ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1085.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1085/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. listopadu 2008 o dovolání podaném obviněným J. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 8 To 10/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 31/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 1 T 31/2007, byl obviněný J. L. uznán vinným dvojnásobným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 1. 8. 2007 kolem 15.00 hod. ve svém bydlišti v P., část P., okr. J. H., fyzicky napadl sekerou o délce 680 milimetrů a váze 1 835 gramů svou snachu M. L., sekerou ji udeřil nejprve do hrudníku a poté ji sekl do zad, čímž jí způsobil hlubší příčnou oděrku nad pravým prsem délky 6 centimetrů s krevním výronem v okolí a zhmoždění pravé plíce a příčnou sečnou ránu délky přibližně 7 centimetrů na zádech ve střední čáře ve výši druhého a třetího hrudního obratle, pronikající podkožím a svalovinou do hloubky přibližně 7 centimetrů, přetínající výběžek třetího hrudního obratle a odtínající část levého meziobratlového kloubu, přičemž životně důležité orgány zasaženy nebyly, bez poskytnutí pomoci však hrozilo vykrvácení během desítek minut až několika hodin, a poté sekerou zaútočil na svého syna O. L., útokem směřujícím proti hlavě či ramenům O. L., k jehož zranění nedošlo, neboť jmenovaný útok J. L. odvrátil a sekeru mu z rukou vytrhl, přičemž hrozilo i nebezpečí vzniku těžkého zranění spočívajícího ve vpáčené zlomenině klenby lební s poškozením mozku“. Za to byl podle §222 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Pro výkon trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák.. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. mu soud zároveň uložil ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené M. L. škodu ve výši 9.500,- Kč a N. Č. B., a. s., škodu ve výši 20.906,- Kč.
O odvoláních obviněného a státního zástupce (v neprospěch obviněného) proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 8 To 10/2008, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., přičemž skutek formuloval tak, že obviněný „dne 1. 8. 2007 kolem 15.00 hodin ve svém bydlišti v P., část P., okr. J. H., v úmyslu usmrtit napadl sekerou o délce 680 milimetrů a váze 1 835 gramů svou snachu M. L., sekerou ji udeřil nejprve do hrudníku a poté ji sekl do zad, čímž jí způsobil hlubší příčnou oděrku nad pravým prsem délky 6 centimetrů s krevním výronem v okolí a zhmoždění pravé plíce a příčnou sečnou ránu délky přibližně 7 centimetrů na zádech ve střední čáře ve výši druhého a třetího hrudního obratle, pronikající podkožím a svalovinou do hloubky přibližně 7 centimetrů, přetínající výběžek třetího hrudního obratle a odtínající část levého meziobratlového kloubu, a poté sekerou zaútočil proti hlavě a ramenům svého syna O. L., k jehož zranění nedošlo, neboť jmenovaný tento útok odvrátil a sekeru mu z rukou vytrhl“. Podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §32 odst. 2 tr. zák. a §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, za současného uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené M. L. škodu ve výši 9.500,- Kč a poškozené N. Č. B., a. s., škodu ve výši 20.906,- Kč. Výrokem podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 30.1.2008 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř. ).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. L. následně dovolání, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že odvolací soud nesprávně kvalifikoval jeho jednání jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., ačkoliv spáchaný skutek je toliko pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. V uvedené souvislosti pak poukázal na to, že právní závěry odvolacího soudu odporují rozhodovací praxi i judikatuře jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu týkající se subjektivní stránky trestného činu vraždy. Na úmysl pachatele tento trestný čin spáchat lze usuzovat zejména z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel útočil proti takové části těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život, atd. Teprve při náležitém objasnění těchto okolností je možno dospět ke spolehlivému závěru, zda úmysl pachatele směřoval ke spáchání vraždy, a to alespoň nepřímo. Dovolatel zároveň provedl vlastní rozbor důkazů provedených ve věci a na tomto základě dospěl k závěru, že údery sekerou vedl takovým způsobem, že by poškozenou nemohl usmrtit. Navíc trpí a v době spáchání činu trpěl duševní poruchou, v důsledku které byly jeho ovládací schopnosti sníženy podstatnou měrou. Z toho lze podle dovolatele dovodit, že v době útoku na poškozenou nemohl vědět, že ji může smrtelně poranit, a už vůbec nemohl být s tímto následkem srozuměn. Dovolatel zároveň odmítá, že by v inkriminovanou dobu jakkoliv napadl svého syna. Hodnověrnost jeho výpovědi jako svědka měla být hodnocena s přihlédnutím k existenci vzájemných sporů a k synově zaujatosti vůči dovolateli. Dovolatel byl tedy neprávem uznán vinným pokusem trestného činu vraždy na dvou osobách.
Další závažné pochybení odvolacího soudu spatřoval dovolatel v jeho procesním postupu. Podle názoru dovolatele nemohl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a znovu rozhodnout, aniž by sám provedl jakýkoliv důkaz. Tím by totiž porušil jednak zásadu ústnosti a jednak zásadu bezprostřednosti řízení (§2 odst. 11 tr. ř.). S odkazem na právní nauku a platnou judikaturu dovolatel připomněl, že pokud považuje odvolací soud rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodovat rozsudkem bez toho, že by důkazy předtím zopakoval v odvolacím řízení. V daném případě však odvolací soud tímto způsobem nepostupoval.
V další části dovolání obviněný poukázal na výši uloženého trestu, který je podle jeho přesvědčení příliš přísný a nevystihuje okolnosti činu ani jeho duševní onemocnění, v důsledku něhož byla dovolatelova schopnost ovládat své jednání podstatně snížena. Soudy obou stupňů přitom nevzaly v úvahu, že v jeho případě by funkci a účel trestu (§23 tr. zák.) mohlo nahradit vhodné ochranné léčení. Dovolatel soudům zároveň vytkl, že při ukládání trestu pod dolní hranici zákonné sazby v plném rozsahu nevyužily ustanovení §32 odst. 2 tr. zák. či ustanovení §25 tr. zák. umožňující upustit od potrestání pachatele, který spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti. Soudy podle něj nezohlednily ani ustanovení §40 odst. 2 tr. zák., které umožňuje snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby za pokus trestného činu.
Dovolatel poukázal rovněž na to, že výrok napadeného rozsudku týkající se uložení ochranného psychiatrického léčení je přinejmenším neúplný. Takový výrok byl obsažen v rozsudku soudu prvního stupně, který byl odvolacím soudem zrušen a v novém rozhodnutí ve věci je pouze zmiňován, aniž by toto ochranné léčení bylo skutečně výslovně uloženo.
Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a aby podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně\"). K námitce stran postupu odvolacího soudu, který změnil právní kvalifikaci zjištěného skutku, aniž by v odvolacím řízení sám provedl dokazování, státní zástupkyně uvedla, že jde o procesní námitku, která žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů nenaplňuje. Za právně relevantní ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podle jejího názoru považovat tu námitku dovolatele, že nebyl prokázán jeho úmysl poškozenou M. L. usmrtit. Tomu však podle státní zástupkyně přisvědčit nelze, neboť ze skutkových zjištění, z nichž oba soudy vycházely, jednoznačně vyplývá, že dovolatel napadl poškozenou opakovanými útoky, kdy první úder sekerou o délce 680 mm a váze 1.835 g směřoval na hrudní část těla, kde jsou uloženy všechny důležité orgány, přičemž druhý útok (poté, co se poškozená otočila) směřoval stejnou zbraní a s velkou razancí do zadní části těla (oblasti páteře). Přitom podle posudku znalce sekera musela být užita prakticky plnou silou, jakou je schopen vyvinout dospělý muž.
Podle státní zástupkyně je třeba zmínit, že popis skutku ve výroku napadeného rozsudku není zcela přesný a nevystihuje některé zjištěné skutkové okolnosti, které soud zmiňuje a rozvádí v odůvodnění svého rozhodnutí. Úmyslná forma zavinění dovolatele je v popisu skutku vyjádřena jen obecnou formulací, že obviněný jednal „v úmyslu usmrtit“. Přitom zde chybí, že se dovolatel na své jednání předem připravoval, o čemž svědčí jednak jím přednesený výrok před jeho dcerou o „skončení s nimi“, a také skutečnost, že dovolatel zaútočil sekerou ze zálohy a přichystal si i auto k rychlému odjezdu z místa činu. A konečně, v popisu skutku nejsou uvedeny ani jeho výroky o „zabití“ či „zlikvidování“ pronášené dovolatelem při samotném incidentu. Podle státní zástupkyně jde o nedostatek procesní povahy týkající se náležitostí rozsudku podle §120 odst. 3 tr. ř., který v posuzovaném případě nemá vliv na celkovou věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Skutková zjištění, ze kterých soud vycházel, přitom pokrývají znaky použité právní kvalifikace, tj. že obviněný chtěl usmrtit poškozené a jednal v přímém úmyslu zavraždit je. Jeho úmysl usmrtit (ve smyslu ustanovení §4 písm. a/ tr. zák.) lze podle státní zástupkyně dovodit i ze samotných dvou útoků na poškozenou, když první směřoval na hrudní část těla a druhý poté do zad, aby následně stejný útok stejnou zbraní směřoval i ve vztahu ke druhému poškozenému. Ohledně obou poškozených bylo dovolatelovo jednání dovedeno do stadia pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Pokud dovolatel zmínil otázku své možné nepříčetnosti, státní zástupkyně uvedla, že sice jde o hmotně právní okolnost, která však nemá opodstatnění s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie a klinické psychologie, ze dne 11. 9. 2007, podle nějž rozpoznávací schopnosti obviněného byly sníženy jen lehce a toliko ovládací schopnosti byly sníženy podstatnou měrou, nicméně nebyly vyloučeny zcela.
Státní zástupkyně nepovažovala za opodstatněnou ani námitku dovolatele vztahující se k absenci výroku o uložení ochranného léčení v rozsudku odvolacího soudu a tím k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Z výroku rozsudku je podle ní dostatečně zřejmé, že odvolací soud dovolateli uložil podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. ochranné psychiatrické léčení ústavní formou, a to v návaznosti na uložení trestu za podmínek §32 odst. 2 tr. zák.
Své písemné vyjádření uzavřela státní zástupkyně návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, neboť napadený rozsudek není zatížen žádnou vadou, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou tohoto mimořádného opravného prostředku. Současně vyjádřila souhlas, aby toto rozhodnutí bylo za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání, přičemž souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který mimo jiné dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, kdy sám interpretuje výsledky provedeného dokazování, zpochybňuje výpovědi některých svědků či obsah dalších důkazů, a na tomto podkladě činí vlastní skutkové a právní závěry. Ve skutečnosti jde totiž o námitky týkající se primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) směřující (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že dovolatel výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají ani námitky vztahující se k nepřiměřenosti uloženého trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze totiž v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Takové důvody však dovolatel neuplatnil.
Procesní námitkou dovolatele, že odvolací soud rozhodoval na odlišném skutkovém základě, k němuž měl dospět tím postupem, že nepřípustně přehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně, a to s jinými skutkovými a právnímu závěry, se Nejvyšší soud zabýval s vědomím toho, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, III. ÚS 84/94) bylo opakovaně zdůrazněno, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění).
V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť odvolací soud aplikoval ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., podle kterého tento soud může sám ve věci rozhodnout rozsudkem pouze v případech, kdy je možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn. Odvolací soud po přezkumu z podnětu podaných řádných opravných prostředků (§254 odst. 1 tr. ř.) zjistil, že soud prvního stupně ve věci postupoval podle zásad vyjádřených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a opatřil dostatečné důkazní podklady pro meritorní rozhodnutí. Provedené důkazy řádně vyhodnotil jak jednotlivě, tak ve všech vzájemných souvislostech, a na základě tohoto postupu učinil správné skutkové závěry. Odvolací soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že hodnocení důkazů je výhradní doménou soudu, který ve věci rozhoduje v prvním stupni a který tyto důkazy bezprostředně provádí. Pochybení soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem shledáno výlučně v právní kvalifikaci skutku, jestliže soud prvního stupně posoudil jednání obviněného (dovolatele) jako útok vedený proti poškozeným v úmyslu způsobit jim jen těžkou újmu na zdraví (viz str. 5, 6 rozsudku).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl proto v posuzovaném případě uplatněn právně relevantně toliko námitkou, že si soud druhého stupně dostatečně neujasnil formu dovolatelova zavinění, tj. náležitě se nevypořádal s tím, zda dovolatelův úmysl skutečně směřoval k usmrcení poškozené a svého syna, když sice úmyslně jednal, ale samotné usmrcení obou jeho úmyslem, ať již přímým či nepřímým, zahrnuto nebylo. Jinými slovy, že skutkový stav věci, který měl odvolací soud k dispozici, nedovoloval závěr o tom, že jeho jednání naplňovalo znaky pokusu trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti výše uvedené části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Soud druhého stupně založil právní posouzení věci jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. na skutkových zjištěních, jež učinil soud prvního stupně ve svém rozsudku a která lze stručně shrnout tak, že obviněný (dovolatel) pod vlivem delší dobu trvajících rozporů s poškozenými i svého zdravotního stavu kritického dne za pomoci sekery v délce 680 mm a váze 1.835 g zaútočil na svoji snachu M. L., kdy první úder sekerou vedl proti jejímu hrudníku a další do zad, přičemž jí způsobil sečné rány a zranění popsaná ve výroku rozsudku. Zvláště druhá rána byla vedena velkou silou, kdy došlo k průniku podkožím a svalovinou do hloubky přibližně 7 centimetrů a k přetnutí výběžku třetího hrudního obratle a odetnutí části meziobratlového kloubu. Dovolatel v průběhu činu křičel, že ji zabije (str. 2, 3, 5 rozsudku). Vzápětí sekerou zaútočil i na svědka O. L. (svého syna), a to tak, že zvedl sekeru oběma rukama do výšky, přičemž její ostří směřovalo do prostoru hlavy a ramen svědka. Nežli jej však stačil seknout, svědek útok odvrátil tím, že se mu podařilo sekeru obviněnému (dovolateli) z rukou vytrhnout. Soud dále zjistil, že v případě dopadu ostří sekery na svědkovu hlavu hrozilo zranění spočívající ve vpáčené zlomenině klenby lební a poškození mozku.
Odvolací soud pak neakceptoval právní závěr soudu prvního stupně, že shora popsaný mechanismus útoku sekerou na poškozené svědčil jen o tom, že úmyslné jednání dovolatele zahrnovalo toliko způsobení těžké újmy na zdraví (§89 odst. 7 tr. zák.). Ve svém rozhodnutí zdůraznil především to, že obviněný (dovolatel) použil sekeru dostatečně intenzivně, aby u obou poškozených mohl způsobit fatální následek (smrt), který proklamoval svými výroky, když všechna zranění, která poškozeným hrozila, jsou svou povahou smrtelná. Toho si musel být obviněný (dovolatel) vědom i přes svůj duševní stav, když jeho rozpoznávací schopnosti byly sníženy jen lehce (viz str. 6, 7 rozsudku odvolacího soudu). Závěr o tom, že obviněný (dovolatel) jednal v úmyslu přímém, pak v tzv. skutkové větě výroku rozsudku vyjádřil formulací, že poškozené napadl „v úmyslu usmrtit“.
Podle Nejvyššího soudu však závěr o zavinění dovolatele ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. není správný, neboť nevyplývá ze zjištěného skutkového stavu věci ani ze samotného popisu skutkových okolností uvedených ve výroku rozsudku.
Skutková zjištění, ze kterých soudy v posuzovaném případě vycházely, tvoří podstatně širší spektrum významných okolností, než které jsou vyjádřeny ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Jde především o to, že jednání dovolatele bylo motivováno eskalací dlouhodobých nepřátelských vztahů mezi ním a poškozenými; čin samotný pak byl ovlivněn též dovolatelovou osobností a zjištěnou duševní poruchou, která ovlivnila jeho psychický stav v době činu. S přihlédnutím k výše uvedenému lze proto verbální pohrůžky likvidací či zabitím směřující vůči osobám poškozených považovat spíše za projev rozrušení a zloby než vyjádření faktického záměru či rozhodnutí oba poškozené usmrtit. Pro posuzování dovolatelova úmyslu zahrnujícího vraždu poškozených bylo proto rozhodující především to, jakým způsobem vykonal samotný útok za použití sekery. Podle zjištění soudu nejprve napadl poškozenou M. L., kterou sekl do hrudníku a do zad, přičemž zejména druhý uder byl veden velmi značnou intenzitou a poškozenou mohl jednoznačně ohrozit na životě, jak správně dovodil odvolací soud. Rovněž bezprostředně navazující útok vůči O. L. byl spojen s vysokou pravděpodobností zasažení jeho hlavy, když s ohledem na povahu použitého nástroje, sílu a charakter zamýšleného a bezprostředně chystaného úderu (resp. seknutí) hrozilo u napadeného zranění spočívajícího ve vpáčené zlomenině klenby lební s následným poškozením mozku. Závěr soudu prvního stupně, že by mohlo dojít nejvýše ke způsobení těžké újmy na zdraví avšak nikoliv ke smrti napadeného, se odvolacímu soudu právem jevil jako spekulativní. Další významnou skutečností bylo to, že obviněný (dovolatel) nedal ničím najevo, že útok již skončil (tzv. ukončený pokus). Naopak, pokračování útoku bylo znemožněno aktivní obranou napadeného O. L., který obviněnému sekeru z ruky vytrhl a tím mu v dalším jednání zabránil.
Podle Nejvyššího soudu zjištěné skutkové okolnosti svědčí především o tom, že dovolatel poškozené napadl za použití sekery (tj. zbraně ve smyslu §89 odst. 5 tr. zák.). Nelze z nich však dovodit, že si ve vztahu k oběma poškozeným (zejména pokud jde o M. L.) počínal natolik cíleně (např. zaměřil se výlučně na životně důležité orgány) a intenzivně, aby bylo možno učinit jednoznačný a spolehlivý právní závěr, že se smrtí obou poškozených musel počítat jako s nutným následkem svého jednání, tzn. že v přímém úmyslu podle §4 písm. a/ tr. zák. výše uvedený záměr uskutečňoval (naplňoval).
Soudy bylo dále zjištěno, že v důsledku duševní choroby (vaskulární demence) v době činu byla schopnost dovolatele rozpoznat nebezpečnost svého činu pro společnost sice jen lehce snížena, avšak jeho schopnost ovládat své jednání byla snížena v podstatné míře, byť nebyla zcela vymizelá. Za těchto okolností si proto musel být přinejmenším vědom, že na poškozené útočí se zbraní – sekerou výše popsaných parametrů. Poškozenou M. L. přitom opakovaně zasáhl a v případě jeho syna se mu to nepodařilo jen proto, že se ráně sekerou ubránil a v dalším pokračovaní mu zabránil. Ačkoliv stěží mohl přehlédnout, že sekera opakovaně pronikla do těla poškozené M. L., svého jednání nezanechal a naopak útok předmětnou sekerou zaměřil na další osobu - svého syna. Nebylo přitom na jeho vůli, že se mu poškozený O. L. dokázal ubránit a útok zastavil. Za situace, kdy dovolatel musel znát všechny výše uvedené rozhodné skutečnosti, lze pak učinit závěr o jeho srozumění se způsobením následku (účinku) spočívajícím ve smrti obou poškozených, tedy že jednal v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák.
K námitkám dovolatele považuje Nejvyšší soud na tomto místě za potřebné poznamenat, že u nepřímého úmyslu - kdy jednání pachatele k dosažení následku (zde ke smrti dvou osob) přímo nesměřuje - se vyžaduje, aby pachatel věděl, že může porušení nebo ohrožení chráněného zájmu vyvolat, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Následek si tedy musí představit alespoň jako možný a jeho srozumění s jeho způsobením pak lze v širším smyslu chápat tak, že následek /zde ovšem nepřímo/ vlastně způsobit chce. Odvolacímu soudu proto nelze vytknout, že jednání obviněného (dovolatele) nekvalifikoval jako dvojnásobný pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., jak to učinil soud prvního stupně, nýbrž jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Přestože odvolací soud pochybil v tom, že v projednávané věci vyhodnotil zjištěný skutkový stav s nesprávným závěrem o dovolatelově zavinění ve formě přímého úmyslu (§4 písm. a/ tr. zák.), ačkoliv ve skutečnosti jednal v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák., neměla tato vada žádný dopad na soudem použitou právní kvalifikaci skutku. Podle názoru Nejvyššího soudu přitom neměla vliv ani na výrok o trestu (výměru trestu), který byl v daném případě uložen za použití ustanovení §32 odst. 2 tr. zák. výrazně pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, jež u trestného činu vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák., tzn. i u jejího pokusu (srov. též §8 odst. 2 tr. zák., §89 odst. 1 tr. zák.), činí dvanáct let odnětí svobody. Nejvyšší soud za těchto okolností neshledal, že by v důsledku zjištěné vady nemohlo napadené rozhodnutí obstát a že by nebylo spravedlivé na jeho právní moci trvat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.
Na základě uvedeného dovolacího důvodu obviněný odvolacímu soudu vytkl, že napadený rozsudek je ve výrokové části ohledně uložení ochranného opatření - ochranného léčení neúplný, neboť rozsudek soudu prvního stupně byl v celém rozsahu zrušen, přičemž ve výroku nového rozsudku odvolacího soudu je uložení tohoto ochranného opatření pouze zmiňováno, aniž by ovšem bylo „výslovně uloženo“.
Uplatněnou námitku považuje Nejvyšší soud za právně relevantní. Dovolateli je třeba přisvědčit v názoru, že ochranné opatření v některém z druhů uvedených v §71 tr. zák. se vždy ukládá samostatným výrokem. V posuzovaném případě odvolací soud tento výrok spojil s výrokem o trestu ukládaného za použití §32 odst. 2 tr. zák. Podle tohoto ustanovení v případech, kdy má soud za to, že by vzhledem ke zdravotnímu stavu pachatele, který spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, bylo možno za současného uložení ochranného léčení (§72 tr. zák.) dosáhnout účelu trestu i uložením trestu kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, nejsa vázán omezením uvedeným v §40 odst. 3 tr. zák., a uloží zároveň ochranné léčení.
Je tedy zřejmé, že uložení ochranného léčení - pokud jde o splnění zákonem požadovaných podmínek - je v daném případě spojeno s výrokem o trestu ukládaného za použití §32 odst. 2 tr. zák. Ve výroku o trestu proto odvolací soud správně citoval jak ustanovení §219 odst. 2 tr. zák., tak ustanovení §32 odst. 2 tr. zák. Dalším výrokem pak mělo být samostatně rozhodnuto o uložení ochranného léčení. Soud však tento výrok nesprávně zahrnul i s uloženým trestem do jakéhosi „dvojvýroku“. Přesto je z rozsudku dostatečně patrno, že soud obviněnému (dovolateli) uložil zároveň i ochranné léčení, neboť použil ustanovení §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., a uvedl rovněž, že jde o ochranné léčení psychiatrické, a to v ústavní formě. V tomto smyslu lze odvolacímu soudu sice vytknout vadu výroku o uložení ochranného opatření, ale nikoliv v takové kvalitě (závažnosti), aby pro ni bylo nezbytné napadený pravomocný výrok zrušit a nahradit jej výrokem novým.
Výše konstatované vady napadeného rozsudku odvolacího soudu nemohou z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích mít podstatnější vliv na jeho věcnou správnost a jejich případné odstranění by současně nijak neovlivnilo ani postavení dovolatele. Otázky, jež byly z podnětu dovolání obviněného řešeny, přitom nemají zásadní význam ani po právní stránce.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto dovolání obviněného J. L. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler