ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2599.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2599/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce s. m. B., zastoupeného advokátem, proti žalované M. T., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 29 C 47/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. srpna 2006, č. j. 19 Co 36/2006-37, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. září 2005, č. j. 29 C 47/2004-24, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalované k „bytu č. 3, II. kategorie, sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, situovanému v přízemí domu Dornych 31/197 v B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalované uložil povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu (výrok I.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. srpna 2006, č. j. 19 Co 36/2006-37, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. jen tak, že vyklizovací povinnost žalované z bytu podmínil poskytnutím přístřeší; v dalším ho ve výroku I. potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů shledaly žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu důvodnou; dovodily, že v důsledku neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu žalovanou po dobu delší než tři měsíce (ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně činil její dluh z tohoto titulu 95.938,- Kč a ke dni podání odvolání již dluh činil 117.371,- Kč) je naplněn důvod výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně podmínil vyklizovací povinnost žalované z bytu zajištěním náhradního bytu (podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.). Na základě skutkových zjištění, že s žalovanou v bytě bydlí nezletilý syn, který je tělesně postižen, totiž dovodil naplněnost předpokladů rodiny s nezletilým dítětem a důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. Naproti tomu odvolací soud – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. – rozhodl, že žalovaná je povinna byt vyklidit po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů od poskytnutí přístřeší; pro vyšší formu bytové náhrady (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.) neshledal – na rozdíl od soudu prvního stupně – důvody zvláštního zřetele hodné. Podle názoru odvolacího soudu zdravotní stav nezletilého syna nemůže sám o sobě být důvodem zvláštního zřetele hodným (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.). Nelze totiž ztratit ze zřetele, že v případě žalované nešlo o ojedinělé porušení povinností nájemce bytu, že naopak tak činila dlouhou dobu přes to, že pobírala příspěvek na bydlení, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu dluh činil 110.596,- Kč, přičemž vzniklou situaci nijak konstruktivně neřešila a přitom poskytovala bydlení v bytě i dalším osobám; kromě toho při rozhodování o formě bytové náhrady nelze přehlédnout ani oprávněné zájmy pronajímatele.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě, a nákladovým výrokům, podala žalovaná dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnila správnost právního názoru, že v daném případě není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. Má za to, že na naplněnost uvedeného předpokladu lze usoudit z toho, že její nezletilý syn, který se připravuje na budoucí povolání na Střední škole pro tělesně postižené, je fyzicky postižený; byl uznán občanem těžce zdravotně postiženým. Podle dovolatelky odvolací soud při rozhodování o formě bytové náhrady tuto okolnost „nezvážil“. Dovolatelka má navíc za to, že žalobce „jako samosprávná územní jednotka má určitou odpovědnost, která přesahuje jeho odpovědnost běžného vlastníka … odpovědnost za obyvatele města a jejich zdárný vývoj“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud – v napadených částech – zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu – v tomto rozsahu – vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatelky obsažené v dovolání, že její dovolání směřuje nejen proti tam specifikovanému měnícímu výroku, ale i proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že ve vztahu k nákladovým výrokům není uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nijak obsahově konkretizován. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle tohoto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura/). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Při řešení otázky přípustnosti dovolání proti výroku o bytové náhradě pro žalovanou dovolací soud neopomenul, že napadeným rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové náhradě, tj. ve výroku, proti němuž dovolání směřuje. Přípustnost dovolání proti tomuto měnícímu výroku vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). V dalších výrocích ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem potvrzen a proti tomuto potvrzujícímu výroku dovolání evidentně nesměřuje. I když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku už proto, že nebyl dovoláním napaden. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o věci samé (ve výroku o bytové náhradě pro žalovanou). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence uvedených vad nebyla v dovolání tvrzena a z obsahu spisu tyto vady nevyplynuly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda s ohledem na zjištěný skutkový stav věci lze usoudit na naplněnost předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.).
Podle §712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c), d), g) a h), stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c) a d), může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.
Při skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele, mimo jiné i podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., se při vyklizení zásadně poskytuje pouze přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.). Z ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., které je ve vztahu k ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. ustanovením speciálním, vyplývá sice možnost soudu rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt, avšak to pouze za současného naplnění dvou v něm normovaných předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi (uvedený předpoklad je podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění v projednávané věci naplněn). Druhým předpokladem pro uvedený postup jsou důvody zvláštního zřetele hodné. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96. V citovaném rozsudku dovodil, že „skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně“.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem, že v posuzovaném případě není předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných naplněn. Žalovaná se mýlí, má-li za to, že na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných lze bez dalšího usoudit z poměrů jejího nezletilého dítěte, byť jsou jakkoliv složité. Při posuzování naplněnosti uvedeného předpokladu nelze totiž „izolovaně“ zdůrazňovat a ve skutečnosti vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a ve skutečnosti opomenout další právně významné okolnosti, tj. nejen to, že v případě žalované nešlo o ojedinělé porušení povinností nájemce bytu, že naopak žalovaná tak činila po dlouhou dobu a že z tohoto titulu dlužila žalobci ke dni rozhodnutí odvolacího soudu částku 110.596,- Kč, nýbrž i to, že vzniklou situaci nijak konstruktivně neřešila, navíc poskytovala bydlení v bytě i dalším osobám a nájemné neplatila přes to, že pobírala příspěvek na bydlení, jak správně v této souvislosti zdůraznil odvolací soud. V naznačených souvislostech nelze odhlédnout ani od okolností na straně pronajímatele, a to zvláště za situace, kdy pronajímatelem je obec (statutární město B.), která má specifické postavení z hlediska zajišťování bytových potřeb občanů žijících na jejím území. Pro obec jako pronajímatele bytu by přivolení k výpovědi z nájmu bytu v případě zajišťování vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) nemělo při takto vysokém dluhu na nájemném a úhradách za plnění poskytovaná s užíváním bytu žádný praktický význam (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 1406/2003, a ze dne 17. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 375/2005). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se žalované prostřednictvím užitého dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí ve výroku o bytové náhradě, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná zčásti nebyla v dovolacím řízení úspěšná a v další části bylo její dovolání odmítnuto a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu