ECLI:CZ:NS:2008:29.CDO.2935.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2935/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele T. B., zastoupeného Mgr. J. K., advokátem, za účasti společnosti E. H., a. s., zastoupené JUDr. P.Z., advokátem, o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 127/2002, o dovolání navrhovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 16 Cm 127/2002-56 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2007, č. j. 14 Cmo 167/2006-99, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 16 Cm 127/2002-56, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2007, č. j. 14 Cmo 167/2006-99, se odmítá.
III. Navrhovatel je povinen zaplatit společnosti E. H., a. s. na náhradu nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení 4.819,50 Kč, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 16 Cm 127/2002-56, zamítl Městský soud v Praze návrh na vyslovení neplatnosti všech usnesení přijatých valnou hromadou společnosti E. H., a. s. (dříve A. h., a. s. – dále jen „společnost“), konanou dne 14. června 2002 (dále jen „napadená valná hromada“), a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že nedošlo k navrhovatelem namítanému porušení ustanovení §180 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), stanov a jednacího a hlasovacího řádu valné hromady společnosti ani k tvrzenému jednání některých akcionářů ve shodě a nesplnění oznamovací povinnosti, upravené v ustanovení §183d obch. zák. Výslovně uvedl, že „nepřihlédl k omluvě navrhovatele, neboť ve věci bylo nařízeno již třetí jednání a vždy bylo z důvodů na straně navrhovatele odvoláno“.
V záhlaví označeným usnesením k odvolání navrhovatele potvrdil Vrchní soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud uvedl, že „při jednání za přítomnosti navrhovatele a jeho právního zástupce zopakoval listinné důkazy, které provedl soud prvního stupně a provedl i další důkazy listinami; ke všem důkazům měl navrhovatel možnost se vyjádřit, což také velice podrobně činil“. I pokud by bylo možno považovat za vadu, že soud prvního stupně neuznal omluvu navrhovatele a jednal a rozhodl za jeho nepřítomnosti, byla uvedeným postupem odvolacího soudu, který je v souladu s ustanovením §231 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), zjednána náprava. Shodně jako soud prvního stupně neshledal ani odvolací soud důvody pro doplnění dokazování výslechy navrhovatele a jím označených svědků, neboť skutková zjištění učiněná z provedených důkazů postačují pro „posouzení procedurálních námitek navrhovatele, jakož i tvrzeného jednání ve shodě“.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že napadená valná hromada byla usnášeníschopná, usnesení byla přijata potřebným počtem hlasů a postup při jednání a hlasování byl v souladu s jednacím a hlasovacím řádem valné hromady. K námitce navrhovatele, podle níž akcionář G., a. s. jednal s dalším akcionářem ve shodě, aniž dostál oznamovací povinnosti, odvolací soud uzavřel, že majoritní akcionář G., a. s., držící 1,760.617 akcií, což představovalo 88 % hlasů přítomných na valné hromadě, neměl důvod k jednání ve shodě, neboť přijetí usnesení mohl prosadit vahou svých hlasů.
K dalším námitkám navrhovatele, nově uplatněným při jednání dne 15. ledna 2007, podle kterých akcionáři neměli dostatek informací o závazku společnosti ze směnky ve výši 7,200.000.000,- Kč (správně 720,000.000,- Kč) a tím dostatek informací ke schválení účetní závěrky a výroční zprávy, napadené valné hromady se zúčastnil minimálně jeden akcionář bez speciální plné moci a akcionáři pod pořadovými čísly 3, 4, 5, 6 a 16 prezenční listiny jednali ve shodě, odvolací soud uvedl, že doplnit návrh o nové skutečnosti, z nichž navrhovatel usuzuje na nezákonnost usnesení valné hromady, lze jen změnou návrhu. Procesní úkon podle ustanovení §95 o. s. ř. však navrhovatel neučinil. I kdyby návrh změnil, odvolací soud by změnu návrhu podle ustanovení §211 a §95 odst. 2 o. s. ř. připustit nemohl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu a výslovně i proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal navrhovatel dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., navrhuje, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam spatřuje dovolatel v tom, že:
1) „Soudy nižších stupňů v rozporu se závěry přijatými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 3. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 400/2001 se při posuzování následků neposkytnutí informace akcionářům nezabývaly okolnostmi projednávaného případu a na těchto okolnostech nezaložily svůj závěr o tom, zda porušení nemělo závažné právní následky.
2) Dovolateli byla protiprávně znemožněna účast při ústním jednání v jeho věci před soudem prvního stupně. Právní otázka, zda nemoc a předchozí řádná omluva účastníka řízení z důvodu nemoci je důvodem způsobilým znemožnit tomuto účastníku účast u ústního jednání, je v napadeném usnesení řešena odlišně než v ustálené judikatuře. Taktéž právní otázka práva účastníka nebýt odňat svému zákonnému soudci po předchozí řádné omluvě z důvodu prokázané nemoci je v rozhodnutích soudů nižších stupňů řešena v rozporu s hmotným právem, judikaturou dovolacího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.
3) Právní otázka povinnosti soudu uplatňovat zásadu materiální pravdy a zásadu vyšetřovací v nesporném řízení je rozhodnutími obou soudů řešena v rozporu s hmotným právem, konkrétně v rozporu s ustanovením §200e o. s. ř.
4) Právní otázka práva účastníka na přímé projednání jeho věci dvěma soudy ve dvouinstančním soudním řízení je rozhodnutími obou soudů řešena v rozporu s hmotným právem, resp. i s dosavadní judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu.
5) Právní problematika uplatňování principu neúplné apelace v podobě významného omezení práva účastníka navrhovat důkazní prostředky a uvádět nová tvrzení v odvolacím řízení poté, co byl stejný účastník zcela protiprávně zbaven možnosti účastnit se řízení před soudem prvního stupně, je rozhodnutími obou soudů řešena v rozporu s hmotným právem, resp. i s dosavadní judikaturou dovolacího soudu.
6) Právní otázka práva účastníka vyjádřit se k provedeným důkazům, práva účastníka na účast při ústním jednání v jeho věci, práva na účast při dokazování a při vyhlášení rozhodnutí je rozhodnutími obou soudů řešena v rozporu s hmotným právem, resp. i s dosavadní judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu“.
Dále dovolatel namítá, že usnesení odvolacího soudu neobsahuje v rozporu s ustanovením §167 odst. 2 a §158 o. s. ř. podpis soudce, zcela v něm chybí odůvodnění, proč nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a obsahuje chybu, když namísto částky 720 mil. Kč je uvedeno 7,2 mld. Kč. Soudy nižších stupňů bez dostatečného důvodu odmítly provést „prakticky veškeré důkazní prostředky“, včetně těch navržených dovolatelem, a neprovedly ani jím navrženou rekonstrukci průběhu valné hromady v sále hotelu O. v P., aniž zdůvodnily, z jakého důvodu tak neučinily.
Dovolateli bylo upřeno jeho právo upřesnit tvrzení uvedená v „žalobě“ v odvolacím řízení, které bylo i v prvoinstančním řízení „žalobci“ znemožněno uplatnit. Není pravdou – pokračuje dovolatel – že by neučinil žádný procesní úkon. Tento učinil, jak vyplývá i z protokolů o jednání. Odvolací soud jej ovšem v rozporu s ustálenou judikaturou neposuzoval podle jeho obsahu a dokonce o něm ani nerozhodl. Každá z uváděných vad samostatně i ve spojení s ostatními vadami vedla k tomu, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel konečně výslovně napadá i výrok o náhradě nákladů řízení v rozhodnutích obou soudů, maje je za nesprávný.
Společnost ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl.
Dovolatel svým podáním výslovně napadl i usnesení soudu prvního stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
V části, v níž dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné, neboť přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Ani dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může Nejvyšší soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 nebo ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zřejmé, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o výklad normy procesního práva zahrnující podmínku existence právní otázky zásadního významu) nemá judikatorní přesah, ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.
Ačkoliv dovolatel v předložených otázkách ad 2) až 6) dovozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve skutečnosti – posuzováno z obsahového hlediska – vytýká soudům nižších stupňů, že řízení zatížily konkrétními vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podřaditelný ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ten však – jak je vysvětleno výše – u dovolání přípustného toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici, a jeho námitky tak přípustnost dovolání založit nemohou (přitom tvrzení dovolatele, že jím uplatňované vady řízení zakládají rozpor s hmotným právem, je zjevně nesprávné; konkrétně uváděné ustanovení §200e o. s. ř. je ustanovením práva procesního).
Uvedený závěr platí i ve vztahu k námitce ad 1), podle níž se soudy nižších stupňů při posuzování následků neposkytnutí informace akcionářům nezabývaly okolnostmi projednávaného případu a na těchto okolnostech nezaložily svůj závěr o tom, zda porušení nemělo závažné právní následky. Dovolatel totiž touto námitkou v prvé řadě polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého doplnit návrh na zahájení řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o nové skutečnosti, z nichž navrhovatel usuzuje na nezákonnost usnesení valné hromady, lze jen změnou návrhu se souhlasem soudu, tj. postupem podle ustanovení §95 o. s. ř. (a jelikož tak dovolatel podle odvolacího soudu neučinil, nově uplatněnými skutečnostmi, včetně námitky neposkytnutí informace potřebné pro posouzení valnou hromadou projednávané otázky, se nezabýval). Citovaný závěr odvolacího soudu je přitom v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 29 Odo 71/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2001, pod číslem 138, či ze dne 18. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 311/2006).
Ačkoliv lze souhlasit s názorem dovolatele, že úkony účastníků je třeba posuzovat podle jejich obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.), i kdyby bylo možné postup odvolacího soudu, jenž podání dovolatele, jímž uplatnil nové skutečnosti, nepovažoval za změnu návrhu učiněnou v souladu s ustanovením §95 odst. 1 o. s. ř., považovat za vadu řízení, neměla by tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud totiž v odůvodnění svého usnesení výslovně uvedl, že i v případě řádné změny návrhu by takovou změnu nepřipustil (§211 a §95 odst. 2 o. s. ř.). Jinými slovy i kdyby odvolací soud postupoval tak, jak podle dovolatele měl, tj. považoval jeho podání za změnu návrhu, s takovou změnou by podle ustanovení §211 a §95 odst. 2 o. s. ř. nevyslovil souhlas, a nově uplatněnými skutečnostmi by se dále nezabýval.
Jelikož dovolání není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné (a ani jiný důvod přípustnosti není dán), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta prvá a odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo zčásti odmítnuto a zčásti řízení o něm zastaveno, a společnosti vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Účelně vynaložené náklady společnosti sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni, určené podle §7 písm. g), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., jež činí 3.750,- Kč, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč, stanovené podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Spolu s náhradou za 19 % daň z přidané hodnoty (ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 769,50 Kč činí přiznaná výše nákladů řízení 4.819,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. listopadu 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu