ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.1748.2006.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře ve věci žalobců a) C. C., spol. s r. o. b) Ing. R. K, obou zastoupených JUDr. I. Č., advokátem, proti žalované A. V., jako správkyni konkursní podstaty úpadce D. J . Č. L., , zastoupené JUDr. R. K., advokátem, o vydání výtěžku zpeněžení z konkursní podstaty a o vyloučení částky 590.131,60 Kč z konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 81/2005, o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2006, č. j. 15 Cmo 181/2006-137, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2006, č.j. 15 Cmo 181/2006-137, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. června 2006, č.j. 45 Cm 81/2005-121, ve znění usnesení ze dne 12. července 2006, č.j. 45 Cm 81/2005-126, se s výjimkou výroků o připuštění změny žaloby a o opravě odůvodnění zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 10. října 2005, doplněnou a rozšířenou podáními ze dne 10. ledna 2006 (č.l. 24-27), se žalobci domáhají „vydání výtěžku zpeněžení z konkursní podstaty“ úpadce D. J . Č. L.(dále jen „úpadce“) ve výši 4,256.850,40 Kč s příslušenstvím a vyloučení finanční hotovosti ve výši 590.131,60 Kč s příslušenstvím ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Uvádějí, že žalobkyně C. C. s. r. o. uzavřela dne 31. října 1997 s původním správcem konkursní podstaty úpadce smlouvu o nájmu nebytových prostor, kterou posléze shledala neplatnou, a následně i smlouvu kupní, datovanou dnem 11. listopadu 1997, „kterou odkoupila potravinářské zboží umístěné v provozovnách úpadce“ (i tuto smlouvu považuje žalobkyně za neplatnou a současně dovozuje, že se stala vlastnicí předmětného zboží jeho předáním). Předchozí správce konkursní podstaty úpadce toto zboží v celkové hodnotě 4,256.850,40 Kč „zadržel“. Dále nevydal žalobkyni ani finanční hotovost ve výši 590.131,60 Kč, nacházející se v pokladnách provozoven.
Usnesením ze dne 22. června 2006, č.j. 45 Cm 81/2005-121, ve znění usnesení ze dne 12. července 2006, č.j. 45 Cm 81/2005-126, Krajský soud v Ústí nad Labem (mimo jiné) s odkazem na ustanovení §83 odst. 1 a §103 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zastavil řízení o podané žalobě, neboť dospěl k závěru, že je dána neodstranitelná překážka řízení v podobě řízení zahájeného dříve v téže věci mezi stejnými účastníky, a to žalobou stejných žalobců podanou proti stejnému žalovanému, projednávanou Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 14 C 98/2004. Touto žalobou se žalobci domáhají zaplacení částky 4,256.850,40 Kč s příslušenstvím jako výtěžku zpeněžení zboží, které bylo majetkem žalobkyně a bylo správcem konkursní podstaty úpadce prodáno, a zaplacení částky 590.131,60 Kč, odvezené správcem konkursní podstaty úpadce z pokladen provozoven, jež měla v nájmu žalobkyně (dále též jen „první žaloba“).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců usnesením ze dne 26. září 2006, č.j. 15 Cmo 181/2006-137, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení potvrdil. Odvolací soud uzavřel, že projednání žaloby brání překážka věci zahájené, neboť stejní žalobci podali již dne 19. srpna 2002 proti správci konkursní podstaty úpadce žalobu „na zaplacení peněžní hotovosti ve výši shodné jako v této žalobě, s tím, že požadovaná peněžní hotovost zahrnuje jednak výtěžek zpeněžení věcí ve vlastnictví v konkursu a dále finanční hotovost správcem neoprávněně odvezenou z pokladen v provozovnách, které měl v nájmu žalobce, a jde o hotovost náležející žalobci“. V obou případech jde o žalobu mezi stejnými účastníky, se stejným skutkovým dějem i stejným žalobním „petitem“, když „žaloba je vedena proti správci konkursní podstaty a žádá se po něm, aby z majetku konkursní podstaty žalobcům vydal (zaplatil) určitou finanční hotovost“. Jde tak o vylučovací žaloby podle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) a rozsudek ve věci samé v obou případech slouží vždy jen pro potřeby konkursu. „Vzhledem k tomu, že se žalobci domáhají vydání finančního plnění, je žalobní petit buď zcela, nebo zčásti, v obou případech formulován jako žaloba na plnění. V obou případech jde však jen o určení rozsahu majetku tvořícího podstatu a rozsudky zavazují správce jen k tomu, aby takové finanční prostředky vyňal z majetku podstaty a předal je (zaplatil) žalobcům, neboť má jít o jejich majetek.“
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, uplatňujíce dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Konkrétně namítají nesprávnost názoru odvolacího soudu, podle kterého jsou obě žaloby žalobami na vyloučení věci z konkursní podstaty, ačkoliv ve věci vedené u Okresního soudu v České Lípě je žalováno na plnění a nikoliv na určení podle §19 odst. 2 ZKV. Vydání (zaplacení) z majetku konkursní podstaty a vyloučení finanční hotovosti nelze podle názoru dovolatelů zaměňovat. Proto navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje dovolání za nedůvodné.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle §83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Překážka věci zahájené uvedená v ustanovení §83 odst.1 o.s.ř. brání tomu, aby byla projednána a rozhodnuta stejná věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob; není přitom samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení, například vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného skutku), jimiž byl uplatněn. Řízení se týká týchž osob i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 1002/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2006, pod číslem 32).
Totožnost účastníků řízení i právního základu obou žalob je v dotčených věcech dána. Jinak je však tomu s totožností návrhu rozsudečného výroku. Jestliže v první žalobě jde o nárok na plnění (žalobci se domáhají zaplacení částek 4,256.850,40 Kč a 590.131,60 Kč s příslušenstvím), v projednávané věci se domáhají vyloučení (byť ve vztahu k částce 4,256.850,40 Kč s příslušenstvím neobratně užívají obrat „vydání výtěžku zpeněžení z konkursní podstaty“) předmětných částek z konkursní podstaty úpadce (a svou povahou jde tedy o žalobu na určení – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 182/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2004, pod číslem 179). O tom, že peněžní prostředky mohou být (za určitých podmínek) předmětem vylučovací žaloby ve smyslu §19 odst. 2 ZKV, není přitom pochyb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 85/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Není-li dána obsahová shoda návrhů rozsudečných výroků v obou žalobách (jako je tomu v projednávané věci), není zásadně dána ani totožnost předmětu řízení, a tím ani totožnost věcí ve smyslu §83 odst. 1 o. s. ř. Výjimku z tohoto závěru představuje situace, kdy je dříve podána žaloba na plnění a následně žaloba na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, vycházející z téhož skutkového základu. O takový případ však v posuzované věci nejde. Vylučovací žaloba je totiž procesní žalobou, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o předběžné otázce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179).
Závěr, že řízení o žalobě na plnění a o žalobě vylučovací, byť by vycházela ze stejného skutkového základu, nemají totožný předmět, je patrný i z úpravy věcné příslušnosti soudů. Jestliže pro žalobu na plnění přichází v úvahu (v závislosti na naplnění předpokladů specifikovaných v §9 odst. 3 písm. r/ o. s. ř., v rozhodném znění) pro řízení v prvním stupni věcná příslušnost okresních soudů, řízení o žalobě na vyloučení téže věci z konkursní podstaty spadá bez dalšího do věcné příslušnosti soudů krajských (§9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř., v rozhodném znění).
Ze shora uvedeného se podává, že první žaloba a žaloba v projednávané věci nemají totožný předmět a první žaloba netvoří překážku věci zahájené ve smyslu §83 odst. 1 o. s. ř. pro řízení o žalobě na vyloučení peněžitého plnění z konkursní podstaty.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu i soudu prvého stupně, s výjimkou výroků, jimiž bylo rozhodnuto o připuštění změny žaloby a o opravě odůvodnění, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupně závazný (§243d odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2008
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu