboť další určující podmínkou pro služební charakter tam uvedených bytů bylo, že tyto byty byly užívány k 5. 3. 1992 vojáky z povolání (příslušníky ozbrojených složek). Žalobce však nebyl ke dni 5. 3. 1992 vojákem z povolání (příslušníkem ozbrojené složky), a proto se jeho právo osobního užívání transformovalo podle §871 odst. 4 obč. zák. na nájem bytu. S ohledem na nynější charakter bytu a vzhledem k tomu, že měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobce a žalovaná v předmětném bytě nikdy nevedli společnou domácnost, dovodil, že na vyklizení žalované nelze použít ustanovení §713 odst. 1 obč. zák., ale že je třeba aplikovat ustanovení §126 obč. zák. S přihlédnutím k §3 odst. 1 obč. zák. však shledal důvody k přiznání bytové náhrady jako je náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybaveného, popř. i mimo obec než je vyklizovaný byt. Předpoklady pro přiznání kvalitnější bytové náhrady – přiměřeného náhradního bytu – neshledal. Vzal totiž v úvahu, že žalované byl v roce 1991 přidělen družstevně stabilizační byt, který vyměnila za menší a ten převedla na svoji dceru. Sama se tedy vzdala možnosti uspokojit svoji bytovou potřebu. Kromě toho je z jedné ideální čtvrtiny podílovou spoluvlastnicí domu v D. L. čp. 212, v němž žije její matka. Dále má její dcera vedle bytu od matky také byt v P.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2006, č.j. 12 Co 848/2005-285, rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení žalobci (výrok II.).
Odvolací soud se až na níže uvedenou výhradu ztotožnil se skutkovými
i právními závěry soudu prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně však uzavřel, že právo žalované na bytovou náhradu se opírá o ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. Žalované tedy ze zákona přísluší právo na přiměřený náhradní byt. Pro okolnosti uvedené soudem prvního stupně však bylo namístě přiznat žalované nižší náhradu (jak o ní rozhodl soud prvního stupně).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c), zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“, a dovolací důvody podřadila pod nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vytkla soudům, že posoudily předmětný byt jako vojenský – služební, přestože nebylo prokázáno, že by byl postaven z účelových prostředků resortu ozbrojených složek a přestože žalobce v době výměny již nebyl zaměstnancem ani příslušníkem ozbrojených sil, dále, že nesprávně nepřihlédly k tomu, že nájemní poměr žalovaného zanikl konkludentně opuštěním bytu, že neaplikovaly §3 odst. 1 obč. zák. a nezamítly žalobu vzhledem k příčinám rozvratu manželství (které byly na straně žalovaného) a vzhledem k tomu, že žalobce má na rozdíl od žalované jiný byt, že posléze uvedenou skutečnost dostatečně nezvážily ani při rozhodování o bytové náhradě. Kromě toho namítala, že při posuzování vážnosti vůle žalobce uzavřít dohodu o odevzdání a převzetí bytu soudy nedocenily význam dalších okolností, které v řízení vyšly najevo (prohlášení žalobce ze dne 18. 7. 1986 o přenechání bytu žalované, okolnost, že žalovaná se nastěhovala do bytu s druhem a že žalobce žil od května 1986 s jinou ženou, s níž čekal dítě, korespondenční lístek ze dne 14. 2. 1991 s údajem: „nechal jsem ti byt“ atd.). Závěrem navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání poukazoval na to, že žalovaná jen opakuje argumenty, které vznášela již v průběhu řízení a kterými se již soudy zabývaly
a vypořádaly se s nimi. Považoval rozsudek odvolacího soudu za věcně správný
a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl popř. zamítl.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. 2. 2006, tedy po 1. dubnu, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (srov. čl. II., bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání vzal v úvahu, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), z něhož je zřejmé, že směřuje jak do výroku týkajícího se vyklizovací povinnosti tak i proti výroku o bytové náhradě, se proto dovolací zabýval přípustností dovolání do každého z těchto výroků.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání proti žádnému z výroků přípustné protože, i když se jednalo v pořadí o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzené odvolacím soudem poté, kdy jeho předchozí rozsudky byly odvolacím soudem zrušeny, soud prvního stupně rozhodl – pokud jde o vyklizovací povinnost – vždy shodně jako v předchozích případech (pokaždé žalobě na vyklizení vyhověl)
a – pokud jde o bytovou náhradu – sice odlišně, než ve svém v pořadí prvém rozsudku, ale nikoliv proto, že by byl usměrněn právním názorem odvolacího soudu vysloveným v předchozích zrušujících usneseních.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání proti oběma výrokům podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.), stejně tak jím není důvod, kterým by bylo možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/).
Žádná z právních otázek – podřaditelných pod dovolací důvod podle §241a písm. b) o.s.ř. (mezi něž patří otázka posouzení charakteru bytu, otázka zániku práva osobního užívání k bytu konkludentním jednáním žalobce, otázka aplikace §3 odst. 1 obč. zák. při rozhodování o vyklizovací povinnosti a otázka přiznání bytové náhrady v nižší kvalitě) – předkládaných dovolatelkou k posouzení není zásadního právního významu.
Pokud jde o výtku dovolatelky proti posouzení charakteru předmětného bytu jako bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace a výtku že opuštění bytu žalobcem bylo právně relevantní skutečností spojenou se zánikem práva osobního užívání, lze dodat, že nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, uveřejněné pod C 103 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ve svazku 2). Vojenskými byty ve smyslu ustanovení §68 odst. 1 bodu 1 zákona č. 41/1964 Sb. byly byty v obytných domech určených výhradně pro ubytování vojáků z povolání (případně jiných pracovníků vojenské správy) a jednotlivé byty, které vojenská správa získala ze státní bytové výstavby. Z takto vymezených zákonných předpokladů nevyplýval požadavek, aby výstavba bytů byla financována resortem ozbrojených složek, jak ho nastoluje dovolatelka. Z vymezení předpokladů v zákoně rovněž plyne, že charakter vojenského bytu byl u těchto bytů trvalý, byly tedy byty vojenskými bez ohledu na to, zda v nich bydleli vojáci z povolání či osoby, které (z jakýchkoliv důvodů) vojáky z povolání být přestaly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2287/98 popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2657/2000). Jak judikatura dovodila, tyto vojenské byty byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu ustanovení §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. září 1970, sp. zn. 1 Cz 11/70, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, pod poř. č. 39). K námitce dovolatelky, o zániku práva osobního užívání konkludentním jednáním žalobce (opuštěním bytu), lze dodat, že uvedený názor přehlíží ustanovení §182 obč. zák. před novelou, podle kterého ustanovení §172 až §181 neplatila pro byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace, a ustanovení §183 obč. zák. před novelou, podle kterého právo užívat byt zanikalo písemnou dohodou mezi organizacemi a uživatelem nebo písemným oznámením uživatele, že nechce byt užívat.
K právní výtce dovolatelky, že nebylo aplikováno ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a že žaloba o vyklizení měla být zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy, je třeba poukázat na dosavadní judikaturu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003), z níž plyne, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu.
K právní výtce dovolatelky ohledně nesprávně přiznané bytové náhrady nižší kvality dovolací soud dodává, že z ustanovení §713 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že primární, zákonnou formou bytové náhrady je pro rozvedeného manžela přiměřený náhradní byt. Jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo na kvalitativně a kvantitativně nižší formu bytové náhrady. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 9. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1120/97, zaujal právní názor, který sdílí i v této věci, že při rozhodování o této nižší formě bytové náhrady, je hypotéza právní normy relativně neurčitá, takže je na soudu, aby v každém jednotlivém případě z předem neomezeného okruhu okolností podle své úvahy vymezil ty, které jsou pro rozhodnutí podstatné. Jestliže soud provede toto vymezení vyváženě a přihlédne jak k okolnostem na straně toho, kdo se domáhá vyklizení tak i na straně vyklizovaného, nelze mu nic vytknout. Právní posouzení věci lze mít za nesprávné totiž jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení relativně neurčitého pojmu, k němuž soud v konkrétní věci dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak tomu v dané věci není. Jestliže se žalovaná připravila o jinou možnost uspokojit svou bytovou potřebu, nemůže z toho vytěžit výhodnější hmotněprávní postavení při rozhodování o bytové náhradě. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že žalobci, který je těžce zdravotně postižen a trpí poruchou hybného aparátu, byl v průběhu soudního řízení zajištěn statutárním městem Olomouc bezbarierový byt. Význam hledisek, jež odvolací soud pokládal za určující, přitom sice může být dovolatelkou hodnocen odlišně, avšak k úsudku, že objektivně – z pohledu logického nebo věcného – závěry odvolacího soudu nemohou (vůbec) obstát, argumentace uplatněná v dovolání vést nemůže.
V projednávané věci uplatnila dovolatelka vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení platnosti dohody o odevzdání a převzetí bytu). Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ani tento dovolací důvod proto neobstojí.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení
§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z DPH ve výši 19 %, tj. 195,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. března 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu