ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1329.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1329/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. dubna 2008 o dovolání podaném obviněným L. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 6 To 46/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 18/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 46 T 18/2004, byl obviněný L. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterého se po skutkové stránce dopustili tím, že „jako jednatel společnosti S., s. r. o., (dále jen S.) uzavřel dne 10. 6. 2002 v K. za tuto společnost, jako postupník se společností E. Ch., a. s., (dále jen E. Ch.) zastoupenou místopředsedou představenstva Ing. J. G., jako postupitelem smlouvou o postoupení pohledávek v nominální hodnotě 8.763.552,- Kč, které měla společnost E. Ch. vůči společnosti A., a. s., odštěpný závod T., (dále jen OZ T.) za kupní cenu ve výši 8.938.823,- Kč, splatnou do 1. 7. 2002 s tím, že v případě neuhrazení kupní ceny k tomuto termínu vlastnictví pohledávek přejde zpět na společnost E. Ch.;
k 1. 7. 2002 ani později kupní cenu, vyjma 300.000,- Kč zaplacených po lhůtě splatnosti, neuhradil, přičemž odkoupené pohledávky v období od 10. 6. 2002 do 24. 6. 2002 postupně rozprodal, resp. použil k vzájemným zápočtům pohledávek se společnostmi V-P. V., s. r. o., L., s. r. o., B., a. s., a OZ T., a dále s podnikatelem Z. V. podnikajícím pod obchodním jménem Z. V. Z.-P.;
takto přitom jednal v úmyslu již od momentu uzavření smlouvy o postoupení pohledávek neuhradit kupní cenu za odkoupené pohledávky, tyto rozprodat a finanční prostředky takto získané použít ve prospěch společnosti S., resp. F. C., s. r. o., když zároveň si byl vědom, že vzhledem k ekonomické situaci společnosti S. nebude schopen kupní cenu uhradit ani z jakýchkoliv jiných zdrojů a předčasným rozprodejem pohledávek znemožní opětovný přechod vlastnického práva k pohledávkám na společnost E. Ch., a takto této způsobil škodu ve výši 8.763.552,- Kč“. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 50 T 10/2002, ze dne 16. 9. 2004, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 To 11/2005, ze dne 8. 3. 2005, byl podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu šesti let.
Současně byl ve výroku o trestu zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 50 T 10/2002, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 4 To 11/2005, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na uvedený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud současně rozhodl, že obviněný je povinen na náhradě škody uhradit poškozené společnosti E. Ch., a. s., 8.463.552,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % ode dne 11. 9. 2002, a dále úrok z prodlení ve výši 5,5 % z částky 8.763.552,- Kč od 2. 7. 2002 do 10. 9. 2002.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 6 To 46/2007, jímž z podnětu podaného odvolání podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody (bod I/). Podle §265 tr. ř. pak odvolací soud poškozenou společnost E. Ch., a. s., odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (bod II/). V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn (bod III/).
Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 19. 7. 2007 (§140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušené části též rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým napadl bod III/ výroku a v tomto rozsahu zároveň i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především namítl, že v jeho trestní věci orgány činné v trestním řízení neobjasňovaly zákonným způsobem stejně pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch. Na základě tohoto vadného postupu proto podle názoru dovolatele postrádá hodnotící činnost nashromážděného důkazního materiálu atribut zákonnosti, neboť nebyly pečlivě uváženy všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nerespektování zákonných podmínek ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. je podle dovolatele nutno spatřovat m. j. též ve skutečnosti, že soud druhého stupně v rámci veřejného zasedání konaného dne 19. 7. 2007 jako nadbytečné zamítl doplnění dokazování, které navrhoval prostřednictvím svého obhájce. Tím měl být dovolatel zbaven možnosti vyvrátit v plném rozsahu názor soudů, že údajně jednal v podvodném úmyslu již v době uzavření inkriminované smlouvy o postoupení pohledávek. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že rozhodně neměl v úmyslu danou pohledávku vylákat s cílem nezaplatit za ni kupní cenu. Proto nesouhlasí se závěrem soudů o jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
Pochybení soudů je podle dovolatele nutno spatřovat především v tom, že právní vztah, který našel své vyjádření i v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, byl posouzen zcela izolovaně bez kontextu s celkovým obchodováním společnosti S., s. r. o., za relevantní období. Soudy měly především zcela odhlédnout od běžného způsobu obchodování v podnikatelském prostředí v dané oblasti, která počítá jako s rovnocenným způsobem úhrady v podobě dispozice s pohledávkami jako normální komoditou. Významné je i to, že v průběhu dokazování vyšlo najevo, že kritickou rozvazovací podmínku v článku 5 v bodě 3) smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 10. 6. 2002 instaloval do smluvního textu Ing. K. a nikoliv dovolatel. Uvedenou skutečnost soudy podle dovolatele zcela pominuly, ačkoliv v daném případě je její význam zcela zásadní a jednoznačně také vyvrací jeho případný podvodný úmysl.
Nesprávné hmotně právní posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá podle dovolatele ve skutečnosti, že odvolací soud se nesprávně vypořádal s právními účinky nastalé rozvazovací podmínky, která byla obsažena ve smluvních ujednáních smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 10. 6. 2002. Odvolací soud totiž nevzal zřetel na skutečnost, že účinností rozvazovací podmínky a naplněním předpokladů pro její aplikaci došlo k zániku smluveného právního vztahu a tím k restituci vlastnických práv k pohledávce. Za takové situace se pak vytvořil prostor pro uplatnění norem občanského práva, podle kterých se mohl plně rozvinout účinek rozvazovací podmínky. Za tohoto stavu – s účinností předmětné rozvazovací podmínky – vstoupila společnost E. Ch., a. s., opět do práv a povinností vlastníka pohledávky, což odvolací soud nechal zcela bez povšimnutí. Rovněž tato skutečnost podle dovolatele vylučuje, že by jednal v podvodném úmyslu. Zároveň v žádném případě se nelze ztotožnit s argumenty soudu prvního stupně obsaženými na str. 29 jeho rozhodnutí, na základě kterých odmítá dovolatelovu obhajobu stran zajištění finančních prostředků na zaplacení ceny za postoupení pohledávek.
Závěry soudů, na jejichž základě byl učiněn závěr o naprosté insolventnosti společnosti S., s. r. o., jsou podle názoru dovolatele zcela laické a nepřihlížející k argumentům dovolatelem uplatněné obhajoby. Ve svém důsledku zde soudy porušily ustanovení §105 odst. 1 tr. ř., podle něhož, je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Pokud takový postup není postačující, je nutno přibrat znalce z příslušného oboru. S ohledem na povahu předmětné trestní věci se podle dovolatele nelze spokojit s konstatováním odvolacího soudu, který při zamítnutí návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomika (ve vztahu k objektivizaci finanční situace společnosti S., s. r. o.) uvedl, že zodpovězení předmětné odborné otázky bylo dostatečně transparentně prokázáno i na základě již provedeného dokazování.
S poukazem na výše uvedené skutečnosti obviněný v závěru dovolání Nejvyššímu soudu České republiky navrhl, „aby z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodl podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř., že se usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2007, č. j. 6 To 46/2007-1213, v napadené části výroku III. usnesení zrušuje a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc podle §265l odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který konstatoval, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak převážná část uplatněných námitek směřuje proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Státní zástupce připomněl, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním v naznačeném směru však státní zástupce žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry nezjistil. Údajně nesprávná skutková zjištění přitom důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. být nemohou.
Podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka absence úmyslného zavinění podle §4 písm. b) tr. zák. a námitka nesprávného právního posouzení sjednané rozvazovací podmínky, v jejímž důsledku došlo (nezaplacením kupní ceny ve sjednaném termínu) k restituci vlastnických práv společnosti E. Ch., a. s., k předmětným pohledávkám. V této části je však podle názoru státního zástupce nutno považovat dovolání za zjevně neopodstatněné.
Podvodný úmysl, a to přinejmenším nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák., soud podle státního zástupce zcela důvodně spatřoval ve skutečnosti, že obviněný uzavřel smlouvu o postoupení pohledávek dne 10. 6. 2002, a to za cenu vyšší než byla jejich nominální hodnota, přičemž se zavázal jejich cenu uhradit do 1. 7. 2002, tedy cca do 20 dnů, pod hrozbou, že nezaplacením kupní ceny v daném termínu přejde vlastnictví pohledávek zpět na postupitele. Pohledávky poté ihned rozprodal většinou za cenu nižší než nominální a utržené peníze použil k jiným účelům nežli k zaplacení kupní ceny, aniž by současně disponoval jinými finančními zdroji k jejímu zaplacení. Navrácení pohledávek zpět na postupitele v důsledku nezaplacení kupní ceny bránilo kogentní ustanovení §446 obchodního zákoníku, podle něhož již mezitím řádně nabyly vlastnické právo k pohledávkám firmy, jimž obviněný (dovolatel) pohledávky prodal.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce tím, aby vzhledem k výše uvedeným důvodům bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby dovolací soud za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit jiné než navrhované rozhodnutí, vyslovil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný L. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam, neboť rozhodnutím soudu druhého stupně byl založen týž procesní stav, jako by řádný opravný prostředek (odvolání) proti výroku o vině a o trestu byl zamítnut.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí, které skutečnosti z provedeného dokazování vyplývají či naopak nevyplývají, a zároveň polemizuje se správností (resp. nesprávností) postupu soudu při provádění a hodnocení jednotlivých důkazů, poukazuje na neúplnost provedeného dokazování, popřípadě namítá, že obsah některých důkazů nebyl interpretován v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži. Na tomto podkladě pak dovolatel činí vlastní skutkové a právní závěry. Takové námitky se ovšem týkají primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení v některých případech Nejvyšším soudem vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily (viz zejména str. 31 až 34 rozsudku soudu prvního stupně a str. 9 až 15 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v rámci svého přezkumu shledal provedené dokazování úplným a provádění dalších důkazů považoval z hlediska řádného objasnění „s ohledem na rozsah a vyznění důkazů dosud ve věci provedených“ za nadbytečné (viz str. 11).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že soudy v jeho případě nesprávně dovodily jeho zavinění ve formě úmyslu (§4 tr. zák.), zejména z toho důležitého důvodu, že se správně nevypořádaly s právními účinky rozvazovací podmínky, která byla obsažena ve smluvních ujednáních smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 10. 6. 2002. Její účinností totiž podle názoru dovolatele došlo k zániku smluvního právního vztahu a k restituci vlastnických práv k pohledávce, tzn. že společnost E. Ch., a. s., vstoupila - s účinností rozvazovací podmínky - opět do práv a povinností vlastníka pohledávky. Jelikož v daném případě bylo možno plně uplatnit normy občanského práva, je podle dovolatele nepochybně vyvrácena existence jeho podvodného úmyslu.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatím tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu (srov. §89 odst. 11 tr. zák.). Jde o trestný čin úmyslný (§3 odst. 3, §4 tr. zák.), přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu (tj. podvodné jednání v některé z výše uvedených forem, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Těžší následek přepokládaný v tzv. kvalifikované skutkové podstatě (odstavec 4) lze způsobit i z nedbalosti (§6 písm. a/ tr. zák., §5 tr. zák.). Podvodné jednání přitom může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Se zřetelem k projednávanému případu je dále třeba připomenout, že za uvedení v omyl se ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Za obohacení se považuje neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Pojem obohacení přitom nelze ztotožňovat s pojmem škody, neboť podle okolností může být obohacení menší, popřípadě i větší než způsobená škoda.
V posuzovaném případě založil soud prvního stupně závěr o tom, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. na skutkových zjištěních popsaných v tzv. skutkové větě výroku a blíže rozvedených v jeho odůvodnění, jež lze stručně shrnout tak, že obviněný uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 10. 6. 2002 v situaci, kdy věděl, že společnost S., s. r. o. (jejímž byl jednatelem), bude sotva (vzhledem k ostatním aktivitám a stavu společnosti) schopna dostát závazkům vyplývajícím z předmětné smlouvy, což konečně ani neměl v úmyslu. Pro to za daných okolností svědčí jednak velmi krátká (z pohledu dovolatele nereálná) sjednaná doba splatnosti (do 1. 7. 2002) a jednak to, že před jejím uplynutím - podle zjištění soudu - získané pohledávky rozprodal, resp. použil k vzájemným zápočtům se společnostmi uvedenými v rozsudku. Takto získané prostředky pak byly použity ve prospěch společnosti S., s. r. o., či F. C., s. r. o., ke škodě společnosti E. Ch., a. s. (postupitele). Jestliže dovolatel argumentuje vědomím toho, že rozvazovací podmínka zakotvená v předmětné smlouvě byla zárukou, že jejím naplněním se obnoví původní právní stav, tj. že společnost E. Ch., s. r. o., znovu vstoupí do práv a povinností vlastníka pohledávek, nelze v posuzovaném případě tomuto názoru přisvědčit. Tím, že se dovolatel předmětných pohledávek zbavil před 1. 7. 2002 a tyto v dobré víře již získaly jiné subjekty, nabyly k nim zároveň vlastnického práva. Na tomto místě je třeba poukázat na kogentní ustanovení §446 obchodního zákoníku jako na ustanovení speciální odchylující se od obecného principu, že nikdo nemůže převést na druhého více práv než má sám. K tomu, aby vlastnictví inkriminovaných pohledávek nepřešlo na jiné subjekty, by muselo být zjištěno, že tyto věděly nebo mohly vědět o tom, že dovolatel (resp. společnost S., s. r. o.) nebyl oprávněn získané pohledávky prodat (nebyl jejich vlastníkem) a tedy nemohl provést ani jejich vzájemné započítání. Na to konečně ve svém vyjádření k dovolání poukázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Za situace, kdy dovolatel soudem zjištěným způsobem podvodně jednal (uvedením někoho v omyl), lze s přihlédnutím k dalším výše uvedeným skutečnostem dovodit nejméně jeho srozumění se způsobením následku spočívajícího ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. v obohacení sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku. K právním závěrům soudů obou stupňů o dovolatelově zavinění ve formě nepřímého úmyslu (§4 písm. b/ tr. zák.) je potřebné pro úplnost poznamenat, že u nepřímého úmyslu - kdy jednání pachatele k dosažení následku přímo nesměřuje - se vyžaduje, aby pachatel věděl, že může porušení nebo ohrožení chráněného zájmu vyvolat, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Následek si tedy musí představit alespoň jako možný a jeho srozumění s jeho způsobením pak lze v širším smyslu chápat tak, že následek /zde ovšem nepřímo/ vlastně způsobit chce. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě. Dovolatelovo jednání proto již vybočilo z rámce občanského i obchodního práva a bylo na ně nutno aplikovat normy práva trestního (jako ultima ratio).
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně lze - ve vztahu k námitkám uplatněným dovolatelem - považovat za rozhodnutí věcně správná, neboť zjištěný skutkový stav věci odpovídá následnému právnímu názoru obou soudů, že dovolatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Rozhodnutí soudů tedy nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Určité nepřesnosti vyplývající zejména z nepřiléhavého odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 15, 16) Nejvyšší soud nahradil vlastními právními úvahami. Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přitom přípustné není (§265a odst. 4 tr. zák.).
Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí ve vztahu k relevantně uplatněným dovolacím námitkám trpělo vadami předpokládanými v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného L. H. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. dubna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler