ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1295.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1295/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2008 o dovolání podaném obviněnou V. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 11 To 198/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 105/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 6 T 105/2007, byla obviněná V. R. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 6. 10. 2005 v K., v úmyslu obohatit se, uzavřela s V. Š., ústní smlouvu o bezúročné půjčce v částce ve výši 750.000,- Kč, kterou jí V. Š. vyplatil na místě, přičemž se zavázala, že dlužnou částku uhradí ve lhůtě do tří měsíců a takto jednala přesto, že se v té době nacházela v tíživé finanční situaci a musela si být vědoma toho, že nebude mít finanční prostředky, aby dlužnou částku poškozenému uhradila, po urgencích dne 29. 11. 2005 poškozenému uhradila na hotovosti částku 5.000,- Kč a po převedení pohledávky dne 18. 1. 2006 ze strany poškozeného na J. Ch., poukázala dne 23. 3. 2006 na účet jeho otce částku 50.000,- Kč, obžalovaná tak dluží J. Ch. částku ve výši 695.000,- Kč“. Podle §250 odst. 3 tr. zák. byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání třiceti čtyř měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byla pro účely výkonu trestu odnětí svobody zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému J. Ch. škodu ve výši 695.000,- Kč. Výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 11 To 198/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 23. 5. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná V. R. následně dovolání, které současně směřovalo i do výroků o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že skutek popsaný ve výroku o vině a skutková zjištění rozvedená v odůvodnění rozhodnutí neskýtají dostatečný podklad pro to, aby byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a to pro nedostatek subjektivní stránky, resp. existence podvodného úmyslu peníze vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě již v době půjčky. Obviněná uvedla, že při posuzování subjektivní stránky trestného činu je nutno vycházet ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. To znamená, že aby mohlo být jednání pachatele považováno za trestný čin podvodu, je nezbytné prokázat, zda překážky pro vrácení půjčky vznikly na straně pachatele ještě před uzavřením smlouvy o půjčce, nebo teprve po jejím uzavření, přičemž ve druhém případě nelze jednání považovat za trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. Dále dovolatelka uvedla, že je také nutno prokázat, jestli pachatel se svým majetkem poté, kdy se pohledávka stala splatnou, činil takové dispozice, které by směřovaly k tomu, aby uspokojení věřitele bylo zmařeno. Pokud ne, je opět nutno dospět k závěru, že jednání pachatele není trestným činem a jedná se o občanskoprávní záležitost. Dovolatelka se domnívá, že tyto důležité okolnosti nebyly po právní stránce v její trestní věci správně vyhodnoceny a z provedeného dokazování nelze dovodit naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. V této souvislosti poukázala na rozpor mezi popisem skutku a následným odůvodněním výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, když popis skutku pouze obecně uvádí, že její podvodné jednání spočívalo v předstírání okolností, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, avšak dle odůvodnění rozhodnutí měla jednat tak, že podstatné skutečnosti zamlčela. Z popisu skutku rovněž nejsou zřejmé skutkové okolnosti, které naplňují zákonné znaky trestného činu podvodu, neboť v něm není uvedena žádná konkrétní skutková okolnost naplňující zákonný znak „uvede v omyl“. Proto dle jejího názoru výrok rozsudku neodpovídá požadavkům ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Dále dovolatelka poukázala na nesprávné vyhodnocení důkazů, zejména pak výpisu z katastru nemovitostí, který dokladoval, jaké závazky a vůči jakým subjektům na nemovitosti dovolatelky v době sjednávání půjčky peněz vázly, byť jím bylo možno prokázat, že důvodem půjčky byla její snaha uhradit dluhy zajištěné zástavním právem k nemovitosti a předejít tak situaci, aby nemovitost byla prodána v dražbě. Nemovitost pak chtěla sama prodat a z výtěžku prodeje uspokojit pohledávku manželů Š. Dále zdůraznila, že na základě potvrzení, které oběma soudům předložila (ani jeden ho nevzal v potaz), bylo prokázáno, že větší část půjčené částky použila na úhradu závazků a poté bylo nutné počkat, než příslušné exekutorské úřady učiní příslušné kroky k výmazu zástavního práva a bude možné s nemovitostí nakládat; účelem půjčky byla právě úhrada závazků souvisejících s nemovitostí. Dle tvrzení dovolatelky bylo zcela reálné, že výnos z prodeje nemovitosti bude větší než z dražby v rámci exekuce, a mohla očekávat, že prodej se uskuteční v době, kdy se půjčka stala splatnou. Z toho dle názoru dovolatelky jednoznačně plyne, že v době půjčky neexistovaly skutečnosti, které by svědčily o tom, že již v době, kdy si peníze půjčovala, měla úmysl půjčené peníze nevrátit. Podle jejího názoru překážky neumožňující uhrazení půjčky ve stanoveném termínu vznikly teprve po uzavření smlouvy o půjčce, což nemohla předvídat. Nemovitost byla prodána, ovšem k úhradě dluhu nedošlo z důvodu nejasného postavení věřitele.
S ohledem na výše uvedené pak dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 11 To 198/2008, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 6 T 105/2007, zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněné se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“)a uvedla, že dovolání obviněné se opírá o námitku nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ta spočívá na právním stanovisku o nedostatku jejího podvodného záměru, a to jak z hlediska povahy opatřených skutkových zjištění, tak také z pohledu jejich slovního vyjádření v rozsudečném popisu přisouzeného skutkového děje. Pokud dovolatelka namítla, že z popisu skutku nejsou zřejmé skutkové okolnosti, které by odpovídaly zákonnému znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu „uvede v omyl“, nelze jí podle státní zástupkyně přisvědčit, neboť popis skutku odpovídá ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a není ani v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 7 Tdo 1383/2005, podle kterého musí být ve skutkové větě výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty trestného činu tak, aby samotný výrok mohl k jejímu vymezení obstát co do své určitosti. Z popisu skutkových okolností jednání obviněné uvedeného ve skutkové větě je dle názoru státní zástupkyně zřejmé, že se při uzavření smlouvy o bezúročné půjčce peněz s poškozeným V. Š. „zavázala, že dlužnou částku uhradí ve lhůtě do tří měsíců, a takto jednala i přesto, že se v té době nacházela v tíživé finanční situaci a musela si být vědoma toho, že nebude mít finanční prostředky, aby dlužnou částku poškozenému uhradila...“. Proto v daném případě není namístě vznášet jakékoliv pochybnosti o tom, zda její podvodný záměr je dostatečným způsobem pokryt okolnostmi jejího jednání tak, jak jsou uvedeny v popisu skutku plynoucího z výroku o její vině. Pokud dovolatelka namítala, že soud prvního stupně učinil v odůvodnění závěr, že „zamlčela podstatné skutečnosti“, pak se ani s takovým názorem státní zástupkyně neztotožnila, když jde podle ní o část odůvodnění, kterou obviněná vytrhla z celkového kontextu odůvodnění soudu prvního stupně, v níž soud popsal celkové okolnosti, za jakých jednala, a uvedl, že obviněná poškozeného nepravdivě informovala o své situaci, když mu sice „řekla o zástavě, která vězí na její nemovitosti, ovšem o ostatních dluzích pomlčela....“ (viz str. 7 zdola až str. 8 shora odsuzujícího rozsudku). Okolnosti jednání obviněné popsané v odůvodnění rozsudku pak svědčí o naplnění jejího podvodného záměru tím způsobem, že uvedla jiného v omyl, neboť obsahují bližší popis její tíživé finanční situace a tím i konkrétní okolnosti její aktuální finanční zátěže, kterou poškozenému v souvislosti se svým příslibem zaplatit svůj závazek řádně a včas neuvedla, ačkoliv je zřejmé, že v opačném případě by jí poškozený půjčku neposkytl. Podstatným pro rozhodnutí poškozeného vstoupit do závazkového vztahu s obviněnou však bylo to, co se uvádí ve skutkové větě výroku o její vině, tj. že se mu při znalosti své tíživé finanční situace zavázala přijatým podmínkám takového závazkového vztahu dostát. Podle státní zástupkyně je tedy zřejmé, že jej takovým jednáním uvedla v omyl, jak je odpovídajícím způsobem konstatováno na str. 9 odsuzujícího rozsudku. Pokud s přihlédnutím ke své aktuální finanční situaci dovolatelka namítla, že z očekávaného výnosu prodeje předmětné nemovitosti by uhradila pohledávku poškozeného, pak dle názor státní zástupkyně nelze žádnému ze soudů vytýkat, že této její stěžejní obhajobě nemohly přisvědčit. Za stavu své zadluženosti a poměrně nízké ziskovosti svého podnikání totiž dovolatelka nemohla reálně předpokládat uspokojení tři čtvrtě milionové finanční pohledávky poškozeného ve lhůtě pouhých tří měsíců z prodeje nemovitosti s jejím spoluvlastnickým podílem v hodnotě pouhých 600.000,- Kč, a za stavu, kdy teprve musela čekat, až bude tato nemovitost v rámci exekučních řízení nejprve vyvázána ze zástavních práv a teprve poté výhodně prodána, a to ještě v době do smluveného termínu splatnosti jejího závazku. Navíc okolnosti, které jí měly zabránit splnit její závazek včas a řádně, nenastaly až po uzavření takového závazku, ale již v době jeho přijetí. Spadaly do kategorie budoucí nejistá událost. Tím také vylučovaly, že s jistotou, s jakou dovolatelka poškozenému přislíbila splnit svůj závazek v určité lhůtě, nastanou a poté se její majetkové aktivum stane disponibilním a tím i použitelným za účelem uspokojení předmětné pohledávky poškozeného. Své vyjádření státní zástupkyně uzavřela konstatováním, že v daném případě jsou opatřená skutková zjištění v plném souladu s přijatými právními závěry odrážejícími se ve správném způsobu posouzení dovolatelčiny trestní odpovědnosti i z hlediska jejího úmyslného zavinění, a to tak, jak plyne z výše konstatovaného výroku o její vině.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněná V. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které dovolatelka své dovolání opírá, lze podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené shora je zřejmé, že dovolacímu důvodu neodpovídají námitky dovolatelky, jimiž sama hodnotí výsledky provedeného dokazování, resp. polemizuje se správností postupu soudu při provádění a hodnocení jednotlivých důkazů. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují v dovolatelčin prospěch k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení stíhaného skutku vycházely. To znamená, že dovolatelka výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložila na hmotně právních, byť v dovolání formálně proklamovaných důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tyto námitky pod shora uvedeným dovolacím důvodem uplatnit nelze.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť soudy ve věci dovolatelky založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily (viz strany 7 až 9 rozsudku soudu prvního stupně a strana 2 usnesení odvolacího soudu).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelkou uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítala, že se soudy náležitě nezabývaly znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., a to zejména formou zavinění (podvodným úmyslem v době, kdy uzavírala půjčku), a že popis skutku neodpovídá požadavkům podle ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a je tedy v rozporu s právní kvalifikací jednání, jímž byla následně uznána vinnou, zejména když ze skutkové věty vyplývá, že „uvedla poškozeného v omyl“, a v odůvodnění rozsudku je poté uvedeno, že „podstatné skutečnosti před poškozeným zamlčela“.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel tím, že ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, tj. škodu dosahující nejméně částky 500.000,- Kč (srovnej ustanovení §89 odst. 11 tr. zák.). Škodou na cizím majetku je myšlena újma majetkové povahy a obohacením se poté rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo jiného vynaloženy. Obohacení proto nelze ztotožňovat s pojmem „škody“, neboť podle okolností může být obohacení menší, popřípadě i větší než způsobená škoda. Uvedení v omyl nebo využití omylu je tedy podvodné jednání, které může směřovat nejenvůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Se zřetelem k projednávanému případu je třeba připomenout, že za uvedení v omyl se ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci a které může být spácháno konáním nebo opomenutím či konkludentně. To znamená, že o omyl půjde tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu, nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat, nebo se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Jde o trestný čin úmyslný, přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem a aby byla pokryta zaviněním. Následek předpokládaný v tzv. kvalifikované skutkové podstatě (odstavec 3) lze způsobit i z nedbalosti (§5 tr. zák., §6 písm. a) tr. zák.). Trestný čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na posuzovaný případ, nelze pochybovat o tom, že oba soudy dospěly na základě skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, v kontextu důkazů rozvedených v odůvodnění (byť je v něm uvedeno i to, že obviněná před poškozeným některé okolnosti zamlčela), ke správnému závěru, že obviněná v době, kdy uzavírala půjčku s poškozeným, tomuto neuvedla celou pravdu o své finanční situaci, byť mu sdělila, že peníze potřebuje na zaplacení zástavy nemovitosti. Před uzavřením smlouvy ale poškozenému neuvedla, že má vedle zastavené nemovitosti ještě celou řadu svých dalších dluhů, a ani ho blíže neinformovala o své finanční situaci plynoucí z jejího podnikání. Tyto skutečnosti soud prvního stupně podrobně rozvedl na straně 6 až 8 odůvodnění rozsudku a ve skutkové větě jsou shrnuty v části, kde je uvedeno, že se obviněná „v té době nacházela v tíživé finanční situaci“. Nejde tedy o rozpor mezi skutečnostmi vyplývajícími z popisu skutku a z odůvodnění rozhodnutí, jak namítala obviněná. Když obviněná poškozenému při svých dluzích a malém zisku z podnikání přislíbila, že svému závazku dostojí ve lhůtě tří měsíců, musela již v té době vědět, že vzhledem k finanční situaci, v níž se před uzavřením smlouvy nacházela, nebude moci s určitostí tomuto závazku dostát, neboť splnění závazku staví na nejisté budoucí okolnosti, tedy na situaci, která existovala již před uzavřením půjčky. Musela si být tedy vědoma toho, že uvádí poškozeného v omyl, neboť tento neměl o její tíživé finanční situaci dostatečnou představu, takže mohl mít za to, že se nemá čeho z její strany obávat. Všechny tyto rozhodné skutečnosti deklarující podvodný úmysl obviněné v době uzavření smlouvy ze skutkové věty napadeného rozsudku vyplývají, takže nelze přisvědčit tomu, že by popis skutku neodpovídal ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Je z něj patrno místo, čas i způsob spáchání trestného činu i s uvedením takových skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, a lze z něj dovodit i všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., včetně formy zavinění pokrývající i vzniklý následek, tj. vznik škody. Jak oba soudy správně ze skutkových zjištění dovodily, obviněná věděla, že svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně v kontextu skutkových zjištění podrobně rozvedených v jeho odůvodnění může poškozenému způsobit škodu, a pro případ, že se tak stane, s tím byla i srozuměna. Jednání tedy spáchala v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vytýkanými vadami. To znamená, že dovolání obviněné nebylo možno přiznat – ani v části jinak obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – jakékoliv opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněné V. R. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková