ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1371.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1371/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2008 o dovolání podaném obviněným J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 8 To 46/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 14/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 48 T 14/2007 byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Jednání se měl dopustit tím, že „dne 23. 10. 2006 v době od 15.00 hodin do 21.00 hodin ve vozidle zn. Nissan 100 NX, za přesně nezjištěných okolností a na blíže nezjištěném místě v úmyslu usmrtit napadl poškozeného R. B., tak, že jej bodnul přesně nezjištěným bodnořezným nástrojem s jednostranně broušenou hrotnatou čepelí délky nejméně 8 cm a šířky 2 cm, do levé prsní krajiny hrudníku, přičemž v důsledku bodné rány přední stěny pravé komory srdce a tamponády srdce v průběhu několika minut poškozený zemřel, jeho tělo obviněný zanechal v lesním porostu „T. d.“ v katastru obce T.-P., kde bylo dne 24. 10. 2006 nalezeno“. Podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanáct) let a 6 (šest) měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 4 T 346/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na uvedený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené R. B. a M. B., škodu, a to každému z nich ve výši 240.000,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 8 To 46/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 21. 5. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný dovolání směřující proti výroku o vině i trestu, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dovolání namítl, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když oba soudy dospěly k závěru, že se dopustil trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. přesto, že skutková zjištění nemají opory v provedených důkazech. Při vědomí, že v rámci mimořádného opravného prostředku nelze uplatnit námitky proti skutkovému zjištění a hodnocení provedených důkazů, dovolatel uvedl, že rozhodnutí v posuzované trestní věci je v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, čímž došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. V této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III.ÚS 166/95, v jejichž světle je třeba trestní věc obviněného posuzovat. Obviněný zdůraznil, že Nejvyšší soud České republiky, nemůže rezignovat na posuzování ústavnosti postupu soudů první a druhé instance, neboť především odvolací soud se již měl zabývat argumentací jeho odvolání a vznesenými námitkami a měl takto napravit procesní pochybení soudu prvního stupně. Poté odkázal podle jeho názoru na nesprávné závěry soudů, které učinily na základě analýzy DNA, a to v kontextu stáří krevních stop, které byly nalezeny v automobilu, k nimž nebyla vyslechnuta navržená svědkyně Mgr. D., zpracovatelka odborného vyjádření, a také, že soudy bagatelizovaly a dostatečně se nezabývaly námitkami, že krevní stopy v jeho vozidle jsou z dřívější doby, že existovaly špatné vztahy poškozeného i s jinými osobami, které také mohly mít zájem na jeho smrti. Takový postup soudů je podle jeho názoru nepřijatelný, zejména za situace, když jeho vinu soudy dovodily toliko na základě nepřímých důkazů. V této souvislosti opět odkázal na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 608/06, z jehož argumentace vyplývá, že princip in dubio pro reo je právní zásadou uznávanou civilizovanými národy (viz nález ÚS, sp. zn. IV. ÚS 438/2000) a vyplývá z principu presumpce neviny. Tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti, které nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz nález sp. zn. I. ÚS 733/01). Principy odpovědnosti za zavinění a presumpce neviny nelze izolovat. Závěrem dovolatel uvedl, že pokud by i přistoupil na skutkové závěry soudů, jakože tomu tak není, a pokud soudy jednání podřadily pod trestný čin vraždy, nezohlednily naplnění subjektivní stránky trestného činu, když v tomto směru soudy na jakoukoliv argumentaci rezignovaly, když nevěnovaly dostatečnou pozornost jeho vnitřnímu vztahu k následku. Tento nedostatek se projevil i v odůvodnění rozsudku.
Navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že přestože dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ve skutečnosti významná část uplatněných námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů. Dovolatel sice namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými právními závěry, neuvádí však žádné relevantní skutečnosti, z nichž by bylo možno takový rozpor dovodit. Podle státního zástupce nebyl namítaný extrémní rozpor zjištěn. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. být nemohou. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko absence úmyslu poškozeného usmrtit, resp. námitka údajné rezignace soudů na jakoukoliv argumentaci ve vztahu k jeho zavinění formou přinejmenším úmyslu nepřímého. Státní zástupce poté uvedl, že dovolání obviněného H. považuje za neopodstatněné. Soud učinil skutková zjištění, že poškozený B. byl usmrcen ve voze obviněného H., přičemž v jeho společnosti byl poškozený viděn naposledy živý. K usmrcení poškozeného poté došlo bodnutím, nikoliv malou intenzitou, jednostranně broušeným bodnořezným nástrojem do levé prsní krajiny hrudníku, přičemž rána zasáhla srdce. Za situace, kdy obviněný H. skutek popřel a nenabídl soudu žádnou verzi skutkového děje, vycházel soud ze shora uvedených skutečností a s ohledem na charakter použité zbraně, místo bodnutí a intenzitu, učinil závěr o zavinění formou úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Právě umístění rány do oblasti srdce vylučuje možnost, že by pachatel zamýšlel poškozenému toliko ublížit na zdraví a že by k jeho usmrcení došlo z pouhé nedbalosti. S takovým závěrem se ztotožnit nelze. V této souvislosti uvedl, že i v případě zavinění formou úmyslu nepřímého by právní kvalifikace nedoznala změn.
Z důvodů výše uvedených státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného J. H. bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. I pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodl jiným než navrhovaným postupem, vyslovil souhlas, aby takto Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný J. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), tr. ř., na které je v dovolání výslovně odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci sám hodnotí provedené důkazy a polemizuje se správností, respektive s nesprávností postupu soudu při hodnocení jednotlivých důkazů, kdy namítá, že dokazování bylo neúplné a že tedy došlo k porušení zásady „in dubio pro reo“. S takto zjištěným skutkovým stavem poté dovolatel spojoval názor, že byl nesprávně uznán vinným trestným činem, přesto, že se jednání kvalifikovaného jako trestný čin vraždy vůči poškozenému B., nedopustil. Takové námitky se ale primárně týkají procesní stránky věci a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních, byť v dovolání formálně proklamovaných důvodech, nýbrž na procesním základě se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. V této souvislosti je třeba uvést, že dovolací námitky jsou opakováním námitek odvolacích, s nimiž se soud druhého stupně vypořádal. Tuto část dovolacích námitek pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, byť obviněný takový extrémní nesoulad namítal, neboť jednání popřel a sám nepředložil žádnou jinou verzi skutkové děje ve vztahu k posuzované trestné činnosti. Soudy poté ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily (viz strana 7 – 17 rozsudku soudu prvního stupně a strana 3 – 5 usnesení soudu druhého stupně). Odvolací soud v rámci svého přezkumu shledal poté provedené dokazování úplným, správným a logicky vyhodnoceným, tj. v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem právně relevantně uplatněn pouze v té části dovolání, v níž namítal, že se soudy náležitě nezabývaly trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k subjektivní stránce, když se nevypořádaly s otázkou, jakým úmyslem bylo jednání zahrnuto.
Při posuzování opodstatněnosti těchto námitek dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je třeba v obecné rovině uvést, že trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Podle §3 odst. 3 tr. zák. platí, že k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li zákon, že postačí zavinění z nedbalosti. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (§4 písm. a/ tr. zák.) nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn (§4 písm. b) tr. zák.).
Závěr o zavinění tedy závěr o vnitřním psychickém vztahu obviněného, k podstatným složkám jeho trestné činnosti, musí být prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. č. 19/1971-II. Sb. rozh. tr.). Musí být tedy zjištěno, co obviněný ve vztahu ke vzniku možného následku věděl (vědomostní složka zavinění) a co chtěl (volní složka zavinění). Nejvyšší soud je v rámci dovolacího řízení povinen i při posuzování existence těchto složek vycházet ze skutkových závěrů nalézacího nebo odvolacího soudu, které jsou zejména vyjádřeny ve skutkové větě, popřípadě v odůvodnění příslušných rozhodnutí.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, pak vzhledem ke zjištěnému skutku v podobě, jak byl formulován ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jakož i se zřetelem na rozbor výsledku dokazování, nelze dovolateli přisvědčit, že by byl skutek nesprávně právně posouzen jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a že by z popisu skutku v kontextu odůvodnění nebylo možno dovodit formu zavinění jednání, tak jak bylo namítáno dovolatelem.
Ze skutkové věty vyplývá, že obviněný za „přesně nezjištěných okolností, v úmyslu usmrtit poškozeného, tohoto napadl tak, že jej bodnul přesně nezjištěným bodnořezným nástrojem s jednostranně broušenou hrotnatou čepelí, délky nejméně 8 cm a šířky 2 cm do levé prsní krajiny hrudníku, přičemž v důsledku bodné rány do přední stěny pravé komory srdeční v průběhu několika minut zemřel“. Tělo poté obviněný zanechal v lesním porostu „T. d.“ v katastru obce T.-P., kde bylo 24. 10. 2006 nalezeno.
Především je třeba uvést, že krajský soud použil pro vyjádření zavinění obviněného již ve skutkové větě rozsudku právní výraz „v úmyslu usmrtit“, který však, pokud je použit ve významu tohoto slova, při popisu skutku, vyjadřuje volní složku jednání pachatele jako chtění právně významný následek způsobit. V daném kontextu vyjadřuje úmysl přímý ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. Popis skutku výroku rozsudku je poté v souladu s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně na straně 17. Za situace, kdy obviněný jednání popřel a tedy nenabídl žádnou verzi skutkového děje, soud prvního stupně dovodil, že jednání obviněného vykazuje znaky úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., a to vzhledem k charakteru zbraně, kterou byl útok veden (ostrý, hrotnatý, jednostranně broušený předmět), místům, kam útok směřoval (srdce) a také zjištěné intenzitě útoku. Tedy dovodil příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného, vzniklým následkem, kterou bylo možno pokrýt zaviněním formou úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Takovýto závěr plně akceptoval i soud odvolací.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předchozích odstavcích proto Nejvyšší soud dospěl k závěrům, že napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně lze považovat za rozhodnutí věcně správná, neboť zjištěný skutkový stav věci odpovídá následnému právnímu názoru obou soudů, že dovolatel svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.
Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil, že by napadené rozhodnutí ve vztahu k relevantně uplatněným dovolacím námitkám trpělo vadami předpokládanými v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného J. H. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka
Vypracoval:
JUDr. Eva Dvořáková