ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.168.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 168/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. března 2008 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 55 To 59/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 229/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 18. 12. 2006, sp. zn. 2 T 229/2001, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák., trestným činem pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák. a trestným činem soulože mezi příbuznými podle §245 tr. zák., kterých se po skutkové stránce dopustil tím, že
- „v období od letních školních prázdnin roku 1992 do 3. 11. 1999 v P., v místě svého trvalého bydliště, v bytě, kde společně bydleli, osahával po celém těle i na prsou a přirození svoji dceru nezletilou A. P., obnažil se před ní a požadoval po ní, aby jej líbala na těle i přirození, a po dobu, než dosáhnul ejakulace, čemuž nezletilá vyhověla, sám před ní třel svůj pohlavní úd, toto jednání činil opakovaně a v nepravidelných intervalech, pokoušel se o pohlavní styk s nezletilou, který z počátku nedokonal, později se jednalo o dokonaný pohlavní styk, k pohlavnímu zneužívání v následujícím období použil svíčku o délce okolo 10 cm, kterou z větší části zasunul poškozené do pochvy, stejným způsobem použil k pohlavnímu zneužívání vibrátor, požadoval taktéž po poškozené, aby zajistila třetí osobu, která se zúčastní tohoto jednání a v době, kdy poškozená měla třináct a čtrnáct let, kdy měla obavy z otěhotnění, pokud odmítala jeho návrhy, vulgárně jí nadával a bil ji dlaní i pěstí, čímž jí způsobil natržený ret a podlitiny,
- v období od 4. 11. 1999, kdy nezletilá dovršila patnáct let do konce července 2000, na témže místě opakovaně nepravidelně uskutečnil pohlavní styky se svojí dcerou A. P., a výše uvedeného jednání se dopustil jako otec poškozené, s níž žil ve společné domácnosti, přičemž poškozenou měl ve výchově a ta na něj byla odkázána“.
Za výše uvedené trestné činy byl obviněný podle §242 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §39a odst.2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 55 To 59/2007, jímž z podnětu podaného odvolání podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám ve věci znovu rozhodl tak, že se obviněný při nezměněném výroku o vině odsuzuje podle §242 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon se mu podle §58 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 12. 6. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu a současně i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný následně dovolání, kterým tato rozhodnutí napadl v celém rozsahu jako nezákonná a věcně nesprávná. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatel předně namítl, že trestných činů podle §242 odst. 2 tr. zák. a §243 tr. zák. se může dopustit pouze ten, kdo vykoná soulož s poškozenou osobou nebo ji jiným způsobem pohlavně zneužije zneužívaje její závislosti. Tímto znakem uvedených skutkových podstat trestných činů se však soudy obou stupňů nikterak nezabývaly a v rámci odůvodnění rozsudků závěr o naplnění tohoto znaku nijak neodůvodnily, a to přesto, že ze skutečnosti, že šlo o osobu svěřenou dozoru dovolatele, nelze podle konstantní judikatury bez dalšího dovodit, že šlo též o zneužití její závislosti.
Dovolatel soudům obou stupňů současně vytkl, že v předmětném řízení nebyl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Dovolatel poukázal na to, že základ rozhodnutí obou soudů spočívá zejména na výpovědi poškozené, na výpovědích osob, kterým se poškozená svěřila a které tak měly veškeré informace v podobě zprostředkované poškozenou, a dále na závěru znaleckého posudku o věrohodnosti výpovědi poškozené. Dovolatel zdůraznil, že nepřímé důkazy svědčí naproti tomu v jeho prospěch. Jde především o to, že žádný svědek z blízkého okolí poškozené (učitelé, spolužáci apod.) u ní nepozoroval projevy sexuálně zneužívaného dítěte. Ke změně v jejím chování přitom došlo teprve v důsledku rozvodových jednání mezi rodiči. Podle dovolatele byly navíc některé důkazy (např. závěry znaleckých posudků) vyloženy soudem k jeho tíži, ačkoliv podle zásady in dubio pro reo bylo třeba jejich obsah vykládat naopak v jeho prospěch. Postup soudů byl podle dovolatele vadný i v tom směru, že nepřipustily provedení řady obhajobou navrhovaných důkazů. Podle přesvědčení dovolatele ke zkrácení práva na obhajobu došlo v jeho případě zejména tím, že soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení znaleckého posudku, který by měl za cíl posoudit věrohodnost dovolatelovy „svědecké výpovědi“, což se podle něj jevilo být zcela zásadním v situaci, kdy závěry soudu byly postaveny pouze na uvěření svědecké výpovědi poškozené. Za stavu, kdy proti sobě stály dvě protichůdné výpovědi a nepřímé důkazy svědčily spíše v dovolatelův prospěch, byly podle dovolatele soudy povinny navrhovaný důkaz provést. Další pochybení soudů shledal dovolatel ve skutečnosti, že se v rámci odůvodnění svých rozhodnutí náležitě nevypořádaly s jeho obhajobou a dostatečně nevyložily, o jaké konkrétní důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Podle dovolatele lze pochybení soudů shrnout tak, že v projednávané věci byly porušeny základní zásady trestního řízení vyplývající z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6. tř. ř. Vadné zjištění skutkového stavu věci má zároveň z pohledu hmotného práva bezprostřední dopad na dovolatelem namítané nesprávné právní posouzení skutku.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby „Nejvyšší soud v Brně“ podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 55 To 59/2007, ze dne 12. 6. 2007 a rozsudek Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 2 T 229/2001, ze dne 18. 12. 2006, a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí pro zřejmé vady, které nelze jinak odstranit.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož dovolání sice bylo podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem ve skutečnosti převážná část v něm uplatněných námitek směřuje proti neúplnosti dokazování a zejména proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním věci ve shora naznačeném směru však podle státního zástupce žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Údajně nesprávná skutková zjištění pak důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. být nemohou.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce odpovídá toliko námitka absence znaku zneužití závislosti poškozené na obviněném, kteroužto otázkou se soud údajně vůbec nezabýval. Na tomto místě státní zástupce připomněl, že soud prvního stupně učinil skutková zjištění (která též řádně vyjádřil ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku), ze kterých vyplývá, že poškozená byla nezletilá, byla dcerou obviněného, který ji vychovával a s nímž žila ve společné domácnosti. Ze shora uvedených skutečností je podle státního zástupce nepochybné, že poškozená byla na obviněném závislá, a to jak ekonomicky, tak i jako jeho nezletilé dítě a příslušnice domácnosti, vůči které měl rovněž rodičovská práva podle zákona o rodině.
Své vyjádření státní zástupce uzavřel tím, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí aby podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný J. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a podle §265a odst. 1 odst. 2 písm. h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci polemizuje se správností, resp. nesprávností postupu soudu při provádění a hodnocení jednotlivých důkazů, poukazuje na neúplnost provedeného dokazování, popřípadě s poukazem na zásadu in dubio pro reo namítá, že obsah některých důkazů nebyl interpretován v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži. Na tomto podkladě pak dovolatel činí vlastní závěry ohledně existence skutkových vad a z nich plynoucích, resp. na ně navazujících právních vad. Jeho námitky se tedy ve skutečnosti týkají primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ podle názoru Nejvyššího soudu nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily (viz zejména str. 17, 18 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 až 9 rozsudku odvolacího soudu). V projednávaném případě byla oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu věnována zvýšená pozornost, což je zřejmé především z toho, že věc byla odvolacím soudem soudu prvního stupně opakovaně vracena k novému projednání s pokyny, aby dokazování v řádě směrů doplnil a zabýval se zjišťováním a posuzováním okolností, jež odvolací soud považoval pro řádné objasnění věci za nezbytné.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že trestných činů podle §242 odst. 2 tr. zák. a §243 tr. zák. se může dopustit pouze ten, kdo „zneužije poškozenou osobu zneužívaje její závislosti“. Tuto nezbytnou podmínku soudy obou stupňů podle dovolatele nikterak neodůvodnily. Přitom ze skutečnosti, že šlo o osobu svěřenou jeho dozoru, nelze podle něj bez dalšího dovodit, že šlo též o zneužití její závislosti.
Při posuzování opodstatněnosti této námitky dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který spáchá čin uvedený v odstavci 1 na osobě mladší než patnáct let svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti. Trestného činu pohlavního zneužívání podle §243 tr. zák. se dopustí pachatel zneužívaje závislosti osoby mladší než osmnáct let nebo osoby svěřené jeho dozoru. Naplnění znaku zneužití závislosti spočívá v obou případech v tom, že poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Toho si pachatel musí být vědom, neboť zneužití závislosti, které pachatel využívá k realizaci svých záměrů, je z povahy věci vždy úmyslné. O osobu svěřenou dozoru pachatele se jedná v případech, kdy má pachatel právo i povinnost nad takovou osobou dohlížet a bdít nad ní. Tak je tomu především v případě rodičů nezletilého dítěte jako subjektů rodičovských práv a povinnosti vyplývajících ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že poškozená A. P., byla dcerou obviněného (dovolatele), se kterým zároveň žila v témže bydlišti. V tomto smyslu byla nepochybně svěřena jeho dozoru, neboť obviněný jako její otec byl nositelem rodičovských práv a povinností. Podle zjištění soudů obviněný (dovolatel) svoji dceru – poškozenou v rozsudku popsaným způsobem pohlavně zneužíval od letních školních prázdnin roku 1992 až do 3. 11. 1999, tedy v době, kdy jí bylo méně než 15 let, a dále v době od 4. 11. 1999 do konce července 2000, tj. v době, kdy ještě nedovršila 18 let věku. Závislost poškozené na dovolateli pak vyplývá z jejich vzájemného vztahu otec – dcera, kdy poškozená jako nezletilý člen společné domácnosti na něj byla odkázána jak po stránce výchovné, tak po stránce svého zaopatření. Skutečnost, že obviněný (dovolatel) byl vůči poškozené A. P. schopen prosadit svoji otcovskou autoritu i k dosažení sexuálních cílů, soudy náležitě zjistily, přičemž i tato skutečnost byla vtělena do popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích proto nelze akceptovat námitku dovolatele, že se soudy nezabývaly otázkou, zda byly splněny (všechny) zákonné znaky skutkových podstat trestných činů pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a podle §243 tr. zák. Soudy zjištěný skutkový stav věci nevzbuzuje v posuzovaném případě pochybnosti, že poškozená byla svěřena dovolatelově dozoru, a že dovolatel při uskutečňování svých sexuálních praktik zneužíval svého postavení otce a s tím spojené otcovské autority, kdy nezletilá byla na jeho osobě závislá jednak jako objekt (rodičovské) výchovy a jednak ekonomicky (výživa, bydlení).
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolateli nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) trpí namítanými vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání proto ani v jeho jinak relevantně uplatněné části neshledal jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného J. P. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler