ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.2792.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2792/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce O. s. b. d. B., proti žalované D. V., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 183/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. prosince 2007, č. j. 56 Co 198/2007-327, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V pořadí první, druhý a třetí rozsudek Okresního soudu v Bruntále (soudu prvního stupně), tj. ve vztahu k žalované vyhovující rozsudky ze dne 3. června 1999,
č. j. 17 C 183/98-15, ze dne 16. května 2002, č. j. 17 C 183/98-135, a ze dne 27. května 2003, č. j. 17 C 183/98-209, byly k odvolání žalované zrušeny usneseními Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího ze dne 31. července 2001, č. j. 13 Co 277/2001-74, ze dne 26. února 2003, č. j. 56 Co 500/2002-194, a ze dne 27. října 2004, č. j. 56 Co 87/2004-247; současně byla věc vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 22. ledna 2007,
č. j. 17 C 183/98-301, žalobě opětovně vyhověl a výrokem I. uložil žalované povinnost vyklidit do třiceti dnů po zajištění náhradního ubytování „byt sestávající se ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, nacházející se ve V. pod P., Sadova 437, byt č. 3“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č. j. 56 Co 198/2007-327, v pořadí čtvrtý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a III., změnil ho v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a státu.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že žalovaná (nájemkyně předmětného bytu a členka družstva) byla po předchozí výstraze rozhodnutím představenstva žalobce ze dne 24. srpna 1995, č. j. 11/5, vyloučena z řad členů družstva pro neplacení nájemného a neplnění dohody o splácení dluhu, že toto rozhodnutí jí bylo písemně oznámeno dne 1. září 1995 a bylo potvrzeno rozhodnutím shromáždění delegátů ze dne 24. ledna 1996 a že žalovaná byla dne 5. února 1997 žalobcem vyzvána k vyklizení bytu ve lhůtě patnácti dnů od doručení výzvy. Dále zjistily, že Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. července 2004, č. j. 24 Cm 58/2003-54, zamítl návrh žalované na prohlášení shora uvedených rozhodnutí za neplatná, že citované usnesení Krajského soudu v Ostravě bylo následně potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2006, č. j. 8 Cmo 137/2005-132, a že dovolání žalované proti posledně citovanému usnesení bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. května 2007, č. j. 29 Cdo 1856/2007-235. Vzaly rovněž za prokázáno, že sociální a finanční poměry žalované jsou velmi špatné, že je nezaměstnaná, že jejím jediným příjmem jsou sociální dávky, že po zaplacení měsíčních výdajů na nájemném a službách jí zbývá na její obživu částka 2.100,- Kč, že v bytě žije sama, nemá možnost se z bytu vystěhovat, že kromě dvou dětí nemá v České republice žádné příbuzné, že trpí kontaktní dermatitidou a bolestmi kolenního kloubu, že její zdravotní stav vyžaduje teplý, suchý a bezprašný byt, avšak nevyžaduje zvýšené požadavky na kvalitu bydlení a stravování. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že vyloučením žalované z řad členů družstva zaniklo její právo nájmu předmětného bytu (§714 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), že za této situace užívá předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověly. Poté – s poukazem na ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. – rovněž dovodily, že došlo-li k vyloučení žalované z družstva pro neplacení nájemného, mohla by být její vyklizovací povinnost z bytu podmíněna poskytnutím pouhého přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.). Soud prvního stupně však zohlednil sociální postavení žalované, její zdravotní a rodinný stav, jakož i skutečnost, že špatně ovládá český jazyk, a dospěl k závěru, že je na místě vázat její vyklizovací povinnost s bytu na zajištění náhradní ubytování. Odvolací soud ve vztahu k přisouzené formě bytové náhrady především konstatoval, že gramatický výklad ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. nebrání pronajímateli poskytnout bývalému nájemci namísto přístřeší kvalitnější bytovou náhradu, a poté pokračoval, že pokud žalobce nebrojil proti výroku o bytové náhradě a naopak v rámci svého procesního přednesu v odvolacím řízení s tímto výslovně souhlasil, neměl důvod výrok o bytové náhradě měnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná – nezastoupena advokátem – dovolání, které následně doplnila podáními ustanovené advokátky. Přípustnost svého dovolání opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“); přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. odůvodnila konstatováním, že odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne 27. října 2004, č. j. 56 Co 87/2004-247, vyslovil právní názor, kterým se soud prvního stupně řídil ve svém rozhodnutí ze dne 22. ledna 2007,
č. j. 17 C 83/98-301. Namítla, že nájemní poměr je upraven občanským zákoníkem, že se jedná o kogentní zákonná ustanovení, že jiným způsobem než způsobem předvídaným v občanském zákoníku ho nelze ukončit a že nebyl-li nájemní poměr ukončen, nelze vyhovět žalobě na vyklizení bytu. Dále podotkla, že věc nebyla správně posouzena podle §3 odst. 1 obč. zák. a že nebyly řádně zohledněny okolnosti případu, jakož i poměry na její straně; obsáhle se pak vyjádřila zejména k poměrům souvisejícím s jejím užíváním předmětného bytu. Dodala, že v řízení měli být vyslechnuti všichni předsedové bytového družstva. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V posuzovaném případě nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť soud prvního stupně v žádném ze svých rozsudků nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila dovolatelka vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. také dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím soudům vytkla, že v řízení měli být /a nebyli/ vyslechnuti všichni předsedové bytového družstva) a dále rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §714 obč. zák.). Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které dovolatelka – vzhledem k obsahu dovolání – rovněž namítla, (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného však lze dodat, že ve smyslu §120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci řízení povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, že soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a že tudíž není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.). Pro úplnost zbývá dodat, že neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl
(§157 odst. 2 o.s.ř.), a že neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
V posuzovaném případě dovolatelka v řízení před soudem prvního stupně (popřípadě za splnění podmínek uvedených v ustanovení §205a o.s.ř. v řízení odvolacím) nenavrhla důkaz výslechem „všech předsedů“ bytového družstva. Za této situace soud prvního stupně (popřípadě odvolací soud) – logicky vzato – ani nemohl rozhodnout (podle §120 odst. 1 věty druhé o.s.ř., které je za použití ustanovení §211 o.s.ř. aplikovatelné i v odvolacím řízení), zda takové (nenavržené) důkazy provede. Proto soudům ani nelze úspěšně vytýkat jejich neprovedení.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybnila rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posouzení věci podle §714 obč. zák., a současně uplatnila existenci vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Ve vztahu k dovolací námitce týkající se posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. je zapotřebí zdůraznit, že v dovolacím řízení lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; „neexistující“ právní závěry nelze přezkoumávat. Uvedené v plném rozsahu platí ve vztahu k této dovolací námitce; odvolací soud totiž žádný závěr s odkazem na ustanovení §3 obč. zák. neučinil.
I kdyby tomu tak bylo, lze navíc konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn.
26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Napadené potvrzující rozhodnutí je mimo jiné založeno na právním závěru, že členství žalované v bytovém družstvu zaniklo jejím vyloučením z družstva a že v důsledku toho jí ve smyslu §714 obč. zák. zanikl i nájem bytu. Dovolatelka v dovolání nezpochybnila (a v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ani úspěšně zpochybnit nemohla) skutková zjištění, na jejichž základě soudy obou stupňů usoudily na zánik jejího členství v bytovém družstvu. Současně – prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. – ani nezpochybnila správnost právního závěru, že její členství v družstvu zaniklo. Nad rámec řečeného lze dodat, že v řízení o vyklizení družstevního bytu nepřísluší soudu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení §231 odst. 3 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, dále ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1328/2002, a ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003). Poukazem na okolnosti uvedené v dovolání však zpochybnila správnost právního závěru, že zanikl její nájem bytu. Řešení otázky zániku práva nájmu k předmětnému bytu v souvislosti se zánikem členství osoby v bytovém družstvu by proto mohlo být pokládáno za zásadně právně významné, neboť na ní rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Podle §714 obč. zák. věty první obč. zák. zánikem členství osoby v bytovém družstvu zanikne její nájem bytu. Citované ustanovení, a to i vzhledem k jeho jednoznačnému znění, který jiný výklad ani nepřipouští, nečiní v soudní praxi žádné výkladové problémy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 988/2000, uveřejněné pod C 828 ve svazku 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze dne 25. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 1990/2005, a ze dne 16. ledna 2007, sp. zn. 26 Cdo 2742/2006 /ústavní stížnost podaná proti citovanému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky 31. května 2007, sp. zn. II. ÚS 978/07/).
Se zřetelem k výše řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle
§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu