ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1315.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1315/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2008 o dovolání podaném obviněnými P. O., M. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 9 To 92/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 22/2007, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. O. odmítá.
II. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného M. H. a s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. ř. ohledně obviněných P. O., R. H. a M. K. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 9 To 92/2008 zrušuje v celém rozsahu, přičemž se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal.
IV. Podle §265l odst. 4 tr. ř. se obvinění M. H., R. H. a M. K. neberou do vazby.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 10. 2007, sp. zn. 21 T 22/2007, byli obvinění P. O., M. H. a další dva t. č. pravomocně odsouzení, tj. R. H., M. K., uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. P. O. byl podle §235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 (tři a půl) roku nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný M. H. byl podle §235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let odnětí svobody nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Odsouzení R. H. a M. K. byli odsouzeni podle §235 odst. 2tr. zák., každý z nich k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, přičemž podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byli zařazeni do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. H. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jednání se dopustili tím, „že v úmyslu vymoci na poškozených J. H. a K. F., peníze za věci nebo věci, které měli tito odcizit dne 4. 7. 2006 společně s G. J. z vozidla P. O. zaparkovaného v P., dne 16. 7. 2006 kolem 22.53 hod. v P. na benzínové čerpací stanici S., vtáhli obžalovaní poškozené proti jejich vůli do vozidla Škoda Felicia Combi a Opel, z místa s nimi odjeli, poškozené odvezli na okraj lesa v katastru Z. u odbočky ze silnice mezi obcemi Z. a M., kde jim přikázali vystoupit, zout se a vyndat věci, které měli u sebe, přičemž poškozený H. vyndal i svůj mobilní telefon zn. Nokia a zde nejprve chtěli vědět, kde jsou odcizené věci a když poškozený H. řekl, že neví, začali ho bít pěstmi do nadbřišku, dolní části hrudníku, podkopávat mu nohy, až upadl a když vstal, byl znovu nakopnut a bit pěstmi do hrudníku, následně oběma poškozeným přikázali vytrhat kopřivy a na místě si hrabat hrob, což poškození ze strachu učinili, přičemž na poškozeném H. požadovali informace, kde vezme peníze za odcizené věci a když je jeho odpověď neuspokojila, přikázali poškozeným dál hrabat hrob, přičemž však již poškozenému H. svázali nohy páskem a poškozená F. se na jejich příkaz musela svléknout, následně poškozeným přikázali, aby si klekli a když toto poškození učinili, požadovali opět informaci, který z nich peníze sežene a kdo zde zhebne a když poškozený H. řekl, že on, opět ho poslali, aby dál hrabal hrob, kdy jeden z nich poškozenému zezadu přistoupil, přiložil mu k hlavě pistoli s tlumičem, což poškozená F. neviděla, avšak poté, co řekla, že peníze sežene, muž pistoli schoval, poškozeného H., který následkem jejich jednání utrpěl nalomení hrudní kosti bez posunu úlomků, povrchní oděrku v oblasti nadbřišku 10x10 cm, povrchní oděrku v pravé bederní krajině 10x3 cm a oděrky na dolních končetinách, nechali poté, co mu zahodili boty na místě s tím, aby do 15:00 hod. přinesl 30.000,- Kč a spojil se s nimi přes svůj mobilní telefon, zatímco F. si nechají jako záruku a z místa odjeli, přičemž obžalovaný O. pak poškozenou F. nechal z vozu vystoupit v obci H. v P.“
O odvolání obviněných P. O., M. H., R. H. a M. K. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 9 To 92/2008, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání všech obviněných jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 4. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadli následně dovoláním obvinění P. O. a M. H., přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný M. H. ještě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněný P. O. v rámci mimořádného opravného prostředku, když uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že ze skutkové věty napadeného usnesení nevyplývají všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání, zejména pak subjektivní a objektivní stránka a že tedy rozhodnutí obou soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Má zato, že ze skutkové věty nelze dovodit, že by jeho jednání spočívalo v úmyslném jednání, tj. vydírání za použití zbraně, když chybí popis, jakým způsobem zbraň použil. Má zato, že soudy nebylo shromážděno dostatek důkazů, na základě kterých by závěr o spáchání trestného činu byl nepochybný, a to zejména s ohledem, zda se skutek uvedený v obžalobě vůbec stal. Rozhodnutí obou soudů podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265 odst. 1 tr. ř. (správně mělo být uvedeno ustanovení §265k odst. 1 tr. ř.) zrušil v jeho věci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 9 To 92/2008, jakož i všechna rozhodnutí mu předcházející a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. H. v dovolání uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť soudy vycházely z nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, ke kterému dospěly na základě neúplného a nesprávně provedeného dokazování. Podle jeho názoru ani z odůvodnění obou soudů nevyplývají relevantní důkazy, ze kterých by bylo možno dospět k závěru a právnímu posouzení, že jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu. Již z odůvodnění soudu prvního stupně vyplynulo, že z jednotlivých výpovědí poškozených mohl soud ve vztahu k jeho osobě použít toliko jejich svědectví ze dne 14. 11. 2006. Přesto, že tato výpověď byla soudem hodnocena jako nevěrohodná, byl uznán vinným. V této souvislosti odkázal na stranu 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož citoval příslušnou pasáž vztahující se k hodnocení důkazů soudem prvního stupně, z něhož vyplývá, že jeho vinu dovodil na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů. Následně s tímto odůvodněním obviněný polemizoval v tom směru, že soud tyto důkazy nijak blíže nespecifikoval. V této souvislosti poté uvedl, že trestný čin lze nepřímými důkazy dokázat stejně bezpečně jako důkazy přímými, avšak jediný nepřímý důkaz sám o sobě nestačí k důkazu hlavní skutečnosti. Tu může prokázat jen ve spojení s jinými, zpravidla přímými důkazy. Při nedostatku přímých důkazů praxe požaduje větší množství těchto nepřímých důkazů tak, aby tvořily uzavřený řetěz, jenž pak sám o sobě nevyžaduje přímého důkazu. Pokud jde o hodnocení nepřímých důkazů odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 11/68, 7 Tz 84/69 a rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR 1 To 49/70. Má zato, že vzhledem k obsahům z rozhodnutí shora uvedených, nemohl být oběma soudy uznán vinným, neboť ve vztahu k jeho osobě, netvoří provedené důkazy uzavřený řetězec. Dále také poukázal na to, že byly zamítnuty návrhy na doplnění dokazování, zejména jeho výpověď u veřejného zasedání, přesto, že obviněný takové právo může realizovat kdykoliv, a to i v rámci odvolacího řízení a jeho obhajoba nemůže být odmítnuta jen na základě „opožděného uplatnění.“ V této souvislosti odkázal na komentář k trestnímu řádu, a to konkrétně na ustanovení §249 odst. 3 tr. ř. K dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neuvedl obviněný žádné argumenty.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 9 To 92/2008, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 21 T 22/2007 ze dne 8. 10. 2007 ve vztahu k jeho osobě a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal.
K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K dovolacím námitkám obviněného H. uvedla, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neuvedl obviněný žádné právně relevantní námitky, pokud soudům zejména vytýkal, že nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a že odvolací soud porušil jeho právo na obhajobu, když nepřipustil jeho výpověď (poprvé) až v rámci odvolacího řízení. Podle státní zástupkyně, pokud měl obviněný námitky k provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, tak toto hmotné právo neupravuje, ale upravují je předpisy práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl.. tr. ř. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale odvolacímu soudu nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení, a vytkl mu nesprávné hodnocení provedených důkazů a neúplné dokazování, nelze je v dovolacím řízení přezkoumat či změnit. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem dovolání, nikoliv však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případech výslovně stanovených v jiných dovolacích důvodech (§265b odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/, f/, a l/), které však ale nespočívají v namítaných vadách, při provádění nebo hodnocení důkazů. Závěrem k dovolání obviněného uvedla, a to s odkazem na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutno považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by právní závěry obecného soudu byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však podle státní zástupkyně dovolatel nezaložil námitky na údajném extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a nevytýkal jejich prostřednictvím nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Jak uvedla shora, jde o námitky, které neodpovídají hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jimi dovolatel právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí nezpochybňuje, ale své výhrady v dovolání zaměřil proti procesnímu postupu odvolacího soudu a samotným skutkovým zjištěním. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se státní zástupkyně nevyjádřila.
Pokud jde o dovolání obviněného P. O. státní zástupkyně uvedla, že právně relevantně obviněný uplatnil ve smyslu ustanovení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitku, že v popisu skutku není uvedeno, že by jeho jednání spočívalo v konkrétním úmyslném jednání, jež by bylo povahou vydírací a ani kým byla zbraň použita. Tomuto dovolacímu důvodu poté nedostál, pokud namítl, že k nesprávnému právnímu posouzení skutku došlo v důsledku nesprávného zjištění, že se věc vůbec stala. Podle státní zástupkyně kvalifikovaná dovolací argumentace dovolatele vychází z toho, že ve výroku o vině není výslovně uvedeno, že všichni obvinění jednali za splnění podmínek §9 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti zdůraznila, že rozhodným zůstává popis skutku přisouzeného jednání (tzv. skutková věta), ve kterém je zcela srozumitelně vyjádřeno, že obviněný P. O. jednal společně s M. H., R. H. a M. K. a kde jsou veškeré dílčí trestné aktivity zformulovány v množném čísle. Proto u takto popsaného skutku v rámci posouzení správnosti výroku o vině nemůže rozhodovat skutečnost, jak se ten který z pachatelů konkrétně podílel na společném úmyslném jednání, zakládající znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání. Postačuje pouze, aby popis jejich společného trestného útoku vystihoval všechny okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu, jimiž byli uznáni vinnými. Podle názoru státní zástupkyně obviněný O. společně s výše uvedenými osobami jednal v úmyslu vymoci si na poškozených peníze za věci, nebo věci, které měli z vozidla O. odcizit, a proto se chovali způsobem, který je popsán ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. V daném případě by postačovalo i dovolatelovo částečné přispění, byť jen v podřízené roli, nebo dokonce v pouhé přítomnosti na místě páchání trestné činnosti s tím, že se tak nepochybně stalo objektivní a subjektivní složkou proběhlého děje a tedy mělo povahu spolupachatelského působení, záměrně směřujícího k dosažení cíle, z pohledu trestního práva relevantního (např. 7 Tdo 368/2002, 8 Tdo 102/2004, R 18/94, R 67/71), když v uvedeném případě je význam role obviněného O. , o jehož zájem šlo, nesporný.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného M. H. odmítl podle §265i ods. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. a dovolání obviněného P. O. aby odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obvinění M. H. a P. O. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána prostřednictvím obhájců obviněných (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda byla dovolání podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a dále také to, zda jsou v předmětné trestní věci splněny podmínky přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení §265a tr. ř. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut jejich řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. V tomto směru dospěl Nejvyšší soud k níže uvedeným závěrům:
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), tr. ř., na který je v dovolání obou obviněných odkazováno a také pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který uplatnil obviněný M. H.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen toliko z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není tedy třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu odvolacího projednávajícího opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III.ÚS 732/02). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí instanci plného přezkumu, nepředepisoval by velmi úzké vymezení dovolacích důvodů ( např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného P. O., v jejichž rámci sám hodnotil výsledky provedeného dokazování, polemizoval se správností či nesprávností postupu soudu při hodnocení důkazů a když mimo jiné uvedl, že se skutek nestal. S takto namítaným podle něj vadně zjištěným skutkovým stavem věci, pak dovolatel spojoval názor, že jeho jednání bylo po právní stránce nesprávně posouzeno jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. Takové námitky se týkají primárně procesní stránky věci a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že obviněný P. O. zčásti nezaložil své dovolací námitky na hmotně právních důvodech, ale na procesním základě se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tyto dovolací námitky pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl právně relevantně uplatněn dovolatelem, tj. obviněným P. O. v té části dovolání, v níž namítal, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť ze skutkové věty výroku o vině, nevyplývají všechny znaky trestného činu vydírání, zejména pak objektivní a subjektivní stránka. Jak dále uvedl, z popisu skutku jednoznačně nevyplývá, že by jeho jednání spočívalo v úmyslném jednání, tj. vydírání a to i za použití zbraně a ani to, jak a v jakém rozsahu a proti které osobě, se měl jednání dopustit.
Při posuzování opodstatněnosti těchto námitek dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je třeba připomenout, že trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. se dopustí pachatel tím, že jiného násilím či pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, uvedený čin spáchá nejméně se dvěma osobami a spáchá takový čin se zbraní. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému a ten jej musí vnímat. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění. Trestný čin vydíraní se zbraní je poté spáchán nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí (srov. R 25/1983/I. – uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Zbraní se poté ve smyslu ustanovení §89 odst. 5 tr. zák. rozumí zbraň nejen v technickém slova smyslu, ale i jakýkoliv předmět způsobilý přivodit zranění. Užitím zbraně k útoku nebo k překonání nebo zamezení odporu je nejen užití zbraně k fyzickému násilí, ale i její užití k působení na psychiku poškozeného. Spolupachatel odpovídá za to, že trestný čin byl spáchán se zbraní i tehdy, když zbraň sám nepoužil ani ji k tomu účelu neměl u sebe, ale když s jeho vědomím jiný spolupachatel užil zbraň k útoku, k překonání nebo zamezení odporu, anebo ji za tím účelem měl při sobě. Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním (jak vyplývá z ustanovení §9 odst. 2 tr. zák.) dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří skutkovou podstatu a působí současně (srov. R 15/1967 – uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Není ale zapotřebí, aby se všichni spolupachatelé podíleli na jednání stejnou měrou. Stačí i částečné přispění třeba i v podřízené roli.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak vzhledem ke zjištěnému skutku v podobě, jak je formulován ve výroku rozsudku soudu prvního stupně akceptovaného i soudem odvolacím, jakož i se zřetelem na rozbor provedeného dokazování, nelze dovolateli, tj. P. O. přisvědčit, že by soudy předmětný skutek nesprávně posoudily jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. Pokud nebylo soudy výslovně právním závěrem vyjádřeno spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., tak absence tohoto závěru nečiní výrok o vině neúplným, a proto jím nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť spolupachatelství není zvláštní formou trestné činnosti, jako je např. příprava, pokus či účastenství na trestném činu (TpR 5/2004 - s. 152).
V nyní posuzované trestní věci nebyly podle Nejvyššího soudu shora uvedené zásady porušeny. Skutková zjištění soudů lze stručně shrnout tak, že z nich v prvé řadě vyplynulo, že oba dovolatelé společně s pravomocně odsouzenými R. H. a M. K. jednali inkriminovaného dne vůči poškozeným J. H. a K. F. s úmyslem, vymoci si na nich peníze za věci nebo věci, které měli odcizit z auta obviněného P. O. způsobem velmi podrobně popsaným ve skutkové větě, tj. když je proti jejich vůli vtáhli do osobního vozidla, odvezli je na okraj lesa v katastru Z., tam je přinutili se zout, vyndat věci, kleknout si na zem, hrabat si hrob, poškozené F. přikázali, aby se svlékla, a to vše se slovním projevem, v němž požadovali po poškozeném J. H. podání informace ohledně odcizených věcí, event. sdělení, kde sežene peníze za odcizené věci, kterou si vynucovali současně bitím poškozeného a přiložením mu pistole s tlumičem k hlavě a s ultimatem, že peníze ve výši 30.000,- Kč má poškozený H. přivést do 15 hodin, přičemž jednání zanechali poté, co poškozená přislíbila, že peníze sežene. V důsledku jednání obviněných poškozený J. H. utrpěl zranění objektivizované lékařskou zprávou a popsané ve skutkové větě. Obviněný P. O., o jehož přítomnosti na místě činu nebyly pochybnosti, se tedy společně s dalšími osobami (v počtu dalších tří osob) na tomto jednání podílel jako spolupachatel.
Z popisu skutku bylo tedy možno dovodit společné jednání obviněného P. O. a dalších tří osob spočívající nejen v nucení poškozených ke konání určitých činností proti jejich vůli, za použití násilí, když poškozeného H. bili v úmyslu dosáhnout získání požadovaných informací, nebo zaplacení či vydání odcizených věcí, jemuž se poškození ze strachu podrobili, ale i v použití zbraně jedním ze spolupachatelů, k překonání event. odporu poškozených, byť nakonec svého cíle nedosáhli. Skutková věta napadeného rozsudku tedy popisuje jednání spolupachatelů, tak jak má na mysli ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., a vyjadřuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák., a to formou úmyslu přímého, když jednání každého z nich, byť není přesně specifikováno, bylo vedeno jednotícím záměrem, tj. úmyslem dosáhnout i za cenu použitého násilí získání peněz či věcí. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem nelze tedy pochybovat o tom, že se na spáchání činu obviněný P. O. podílel s dalšími spolupachateli, sice v nezjištěné míře, ale nepochybně ve společném úmyslu a se znalostí všech rozhodných skutečností. Mezi jednáním obviněného P. O., byť tedy nebyl přesně specifikován způsob jeho jednání (stačilo i přispění v podřadné roli nebo dokonce toliko jeho přítomnost na místě činu) a dalších pachatelů a vzniklým následkem, bylo možno dovodit příčinnou souvislost, kterou bylo možno pokrýt zaviněním, a to formou úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Námitkám dovolatele P. O. o nedostatečném popisu skutku či absenci spolupachatelství na posuzované trestní věci nebylo možno přisvědčit. Proto bylo třeba učinit závěr, že dovolání obviněného P. O., byť zčásti uplatněné relevantními námitkami ve smyslu shora uvedeného dovolacího důvodu, bylo zjevně neopodstatněné, a proto je bylo třeba podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, a to ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen za situace, že by rozhodnutí soudu bylo vydané v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, tj. pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I.ÚS 4/04).
V posuzované trestní věci Nejvyšší soud zjistil, a to na základě dovolacích námitek podaných obviněným M. H. uplatněných dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť ani jím nebyl extrémní rozpor namítán, a jeho námitky byly ryze procesního charakteru, že rozhodnutí soudu druhého stupně bylo vydáno v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, pokud mu bylo soudem druhého stupně odepřeno právo na obhajobu spočívající v tom, že mu bylo odepřeno, byť poprvé, vypovídat ke své obhajobě, v rámci odvolacího řízení.
Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že nejsou důvody pro odmítnutí dovolání obviněného M. H. podle §265i odst. 1 tr. ř. Proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícímu závěru:
Ustanovení §33 odst. 1 tr. ř. stanoví základní práva obviněného. Tím v podstatě vymezuje jeho právo na obhajobu zakotvenou v ustanovení čl. 40 odst. 3, 4 Listiny základních práv a svobod a je poté také v souladu s čl. 10 Ústavy a s čl. 6 odst. 3 písm. c), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vyplývá z něj právo obviněného vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Postup při výslechu obviněného je upraven v ustanovení §92 tr. ř., z něhož také vyplývá, že obviněný nesmí být k výpovědi nebo k doznání donucován. Jinak má právo uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, což může realizovat v kterémkoliv stadiu řízení, neboť jde o uplatnění jeho práva na obhajobu, ale také nemusí vypovídat vůbec. Jak poté vyplývá z ustanovení §249 odst. 3 tr. ř., na které je obviněným M. H. odkazováno, uvádět skutečnosti a důkazy k jejich prokázání, není omezeno na určité stadium řízení a jejich uplatnění v odvolání nebo dokonce až v řízení o odvolání před odvolacím soudem, nemůže být důvodem pro jejich odmítnutí, jestliže jsou jinak pro rozhodnutí soudu potřebné. Je-li odvolání opřeno o relevantní nové skutečnosti a důkazy, což může být i výpověď obviněného, který se rozhodl své právo na obhajobu realizovat až v rámci odvolacího řízení, přichází úvahu a pravidlem bude provedení těchto důkazů přímo v řízení před odvolacím soudem, nepůjde-li o zvlášť obsáhlé dokazování, fakticky nahrazující činnost soudu prvního stupně (NS 5/2001 – T 131). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že soud sice není povinen vyhovět všem důkazním návrhům stran a může rozhodnout, že důkaz neprovede, nicméně je v takovém případě povinen tento svůj postup odůvodnit (srov. ÚS 40/1996-n-l., ÚS 58/2004-n).
V posuzované trestní věci odvolací soud sice své stanovisko k neprovedení výslechu obviněného H. odůvodnil na straně 7 svého rozhodnutí, nicméně jeho odůvodnění bylo velmi nepřesvědčivé a svědčící o jisté libovůli soudu. Postupem soudu druhého stupně bylo porušeno právo obviněného H. (a dalších obviněných) na spravedlivý proces, pokud odvolací soud své stanovisko odůvodnil tím, že prováděním výslechů obviněných v odvolacím řízení by nahrazoval činnost soudu prvního stupně (nutno podotknout, že obvinění H., O., H. a K. v řízení přípravném i v řízení před soudem prvního stupně po zákonném poučení tohoto práva vypovídat nevyužili), dále, že není porušením práva na obhajobu obviněných, pokud dokazování ve stadiu odvolacího řízení není znovu „ otevřeno“ a dále zejména ničím nepodloženým tvrzením o tom, že jde ze strany obviněných o jakousi strategii v jejich obhajobě, vedenou snahou trestní řízení prodloužit a využít tak poznatků z již uzavřeného dokazování. Tento postup odvolacího soudu je zcela v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, neboť soud bez znalosti obsahu této výpovědi nemůže předjímat a v kontextu již provedených důkazů činit závěry o tom, jakým způsobem, by mohla tato výpověď ovlivnit závěry o vině obviněného a také zda by nevyvstala potřeba provádět důkazy další (Obviněný H. navrhoval i provedení dalších důkazů). Vzhledem k výše uvedenému, je Nejvyšší soud toho názoru, že bez provedení tohoto důkazu, když výpověď obviněného je důkazem ve smyslu ustanovení §89 odst. 2 tr. zák. a navíc prostřednictvím něj může obviněný uplatňovat svoji obhajobu, byť se rozhodl své právo realizovat až v rámci odvolacího řízení, že nepřiznáním tohoto práva došlo i k porušení ustanovení základní zásady trestního řízení ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a takto i k porušení práva na spravedlivý proces.
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným shora shledal proto Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. uplatněného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodným.
Obviněný M. H. poté vedle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku uplatnit jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až 34 tr. zák. a v důsledku tohoto uložení nepřiměřeně přísného či mírného trestu odnětí svobody, nelze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani jiného dovolacího důvodu namítat (srovnej R 22/2003 SbRt.). Nicméně k tomuto dovolacímu důvodu obviněný v rámci dovolacích námitek neuvedl žádné okolnosti, jimiž by jej podložil. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí a vede k odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ( srov. NS 17/2002-T 420).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. z podnětu dovolání obviněného P. H. a s přiměřeným použitím ustanovení §261 tr. ř. ohledně obviněných P. O., R. H. a M. K. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 9 To 92/2008, protože dovolací důvod uplatněný obviněným M. H. prospíval i obviněným P. O., R. H. a M. K. Současně také zrušil další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. poté Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Také ve vztahu k obviněným P. O., R. H. a M. K. platí závěr Nejvyššího soudu o tom, že pokud jim bylo odvolacím soudem odepřeno právo na obhajobu, tj.vypovídat až v rámci odvolacího řízení, došlo i u nich k porušení práva na spravedlivý proces, jak bylo uvedeno shora, tj. ve vztahu k obviněnému M. H.
Věc se vrací do stadia odvolacího řízení, kdy Městský soud v Praze bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek obviněného M. H., kterým napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 10. 2007, sp. zn. 21 T 22/2007, a jak bylo uvedeno shora, bude takto muset postupovat i v případě obviněných P. O., R. H. a M. K., kterým důvod dovolání uplatněný obviněným prospíval a z jehož podnětu Nejvyšší soud také v jejich prospěch rozhodl, když použil v rozhodnutí i ustanovení §261 tr. ř.
O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, když zjištěné vady zjevně nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Vzhledem k tomu, že obviněný M. H., R. H. a M. K. t. č. již vykonávají trest odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 10. 2007, sp. zn. 21 T 22/2007, přičemž rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, tj. Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 9 To 92/2008, a věc se znovu vrací do stadia odvolacího řízení, bylo nutno současně podle §265l odst. 4 tr. ř. o vazbě shora jmenovaných obviněných rozhodnout.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se obvinění M. H., R. H. a M. K., neberou do vazby, neboť u nich nebylo možno dovodit vazební důvody ve smyslu ustanovení §67 písm. a), b), c) tr. ř., a to z následujících důvodů:
Pokud jde o obviněného M. H., tak ten má v opise rejstříku trestů dva záznamy. Poprvé byl odsouzen Okresním soudem v Jihlavě dne 14. 1. 2002 pod sp. zn. 1 T 426/2001 pro trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, přičemž mu byla stanovena zkušební doba pro podmíněné odsouzení do 25. 1. 2004. Dne 24. 3. 2003 byl odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 9/2003 pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků se stanovením zkušební doby do 25. 1. 2007 při současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 1. 2002, sp. zn. 1 T 426/2001. Tzn., že skutek v projednávané věci sice spáchal ve lhůtě podmíněného odsouzení, nicméně skutek, pro který byl odsouzen v roce 2003, musel spáchat před vyhlášením rozsudku Okresním soudem v Jihlavě, tj. přede dnem 14. 1. 2002. Od uvedené doby do doby projednávaní věci před odvolacím soudem se obviněný nedopustil žádného dalšího protiprávního jednání. Obviněný R. H. má v opise rejstříků trestů 3 záznamy. Pokud jde o první dva, platí u nich fikce neodsouzení. Jednalo se o odsouzení Obvodním soudem pro Prahu 7 ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 28 T 7/97, pro trestný čin podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání do 25. 5. 1999. Na odsouzení dopadlo rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998. Dále byl obviněný odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 26. 2. 1999 pod sp.zn. 4 T 236/98 pro trestný čin podle §235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání do 12. 6. 2000. Dnem 25. 1. 2001 bylo vysloveno soudem, že se obviněný osvědčil. Naposledy byl odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 1 pro trestný čin podle §250 odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin. Dne 16. 11. 2004 byl trest přeměněn na 73 dnů odnětí svobody, který obviněný vykonal dne 15. 4. 2005. Pokud jde o obviněného M. K. bylo z opisu rejstříku trestů zjištěno, že v něm má tři záznamy. Nicméně je nutno na něj pohlížet jako na osobu netrestanou, když u něj platí fikce neodsouzení. První záznam má od Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 7. 1987, sp. zn. 3 T 142/87, kdy byl odsouzen pro trestné činy podle §221 odst. 1 tr. zák. a §202 odst. 1 tr. zák. k trestu nápravného opatření, který vykonal dne 8. 7. 1988. Dále byl odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 9 dne 9. 11. 1989 pod sp. zn. 2 T 109/89 pro trestný čin podle §247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku se zkušební dobou do 11. 10. 1991. Na uvedené rozhodnutí dopadlo rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 1990. Naposledy byl odsouzen Obvodním soudem pro Prahu 5 dne 30. 3. 2000 pod sp. zn. 29 T 131/99 pro trestný čin podle §155 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin, který vykonal dne 8. 9. 2001. Rovněž ani on se do doby projednání věci před odvolacím soudem nedopustil dalšího protiprávního jednání.
U obviněných M. H., R. H. a M. K. tedy nebylo možno dovodit důvodnou obavu, že by uprchli či že by se skrývali, vedeni snahou vyhnout se uloženému trestu, zejména když mají stálé bydliště a nejsou ohroženi vysokým trestem odnětí svobody, nebo že by mohli působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné a tím mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, najmě za situace, když proti nim bylo vedeno celé řízení na svobodě a také že by opakovali trestnou činnost, pro kterou jsou stíháni. Proto Nejvyšší soud rozhodl způsobem uvedeným shora.
Pokud jde o obviněného P. O. bylo zjištěno, že dosud není ve výkonu trestu odnětí svobody ze shora citovaného rozsudku, a proto v jeho věci nebylo třeba rozhodovat podle §265l odst. 4 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracovala:
JUDr. Eva Dvořáková