ECLI:CZ:NS:2008:29.ODO.254.2006.1
sp. zn. 29 Odo 254/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobců a/ Mgr. V. J., zastoupeného advokátem a b/ PhDr. B. A., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ Č. s., a. s., zastoupené advokátem a 2/ J. I. A., k. s. v likvidaci, o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím žalobci a/ a částky 367.500,- Kč s příslušenstvím žalobci b/, vedené u Okresního soudu v B. pod sp. zn. 11 C 670/2004, 11 C 672/2004, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v P. ze dne 27. dubna 2005, č. j. 31 CoJ 2/2005-197, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 29. září 2005, č. j. 31 CoJ 2/2005-239 a ze dne 14. prosince 2005, č. j. 31 CoJ 2/2005-260, takto:
Rozsudek Krajského soudu v P. ze dne 27. dubna 2005, č. j. 31 CoJ 2/2005-197, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 29. září 2005, č. j. 31 CoJ 2/2005-239 a ze dne 14. prosince 2005, č. j. 31 CoJ 2/2005-260, se v měnících vyhovujících výrocích ve věci samé ohledně částek 400.000,- Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 1. ledna 1993 do zaplacení a 350.000,- Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 2. února 1995 do zaplacení a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. července 2004, č. j. 11 C 670/2004, 11 C 672/2004-144, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 16. listopadu 2005, č. j. 11 C 670/2004, 11 C 672/2004-243, zamítl Okresní soud v B. žalobu, kterou se žalobce a/ (Mgr. V. J.) domáhal po první žalované (Č. s., a. s.) zaplacení částky 400.000,- Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 26. října 1992 do zaplacení (bod I. výroku), jakož i žalobu, kterou se žalobce b/ (PhDr. B. A.) domáhal po první žalované zaplacení částky 367.500,- Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 2. února 1995 do zaplacení (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (body III. a IV. výroku).
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že první žalovaná neporušila své povinnosti, a to ani ty, jež byly stanoveny smlouvou o použití finančních prostředků ze dne 10. července 1991 (dále též jen „smlouva o kontrole z 10. července 1991“), jež mezi žalovanými platila v době, kdy žalobci podepsali prohlášení komanditisty (žalobce a/ je podepsal 15. září 1992 a žalobce b/ je podepsal 18. srpna 1992) a uhradili příslušné částky (žalobce a/ poukázal 400.000,- Kč dne 26. října 1992 a žalobce b/ poukázal 18. srpna 1992 částku 350.000,- Kč a 24. srpna 1992 částku 17.500,- Kč). Smlouvou o kontrole z 10. července 1991 přitom smluvní strany (žalované) nahradily předchozí smlouvu o použití finančních prostředků ze dne 30. listopadu 1990 (dále též jen „smlouva o kontrole z 30. listopadu 1990“). I kdyby první žalovaná právní povinnost porušila, bylo by na žalobcích prokázat příčinnou souvislost mezi tímto porušením a vznikem škody, což se nestalo.
Částku 17.500,- Kč, uhrazenou žalobcem b/ neměl soud za vklad komanditisty, s tím, že šlo o plnění bez právního důvodu, jímž se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila jiná společnost (F. S., a. s.) a které proto nelze žádat po první žalované.
K odvolání žalobců Krajský soud v P. ve výroku označeným rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, ve znění tamtéž označených opravných usnesení ze dne 29. září 2005 a ze dne 14. prosince 2005:
a/ Prvním výrokem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že první žalované uložil zaplatit žalobci a/ do tří dnů od právní moci rozsudku částku 400.000,- Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 1. ledna 1993 do zaplacení, s tím, že plněním první žalované zaniká v rozsahu plnění povinnost druhé žalované, stanovená rozsudkem Okresního soudu v B. ze dne 3. července 1996, č. j. C 2141/96-29 a naopak ve výši plnění druhé žalované zaniká povinnost plnit první žalované. Ve zbývající části příslušenství za dobu od 26. října 1992 do 31. prosince 1992 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
b/ Druhým výrokem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že první žalované uložil zaplatit žalobci b/ do tří dnů od právní moci rozsudku částku 350.000,- Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 2. února 1995 do zaplacení, s tím, že plněním první žalované zaniká v rozsahu plnění povinnost druhé žalované, stanovená rozsudkem Okresního soudu v B. ze dne 16. října 1996, č. j. C 10570/96-34 a naopak ve výši plnění druhé žalované zaniká povinnost plnit první žalované.
c/ Třetím výrokem rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části bodu II. výroku zrušil a řízení v této části zastavil.
d/ Čtvrtým až šestým výrokem rozhodl o nákladech řízení.
Měnící výroky svého rozsudku ve věci samé odůvodnil odvolací soud zejména úvahou, podle které se již nezabýval platností smluv o kontrole, s tím, že v této části byl ostatně zavázán právním názorem dovolacího soudu, „dále názorem“, že samotná neexistence smluvního vztahu mezi žalobci a první žalovanou nevylučuje možnou odpovědnost první žalované za škodu, když k prokázání existence protiprávního úkonu stačí, že příslušný subjekt (škůdce) sice porušil povinnost ze smlouvy, kterou uzavřel s jinou osobou než s poškozeným, že se však závazek, k jehož porušení došlo, poškozeného týkal (zejména, že šlo o ujednání, které sloužilo k ochraně poškozeného).
Dále vyložil účel obou smluv o kontrole a dovodil, že první žalovaná porušila povinnosti těmito smlouvami stanovené tím, že finanční prostředky žalobců (jejich vklady ve výši 400.000,- Kč a 350.000,- Kč) uvolnila, aniž jí bylo doloženo, že žalobci se stali komanditisty druhé žalované. Za splněné pak měl i ostatní předpoklady odpovědnosti za škodu.
První žalovaná podala proti měnícím vyhovujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu dovolání, namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/), požadujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí v části napadené dovoláním zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud nesprávně interpretoval právní závěry obsažené ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, č. j. 29 Cdo 3024/2000-78.
Konkrétně má za nesprávný závěr odvolacího soudu, že byl vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu o platnosti obou smluv o kontrole. Z rozsudku Nejvyššího soudu přitom jednoznačně vyplývá, že ten otázku platnosti smluv o kontrole výslovně neřešil (pouze odmítl dřívější nesprávný názor odvolacího soudu, který platnost smlouvy o kontrole z 30. listopadu 1990 poměřoval ustanovením §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku /dále též jen „obč. zák.“/ a uvedl, že v režimu zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku /dále též jen „hosp. zák.“/ nebyla neplatnost pro neurčitost právního úkonu neplatností absolutní, nýbrž relativní). Závěr, že obě smlouvy o kontrole jsou platné, je tedy vlastním závěrem odvolacího soudu, ovšem učiněným bez zkoumání námitek, jimiž dovolatelka platnost těchto smluv zpochybnila.
Jsou-li smlouvy o kontrole neplatné (jak usuzuje dovolatelka), pak mezi žalovanými nevznikl žádný smluvní vztah a dovolatelka tak ani teoreticky nemohla porušit žádnou z právních povinností v těchto smlouvách obsažených. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že pominul, že smlouva o kontrole z 30. listopadu 1990 není pro posuzovaný případ významná (žalobci poskytli vklady první žalované v době /18. srpna a 26. října 1992/, kdy již neplatila) a že se přes její námitky nezabýval absolutní neplatností smlouvy o kontrole z 10. července 1991 pro její rozpor se zákonem. Smlouva o kontrole z 10. července 1991 totiž stejně jako smlouva o kontrole z 30. listopadu 1990 de facto omezovala právo druhé žalované disponovat s prostředky na svém účtu, což bylo v rozporu s ustanovením §369 odst. 3 hosp. zák. Z této příčiny je neplatný (pro rozpor s ustanovením §21 odst. 1 hosp. zák.) minimálně článek III. smlouvy o kontrole z 10. července 1991, zakazující dovolatelce provést pokyn druhé žalované k převodu prostředků na jejím účtu. Nadto lze usuzovat, že pro neplatnost označeného článku je (vzhledem k jeho významu) neplatná celá smlouva o kontrole z 10. července 1991, kterýžto závěr koresponduje ustanovení §23 hosp. zák.
Druhý, dovolatelkou v řízení od počátku namítaný, důvod neplatnosti smlouvy o kontrole z 10. července 1991 tkví v její neurčitosti, zejména co do článku III., v němž nebyly dostatečně vymezeny povinnosti dovolatelky coby kontrolora. Není odtud totiž dostatečně určitě zřejmé, jaké konkrétní dokumenty měla dovolatelka vyžadovat k tomu, aby při současném splnění druhé podmínky mohla realizovat pokyn majitele účtu, aniž by porušila smlouvu o kontrole z 10. července 1991. Další důvod neurčitosti označené smlouvy tkví podle dovolatelky v nejednoznačném užívání pojmu komanditista (též ve smyslu odlišném od úpravy obsažené v hospodářském zákoníku). Odvolací soud pochybil podle dovolatelky nejen tím, že se namítanou neurčitostí smlouvy o kontrole z 10. července 1991 nezabýval, nýbrž i tím, že v této souvislost věc nesprávně posoudil po stránce právní.
Dovolatelka má též za to, že závěr, že porušila povinnosti plynoucí ze smlouvy o kontrole z 10. července 1991, neobstojí ani kdyby tato smlouva byla platná. K tomu především uvádí, že tato smlouva neměla povahu smlouvy ve prospěch třetího. Šlo výlučně o smlouvu dvoustrannou, přičemž ani dovolací soud - podle dovolatelčina mínění - nezpochybnil autonomii smluvních stran co do konsensuálního stanovení výkladových pravidel smlouvy a možnosti měnit nebo rušit vzájemná práva a povinnosti smluvních stran, ani neuvedl, že by šlo o případ, kdy lze z dohody smluvních stran o změně smlouvy dovozovat porušení povinností jednou ze smluvních stran, v jehož důsledku by vznikla škoda třetím osobám, jež nejsou účastníky smlouvy.
Dovolatelka nesouhlasí s tím, že odvolací soud shledal zásadní porušení smlouvy o kontrole z 10. července 1991 de facto v realizaci smluvních ujednání mezi žalovanými, jež z ryze praktických důvodů doplňovala, respektive do jisté míry zpřesňovala, předchozí nedostatečně určitá ujednání smluvních stran, obsažená zejména v článku III. smlouvy. Přitom kritizuje závěr obsažený na str. 9 napadeného rozhodnutí, podle nějž její povinností danou smlouvou o kontrole z 10. července 1991 bylo zabránit disponování s vkladem konkrétního vkladatele do doby, než celkové vklady osob, které se již staly komanditisty, dosáhnout určité částky a zejména do doby, než se konkrétní vkladatel skutečně stane komanditistou. Smlouva o kontrole z 10. července 1991 takovou povinnost nestanoví a dovodit ji nelze ani z účelu smlouvy. Ten totiž vymezuje článek I. uvedené smlouvy (zajistit oprávněné zájmy komanditistů, chránit před neoprávněným či neuváženým použitím finančních prostředků, které komanditisté do podnikatelské společnosti vložili, a snížit podnikatelská rizika). Z textu článku I. smlouvy o kontrole z 10. července 1991 nelze zejména bez dalšího dovozovat, že by použití prostředků „vkladatelů“ před tím, než se stali komanditisty, bylo neoprávněné a že by mu měla smlouva bránit. Dřívější právní úprava v tomto ohledu žádné limity nekladla (oproti dnešnímu stavu, danému např. ustanovením §204 odst. 2 poslední věty zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku).
Dovolatelka v této souvislosti akcentuje, že ani podle článku III. smlouvy o kontrole z 10. července 1991 nemělo být jednou z podmínek pro uvolnění prostředků to, že se „vkladatelé“ stanou komanditisty, nýbrž to, že budou předloženy určité dokumenty (prokazující určité skutečnosti, ve smlouvě neurčitě a nejasně označovány jako doložení, že „se komanditisté stali členy podnikatelské organizace“). Přitom nesouhlasí s konstatováním odvolacího soudu, že je nepodstatné, že se žalované mezi sebou dohodly o praktickém způsobu prokazování převzetí podílu, namítajíc, že tím by došlo k popření smluvní volnosti stran. Zde odkazuje též na ustanovení §20 odst. 2 hosp. zák., vytýkajíc odvolacímu soudu, že odmítl zohlednit ustálenou praxi stran, respektive následné jednání stran.
Dovolatelka rovněž tvrdí, že se nedopustila ani jiného porušení některé z povinností plynoucích ze smlouvy o kontrole z 10. července 1991, především té, jež se podává z článku III. písm. b/. Odvolací soud podle ní nesprávně a bez zdůvodnění dovozuje, že komanditním vkladem je pouze vklad osoby, která se stala (v pravém slova smyslu) komanditistou. Vzhledem k funkci účtu, který sloužil jako základní účet organizace určený pro výplaty investic, na který měly být převáděny veškeré vklady komanditistů (článek II. smlouvy o kontrole z 10. července 1991), přitom podle dovolatelky lze říci, že komanditním vkladem byl vklad, učiněný osobou vkladatele v souvislosti se vstupem do druhé žalované, tedy vklad učiněný sice předtím, než se příslušná osoba stala komanditistou, avšak za tím účelem, aby se komanditistou stala. Nebylo přitom zpochybněno, že komanditní vklady ve výše uvedeném smyslu mnohonásobně převyšovaly limit 10 miliónů Kč.
Dále se dovolatelka zabývá tím, že odvolací soud jako porušení povinnosti dovolatelkou de facto označil i to, že převedla prostředky na účtu na účet druhé žalované u A. B. a. s., která se namísto dovolatelky stala novým kontrolorem. Odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil, že žalovaní uzavřeli s A. B. a. s. 20. října 1992 smlouvu o převzetí práv a povinností na jejímž základě byla dovolatelka k takovému postupu zavázána. Nejednala tedy v rozporu se svými smluvními povinnostmi, naopak je plnila. Kdyby byl správný závěr odvolacího soudu, pak by podle dovolatelky de facto nastala situace, kdy by u ní bylo dovozováno porušení povinností, z nichž se smluvně vyvázala.
A konečně dovolatelka uvádí, že není dána ani příčinná souvislost a zavinění. Z toho, že prostředky žalobce byly spolu s prostředky ostatními převedeny (smlouvou z 20. října 1992) na nového kontrolora, nelze přímo dovodit vznik újmy na straně žalobce a takové jednání nemohlo být v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobce. Z týchž příčin není dáno dovolatelčino zavinění ve vztahu k tomu, že prostředky na účtu nového kontrolora byly někým zneužity.
Oba žalobci ve svých vyjádřeních navrhují dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za správné. K dovolatelčině tvrzení, že Nejvyšší soud neformuloval v rozsudku č. j. 29 Cdo 3024/2000-78 závazný právní názor o platnosti smluv o kontrole, citují oba žalobci z tohoto rozsudku pasáž, podle které: „Z pohledu výše uvedeného je v řízení zkoumaná smlouva o kontrole právě smlouvou, jejímž základním účelem byla ochrana práv osob, jež se měly stát komanditisty druhé žalované (tedy i ochrana dovolatele).“ Odtud dovozují, že kdyby Nejvyšší soud pokládal smlouvu o kontrole z 30. listopadu 1990 za neplatnou, těžko by uvažoval o jejím účelu.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud především uvádí, že výhrady dovolatelky k platnosti smlouvy o kontrole z 10. července 1991, jež se pojí s relativní neplatností právního úkonu, a dovolatelčina výtka, že odvolací soud se těmito jejími námitkami nezabýval, ač je v řízení uplatnila, jsou zjevně neopodstatněné. Jak je totiž patrno ze spisu, dovolatelka v průběhu celého předchozího řízení nejenže neuplatnila námitku relativní neplatnosti smlouvy o kontrole z 10. července 1991, ale nenapadala tuto smlouvu ani v rovině vad, jež by mohly způsobovat její absolutní neplatnost. Odvolacímu soudu tak nelze vytýkat, že se nevypořádal s námitkami, jež dovolatelka nevznesla.
Na opodstatněnost dovolání pak nelze usuzovat ani z toho, že smlouva o kontrole z 10. července 1991 neměla povahu smlouvy ve prospěch třetího.
Ačkoli se dovolatelka v dovolání (a stejně tak v mezích vyjádření k dovolání i oba žalobci) věnuje pouze závěrům obsaženým ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Cdo 3024/2000, Nejvyšší soud připomíná, že tento rozsudek se týkal pouze žalobce a/. Ve vztahu k žalobci b/ vyslovil Nejvyšší soud příslušné právní závěry ve zrušujícím rozsudku ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Cdo 379/2001. Podstata závazného právního názoru formulovaného v obou zrušujících rozsudcích tkví v tom, že porušení smluvní povinnosti je protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy; o smlouvu ve prospěch třetího jít nemusí (postačuje, že porušení smluvní povinnosti mělo dopad do právní sféry třetí osoby /poškozeného/).
Dovolání je přesto důvodné.
Jakkoli podrobné jsou argumenty, jež odvolací soud v napadeném rozhodnutí snáší na podporu závěru o odpovědnosti dovolatelky za škodu způsobenou porušením povinností plynoucích pro dovolatelku z platně uzavřených smluv o kontrole, tato argumentace postrádá v dovolacím řízení význam (proto ji Nejvyšší soud výše ani nezmiňuje) ve světle názoru, jenž pro ni byl u odvolacího soudu východiskem, totiž názoru, že obě smlouvy o kontrole pokládá odvolací soud za platné, neboť to plyne ze závazného názoru obsaženého ve zrušujících rozsudcích Nejvyššího soudu z 25. března 2003.
Tento názor (dovolatelkou kritizovaný) je přitom na první pohled nesprávný. Nejvyšší soud ve svých předchozích rozhodnutích o dovolání žalobců nevyslovil žádný názor na platnost smlouvy o kontrole z 10. července 1991 a ani jej vyslovit nemohl.
Již proto ne, že v režimu přípustnosti dovolání dle §239 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 byl vázán skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jež tehdy svá rozhodnutí založily výlučně na existenci smlouvy o kontrole z 30. listopadu 1990 (o smlouvě o kontrole z 10. července 1991 nebyla v jejich rozsudcích žádná zmínka). Veškeré závěry vyslovené ve zrušujících rozsudcích Nejvyššího soudu se týkaly (jak je z rozsudků patrno) pouze smlouvy o kontrole z 30. listopadu 1990; v rovině platnosti této smlouvy pak Nejvyšší soud toliko formuloval závěr, že je vyloučeno aplikovat §39 obč. zák. a neplatností smlouvy se dále zabýval jen co do označení jednoho z jejích účastníků.
Právní posouzení věci odvolacím soudem přitom musí nutně být vadné i v tom, že odvolací soud dovozuje porušení povinností dovolatelkou ve vztahu k oběma smlouvám o kontrole, aniž jakkoli korigoval skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých všechna jednání týkající se žalobců proběhla v době, kdy již mezi žalovanými platila pouze smlouva o kontrole z 10. července 1991 (která nahradila smlouvu o kontrole z 30. listopadu 1990).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí v měnících vyhovujících výrocích ve věci samé ohledně částek 400.000,- Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 1. ledna 1993 do zaplacení a 350.000,- Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 2. února 1995 do zaplacení a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§243b odst. 2 o. s. ř.) a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu jednoznačně se vypořádat se vzájemným vztahem obou smluv o kontrole; dospěje-li k závěru, že pro posouzení žalobcova nároku je podstatná i existence smlouvy o kontrole z 30. listopadu 1990, vypořádá se s námitkami dovolatelky ohledně její platnosti.
Odvolací soud se také vypořádá s námitkami, jež dovolatelka uplatnila v mezích podaného dovolání a kterými se Nejvyšší soud vzhledem k důvodu zrušení napadeného rozsudku již nezabýval; přitom ovšem přihlédne k omezením daným režimem neúplné apelace.
Nejvyšší soud dále uvádí, že ani z pohledu závěrů formulovaných v jeho zrušujících rozsudcích z 25. března 2003 nemusí být nezbytným předpokladem odpovědnosti dovolatelky za škodu způsobenou žalobcům existence „platné“ smlouvy o kontrole. Jestliže obsah smlouvy vzbuzuje u třetích osob oprávněná očekávání, že jejich investice ve vztahu k jedné ze stran smlouvy jsou smlouvou chráněny (např. tím, že dispozice s peněžními prostředky na účtu jsou pod kontrolou druhé smluvní strany), může odpovědnost smluvních stran za škodu způsobenou třetím osobám mít charakter odpovědnosti za škodu způsobenou neplatností smlouvy. Uvedené platí tím více, jde-li o smlouvu, podle které smluvní strany v době rozhodné pro vznik škody postupovaly a jejíž platnost je následně zpochybňována až v reakci na uplatnění nároků třetích osob, jež na řádné plnění povinností podle smlouvy spoléhaly. Podstatné je, zda zkoumaná smlouva takové povinnosti obsahovala.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2008
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu