ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.855.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 855/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci navrhovatelů a) J. T., b) D. T., zastoupeni advokátem za účasti D. P. V. A S. G., d., zastoupenému advokátem v řízení podle §200e občanského soudního řádu, o bezplatném převodu vlastnického práva ke garáži, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm 195/99, o dovolání družstva proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2006, č. j. 8 Cmo 63/2005-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Družstvo pro výstavbu a správu garáží je jako účastník řízení povinno nahradit navrhovatelům náklady dovolacího řízení v částce 3.808,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce M J.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci výše označeným bylo změněno ve výroku I. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2004, č. j. 28 Cm 195/99-91, tak, že družstvu byla stanovena povinnost vypracovat prohlášení vlastníka a navrhnout jeho vklad do katastru nemovitostí v tom obsahu, že v budově evidované dosud jako garáž na pozemku p. č. st. 1414 o výměře 207 m2 (v usnesení soudu prvního stupně označeného jako p.č. st. 1598 o výměře 200 m2) v k.ú. N. U. se vymezují jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. v platném znění, kterými jsou jednotlivé garáže v této budově v celkovém počtu 12. Toto prohlášení musí splňovat veškeré formální a obsahové náležitosti definované v ust. §4 cit. zákona s tím, že jako jednotky se vymezují dosavadní garáže, jichž je v této budově celkem 12 a s tím, že ke každé jednotce přísluší podíl na společných částech budovy odpovídající poměru k podlahové ploše všech 12-ti jednotek a týž podíl na pozemku tvořeném parcelou č. st. 1414, vše do patnácti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Výroky II., III. usnesení odvolacího soudu bylo usnesení soudu prvního stupně změněno (a též nově rozhodnuto) tak, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před žádnou z nižších instancí. Ve výroku IV. usnesení odvolacího soudu byla družstvu stanovena povinnost nahradit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě částku 7.556,50 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení zálohovaných státem, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Odvolací soud po doplnění skutkových zjištění dospěl k závěru, že navrhovatelé mají předmětnou garáž v nájmu, a proto jsou posléze oprávněni – na základě vkladu prohlášení vlastníka o garážích jako jednotkách - domáhat se po družstvu bezplatného převodu této garáže podle ustanovení §24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Odvolací soud měl zato, že posouzení, zda na uvedenou budovu a garáže lze učinit prohlášení vlastníka, přísluší soudu, nikoli stavebnímu úřadu. Odvolací soud, při připuštění změny návrhu podle §95 odst. 1 a 2 o. s. ř., fakticky potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené meritorní části a rozhodl též o náhradě nákladů v řízení před oběma instancemi.
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podalo družstvo dovolání. Dovodilo v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného usnesení s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá rovněž na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že připustil svým usnesením ze dne 21. 3. 2006, č.j. 8 Cmo 63/2005-120b, ve stádiu odvolacího řízení změnu návrhu navrhovatelů, a to v rozporu s §216 odst. 2 o. s. ř., podle kterého v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že budova, níž se nachází garáž navrhovatelů a dalších 11 samostatných stavebně oddělených garáží, je samostatnou budovou ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 72/1994 Sb. Dovolatel vymezil otázku zásadního právního významu tak, že je sporné, který z orgánů (soud, katastrální úřad či stavební úřad) má pravomoc posoudit, zda budova ohledně níž je prohlášení vlastníka navrhovateli požadováno, je budovou ve smyslu §2 písm. a/ a c/ zákona 72/1994 Sb. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně také žádal o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Navrhovatelé se k dovolání písemně vyjádřili. Shledali dovolání družstva nepřípustným, neboť zpochybňuje postup odvolacího soudu při změně návrhu, a dožadovali se odmítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že družstvo, zastoupené advokátem, podalo dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Musel se však poté zabývat tím, zda právní otázky nastolené dovolatelem zakládají přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř), neboť jiná alternativa přípustnosti dovolání nepřipadala vzhledem k faktické konformitě rozsudků nižších instancí v úvahu. Přípustnost takového dovolání se mohla opírat pouze o právní otázky odpovídající ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. nesprávnému právnímu posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 a řada dalších), případně o další řádně vymezené právní otázky - nikoli o široce založené procesní námitky.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k ustanovení §211, §216 odst. 1 a c. o. s. ř. platí, že i za odvolacího řízení je přípustná změna návrhu na zahájení řízení. V daném případě nešlo o nově uplatňovaný nárok, ale o změnu původního návrhu spočívající v jiném označení téže garáže. Výsledky řízení před soudem prvního i druhého stupně tak mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, a proto (s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení) nic nebránilo tomu, aby odvolací soud změnu návrhu připustil. Proti rozhodnutí o připuštění změny návrhu není odvolání přípustné a ani dovolací soud je nemůže přezkoumat (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 311/2006). Tato dovolatelem vymezená právní otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.
Pojem budovy je pro účely zákona č. 72/1994 Sb. vymezen v §2 písm. a/ zákona tak, že jde o trvalou stavbu spojenou se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek uzavřena obvodovými stěnami a střešními konstrukcemi, s nejméně dvěma prostorově uzavřenými samostatnými prostory, s výjimkou hal. Zákon též vymezuje pojem nebytového prostoru [písm. c/ citovaného ustanovení].
Při posouzení samostatnosti předmětné budovy jde z hlediska rozhodnutí ve věci samé o tzv. předběžnou (prejudiciální) otázku správní povahy. Soud buď může postupovat podle §120 odst. 1 ve spojení s §127 odst. 4 o. s. ř., tj. na návrh účastníka řízení si vyžádat stanovisko správního orgánu, nebo může ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. tuto otázku posoudit sám, jestliže má za to, že je schopen sám zjistit relevantní skutkové okolnosti a posoudit je. Odvolací soud proto nepochybil, pokud na základě doplněných skutkových zjištění (ohledání místa) dospěl k závěru, že budova bez č.p./č.e. na pozemku parc.č. 1414 v k.ú. N. U. je samostatnou budovou ve smyslu ustanovení §2 písm. a/, c/ zákona č. 72/1994 Sb.
Ze skutečností zjištěných odvolacím soudem plyne i jeho správný právní závěr ohledně garáží jako samostatných jednotek ve smyslu §4 a souvisejících zákona č. 72/1994 Sb. Podle katastrálního listinného operátu, ohledání i právních závěrů odvolacího soudu jde o garážové boxy (12 řadových garáží), které jsou způsobilé být jako jednotky předmětem vlastnictví (z nauky k tomu podrobněji např. Dvořák, T.: Vlastnictví bytů a nebytových prostor, ASPI, Praha 2007, str. 40 – 43).
S ohledem na jedinečnost skutkového stavu tedy nelze dovodit kontradikci judikatury vyšších soudů ani to, že by byly otázky nastolené dovolatelem řešeny v rozporu s hmotným právem. Podmínky přípustnosti dovolání tedy nebyly splněny a dovolací soud dovolání družstva podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Navrhovatelé měli podle §243c odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném do 1. 9. 2006) sazba 10.000,- Kč, zvýšená o tehdejších 20% za společné zastoupení na 12.500,- Kč a krácená za jediný úkon v dovolacím řízení a odmítnutí dovolání dvakrát o polovinu (§7 písm. g/, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.), tj. na částku 3.125,- Kč.; s přičtením režijního paušálu 75,- Kč pak 3.200,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát M. J. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení též náhrada za daň z přidané hodnoty podle sazby daně z přidané hodnoty (19%), tedy částka 608,- Kč. Celkem tedy náklady řízení ve výši 3.808,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. března 2008
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu