ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.517.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 517/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. 17, zastoupené advokátem, proti žalované S. K., zastoupené advokátkou, o určení, že povinnost vyklidit byt není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 77/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2007, č. j. 39 Co 388/2006-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jen „soud prvního stupně“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 28. dubna 2004, č. j. 10 C 77/2004-9, zamítl žalobu na určení, že žalované nenáleží právo na náhradní byt za „byt č. 28, o velikosti 2+kk, I. kategorie, v 10. podlaží domu čp. 1241 v Galandově ulici 19 v P. 6 – Ř.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), které jí bylo přiznáno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. května 2001, č. j. 14 C 60/98-13, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2002, č. j. 18 Co 74/2002-27, a že žalovaná je povinna byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů od zajištění přístřeší. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl též o náhradě nákladů řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. září 2004, č. j. 19 Co 361/2004-21, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve zrušujícím rozhodnutí mimo jiné uvedl, že vázanost soudu žalobním petitem nelze chápat absolutně, tj. tak, že by soud při zachování požadovaného obsahu nemohl do petitu formulačně zasáhnout. Šlo-li navíc v daném případě o rozpor mezi žalobním petitem a vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě, měl se soud prvního stupně pokusit uvedený rozpor odstranit postupem podle §43 odst. 1 o.s.ř.
Následně soud prvního stupně nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne
8. března 2006 připustil tam uvedenou změnu žaloby a poté rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 8. března 2006, č. j. 10 C 77/2004-46, vyhověl změněné žalobě a určil, že povinnost žalované vyklidit předmětný byt stanovená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. května 2001, č. j. 14 C 60/98-13, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2002, č. j. 18 Co 74/2002-27, není vázána na zajištění náhradního bytu a že žalovaná je povinna tento byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do patnácti dnů od zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 28. května 2007, č. j. 39 Co 388/2006-64, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku tak, že výše prvostupňových nákladů řízení žalobkyně činí 11.875,- Kč; jinak ho v tomto výroku a rovněž ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že podle §80 písm. c/ o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“) může soud určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) by byl v rozporu s dobrými mravy. Poté stejně jako soud prvního stupně rovněž dovodil, že od doby, kdy bylo soudem přivoleno k výpovědi žalobkyně z nájmu žalované k předmětnému bytu pro neplacení nájemného podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále opět jen „obč. zák.“), došlo ke změně poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění náhradního bytu bylo v rozporu s dobrými mravy. Z provedených důkazů totiž zjistil, že žalovaná i po vydání rozsudku, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, neplatila úhrady související s tzv. právem na bydlení (§712 odst. 6 obč. zák.) v předmětném bytě, že v současné době jsou již všechny její děti zletilé a že její syn Petr od roku 2001 v předmětném bytě nebydlí. Odvolací soud učinil rovněž skutkový závěr, že zletilé děti by měly žalované přispívat na platby související s užíváním bytu a že pokud tak nečiní, musí to žalovaná řešit způsobem upraveným v zákoně a nikoli na úkor pronajímatelky. Poté konstatoval, že je-li neplacení nájemného a úhrad za služby související s užíváním bytu po dobu delší než tři měsíce ze zákona považováno za hrubé porušení povinností nájemce a je důvodem pro vypovězení nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., musí být tím spíše v takové situaci postižitelné pouhé právo na bydlení; v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 1305/2005 a 26 Cdo 1751/2006. Za této situace rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V něm především namítla, že žije-li s ní v předmětném bytě její dcera a nezletilá vnučka, mělo k tomu být v řízení přihlédnuto, neboť jde o rodinu s nezletilým dítětem ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. Zde odkázala na právní závěry přijaté ve věcech sp. zn. 26 Cdo 776/2003 a 26 Cdo 351/2000 Nejvyššího soudu České republiky a dále na názor uvedený v tzv. poznámce k odbornému článku s názvem „Právo na bytovou náhradu v případě skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele pro hrubé porušování povinností nájemce“ (časopis Soudní rozhledy 3/2002). Dále se v dovolání obsáhle vyjádřila k příčinám neplacení úhrady za užívání předmětného bytu, poukázala na svízelnou finanční situaci související s jejím nepříznivým zdravotním stavem, zdůraznila, že v této situaci se snažila zajistit alespoň výživu svých dětí, podotkla, že i tak vždy dluh splácela, a uvedla, že v současné době již nepřipadá neplacení úhrad v úvahu, neboť syn jí řádně na tyto úhrady přispívá. Soudům v této souvislosti vytkla, že ve věcech týkajících se zaplacení dlužného nájemného přiznávaly žalobkyni i poplatek z prodlení z dlužných částek, ačkoliv judikatura se ustálila v názoru, že ohledně poplatku z prodlení není vyloučena úvahu o rozporu s dobrými mravy. Odvolala se také na judikaturu, podle níž není vyloučeno posoudit jednání pronajímatele jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, pokud pronajímatel trvá na výpovědi z nájmu bytu přesto, že nájemce dlužné nájemné uhradil a nadále řádně platí běžné nájemné. Podle dovolatelky by žalobkyně jako obec měla pečovat o potřeby svých občanů a nikoli je, jako v daném případě, ignorovat. Dovolatelka zastává názor, že napadeným rozhodnutím jí odvolací soud odepřel také ústavou garantovaná práva, jeho rozhodnutí není ani v souladu s mezinárodními smlouvami v dovolání specifikovanými, jimiž je Česká republika vázána, a je také v rozporu s tam uvedenou judikaturou Ústavního soudu. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby byla zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud předchozí (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně zrušil, aniž ohledně nároku uplatněného žalobkyní zaujal jakékoli stanovisko k právnímu posouzení věci. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Z toho vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud zastává především názor, že – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – se uplatněné dovolací námitky zčásti upínají k rozhodnutím vydaným v jiných procesních věcech dovolatelky, především ve věci týkající se přivolení k výpovědi žalobkyně z nájmu dovolatelky k předmětnému bytu a dále ve věcech týkajících se zaplacení dlužného nájemného z bytu. Nejsou-li rozhodnutí soudů vydaná v těchto věcech předmětem dovolacího přezkumu, nelze se v dovolacím řízení zabývat správností v nich uvedených skutkových zjištění, popřípadě správností tam přijatých právních závěrů. Vzhledem k obsahu dovolacích námitek nelze ani ztratit ze zřetele, že v tomto řízení již nejde o bytovou náhradu podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. v souvislosti s přivolením k výpovědi z nájmu bytu z důvodu neplacení nájemného či úhrad za plnění spojená s užíváním bytu; jde o posouzení, zda bytová náhrada přisouzená podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je či není v důsledku později změněných poměrů v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud navíc ani nepřehlédl, že v projednávané věci – opět vzhledem k obsahu dovolání – uplatnila dovolatelka vedle způsobilého dovolacího důvodu podle
§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojila proti skutkovým zjištěním, která odvolací soud učinil v souvislosti s neplacením úhrad souvisejících s tzv. právem na bydlení v předmětném bytě). Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelka zpochybnila rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno především na právním názoru, že za splnění předpokladu změny poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle §80 písm. c/ o.s.ř. – určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s vázaností na zajištění náhradního bytu). Správnost uvedeného právního názoru nebyla dovoláním zpochybněna. Pro úplnost dovolací soud dodává, že uvedený právní názor zastává rovněž ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Napadený rozsudek spočívá rovněž na právním názoru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem došlo v daném případě ke změně poměrů, v jejímž důsledku by trvání na zajištění náhradního bytu bylo ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Dovoláním byla správnost tohoto právního závěru zpochybněna. Uvedený závěr by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Zpochybňuje-li totiž dovolatelka správnost závěru, který odvolací soud přijal podle §3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání (jímž navíc přikládá jiný význam než odvolací soud), lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
K (dalším) námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolací soud přesto dodává následující. Ustálená soudní praxe dovodila, že za změnu poměrů odůvodňující určení, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady, lze považovat i pokračující neplacení nájemného po přivolení k výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 997/2001, uveřejněný pod C 582 ve svazku 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu z 3. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2213/2002, z 29. června 2005, sp. zn. 26 Cdo 1876/2005, a z 29. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1305/2005).
Jestliže odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovodil, že v posuzovaném případě došlo ke změně poměrů, v jejímž důsledku je trvání na zajištění náhradního bytu v rozporu s dobrými mravy, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2008
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu