ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4223.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4223/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) JUDr. V. B., a b) Mgr. G. B., proti žalova¬nému R. V., o zaplacení částky 254.622,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 540/2003, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2008, č. j. 51 Co 311/2007-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se domáhali, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit jim částku 254.622,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vznikat užíváním družstevního bytu č. 11 v domě č.p. 1542 v P. (dále jen „byt“). Uvedli, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 38 C 191/2000-66, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 51 Co 479/2002-95, bylo žalovanému uloženo byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu a jedinou nájemkyní a členkou družstva byla určena bývalá manželka žalovaného M. V. (nyní Čiháková). Dohodou ze dne 15.5.2003 převedla M. Č. členský podíl v bytovém družstvu na žalobce. Žalobci požadovali za užívání bytu žalovaným částku odpovídající tržnímu nájemnému za byt ve výši 11.000,- Kč měsíčně za období od 16.5.2003 do 9.5.2005.
Žalovaný namítal, že má právo v bytě bydlet až do zajištění náhradního bytu a není povinen platit zvýšené nájemné.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26.2.2007, č.j. 28 C 540/2003-74, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobcům částku 11.000,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl. Za nespornou považoval skutečnost, že žalovaný platil žalobcům veškeré platby, které byli žalobci povinni platit družstvu. Vzal za prokázané, že přípisem ze dne 24.3.2005 žalobce vyzval žalovaného k vyklizení bytu do 8.4.2005 s tím, že mu je zajištěn náhradní byt. Následně byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 13 Nc 12991/2005-10, nařízena exekuce vyklizením bytu. Podle soudu prvního stupně svědčilo žalovanému až do 8.4.2005 právo bydlení v bytě, a protože za něj žalobci neplatili žádné poplatky, nemohlo mu vzniknout bezdůvodné obohacení. Od 8.4.2005 však žalovaný užíval byt neoprávněně, a proto mu vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájmu za byt v daném místě a čase.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.1.2008, č.j. 51 Co 311/2007-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci a věc rovněž správně právně posoudil. Podle odvolacího soudu přešla na žalobce dohodou o převodu členského podílu v bytovém družstvu rovněž povinnost strpět bydlení žalovaného v bytě do doby, než mu zajistí náhradní byt. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 492/2001, podle něhož v případech, kdy po skončení nájmu svědčí určité osobě právo bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady, je tato osoba povinna platit úhradu za užívání bytu ve výši odpovídající výši nájemného za trvání nájemního poměru.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podle žalobce je odkaz na rozhodnutí NS sp. zn. 26 Cdo 492/2001 nepřípadný, neboť se týká právního vztahu mezi pronajímatelem a bývalým nájemcem. V projednávané věci však jde o vztah mezi družstevním nájemcem a bývalým družstevním spolunájemcem, a proto je podle žalobce třeba vyjít z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 668/2002, který řeší případ, kdy mezi oprávněným z práva na bydlení a povinným nebyl nájemní vztah a podle něhož je třeba vyjít z tržní hodnoty užívání bytu. Podle žalobce nelze poplatky placené družstvu považovat za nájemné, neboť v nich nejsou nezahrnuty náklady na pořízení bytu, které člen družstva platí zvlášť jako družstevní podíl, a proto neodpovídají hodnotě, kterou žalovaný bydlením získal. Žalobce má za to, že institut práva na bydlení podle §712 odst. 6 obč. zák. je případem nuceného omezení vlastnického práva, za které však v rozhodované věci nebyla poskytnuta přiměřená náhrada ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dovolatel má právnické vzdělání (§241 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a proto nemusí být zastoupen advokátem. Dovolání však není přípustné.
Protože odvolací soud potvrdil první rozhodnutí soudu prvního stupně, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je dán zejména tehdy, jde-li o řešení právní otázky, která dovolacím soudem ještě nebyla řešena, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo která řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §712 odst. 6 obč. zák., pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna. Podle §712a obč. zák. mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením §687 až 699 a přiměřeně §700 až 702 odst. 1 obč. zák. Přitom ustanovení o nájmu bytu platí rovněž pro nájem družstevního bytu členem bytového družstva (srov. §685 odst. 2 obč. zák.)
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu v případech, v nichž po skončení nájmu svědčí osobě právo bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady, je tato osoba povinna platit úhradu za užívání bytu ve výši, odpovídající výši nájemného za trvání nájemního poměru (srov. např. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 24.10.2002, sp. zn. 26 Cdo 492/2001, nebo ze dne 31.5.2004, sp. zn. 32 Odo 1109/2003). Uvedené pravidlo platí i v případě, že se jedná o bývalého nájemce bytu družstevního (srov. rozsudek NS ze dne 26.4.2007, sp. zn. 33 Odo 252/2005). Podle rovněž konstantní judikatury v případě, kdy nájemní poměr výlučného nájemce bytu zaniká, dochází z hmotněprávního hlediska k tomu, že na jeho právní nástupce přecházejí i omezení, jimiž bylo právo nájmu (případně právo byt užívat) za trvání jeho nájemního poměru podle soudního rozhodnutí zatíženo, tedy i povinnost strpět užívání bytu rozvedeným manželem do zajištění bytové náhrady, opírající se o ustanovení §712 odst. 6 obč. zák. (srov. např. rozsudek NS ze dne 22.11.2007, sp. zn. 26 Cdo 3228/2006, a judikaturu tam uvedenou).
Dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.4.2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, se týká situace, kdy přiznání práva na bytovou náhradu nepředcházel nájemní vztah. V projednávané věci byl však žalovaný společným nájemcem předmětného bytu, a proto odkaz na uvedený rozsudek v projednávané věci není případný. Rovněž nerozhodná je pro projednávanou věc skutečnost, že nájemné družstevního bytu bylo nižší než nájemné tržní, neboť žalobci si byli již při koupi členského podílu v družstvu vědomi skutečnosti, že na bytu spojeném s podílem vázne právo žalovaného na bydlení do zajištění náhradního bytu (omezení je uvedeno v čl. 5 dohody o převodu členských práv a povinností z 15.5.2003). Lze proto předpokládat, že uvedená skutečnost byla též zohledněna v kupní ceně.
Otázkou ústavnosti omezení vlastnického práva právem na bydlení do zajištění bytové náhrady ve smyslu §712 odst. 6 obč. zák. se Ústavní soud zabýval v nálezu ze dne 7.9.2005, sp. zn. IV. ÚS 113/2005, podle něhož z ústavněprávního hlediska představují tato zákonná ustanovení omezení vlastnického práva vlastníka bytu, přičemž účelem tohoto omezení je zjevně ochrana práva na bydlení. […] Při kolizi tohoto práva s právy jinými je takové střety nutné poměřovat principy spravedlivé rovnováhy a proporcionality. […] Ustanovení §712a občanského zákoníku je třeba vykládat tak, že dopadá na vztah mezi bývalým pronajímatelem a nájemcem pouze do okamžiku, než bývalý pronajímatel zajistil nájemci bytovou náhradu. […] Od tohoto okamžiku užívá bývalý nájemce byt bez právního titulu, přičemž tento vztah se již neřídí ust. §712a občanského zákoníku. Po tomto okamžiku vzniká vlastníku bytu nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše by měla odpovídat výši obvyklého nájemného v daném místě a čase. Jestliže soudy obou stupňů přiznaly žalobcům nárok na bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého tržního nájemného až ode dne, kdy byla žalovanému zajištěna bytová náhrada, postupovaly ve shodě s citovaným nálezem Ústavního soudu.
Protože odvolací soud rozhodl v projednávané věci v souladu se zákonem a konstantní judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, a proto bylo dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu