ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2362.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2362/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce města B. , proti žalované A. T. , adresa pro doručování hotel G., zastoupené advokátkou, o vyklizení obytné buňky, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp.zn. 28 C 401/2005, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2006, č.j. 11 Co 5/2006-102, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (soud prvního stupě) rozsudkem ze dne 31. 10. 2005, č.j. 28 C 401/2005-63, uložil žalované vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku obytnou buňku č. 711, tj. jednu obytnou místnost, předsíň a sociální zařízení, situovanou v 7. patře hotelového domu O. (dále „předmětné místnosti“ a „předmětný dům“), blíže specifikovaného ve výroku rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že žalovaná užívala předmětné místnosti na základě smlouvy o ubytování ze dne 9. 12. 2004, uzavřené s jeho právním předchůdcem na dobu od 1. 1. 2005 do 31. 3. 2005 (dále „smlouva z 9. 12. 2004“), že dodatkem k této smlouvě ze dne 14. 3. 2005 byla doba ubytování prodloužena do 30. 6. 2005, avšak žalovaná předmětné prostory užívá i nadále, přičemž od 1. 7. 2005 neplatí za jejich užívání úhradu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná užívala předmětné místnosti na základě smlouvy o ubytování (§754 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč.zák.“), že však tento vztah zanikl uplynutím doby a že od 1. 7. 2005 žalovaná užívá předmětné prostory bez právního důvodu; na základě toho žalobě na vyklizení s poukazem na §126 obč.zák. vyhověl, když neshledal okolnosti, pro něž by výkon práva žalobce byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.).
K odvolání žalobce (směřujícímu proti výroku o nákladech řízení) a žalované Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) usnesením ze dne 16. 3. 2006, č.j. 11 Co 5/2006-102, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházel z toho, že v průběhu odvolacího řízení vzal žalobce žalobu v celém rozsahu zpět s odůvodněním, že žalovaná dne 24. 2. 2006 předmětné prostory vyklidila, nemá v nich žádné své věci a odevzdala mu od nich klíče. Odvolací soud vzal za prokázáno ze zápisu ze dne 24. 2. 2006, opatřeného podpisem žalované, že uvedeného dne si žalovaná z předmětných prostor vzala označené věci, a vrátila žalobci klíče. Žalovaná nepopřela, že předmětné prostory vyklidila a že listinu ze dne 24. 2. 2006 podepsala, vyslovila však nesouhlas se zpětvzetím žaloby, a to z toho důvodu, že se domáhá meritorního rozhodnutí ve věci, konkrétně toho, aby její povinnost k vyklizení byla vázána za použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu, neboť nemá se svým nezletilým dítětem jinou možnost bydlení. Odvolací soud konstatoval, že za situace, kdy byly předmětné místnosti vyklizeny, nemohl by se žalobce úspěšně domáhat ochrany svého vlastnického práva, a že i pokud by bylo rozhodnuto, že zpětvzetí návrhu není účinné, musela by být jeho žaloba zamítnuta. Uzavřel, že žalovaná nemá vážné důvody pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby, a proto bylo nutno postupovat podle §222a odst. 1 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Uvádí, že trvá na projednání věci, neboť má zájem, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto, a že ukončení řízení jeho zastavením bylo znemožněno provedení důkazů a jejich návrhů, včetně návrhu předběžných otázek pro Evropský soudní dvůr. Poukazuje na to, že ačkoliv soudní řízení o výkon předběžného opatření, jímž bylo žalobci uloženo zdržet se zásahu do užívání předmětných prostor žalovanou a zdržet se přerušení dodávky elektřiny, teplé a studené vody a plynu nebylo dosud skončeno, byla „urychleně“ vydána soudní rozhodnutí ve věcech vyklizení předmětného domu, a uvádí, že za této situace a pod nátlakem žalobce se přechodně ubytovala v hotelu G. V předmětném domě bydlela trvale po dobu tří a půl let, řádně platila nájemné a ačkoliv má podánu žádost o byt, nebylo jí žalobcem vyhověno. Dovolatelka má za to, že žalobce svým jednáním porušil čl. 8 Úmluvy o lidských právech, a že v řízení v dané věci bylo před soudy obou stupňů porušeno právo účastníka na spravedlivé řízení. Vytýká soudu prvního stupně, že neprovedl jí navrhované důkazy k charakteru předmětného domu jako objektu sloužícího trvalému a dlouhodobému bydlení sociálně slabých občanů a nezabýval se otázkou, zda v dané věci nešlo o smlouvu podle §717 a §718 obč.zák., tedy i možností poskytnutí náhradního ubytování při vyklizení; v této souvislosti cituje nálezy Ústavního soudu České republiky a rozhodnutí Nejvyššího soudu a dovozuje, že v řízení nebyla dodržena zásada rovnosti účastníků. Dovolatelka podrobuje kritice postup žalobce při zajišťování bytových potřeb sociálně slabých obyvatel obce a namítá, že jeho jednání je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.), s Úmluvou o právech dítěte, s Mezinárodním protokolem o hospodářských, sociálních a kulturních právech, s Evropskou sociální chartou a se zákonem č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin. Poukazuje dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 31 Cdo 1096/2000 a ve věci sp.zn. 20 Cdo 1203/99, z nichž vyplývá, že za použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. lze omezit vlastnické právo tím, že vyklizení bude vázáno na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady a namítá, že přestože byly dány důvody, aby soud vzal citované ustanovení v úvahu a vázal vyklizení předmětných prostor na zajištění náhradního bytu, bylo řízení zastaveno. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů bylo zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření zpochybnil námitky dovolatelky a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o.s.ř.), a že je podle §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a to i tehdy, když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka v dovolání výslovně uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Vzhledem k tomu, že obsahově její dovolací námitky směřují ve svých důsledcích proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem (zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby podle §96 o.s.ř.), zabýval se dovolací soud posouzením správnosti napadeného rozhodnutí z pohledu dalšího uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Podle §96 odst. 1 o.s.ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí (§96 odst. 2 o.s.ř.).
Podle §96 odst. 3 o.s.ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení.
Občanský soudní řád blíže neurčuje hlediska, z nichž by měl soud vycházet při posuzování vážnosti (závažnosti) důvodů vedoucích druhého účastníka k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby; rozhodující budou vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku. Relevantní vážné důvody, pro které by zpětvzetí žaloby nemělo být účinné, a o žalobě by mělo být rozhodnuto meritorně, jsou dány zejména tam, kde řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu, a v řízení sporném (ovládaném dispoziční zásadou) především tehdy, kdy řízení mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany občanskoprávního vztahu nebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto.
V projednávané věci nejde o případ, kdy by řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu, ani o případ, kdy by mohlo být řízení zahájeno i na návrh druhého účastníka řízení. Jde o řízení, v němž žalobce (vlastník) uplatnil nárok na vyklizení žalované, opřený o tvrzení, že užívala předmět jeho vlastnického práva bez právního důvodu (uvedené tvrzení nebylo v řízení zpochybněno).
Předmětem řízení byl tedy nárok na poskytnutí ochrany vlastnického práva dle §126 odst. 1 obč.zák.
Základním předpokladem pro poskytnutí ochrany podle uvedeného ustanovení je – vedle prokázání vlastnického práva žalobce – též prokázání skutečnosti, že žalovaný neoprávněně do výkonu vlastnického práva žalobce zasahuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp.zn. 25 Cdo 1922/2001, uveřejněný pod C 2006 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26 a jeho rozsudek ze dne 10. 8. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2511/2004).
Bylo-li v řízení před odvolacím soudem prokázáno, že žalovaná předmětné prostory (užívané od 1. 7. 2005 bez právního důvodu) vyklidila, nemá v nich žádné svoje věci a odevzdala od nich žalobci klíče, nelze přisvědčit jeho závěru, že za tohoto stavu by se žalobce nemohl úspěšně domáhat ochrany svého vlastnického práva a žaloba by musela být zamítnuta (pro nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalované).
Žalovaná svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby (a následným zastavením řízení) odůvodňuje tím, že pro nedostatek meritorního rozhodnutí ve věci nebylo rozhodováno o jejím nároku na náhradní byt a s odkazem na uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu se dovolává aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 8. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v časopise Soudní judikatura 11/2001, vyjádřil názor, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady (a to i ve formě náhradního bytu) nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč.zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil (srov. též jeho rozsudek ze dne 30. 9. 1998, sp.zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001). K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. 11. 2002, sp.zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a zastává jej i v dalších rozhodnutích (srov. např. jeho rozsudek ze dne 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 607/2003, a usnesení ze dne 23. 6. 2005, sp.zn. 26 Cdo 280/2005 a ze dne 8. 6. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1177/2006.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť jak vyplývá z dovoláním nezpochybněných skutkových zjištění, žalovaná užívala předmětné prostory na základě smlouvy uzavřené na (poměrně krátkou) dobu určitou, a muselo jí tudíž být od počátku známo, že jde o bydlení dočasného charakteru (byť si takto chtěla řešit svoje bytové poměry dlouhodobě).
Lze tedy uzavřít, že závěr odvolacího soudu, že žalovaná nemá vážný důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, je správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalované, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. února 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.,
předsedkyně senátu