ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1255.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1255/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2008 o dovolání podaném obviněným B. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 6 To 32/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 5/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2008, sp. zn. 50 T 5/2007 byl obviněný B. K. uznán vinným v bodě 1 výroku rozsudku trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., v bodě 2 trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a v bodě 3 pokusem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §8 odst. 1 tr. zák. k §171 odst. 2 písm. b) tr. zák. Jednání pod bodem 1 výroku rozsudku se dopustil tím, „že dne 28. 3. 2007 kolem 22.00 hod. v Š., během jízdy taxíkem tov. zn. Ford Focus společnosti C. T. z H. do O., nečekaně zezadu přiložil ke krku taxikáři T. H., nůž s čepelí cca 20 cm dlouhou, pak jej vyzval k odstavení vozidla u krajnice a následně jej vyzval k vydání veškeré finanční hotovosti, kterou měl jmenovaný u sebe, čemuž T. H. z obavy o své zdraví a život vyhověl a vydal obžalovanému celkem částku 5.500,- Kč, načež se ještě nechal odvést napadeným zpět do H., kde z taxíku poblíže ul. A. vystoupil a utekl, čímž tímto svým jednáním způsobil T. H. škodu ve výši 5.500,- Kč“. Jednání pod bodem 2 se dopustil tím, že „dne 1. 4. 2007 kolem 00.44 hod. v H. ve vozidle taxislužby T. S. G. tov. zn. Škoda Octavia, řízeným R. K., v rámci jízdy z O. do H., před domem, veden prvotním úmyslem získat pro sebe peníze i za cenu použití násilí, sedíc ve vozidle na sedadle za řidičem na tohoto náhle zaútočil s doposud blíže nezjištěným bodnořezným předmětem, nejprve tak, že mu útočný nástroj přiložil ke krku za souběžně proneseného požadavku vydání peněz, o kterých důvodně předpokládal, že jimi jmenovaný v danou chvíli disponuje, načež již s cílem dosáhnout svého záměru i za cenu usmrcení napadeného, který se útoku začal aktivně bránit, tomuto způsobil nejdříve dvě povrchní řezné rány na krku vlevo, jeden povrchní nářez kůže pod pravou prsní bradavkou, ale především mu zasadil do pravé strany hrudníku 7 cm dlouhou bodnořeznou ránu, která pronikla mezi 1. a 2. žebrem po protětí chrupavky 1. žebra vpravo, v místě spojení s hrudní kostí, nejméně 9 cm hluboko do dutiny hrudní, kde zranila horní dutou žílu, v důsledku čehož R. K. při bodném poranění horní duté žíly spojené s krvácením do dutiny hrudní i přes akutní operaci zemřel téhož dne kolem 02.30 hod. v Nemocnici H., přičemž při sebeobraně navíc jmenovaný utrpěl i 6 řezných ran na levé dlani protínajících šlachy, v rámci kterých došlo téměř k úplné amputaci konečného článku malíku“. Jednání pod bodem 3 výroku rozsudku se dopustil tím, že „ačkoliv byl pravomocným usnesením soudce Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 0 Nt 4006/2007, vzat podle §68 odst. 1 tr. ř., z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) tr. ř. do vazby, počítané od 27. 4. 2007 v 08.40 hod., kdy došlo k jeho zatčení na základě dříve vydaného příkazu k zatčení, přesto, se pokusil o útěk z cely ve Vazební věznici O. tak, že doposud nezjištěným způsobem opatřenými řezacími drátky na železo, společně s D. B., trestně stíhaným pro tento skutek samostatně, přeřezal tyč okenní mříže a část drátěného pletiva, přičemž po překonání mříže se mu skýtala možnost pokračovat v útěku dvěmi směry, a to jednak směrem nahoru na střechu budovy věznice, nebo dolů na kotelní dvůr, kde mohl v útěku pokračovat napadením strážného a překonáním jeho odporu, což se mu však nepodařilo zrealizovat, neboť jeho snaha o únik z cely byla odhalena ostrahou věznice v časných ranních hodinách kolem 00.40 hod. dne 5. 7. 2007“. Podle §219 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro účely výkonu trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody R. K. částku ve výši 252.884,- Kč, nezletilému L. K., částku 240.000,- Kč, T. H., částku ve výši 5.500,- Kč, R. b. p., částku ve výši 10.996,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením dne 22. 5. 2008 pod sp. zn. 6 To 32/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 5. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání směřující proti výroku o vině pod bodem 2, 3 výroku rozsudku a trestu z rozsudku soudu prvního stupně, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V mimořádném opravném prostředku dovolatel uvedl, že rozhodnutí obou soudů v případě skutků popsaných pod body 2, 3 spočívá na jejich nesprávném právním posouzení. V případě skutku popsanému pod bodem 2, soudy nesprávně použily kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, tj. podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. přesto, že nebyly splněny materiální podmínky ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Nakonec i soud dospěl k závěru, že po nastoupení do taxíku neměl v úmyslu poškozeného zavraždit, ale že se jednalo o momentálně pojatý úmysl za situace, kdy se poškozený počal bránit. Podle popisu skutku se nejednalo o klasickou loupežnou vraždu, u níž by zištný motiv zvyšoval společenskou nebezpečnost. Jednání popsané pod bodem 3 vykazuje podle názoru dovolatele toliko znaky přípravy k trestnému činu, a to vzhledem k nereálnosti následku. Nicméně v posuzovaném případě příprava není trestná, neboť se nejedná o trestný čin uvedený v ustanovení §41 odst. 2 tr. zák. Podle stanoviska publikovaného pod č. 53/76 lze sice jako pokus posoudit též jednání, jímž pachatel ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu, ale jednání má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následnému trestnému činu. Podle dovolatele by v posuzované věci mohlo jít o pokus k trestnému činu za situace, že by měl již vytvořen dostatečný prostor pro opuštění cely, případně by se dopustil jednání, které by již přímo k opuštění cely směřovalo. Vzhledem k situaci, jak byla zjištěna, jeho jednání k opuštění cely bezprostředně nesměřovalo. Soudy nevzaly v úvahu, že trestný čin by byl teprve dokonán opuštěním brány věznice, nebo jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku, přelezením ze střechy vazební věznice na střechu budovy Krajského soudu. Soud také neprověřoval, zda by bylo vůbec možné tento čin provést a zda tedy není trestnost vyloučena pro nereálnost následku. Podle dovolatele může jít toliko o přípravu k trestnému činu, nicméně v daném případě není trestná. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně zcela akceptoval.
Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 6 To 32/2008 ze dne 22. 5. 2008 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2008, sp. zn. 50 T 5/2007, zrušil v napadené části a vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby sám ve věci rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen „státní zástupce“). Nejdříve shrnul dovolací námitky obviněného, tak jak jsou rozvedeny shora, se závěrem, že tyto odpovídají deklarovanému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K námitce vztahující se ke skutku popsanému pod bodem 2 výroku rozsudku (podle dovolatele nesprávné použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.) a v této souvislosti i použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.) státní zástupce uvedl, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, kdy stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, ani při formálním naplnění této okolnosti, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty. V konkrétní trestní věci nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, pro které by konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nedosahoval ani dolní hranice typové společenské nebezpečnosti, v praxi se běžně vyskytujících případů, tzv. loupežné vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. Nižší stupeň společenské nebezpečnosti nelze dovozovat z okolnosti, že obviněný zpočátku jednal pouze v loupežném úmyslu a že úmysl usmrtit pojal až poté, kdy se poškozený útoku intenzivně bránil. Takové jednání podle státního zástupce svědčí o naprosté neúctě obviněného k lidskému životu a bylo by proto absurdní dovozovat nižší stupeň nebezpečnosti z okolnosti, že poškozený nebyl ochoten peníze vydat. K tvrzení dovolatele, že se nejednalo o klasickou loupežnou vraždu, tak uvedl, že u kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy se nevyžaduje, aby pachatel jednal v tzv. úmyslu uváženém. Poté odkázal na správný závěr odvolacího soudu, který v souvislosti s hodnocením ustanovení §88 odst. odst. l tr. zák. poukázal na okolnosti případu popsaného pod bodem 1 výroku rozsudku, tj. opakovanost jednání obviněného v krátkém časovém intervalu a zcela shodný způsob provedení. Uvedl, že v posuzované trestní věci jsou námitky obviněného vztahující se k nesprávnému použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. neopodstatněné. Za důvodné nepovažuje státní zástupce ani námitky obviněného vztahující se ke skutku popsanému pod bodem 3 výroku rozsudku, a to z důvodů následujících. Obecně uvedl, kdy je jednání spácháno formou pokusu. V kontextu skutkových zjištění dospěl k závěru, že pokud již obviněný začal překonávat překážky mající fyzicky zabránit tomu, aby mohl svévolně opustit prostor věznice, pak již započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu podle §171 odst. 2 písm. b) tr. zák. a spočívající v tom, že „zmaří výkon rozhodnutí soudu tím, že uprchne z vazby“. O jednání toliko přípravné by se jednalo tehdy, kdy by si obviněný např. teprve opatřoval nástroje k překonání překážek, zjišťoval údaje o ostraze věznice apod. V případě, kdy již pachatel započal uskutečňovat jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu, se podle názoru státního zástupce jedná o pokus trestného činu i v případě, že mezi již uskutečněným jednáním pachatele a následkem ještě měla uplynout delší doba. Bezprostřední časovou souvislostí jednání a následku je právní kvalifikace podle §8 odst. 1 tr. zák. podmíněna toliko v těch případech, kdy se pachatel dopouští jednání, které sice má bezprostřední význam pro spáchání trestného činu, ale které objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákona ještě nenaplňuje. Za nedůvodnou poté považuje i námitku dovolatele týkající se nezpůsobilého pokusu, neboť škodlivý následek nebyl vyloučen. Jak připustil, úspěšné dokonání trestného činu v posuzované trestní věci bylo nejisté, nicméně nelze dovodit, že by jednání obviněného bylo vykonáno prostředky zcela nezpůsobilými k uskutečnění útěku z vazební věznice.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného rozhodnutí, než bylo navrhováno ( §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
K vyjádření státního zástupce se ještě ve dvouměsíční lhůtě znovu vyjádřil dovolatel. Uvedl, že v případě skutku popsaného pod bodem 2 výroku rozsudku nedovozuje menší nebezpečnost svého jednání z okolnosti, že poškozený nebyl ochoten vydat peníze pod dojmem předchozího, méně intensivního útoku, ale proto, že jak vražedný útok, tak i předchozí loupežné napadení poškozeného popírá. V této souvislosti zdůraznil, že byl odsouzen toliko na základě nepřímých důkazů. Nakonec i soud připustil, že v době vražedného útoku mohl u něj převažovat jiný motiv, než snaha zmocnit se peněz. Pro takový závěr svědčí to, že ve vozidle byla následně nalezena peněženka i s peněžní hotovostí. Skutečnost, že trestný čin vraždy byl spáchán bezprostředně po spáchání trestného činu loupeže, se již projevila v uložení souhrnného trestu. Ke skutku popsanému pod bodem 3 poté uvedl, že za započetí jednání považuje teprve vlastní přesun ze střeženého prostoru. U jeho jednání chybí bezprostřední časová souvislost s následkem. Pokud bylo státním zástupcem poukázáno na nadbytečnost citace ustanovení R 20/69, pak toto bylo činěno záměrně, a to právě pro závěr v tomto rozhodnutí uvedený, z něhož vyplývá, že i v případě, že pachateli bylo zabráněno v jednání, které by bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu, nejde o pokus, nýbrž může jít o přípravu, která u jednání podle §171 odst. 2 písm. b) tr. zák. není trestná.
Obviněný B. K. je podle §265d odst. 1 písm. g) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „ Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda bylo dovolání podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a dále také to, zda jsou v předmětné trestní věci splněny podmínky přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé. V tomto směru dospěl Nejvyšší soud k níže uvedeným závěrům.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen toliko z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.) Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále je Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není tedy třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu odvolacího projednávající opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí instanci plného přezkumu, nepředepisoval by velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen za situace, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04).
V projednávané trestní věci dovolatel extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními (v podobě formulované ve skutkových větách pod bodem 2, 3 výroku rozsudku soudu prvního stupně) a právními závěry soudy učiněnými nenamítal. Nicméně bez bližší argumentace až ve vyjádření ke stanovisku státního zástupce uvedl, že nesprávnost právní kvalifikace v případě trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. spatřuje v tom, že se jednání nedopustil, zejména když byl uznán vinným toliko na základě nepřímých důkazů. Lze tedy dovodit, že obviněný shora uvedený dovolací důvod opřel o nesouhlas se způsobem, jakým soudy jednotlivé důkazy hodnotily.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu na straně 12 až 18 a z rozsudku soudu prvního stupně na straně 13 až 32, je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy v projednávané věci vycházely a jsou z něj patrny i úvahy soudů k právní kvalifikaci, takže jejich odůvodnění odpovídá ustanovení §125 tr. ř.
Nelze tedy pochybovat, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal i přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že zčásti uplatnil své námitky na procesním, nikoliv hmotně právním základě. V tomto smyslu jeho námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konvenují námitky dovolatele spočívající v tom, že se ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2 výroku rozsudku soudy dostatečně nezabývaly okolnostmi podmiňujícími použití vyšší trestní sazby, a tedy v této souvislosti i použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. V případě skutku popsanému pod bodem 3 zase tím, že jednání obviněného nedosáhlo stupně společenské nebezpečnosti pokusu k trestnému činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §8 odst. 1 tr. zák. k §171 odst. 2 písm. b) tr. zák., ale že se jednalo toliko o přípravu k trestnému činu, která však k dané skutkové podstatě trestného činu není trestná.
V obecné rovině je třeba uvést následující:
Trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. spáchá ten, který jiného úmyslně usmrtí a tento čin spáchá v úmyslu získat majetkový prospěch. Aby bylo možno uznat pachatel vinným tímto trestným činem, musí být bezpečně prokázán jeho úmysl čin spáchat. To znamená, že nestačí, aby pachatel jednal úmyslně, ale musí být spolehlivě zjištěno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku spočívajícího v usmrcení jiného. U nepřímého úmyslu nemusí být zjištěno vědomí pachatele, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, tj. způsobit smrt člověka, ale že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn. Vůle, ať již ve formě chtění nebo srozumění, musí tedy směřovat k následku, tj. ke smrti jiného, tedy musí být aktivní vztah pachatele k následku. Vztah pachatele k následku musí být soudy zjištěn a prokázán výsledky dokazování, z nichž poté také musí logicky vyplynout. Při zjišťování subjektivní stránky trestného činu poté není možno dojít k alternativnímu vztahu pachatele k následku. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. je mimo jiné i spáchání činu uvedenému v odstavci 1, v úmyslu získat majetkový prospěch. Nicméně k získání majetkového prospěchu nemusí dojít. V úmyslu získat majetkový prospěch bude vražda spáchána především v případech, kdy bude jednání pachatele směřovat k zmocnění se věci, peněz nebo jiného majetku oběti.
Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. jsou znakem skutkové podstaty, zpravidla uvedené ve druhém a dalších odstavcích jednotlivých trestných činů zvláštní části trestního zákona, které kvalifikují základní skutkovou podstatu a typizují vyšší stupeň nebezpečnosti trestného činu, jimi charakterizovaného. Mohou blíže charakterizovat závažnost individuálního objektu nebo objektivní stránku trestného činu, nebo mohou spočívat ve zvláštním subjektu trestného činu. Vyjadřují vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a jsou formálními znaky skutkové podstaty trestného činu, které tím, že přistupují k základní skutkové podstatě, zvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Vyžadují tedy, aby byly materiálně posuzovány. K vyšší trestnosti proto nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, poněvadž zároveň musí být vždy splněn materiální předpoklad, tj. podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu (§3 odst. 4 tr. zák.) poté není určován toliko materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu (srov. R 39/1963). Závěrem možno uvést (v souladu s názorem státního zástupce), že konstrukce skutkových podstat trestných činů uvedených v zákoně míří na typické, běžně se vyskytující činy určitého druhu. Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. R 34/1976). Pokud jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, postačuje zavinění z nedbalosti ve smyslu ustanovení §6 písm. a) tr. zák. Z tohoto ustanovení vyplývá, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, kdy tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.
Pokud jsou skutečnosti uvedené shora aplikovány na posuzovanou trestní věc je třeba uvést, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkových zjištění, která jsou uvedena ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2 a ve svých rozhodnutích se velmi pečlivě vypořádaly jak s provedenými důkazy, tak s právním posouzením skutku, a to i ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., a to soud prvního stupně na straně 31 a soud odvolací na straně 17 a 18 svých odůvodnění. Soud prvního stupně dovodil, že obviněný v zištném úmyslu útočil se zbraní v ruce na taxikáře R. K., a za situace, kdy se tento počal bránit (svědčí o tom jeho zranění na rukou, tj. 6 řezných ran na levé dlani protínající šlachy a téměř úplná amputace konečného článku levého malíku), mu zasadil do oblasti hrudníku nespecifikovaným nástrojem bodnou ránu, čímž mu přivodil zranění neslučitelné se životem, kterému také krátce po útoku podlehl, zemřel. Nalézací soud poté dovodil mezi útokem do krku a pravé strany hrudníku (tj. řeznými ranami na krku, bodnořeznou ranou, která pronikla mezi prvním a druhým žebrem po protětí chrupavky 1. žebra vpravo v místě spojení s hrudní kostí nejméně 9 cm hluboko do dutiny hrudní, kde zranila horní dutou žílu) a vzniklým následkem (krvácením do dutiny hrudní, jemuž přes následnou operaci podlehl, zemřel) příčinnou souvislost a také přímý úmysl. Formu zavinění, která pokrývala příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. dovodil ze zjištěné intenzity síly, kterou obviněný vůči bránícímu se poškozenému použil, dále z předmětu, kterým bylo vůči tělu útočeno a také z lokality těla, kde jsou umístěny životně důležité orgány. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby poté dovodil z opakovanosti útoku a i ze způsobu provedení činu. Soud druhého stupně takové hodnocení, tj. i použití přísnější právní kvalifikace trestného činu akceptoval. Uvedl, že v posuzované trestní věci byly splněny i materiální podmínky nutné pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Zvýšený stupeň nebezpečnosti trestného činu odvolací soud spatřoval především ve způsobu spáchání projednávané trestné činnosti a také v opakovanosti fyzických útoků vůči jiným osobám (myšleno ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1 – kvalifikovanému jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaného rovněž vůči řidiči taxislužby krátce před posuzovaným jednáním), kdy v obou případech bylo jednání obviněného vedeno zištným motivem, tj. snahou získat majetkový prospěch.
V této souvislosti k relevantní námitce dovolatele Nejvyšší soud uvádí, že soudy správně vyhodnotily podmínky ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., a to v kontextu ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., když vycházely z významu chráněného zájmu (v daném případě lidský život), ze způsobu provedení činu (podrobně popsaným ve skutkové větě pod bodem 2), z vzniklého následku (smrti poškozeného), z okolností, za nichž byl čin spáchán (nečekaný útok v taxíku za pomoci bodnořezného nástroje, kdy se poškozený intenzivně bránil) a z pohnutky, obohatit se na úkor poškozeného i za cenu použitého násilí a následné smrti. Na správných závěrech obou soudů nemůže změnit ničeho ani skutečnost, že si nakonec obviněný peněženku z automobilu neodnesl.
Ke skutku popsanému pod bodem 3 výroku rozsudku, v kontextu relevantně uplatněných námitek dovolatele, ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí následující:
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel mimo jiné tím, že zmaří výkon rozhodnutí soudu tím, že uprchne stráži z vazby nebo z výkonu trestu. Předpokladem uplatnění daného ustanovení trestního zákona je tedy rozhodnutí soudu.
Pokus podle §8 odst. 1 tr. zák. je obecnou formou trestného činu. Vyznačuje se a) jednáním nebezpečným pro společnost, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, b) úmyslem spáchat trestný čin, c) nedostatkem následku předpokládaného ve skutkové podstatě, tj. nedostatkem dokonání.
Jednání bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě. Jako pokus lze posoudit i takové jednání, jímž sice pachatel nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat a na místě, kde má k následku dojít (srov. R 53/1976). Bezprostřední význam pro dokonání má především odstraňování překážek v závěrečném stadiu trestné činnosti, což je třeba odlišit od pouhého opatření si prostředku potřebného ke spáchání trestného činu. V této souvislosti je třeba připomenout, že časová a místní určenost pokusu jsou jen pomocná kritéria, která obvykle toliko spoluurčují, zda jednání pachatele má bezprostřední význam pro dokonání trestného činu. Úmysl pachatele spáchat trestný čin musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, přičemž postačí úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák. Pokus je poté na rozdíl od dokonaného trestného činu charakterizován nedostatkem následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. U pokusu se tedy nerozvinula příčinná souvislost mezi jednáním a následkem požadovaným u dokonaného deliktu. Nebezpečnost konkrétního pokusu je poté třeba posuzovat podle obecných kritérií ustanovení §3 odst. 4 tr. zák.
V posuzované trestní věci vycházely oba soudy z objektivně zjištěných skutečností, které soud prvního stupně rozvedl na straně 31 svého odůvodnění a soud odvolací na straně 18. V rámci svých odůvodnění relevantně na posuzovaný případ aplikovaly shora uvedené obecné zásady pokusu k trestnému činu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný, přestože byl vzat rozhodnutím soudu do vazby v projednávané trestní věci, činil vše proto, aby výkon takové rozhodnutí zmařil. Uvedený závěr soudy dovodily z prokázaných aktivit obviněného (upilováním vnitřních šroubů vnější mříže, přepilováním hlavní jistící mříže a části pletiva zabezpečující okno cely zvenku), které směřovaly k opuštění cely a následnému útěku z věznice. Tudíž správně učinily závěr, že obviněný svým jednáním dosáhl stadia bezprostředně směřujícího k dokonání trestného činu, který toliko nerealizoval z důvodů nezávislých na jeho vůli, když upilovaná část kovové mříže upadla na dvůr věznice, čímž se jeho plán prozradil. Soud druhého stupně závěr o právní kvalifikaci jednání obviněného pokusem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §8 odst. 1 tr. zák. k §171 odst. 2 písm. b) tr. zák. akceptoval a navíc k námitce dovolatele (tenkráte odvolatele) uvedl, že pod přípravu k trestnému činu není možno podřadit takové jednání, které již charakterizuje skutkovou podstatu daného trestného činu, ale pouze takové jednání, které by jen vytvářelo úmyslně podmínky pro spáchání trestného činu. Obviněný jednáním, tak jak bylo zjištěno, počal realizovat jednání, které charakterizuje skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. b) tr. zák.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že rovněž i námitka obviněného ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 3 rozsudku, byť relevantně uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je neopodstatněná.
Závěrem je třeba uvést, že přestože dovolatel zčásti uplatnil relevantní námitky, které bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly tyto Nejvyšším soudem shledány zjevně neopodstatněnými.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Proto v souladu s citovaným ustanovením zákona rozhodl v posuzovaném případě tak, že dovolání obviněného odmítá, aniž by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2008
Předseda senátu:
JUDr.Vladimír Jurka
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková