ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1170.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1170/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. listopadu 2008 o dovolání podaném obviněným P. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 12 To 1/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 27/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 2 T 27/2007, byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „dne 27. října 1992 v A.B. B., a. s., se sídlem M. B., B., na základě úvěrové smlouvy si nechal poskytnout úvěr ve výši 80.000.000,- Kč s tím, že jej splatí ke dni 15. 9. 1996 aniž by měl v úmyslu tak učinit a téhož dne uzavřel jako záruku ke splacení úvěru smlouvu o zřízení zástavního práva ve prospěch A. B. B., a. s., ke svým nemovitostem v P. a zavázal se, že podle platných právních předpisů neprodleně zajistí zřízení zástavního práva ve prospěch A. B. B., což ve snaze zmařit uspokojení pohledávky realizací zástavního práva neučinil, poté co z úvěru vyčerpal částku 70.000.000,- Kč, v dohodnutém termínu úvěr neuhradil a způsobil tak A. B. B. škodu ve výši 70.000.000,- Kč“. Podle §250 odst 4 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené A. B. B., a. s. v likvidaci, filiálka M. B., P., škodu ve výši 176.869.804,65 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 12 To 1/2008, jímž z podnětu podaného odvolání podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, o způsobu výkonu trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že obviněnému za výše uvedený trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené A. B. B., a. s., v likvidaci, filiálka M. B., P., škodu ve výši 70.000.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená A. B. B., a. s., se zbytkem nároků na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že na skutek, tak jak byl formulován soudem I. stupně a ve výroku o vině bezezbytku převzat soudem odvolacím, právní kvalifikace nedopadá. Stalo se tak proto, že soud prvního stupně se vůbec námitkami obhajoby nezabýval (blíže však tuto část dovolatel v písemných námitkách nespecifikoval), čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soud prvního stupně od prvopočátku signalizoval, že původní hlavní líčení vedené pod sp. zn. 8 T 11/98 provedené dne 16. 3. 1998, bylo správné. Podle názoru dovolatele je podstatou kvalifikace dokonaného trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. skutečnost, že pachatel ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že někoho uvede v omyl či využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí na cizím majetku škodu. V této souvislosti ale dodal, že „zamlčení podstatné skutečnosti“ připadá v úvahu až od roku 1997, tedy po novele. Po objektivní stránce poté musí být bezezbytku zjištěno, že pachatel vykonal jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, tam uvedené. Musí mu být prokázán úmysl, že nedojde k řádnému splácení, resp. že pachatel vyžaduje úvěr s tím, že splácet nebude a nechce. Pokud se týká zástavní smlouvy, nebylo zaviněním obviněného, že k zápisu zástavního práva nedošlo. Z tohoto pohledu nemohla být banka poškozena, neboť od počátku znala situaci ohledně předmětných nemovitostí. Nakonec s vědomím banky došlo k přesunu 40.000.000,- Kč na krytí nesplaceného úvěru G. Nemohlo tedy dojít k vyvolání omylu na straně poškozeného. Jak zdůraznil, orgány činné v trestním řízení si proces dokazování usnadnily tím, že se soustředily toliko na jeho osobu a nezabývaly se osobami, které skutečně ve věci konaly a jednaly. Trval na tom, že se stal obětí podvodu, když bylo využito jeho neznalosti právního řádu a byla mu způsobena škoda. Z tohoto hlediska se jeví být pochybným i výrok o náhradě škody. Jeho jednání mohlo být nejvýše nedbalostní.
Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu přikázal, aby ve věci znovu jednal.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2. tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jej „státní zástupce“), který nejdříve uvedl obecně obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V návaznosti na to zdůraznil, že v rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. žádného trestného činu neměl. Nelze ale vznášet pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu nalézacího a v návaznosti na to i soudu odvolacího, popřípadě jinak hodnotit důkazy soudy provedené apod. Jak uvedl, nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky obviněného týkající se vedení soudního řízení, tj. že nebylo postupováno v souladu se zásadou spravedlivého procesu. V této souvislosti poté obviněný předložil dovolacímu soudu vlastní verzi o průběhu skutkového děje, která je ale rozdílná, od skutkových závěrů soudů obou stupňů a které také našly odraz ve skutkové větě pravomocného výroku o vině soudu prvního stupně. Poté státní zástupce poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného, ale že uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Dále zdůraznil, že shora uvedené námitky by mohly být relevantně uplatněny pouze za existence extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, nicméně jenom v případě, že by obviněný takový extrémní nesoulad namítal. Za právně relevantní však bylo možno považovat tu část dovolacích námitek, v nichž dovolatel namítl, že nebyl prokázán jeho podvodný úmysl. Východiskem pro zkoumání, zda tato dovolací námitka odpovídá zvolenému dovolacímu důvodu, je podle státního zástupce popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva, které mohou vyplývat i z odůvodnění rozhodnutí. Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Nelze proto jen ze skutečnosti, že obviněný zavinění popíral, vyvodit, že zjištění zavinění a jeho formy nepřichází v úvahu. V této souvislosti odkázal na stranu 13 a 19 rozsudku soudu prvního stupně a na obsah rozhodnutí odvolacího soudu. Své závěry soudy opřely o zjištění, že obviněný bance, která mu poskytla úvěr, uvedl pouze obecné skutečnosti o místě svého pobytu v zahraničí, když na kontaktních adresách v České republice byl pro banku nedosažitelný. S ohledem na stav jeho účtu byla vyvrácena jeho obhajoba, že provozoval nemovitost, kterou měl za úvěr nakoupit, resp. že splácel úvěr. Bez povšimnutí nezůstaly ani další skutečnosti, tj. že obviněný nezřídil zástavní právo pro banku, ač se k tomuto smlouvou zavázal, čerpal úvěr jiným než deklarovaným způsobem, a to bezprostředně, a že byl bez příjmů. Rovněž byla vyvrácena jeho obhajoba ohledně jednání JUDr. J. S. a doc. JUDr. V. M., CSc., v jeho trestní věci.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby takto učinil ve veřejném zasedání. I pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodl jiným než shora uvedeným způsobem, vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání.
Obviněný P. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda bylo dovolání podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a dále také to, zda jsou v předmětné trestní věci splněny podmínky přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé. V tomto směru dospěl Nejvyšší soud k níže uvedeným závěrům.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen toliko z tohoto hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K dovolání obviněného je nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. ale, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále je „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není tedy třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu odvolacího projednávající opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí instanci plného přezkumu, nepředepisoval by velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část námitek obviněného, v jejichž rámci namítá, nesprávné hodnocení provedených důkazů a v této souvislosti i porušení jeho práva na spravedlivý proces. S namítaným vadně vyhodnoceným skutkovým stavem věci poté spojoval názor, že jeho jednání nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Takové námitky se týkají primárně procesní stránky věci a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. V této souvislosti poté Nejvyšší soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces předpokládá dodržování zásad soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy, nikoliv toliko to, že je obviněnému garantováno právo na úspěch v řízení (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To znamená, že dovolatel zčásti mimořádný opravný prostředek nezaložil na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě se domáhal revize soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze. Tuto část dovolacích námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
V této souvislosti je třeba uvést, že zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů by přicházel v úvahu jen za situace, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04). V posuzované trestní věci však o takový případ nejde, neboť oba soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily. Mimo jiné obviněný ani tuto námitku neuplatnil.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítal, že popis skutku uvedený v rozsudku nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., neboť chybí znak zavinění a také to, že nebylo správně rozhodnuto o náhradě škody.
Při posuzování opodstatněnosti této části dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je třeba uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. se dopustí pachatel tím, že ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu, nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, tj. škodu dosahující nejméně 5.000.000,- Kč (srovnej ustanovení §89 odst. 11 tr. zák.). Škodou na cizím majetku je myšlena újma majetkové povahy a obohacením se poté rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele, nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo jiného vynaloženy. Obohacení proto nelze ztotožňovat s pojmem „škody“, neboť podle okolností může být obohacení menší, popřípadě i větší než způsobená škoda. Uvedení v omyl nebo využití omylu je tedy podvodné jednání, které může směřovat nejen k poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Se zřetelem k projednávanému případu je třeba připomenout, že za uvedení v omyl se ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, a které může být spácháno konáním nebo opomenutím či konkludentně. To znamená, že o omyl půjde tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu, nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat, nebo se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Jde o trestný čin úmyslný, přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem a aby byla pokryta zaviněním. Následek předpokládaný v tzv. kvalifikované skutkové podstatě (odstavec 4) lze způsobit i z nedbalosti (§6 písm. a) tr. zák., §5 tr. zák.). Trestný čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
V této souvislosti Nevyšší soud upozorňuje na judikát uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí NS/C. H. BECK pod č. RNs T 707/2004, Svazek 7/2004, z něhož vyplývá, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. spáchaný vylákáním úvěru v době do 31. 12. 1997 byl z hlediska vzniku škody dokonán již tím, že banka vyplatila pachateli úvěr na podkladě nepravdivých či zamlčených skutečností, přestože pachatel poskytl bance za účelem zajištění svých závazků z úvěrové smlouvy zástavu, jejíž hodnota byla stejná jako výše poskytnutého úvěru, a to za situace, je-li zde zavinění pachatele jako jeho vnitřní vztah k podstatným složkám trestného činu, včetně způsobené škody. Zástavní právo totiž i v případě zpeněžení zástavy slouží pouze jako náhrada škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu. Právě vzhledem k výše uvedenému není proto vznik škody vázán na skutečnost, zda při podvodném jednání byl závazek, prostřednictvím něhož pachatel spáchal trestný čin podvodu zajištěn zástavním právem či jiným zajišťovacím institutem. Z důvodů, že je nutno zástavní právo považovat pouze za jeden ze způsobů náhrady škody, není možné na realizaci zástavního práva vázat posouzení otázky vzniku škody jako jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., protože realizace zástavy je již jen náhradou škody. To nakonec vyplývá i z povahy a smyslu zástavního práva, jež slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení pohledávky z výtěžku peněžité zástavy.
Pokud jsou shora uvedené skutečnosti aplikovány na posuzovaný případ (jednání spácháno dne 27. 10. 1992, tedy do 31. 12. 1997, kdy byl do zákona zaveden trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák.), tak je možno konstatovat, že soudy obou stupňů závěr o tom, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., založily na skutkových zjištěních, která jsou popsaná ve skutkové větě napadeného rozsudku blíže rozvedených v odůvodněních, a to v rozsudku soudu prvního stupně na straně 13 – 16, 18 a odvolacího soudu na straně 4. Zjištěný skutkový stav věci, který soudy vzaly za prokázaný a z něhož vycházely, lze stručně shrnout tak, že obviněný, s cílem obohatit se na úkor A. B. B., a. s., obdržel dne 27. 10. 1992 od tohoto bankovního domu, na základě okolností, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci (jak bude uvedeno níže), úvěr ve výši 80.000.000,- Kč na nákup nemovitosti s uvedenou dobou splatnosti ke dni 15. 9. 1996, přičemž úvěr měl být zajištěn téhož dne uzavřenou smlouvou o zástavě nemovitosti, z níž pro obviněného vyplynula povinnost tuto smlouvu nechat neprodleně zaregistrovat na státním notářství a předložit výpis z listu evidence nemovitosti s vyznačením zástavního práva pro banku, což obviněný neučinil a bezprostředně poté část z úvěru vyčerpal pro zcela jiné účely, než byla úvěrová smlouva uzavřena. Úvěr následně nesplácel a způsobil bance škodu ve výši 70.000.000,- Kč. Uvedené závěry oba soudy učinily na základě provedených důkazů, tj. výpovědí svědků a zejména listinných důkazů, tj. z žádosti o poskytnutí úvěru (č. l. 38), z úvěrové smlouvy (č. l. 42), ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem (č. l. 69), z kupních smluv uzavřených mezi obviněným a prodejcem G., a dále mezi obviněným jako prodejcem a kupujícími manželi S. a paní M. (č. l. 82, 85), z finančního pohybu na účtu za období od 16. 10. 1992 do 11. 3. 1996 (č. l. 95-165) a z připojených faktur uhrazených bankou za nákup motorových vozidel z USA (č. l. 107-116), i ze zápisu jednání A. B. B., a. s., s obviněným ze dne 30. 9. 1993. Z uvedených důkazů soudy zjistily, že dne 27. 10. 1992 požádal obviněný, který uvedl adresu svého pobytu N., P., A. B. B., a. s., M. B. o poskytnutí úvěru na zakoupení nemovitosti ve výši 80.000.000,- Kč, když uvedl jako předmět činnosti – gastronomii. Téhož dne uzavřel s bankou úvěrovou smlouvu na shora uvedenou částku s konečnou splatností úvěru k 15. 9. 1996, se stanoveným platebním kalendářem. Ze smlouvy o úvěru vyplynulo, že z úvěru bude poskytnuto 40.000.000 Kč na běžný účet, což bude použito k úhradě nemovitosti, 10.000.000,- Kč bude ponecháno na dalším účtě ke krytí úroků a 30.000.000,- Kč bude převedeno na A. B. B., a. s., a to na termínovaný vklad specifikovaný ve smlouvě. Dále byl dohodnut splátkový kalendář. Rovněž byl dohodnut pod bodem 5 smlouvy, způsob zajištění úvěru smlouvou, o zřízení zástavního práva k nemovitosti, ze dne 27. 10. 1992, v níž se obviněný zavázal, že zajistí provedení registrace této smlouvy na Státním notářství neprodleně, a rovněž že předloží výpis z listu evidence nemovitosti s vyznačením zástavního práva pro banku. Současně mu byla smlouvou uložena povinnost uzavřít pojistnou smlouvu a tuto včetně potvrzení o vinkulaci pojistného ve prospěch A. B. B., a. s., předložit bance do 10 dnů od podpisu smlouvy. Z bodu II.7 vyplynulo, že při nedodržení podmínek vyplývajících ze smlouvy o úvěru bude realizována záruka. Ze smlouvy o zřízení zástavního práva dále soudy zjistily, že obviněný v rozporu se skutečností uvedl, že je vlastníkem předmětné nemovitosti a také to, že ze smlouvy vyplynulo, že „mimo závazky zapsané v úřední evidenci nemovitostí neváznou na výše uvedené nemovitosti žádné závazky“. Dále smlouva obviněného zavazovala k tomu, že nepřevede nemovitost na jiného bez souhlasu banky, pokud pohledávka uvedená ve smlouvě nebude uspokojena. Jak bylo soudy zjištěno, předmětnou nemovitost obviněný koupil dne 27. 10. 1992 od M. G. za 22.000.000,- Kč (č. l. 82 a násl.). V době, kdy tuto nemovitost obviněný od G. kupoval, nebyla v jeho vlastnictví. Proto se ani obviněný nemohl stát vlastníkem nemovitosti, kterou koupil, byť tento právní stav, tj. vlastnictví k předmětné nemovitosti, v rozporu se skutečností deklaroval ve smlouvě o zástavě nemovitosti, jak již bylo uvedeno shora. Smlouva o koupi nemovitosti byla G. registrována na katastrálním úřadě až teprve 10. 11. 1993, tedy v podstatě po roce, co ji koupil obviněný, a smlouva o koupi nemovitosti obviněným od G. byla registrována teprve dnem 25. 1. 1994. Ze smlouvy o koupi přitom nevyplývá, že by uvedená nemovitost měla sloužit jako zástava ve prospěch A. B. B., a. s., za poskytnutý úvěr na koupi nemovitosti. Další smlouva ze dne 2. 5. 1994 (č. l. 85) poté deklarovala prodej uvedené nemovitosti obviněným dalším osobám. Z rozboru finančních toků poté soudy vzaly za prokázané, že 40.000.000,- Kč bylo zasláno na účet G. (nákup nemovitosti) a částka 30.000.000,- Kč, která měla být převedena na termínovaný vklad, byla použita v rozporu s obsahem úvěrové smlouvy na nákup motorových vozidel v době od 6. 11. 1992 do 10. 11. 1992, tj. v krátkém termínu od podpisu úvěrové smlouvy.
Na straně 18 odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně poté velmi podrobně rozebral formu zavinění jednání obviněného v době, kdy uzavíral smlouvu o úvěru, přičemž tyto závěry odvolací soud, jak je patrno ze strany 4 jeho rozhodnutí, plně akceptoval. Soudy dovodily formu zavinění obviněného, tj. úmysl podle §4 písm. a) tr. zák., i to, že pokrýval příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a vzniklou škodou, ze skutečnosti, že obviněný při uzavírání smlouvy uvedl v bance skutečnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Tvrdil, že hodlá v České republice podnikat, že za tímto účelem koupil předmětnou nemovitost, jejímž je vlastníkem, na kterou nechá registrovat zástavní právo ve prospěch banky. Nicméně v době nedosahující ani jednoho měsíce poté, co bylo bankou uhrazeno na účet G. 40.000.000,- Kč, vyčerpal v rozporu s obsahem úvěrové smlouvy 30.000.000,- Kč na nákup motorových vozidel (nelze tedy dovodit a uvěřit jeho tvrzení, že se tak stalo proto, že se mu nedařilo podnikat), splátky na úvěr neplatil, smlouvu o zástavě nenechal registrovat, byť takto měl učinit neprodleně, a i přes jednání s bankou v roce 1993 neučinil žádné kroky k vyřízení celé záležitosti, pobytem v zahraničí se jednání s bankou vyhýbal a v roce 1994 nemovitost prodal, přestože věděl, že postupuje v rozporu s uzavřenou zástavní smlouvou. Správně poté soudy dovodily, že pro posouzení jednání obviněného z hlediska trestní odpovědnosti je prokázání jeho úmyslu v době uzavírání úvěrové smlouvy podstatné, když naopak následná otázka prodeje nemovitosti obviněným dalším osobám již pro posouzení trestní odpovědnosti obviněným podstatná není. Za podstatné považovaly proto oba soudy skutečnosti uvedené shora, z nichž dovodily, že obviněný uvedl A. B. B., a. s., svým jednáním v omyl, v takovém úmyslu také jednal a v důsledku takového jednání jí způsobil škodu. Soudy se také následně v kontextu skutkových zjištění vypořádaly i s obhajobou obviněného, který jednání v plném rozsahu popíral, zejména s úmyslem obohatit se na úkor A. B. B., a. s., když tvrdil, že postupoval a úvěr čerpal se souhlasem banky a i s rolí jím uváděných právních zástupců, kteří takto do celé záležitosti vstoupili až s delším časovým odstupem. Lze uzavřít, že dovolací námitky obviněného jsou opakováním jeho odvolacích námitek, s nimiž se již vypořádal i soud odvolací.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že popis skutku uvedený v rozsudku soudu prvního stupně v kontextu odůvodnění obsahuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., neboť z něj lze dovodit jak podvodný úmysl obviněného v době uzavření úvěrové smlouvy, tak i následek, tj. vznik škody A. B. B., a. s. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného vztahující se k nedostatku zavinění ze strany obviněného a neodpovídající popisu skutku v rozsudku, byť právně relevantně uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněné. Za neopodstatněnou je nutno považovat i námitku obviněného týkající se výše způsobené škody, neboť takový závěr soudu koresponduje s ustanovením §228 odst. 1 tr. ř.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předchozích odstavcích proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně lze považovat za rozhodnutí věcně správná, neboť zjištěný skutkový stav věci odpovídá následnému právnímu názoru obou soudů, tj. že dovolatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Rozhodnutí obou soudů nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání obviněného P. H. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl. Za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodováno v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr.Vladimír Jurka
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková