ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1423.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1423/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2008 o dovolání podaném obviněným J. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 11 To 279/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 21/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2008, č. j. 2 T 21/2008-92, byli obvinění J. B. a T. F. uznáni vinnými trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v tom, že „dne 8. 2. 2008 v 05:10 hodin v H. K., po předchozí domluvě po vykopnutí desky provizorně vyplňující sklepní okno pod verandou rodinného domu patřícímu dosud neustanovenému dědici po zemřelé J. M., a po otevření tohoto okna společně vnikli do sklepních prostor domu, odkud měli po domě volný pohyb, a následně v pokoji umístěném v přízemí domu do přinesené sportovní tašky uložili mosazný hmoždíř o výšce 93 mm s paličkou v hodnotě 550,- Kč, mosazný hmoždíř o výšce 83 mm s paličkou v hodnotě 450,- Kč a dřevěné nástěnné hodiny – kukačky v hodnotě 1.000,- Kč s úmyslem tyto věci odcizit, což se jim však nezdařilo, neboť byli na místě zadrženi hlídkou Policie ČR, přičemž uvedeného jednání se dopustili přesto, že J. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. 5. 2007, č. j. 11 T 72/2007-80, který nabyl právní moci dne 13. 6. 2007, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku, kdy tento výrok o trestu byl později zrušen rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2007, č. j. 2 T 77/2007-66, který nabyl právní moci dne 20. 9. 2007, kterým byl J. B. uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře jeden rok, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců, a T. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2004, č. j. 5 T 84/2003-512, který nabyl právní moci dne 26. 5. 2004, odsouzen mimo jiné pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., oba spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání tří let a tří měsíců, který vykonal dne 20. 2. 2007“. Za to byli oba obvinění podle §238 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. shodně odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 11 To 279/2008, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 7. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. B. následně dovoláním, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal s otázkou jeho zdravotního (duševního) stavu v době spáchání stíhaného skutku, když si sice opatřil spisy týkající se jeho předchozích odsouzení, nicméně zcela rezignoval i na samotné konstatování závěrů znaleckých posudků založených v trestních spisech a označil navržené dokazování přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za nadbytečné s poukazem, že nikdy v minulosti nebyl shledán trestně neodpovědným. V posuzované věci se měl chovat zcela logicky a racionálně a nic podle soudu nenasvědčovalo tomu, že by v době spáchání činu jednal pod vlivem nějaké duševní poruchy nebo choroby. Takový závěr by však podle dovolatele přicházel v úvahu pouze za předpokladu, že by jej odvolací soud opřel o odborné závěry příslušného znalce – psychiatra. Pokud se tak nestalo, měl z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně ohledně jeho osoby zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a nikoliv bez dalšího jeho obhajobu odmítnout jako účelovou.
V závěru svého dovolání obviněný uvedl, že ačkoliv si je vědom formalistického výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem, v daném případě se jedná o vadu natolik zásadního významu, že pro ni napadené rozhodnutí nemůže obstát. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. 11 To 279/2008, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 24. 10. 2008. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít svého práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný J. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a jeho druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku současně odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Vzhledem k obsahu výše uvedeného dovolacího důvodu je zřejmé, že jej dovolatel nenaplnil námitkou vztahující se k neúplnosti provedeného dokazování a v tomto smyslu i k neúplnosti učiněných skutkových zjištění, neboť tato námitka má primárně procesní základ a směřuje k revizi skutkového stavu věci, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil právně relevantně toliko námitkou, že se soudy (zejména odvolací soud) náležitě nevypořádaly s jeho duševním stavem v době činu, tzn. s hmotně právní otázkou jeho trestní odpovědnosti, přestože její správné posouzení mohlo mít zásadní dopad na výrok o vině i na výrok o trestu.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je v obecné rovině třeba poznamenat, že trestní zákon pod pojmem nepříčetnosti rozumí stav vylučující trestní odpovědnost, ve kterém pachatel pro duševní poruchu (přechodnou, déletrvající či trvalou), jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné, anebo nemůže své jednání ovládat (§12 tr. zák.). Přitom postačí, že chybí jen jedna z těchto schopností. Závěr o tom, zda pachatel jednal ve stavu nepříčetnosti (či snížené příčetnosti) je závěrem hmotně právním. V případech, kdy orgány činné v trestním řízení zjistí, že osoba pachatele nebo okolnosti spáchaného činu vzbuzují pochybnosti o tom, zda šlo o jednání trestně odpovědného (příčetného) pachatele, je nezbytné, aby své právní závěry opřely o odborné znalosti příslušných znalců (srov. zejména §2 odst. 5 tr. ř., §105 odst. 1 tr. ř. a §116 odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolatel shora naznačené otázky učinil předmětem svého řádného opravného prostředku, zabýval se jimi ve svém rozhodnutí již odvolací soud. Na podkladě skutkového stavu věci, který měl při svém přezkumu a následném rozhodování k dispozici, dospěl k závěru, že v projednávané věci se obviněný „na místě samém choval zcela logicky, racionálně, účelně a nic neindikuje možnost, že by na místě činu do svého zadržení příslušníky Policie ČR jednal pod vlivem nějaké duševní poruchy nebo choroby“. Proto shledal dovolatelem navrhované vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, za nadbytečné (viz str. 3 napadeného rozhodnutí). Motivem činu se po vyhodnocení provedených důkazů, zejména pak výpovědí samotných obviněných, zasahujících policistů a protokolu o ohledání místa činu náležitě zabýval soud prvního stupně a dovodil, že zjištěné skutečnosti svědčí pro závěr, že obvinění vnikli do domu jednoznačně s cílem odcizit případně nalezené věci a tyto poté zpeněžit. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout i další skutková zjištění soudu prvního stupně, podle kterých si obvinění na místo činu přinesli předem připravenou vlastní sportovní tašku, kterou chtěli použít k přepravě odcizených věcí a do které také uložili věci označené ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, než byli zadrženi hlídkou Policie ČR. Uvedené skutečnosti sotva svědčí o tom, že dovolatel v době činu nebyl schopen rozpoznat, čeho se dopouští, či v rozhodnou dobu své jednání ovládat, ale naopak o jeho domluvě se spoluobviněným T. F. a jejich předchozí cílené přípravě na vloupání do rodinného domu v H. K. Ve světle těchto skutečností ani Nejvyšší soud neshledal žádné důvody, které případně mohly vést soudy k závěru, že čin byl spáchán za takových okolností (příčin, pohnutek), jež by pro svou povahu byly v posuzovaném případě způsobilé vyvolat důvodné pochybnosti o dovolatelově nepříčetnosti (snížené příčetnosti) v době inkriminovaného činu a že tudíž bylo nezbytné zabývat se zkoumáním jeho duševního stavu.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů týkajícím se duševního stavu dovolatele by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z jeho základního práva na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování a učiněná skutková zjištění měly správně dospět k závěru, že by předmětný čin mohl být alespoň částečně zapříčiněn duševní chorobou či duševní poruchou obviněného.
Na tomto místě je třeba také konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V tomto směru soudům rovněž nelze vytknout žádné pochybení.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zatíženo vytýkanými vadami. Dovolání obviněného proto nebylo možno přiznat - ani v části jinak obsahově podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - jakékoliv opodstatnění. To současně znamená, že opodstatnění nebylo možno přiznat ani dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Proto v souladu s citovaným ustanovením zákona rozhodl v posuzovaném případě tak, že se dovolání obviněného J. B. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler