ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.2886.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 2886/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) K. M., jako právního nástupce L. D., b) Doc. PhDr. J. L., c) H. M., a d) B. K. P., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1. Ing. K. N., zastoupené advokátem, 2. MgA. B. S., jako právní nástupkyni E. N., zastoupené advokátem, a 3. H. š. a V. o. š. h. a t., o návrhu na zrušení usnesení o schválení smíru, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 1666/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2006, č. j. 30 Co 508, 509/2006-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit první a druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení každé 2.550,- Kč k rukám jejich právních zástupců do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 13. 12. 2006, č. j. 30 Co 508, 509/2006-105, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 3. 2006, č. j. 8 C 1666/2004-64, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 8. 2006, č. j. 8 C 1666/2004-88, kterým tento soud zamítl žalobu s návrhem žalobců na zrušení usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 7. 2004, č. j. 9 C 2/2004-148, jímž byl schválen smír uzavřený mezi žalovanými, neboť žalobci nebyli k podání návrhu na zrušení usnesení o schválení smíru ve smyslu ustanovení §99 odst. 3 o. s. ř. aktivně legitimováni, když nebyli účastníky řízení o schválení smíru; a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odůvodňují je podle §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, pokud v rozporu s hmotným právem shledal, že žalobci nejsou aktivně legitimováni k podání návrhu na zrušení usnesení o schválení smíru. Tvrdí, že žalobci byli oprávněnými účastníky řízení vedeného u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 778/92, avšak rozhodnutím soudu prvního stupně o vyloučení věci ze dne 3. 12. 2003, č. j. 6 C 778/92-221, k samostatnému řízení vedenému nadále pod sp. zn. 9 C 2/2004, v jehož rámci byl schválen soudní smír, byli zbaveni postavení účastníků tohoto k samostatnému projednání vyloučeného řízení, ač tomu tak nemělo být, neboť jejich postavení účastníka vyplývalo přímo ze zákona. Jelikož jim účastenství bylo odňato nesprávným postupem soudu, který je měl „zahrnout do tohoto samostatného řízení“, jsou aktivně legitimováni domáhat se zrušení smíru. Dále poukazují na neplatnost schváleného soudního smíru jednak z důvodu jeho uzavření toliko 2 oprávněnými osobami - žalovaní 1. a 2., ačkoli měl být uzavřen i všemi žalobci, dále proto, že žalovaná 3. vydala žalovaným 1. a 2. více, než měly mít ze zákona nárok, a nakonec i pro neurčitost, neboť dotčené dědické řízení nebylo dosud pravomocně ukončeno a nedošlo tak k pravomocnému stanovení dědických podílů. Namítají, že schváleným smírem jim byla způsobena újma na jejich právech. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První a druhá žalovaná ve svých vyjádřeních k dovolání snášejí argumenty na podporu rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníky řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolateli předestřenou právní otázku aktivní legitimace k podání žaloby na zrušení usnesení o schválení smíru již dovolací soud ve své rozhodovací činnosti řešil například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 862/2006, v němž pomocí teleologického výkladu ustanovení §99 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že je-li účelem citovaného ustanovení poskytnutí procesní ochrany účastníkům smíru, nelze než dovodit, že žalobu na zrušení usnesení o schválení smíru mohou podat právě jen osoby, kterým toto ustanovení poskytuje ochranu, tj. účastníci schváleného smíru.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby s návrhem žalobců na zrušení usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 7. 2004, č. j. 9 C 2/2004-148, jímž byl schválen smír uzavřený mezi žalovanými, bylo závislé na zjištění, zda žalobci byli účastníky řízení o schválení smíru. Z nesporných skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně, z nichž odvolací soud vycházel, vyplývá přitom dostatečně srozumitelný a logický právní závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobců k podání žaloby na zrušení usnesení o schválení smíru, když nebyli účastníky řízení o schválení smíru, který je plně v souladu s výše uvedenou judikaturou dovolacího soudu. Rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce o vyloučení věci k samostatnému řízení (zmiňované odvolateli) ze dne 3. 12. 2003, č. j. 6 C 778/92-221, ani ze dne 7. 1. 2004, č. j. 6 C 778/92-261, se ve shodě s tvrzením dovolatelů jejich osob netýkají, přičemž nic nenasvědčuje opomenutí soudu prvního stupně v tomto směru. Lze tedy uzavřít, že v posuzované věci se dovolatelé domáhají zrušení usnesení o schválení smíru, který neuzavřeli, v řízení, jehož nebyli účastníky.
Ze závěru, že dovolatelé nejsou oprávněni napadat rozhodnutí o schválení smíru, pak plyne, že nejsou opodstatněné ani jejich námitky neplatnosti schváleného smíru a tvrzené újmy na jejich právech.
Nepřípadná je i dovolateli namítaná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v odnětí možnosti být účastníkem řízení o schválení smíru nesprávným postupem soudu, neboť tato vada mohla způsobit nesprávné rozhodnutí pouze ve věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 778/92 a náprava tak mohla přicházet v úvahu pouze cestou řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí ze dne 7. 1. 2004, č. j. 6 C 778/92-261.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. První a druhá žalovaná mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení sestávajících z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání), za což jim náleží každé odměna z částky 9.000,- Kč, krácená dvakrát o polovinu (§8, §14, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), po krácení 2.250,- Kč, plus 300,- Kč režijní paušál (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu