ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.286.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 286/2008
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně ENERGO - PRO a. s., se sídlem ve Svitavách, nám. Míru 62/39, PSČ 568 02, identifikační číslo 63 21 77 83, zastoupené JUDr. Janou Čepelkovou, advokátkou, se sídlem ve Svitavách, Gorkého 19, PSČ 568 02, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, zastoupené JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 4/191, PSČ 110 00, o zaplacení částky 12,020.210,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 132/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2007, č. j. 39 Co 101/2007-34, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil odvolací soud ve výroku ve věci samé rozsudek ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 26 C 132/2006-11, jímž Obvodní soud pro Prahu 7 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 12,020.210,65 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 1. srpna 2004 do zaplacení, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, č. j. 29 Odo 689/2006-78, kterým byl zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, zejména uvedl, že považuje za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně uzavřela s právní předchůdkyní žalované INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKOU, akciovou společností pět smluv o úvěru, a to dne 5. února 1996 smlouvu o úvěru č. 200896001, dne 5. února 1997 smlouvu o úvěru č. 200897002, dne 10. února 1997 smlouvu o úvěru č. 200897003, dne 10. července 1998 smlouvu o úvěru č. 200898007 a dne 25. března 1999 smlouvu o úvěru č. 200899001 (dále jen „smlouvy o úvěru“), kterými byly žalobkyni poskytnuty úvěry pro její podnikatelské záměry, jež měly být vráceny v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými ve smlouvách. Práva a povinnosti ze smluv o úvěru přešly na Československou obchodní banku, a. s. a následně smlouvou o postoupení pohledávek na Českou konsolidační agenturu. Součástí úvěrových smluv byly úvěrové podmínky právní předchůdkyně žalované. Úvěrové podmínky ke smlouvě o úvěru č. 200896001 obsahovaly v článku 22 písm. g) ustanovení, podle něhož „při neplnění dalších podmínek a závazků vyplývajících z těchto úvěrových podmínek nebo z kteréhokoliv ustanovení smlouvy o úvěru dlužníkem je IPB oprávněna úročit sazbou úroku z prodlení objem úvěru nesplacený ve sjednaném termínu, nezaplacené poplatky i úroky po jejich termínu splatnosti“. Ostatní smlouvy o úvěru obsahovaly v článku 9 ujednání, podle něhož „pro případ, že dlužník nedodrží termíny a výši splátek uvedených v bodě 7 této smlouvy nebo nesplatí ostatní peněžité závazky vyplývající z této smlouvy, sjednává IPB s dlužníkem úrok z prodlení se sazbou ve výši 20 % p. a.“ Žalobkyně byla v prodlení se splácením úvěru a dohodnutých úroků, na jednání o restrukturalizaci úvěrů bylo dohodnuto, že žalobkyně uzná své závazky v části jistiny a úroků po splatnosti co do důvodu a výše a uhradí dlužné úroky z prodlení a dlužné poplatky. Žalobkyně na úrocích z prodlení z opožděně zaplacených dohodnutých úroků z úvěru zaplatila předchůdkyni žalované částku 12,020.210,65 Kč. Přípisem ze dne 16. července 2004 žalobkyně vyzvala předchůdkyni žalované k vrácení této částky do 31. července 2004.
Shodně se soudem prvního stupně - odkazuje na rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2006“) a rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1797/2007 - dospěl k závěru, že úroky z prodlení ze smluvních úroků nelze požadovat, nebylo-li ve smlouvě o úvěru dohodnuto, že se úroky stávají součástí jistiny. Smlouvy o úvěru takové ujednání neobsahovaly, ujednání čl. 9 smluv o úvěru, resp. čl. 22 písm. g) úvěrových podmínek jsou neplatná podle §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor s ustanovením §121 odst. 3 obč. zák. a žalovaná přijala plnění z neplatného smluvního ujednání, je proto povinna je vrátit podle ustanovení §457 odst. 1 obč. zák. spolu s úroky podle ustanovení §517 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc nesprávné právní posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka po shrnutí vývoje právní úpravy a dřívější judikatury týkající se otázky braní úroků z úroků konstatuje, že závěry uvedené v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 101/2002 a sp. zn. 29 Odo 689/2006 vrátily právní stav na území České republiky před rok 1868, kdy braní úroků z úroků bylo ještě zakázáno, a zcela ignorovaly současnou ekonomickou realitu a podmínky, za kterých probíhají úvěrové obchody. Pokud ustanovení §497 obch. zák. stanoví, že smlouvou o úvěru se dlužník zavazuje vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky, pak obsahem jeho závazku je jak povinnost vrátit peněžní prostředky, tak povinnost zaplatit úroky, přičemž v obou případech jde o peněžitý závazek. Jestliže Nejvyšší soud v uvedených rozsudcích dovodil, že ustanovení §369 obch. zák. lze aplikovat pouze v případě prodlení s vrácením poskytnutých peněžních prostředků (jistiny úvěru), ale nikoliv při prodlení s placením úroků, postupoval v rozporu s ustanovením §369 obch. zák. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje dovolání odmítnout, odkazujíc na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu k řešené otázce.
V průběhu dovolacího řízení podle ustanovení §20 zákona č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů (zákon o České konsolidační agentuře), ve znění pozdějších předpisů, žalovaná Česká konsolidační agentura s účinností k 31. prosinci 2007 zanikla bez likvidace a jejím univerzálním právním nástupcem se stal stát, zastoupený ministerstvem, na něhož přešla práva a závazky agentury ke dni jejího zániku. Usnesením ze dne 1. dubna 2008, č. j. 29 Cdo 286/2008-59, Nejvyšší soud rozhodl, že v řízení bude jako se žalovanou pokračováno s Českou republikou - Ministerstvem financí.
Dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Otázkou, zda věřitel má právo požadovat po dlužníku, který je v prodlení s placením smluvních úroků, úroky z prodlení z těchto úroků, jíž dovolatelka přisuzuje zásadní právní význam, se Nejvyšší soud zabýval již ve zmíněném rozhodnutí R 5/2006 a v dalších svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 23. května 1997, sp. zn. 29 Odo 1797/2007, usnesení ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 919/2006, rozsudek ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 33 Odo 1170/2003). Závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze požadovat úroky z prodlení ze smluvních úroků, pokud ve smlouvě nebylo dohodnuto, že úroky se stávají součástí jistiny, je se závěry dovolacího soudu formulovanými v uvedených rozhodnutích v souladu. Důvod ke změně rozhodovací praxe ustálené rozhodnutím velkého senátu svého obchodního kolegia (R 5/2006), na základě argumentů obsažených v dovolání Nejvyšší soud neshledal.
Jelikož dovolání žalované není ani ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo právo na náhradu nákladů řízení, jež v dané věci sestávající z odměny za zastupování advokátem ve výši 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 6, §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a celkem činí 10.300,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 22. dubna 2008
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu