ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.584.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 584/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně I. M., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) M. K. a 2) V. K., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 281/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. srpna 2006, č. j. 23 Co 31/2006-129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (pronajímatelka „bytu č. 269/3 v P., ul. Bělehradská čp. 269, v II. nadzemním podlaží, sestávajícího ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) se domáhala přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ (dále jen „obč. zák.“). Výpověď z nájmu bytu učinila součástí žaloby a odůvodnila ji tvrzením, že žalovaní jí dluží nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a to z vyúčtování za rok 2002 částku 20,- Kč, z vyúčtování za rok 2003 částku 5.501,- Kč a dále nájemné za měsíce srpen a září 2003 vždy v částce 1.424,- Kč.
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. října 2005, č. j. 18 C 281/2004-114, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů za zjištěno, že v roce 2002 žalovaní platili nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu na účet předchozího pronajímatele a až po několikerých výzvách začali platit na účet žalobkyně, že z vyúčtování za rok 2002 dluží žalobkyni částku 20,- Kč, že z počítačového účetního výpisu plateb s údaji „má dáti“ a „dal“, který není podepsán, nevyplývá z něj údaj o tom, kdo jej vystavil a k jakému účelu má sloužit, a který byl připojen ke zkreslené faktuře obsahující vyúčtování za rok 2003, nevyplývá, zda žalovaní měli nedoplatek nebo přeplatek, že techniku výpočtu nedoplatku vysvětlila žalobkyně až u soudního jednání, že nájemné za měsíce srpen a září 2003 žalovaní zaplatili v hotovosti na účet žalobkyně, že však nájemné za měsíce květen a červen 2003 zaplatili až v srpnu 2003, že z vyúčtování za rok 2004 jim náleží přeplatek v částce 8.366,- Kč a že od dubna 2004 platili z titulu nájemného a záloh na služby částky vyšší než žalobkyní předepsané. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně usoudil na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. a v této souvislosti uvedl, že „žalovaní po dobu delší než tři měsíce neplatili úhrady za nájemné a služby spojené s užíváním bytu“. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky vznikaly problémy ohledně plateb souvisejících s užíváním předmětného bytu, soud prvního stupně dovodil, že výpověď z nájmu bytu lze pokládat za výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.; proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. srpna 2006, č. j. 23 Co 31/2006-129, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud konstatoval, že k platbám žalovaných v měsících srpnu a září 2003 v částkách 14.306,- Kč a 3.000,- Kč žalobkyně až při jednání u soudu přišla s argumentací, že si je započetla na jiné splatné pohledávky za žalovanými. Ve vztahu k částce 5.501,- Kč z vyúčtování za rok 2003 s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 803/2002 uvedl, že splatnost takto vypočtené dlužné částky nastane pouze tehdy, je-li vyúčtování řádné, tj. obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena za dodané služby ve správné výši. Dodal, že byť uvedené závěry o požadavcích kladených na vyúčtování vychází z vyhlášky č. 245/1995 Sb., která byla k 1. lednu 2002 zrušena, „obecné požadavky na řádnost vyúčtování musí být zachovány i nadále, a to i pro obecně známou absenci legislativních úprav v nájemních vztazích po zrušení vyhl. č. 176/1993 Sb“. Dále uvedl, že „omezila-li se pronajímatelka při vyúčtování tepla a teplé vody pouze na přefocení faktury dodavatele služeb, na zaslání ne zcela přehledného přehledu plateb a na oznámení o výši nedoplatku“, nelze takové vyúčtování pokládat za řádné a tudíž za způsobilé založit splatnost vyúčtovaného nedoplatku. To platí i ohledně částky 20,- Kč za rok 2002, neboť žalobkyně v odvolacím řízení připustila, že vyúčtování za tento rok bylo provedeno stejným způsobem. S přihlédnutím k uvedenému pak odvolací soud dovodil, že nebyl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. (v podobě nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce), a proto žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Především namítla, že je „zcela vágní“ zdůvodnění, že vyúčtování za služby spojené s užíváním bytu nemá všechny náležitosti, není řádné a tudíž ani způsobilé vyvolat splatnost vyúčtovaných nedoplatků; navíc se odvolací soud v této souvislosti odvolal „na vyhlášku, která v době zpracování a zaslání vyúčtování již nebyla platná“. Kromě toho se žalobkyně domnívá, že odvolací soud překročil rozsah své přezkumné činnosti, kterou mu občanský soudní řád v ustanovení §212 umožňuje, pokud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal i v otázce naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., ačkoliv ona v odvolání brojila pouze proti právnímu závěru, který soud prvního stupně učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Tak především je podle názoru dovolacího soudu mylná představa dovolatelky, že odvolací soud se při posuzování řádnosti vyúčtování za léta 2002 a 2003 odvolal „na vyhlášku, která v době zpracování a zaslání vyúčtování již nebyla platná“, a že tudíž použité ustanovení (resp. v daném případě vyhlášku č. 245/1995 Sb.) nesprávně aplikoval na daný případ. Odvolací soud v této souvislosti výslovně uvedl, že závěry o požadavcích kladených na vyúčtování přijaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 803/2002 vycházejí z vyhlášky č. 245/1995 Sb., která byla k 1. lednu 2002 zrušena (tudíž uvedenou vyhlášku nepoužil), avšak dodal, že „obecné požadavky na řádnost vyúčtování musí být zachovány i nadále, a to i pro obecně známou absenci legislativních úprav v nájemních vztazích po zrušení vyhl. č. 176/1993 Sb“.
Dovolací soud – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – zastává dále názor, že jinak dovoláním formálně uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl nijak obsahově konkretizován. Dovolatelka totiž ve skutečnosti v tomto směru odvolacímu soudu vytkla, že dospěl k nesprávným právním závěrům jen proto, že vyšel z nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Je-li tedy v tomto ohledu v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelka tvrdila, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu názoru ve vztahu k otázce naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Dovolatelka tak zde neuplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávného právního posouzení věci), nýbrž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Výtku nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) tak v tomto směru založila na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Přehlédla však, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že dovolatelka v dovolání dále namítla, že odvolací soud překročil rozsah své přezkumné činnosti, kterou mu občanský soudní řád v ustanovení §212 umožňuje, pokud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal i v otázce naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., ačkoliv ona v odvolání brojila pouze proti právnímu závěru, který soud prvního stupně učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Ani touto dovolací námitkou však neuplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž tím odvolacímu soudu vytkla, že řízení před ním je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Přehlédla ovšem, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Nad rámec uvedeného však dovolací soud dodává, že podle §212 věty první o. s. ř. odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí. Tímto rozsahem není vázán, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§212 písm. d/ o. s. ř.).
Ustálená soudní praxe dovodila, že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je třeba přiřadit k řízením, pro něž platí, že z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky; tato řízení jsou ovládána potřebou umožnit soudu, aby přizpůsobil rozhodnutí hmotněprávní úpravě, když by tomu jinak procesní návrhy účastníků bránily. V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu se proto uplatní ustanovení §212 písm. d) o. s. ř. (odvolací soud není vázán rozsahem odvolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky). Platí tedy, že spory o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu náleží k těm, pro něž platí, že z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, a v nichž soud není vázán návrhem účastníků (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 1994, sp. zn. 2 Cdo 5/94, uveřejněné v sešitě č. 7 z roku 1994 časopisu Právní rozhledy, a odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 1364/96, uveřejněného pod č. 19 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena, svědčí např. rozsudky Nejvyššího soudu z 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1546/2000, z 15. září 2005, sp. zn. 26 Cdo 1599/2004, ze 17. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 764/2006, a z 8. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 379/2006. S ohledem na citovanou judikaturu postupoval odvolací soud správně, pokud odvolacímu přezkumu podrobil rovněž závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, avšak žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2008
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu