ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.228.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 228/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2008 o dovolání podaném obviněným S. T., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 3 To 383/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 161/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2007, sp. zn. 91 T 161/2007, byli obvinění S. T. a M. Š. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se po skutkové stránce dopustili tím, že „dne 18. 5. 2007 v době kolem 13.30 hodin v B. ve vestibulu přízemí domu, po předchozí společné domluvě, přistoupili k poškozené J. A., a v úmyslu odcizit jí školní batoh, který měla na zádech, a mobilní telefon zn. Nokia 5300 ji S. T. chytnul za ucho batohu, ve kterém měla školní učebnice, peněženku s hotovostí 60,- Kč, mobilní telefon a průkazku na MHD, a začal s ním cloumat, následkem čehož jí batoh z ramene sjel, tento si chytla za poutko, načež S. T. začal za batoh tahat, k čemuž se přidal M. Š. a oba společně poškozenou za batoh táhli ke vchodovým dveřím, kdy poškozená již ležela na zemi a oba ji za batoh stále táhli, přičemž, aby batoh pustila, obžalovaný T. ji několikrát kopl do celého těla, takto ji vytáhli až před dům, kde poškozená batoh neudržela a pustila jej, poté oba z místa i s odcizeným batohem utekli, čímž jí způsobili zranění prstu levé ruky, se kterým vyhledala lékařské ošetření“. Za to byl obviněný S. T. podle §234 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 44 měsíců a obviněný M. Š. podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Pro výkon trestů byli oba podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti předmětnému rozsudku podal obviněný S. T., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 3 To 383/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 10. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný S. T. následně dovoláním směřujícím proti výroku o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání), přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že při svém rozhodování důsledně nevzal v úvahu skutečnosti tvrzené v podaném řádném opravném prostředku (odvolání), především to, že se trestného činu dopustil se spolupachatelem M. Š., kterému byl vyměřen trest podstatně nižší, a to za podmínek, kdy Š. trestnou činnost popíral a svaloval vinu na něj. Přitom poškozená ve své výpovědi ne zcela přesvědčivě označila dovolatele za toho z obou pachatelů, který vůči ní vykazoval agresivnější chování, když se vyslovila tak, že agresivnějším byl ten, „co mluvil slovensky“. V další části svého dovolání pak dovolatel poukázal na skutečnost, že se ke spáchání inkriminovaného trestného činu doznal, popsal způsob jeho spáchání a tím napomohl k řádnému objasnění celého případu, což lze podle jeho názoru považovat za polehčující okolnost ve smyslu §33 písm. j), h) tr. zák. Svého činu litoval a omluvil se za něj, tak jak to má na mysli ustanovení §33 písm. ch) tr. zák. a trestný čin spáchal jako osoba blízká věku mladistvého, což odpovídá polehčující okolnosti podle §33 písm. b) tr. zák. Namítl rovněž, že „sociální situace, ve které se v inkriminovanou dobu nacházel, vykazovala znaky osobních podmínek.“ Dovolatel připustil, že trestný čin spáchal ve zkušební době stanovené v rámci jeho odsouzení za předchozí trestnou činnost, nicméně zdůraznil, že předcházející podmíněný trest mu byl uložen za zcela odlišnou trestnou činnost, kterou navíc v podstatné části spáchal rovněž s M. Š.
S poukazem na všechny výše zmíněné skutečnosti obviněný v závěru dovolání uvedl, že trest, který mu byl uložen, považuje za nepřiměřeně vysoký, a navrhl, aby „dovolací soud usnesení Krajského soudu v Brně o zamítnutí odvolání pod sp. zn. 3 To 383/2007 ze dne 10. 10. 2007 zrušil a věc vrátil k novému projednání“.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a konstatovala, že v něm obsažené námitky vztahující se k ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu a k ustanovení §31 odst. 1, odst. 2 tr. zák. o obecných zásadách pro ukládání trestu nelze uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, neboť namítané nesprávné použití ustanovení §23 tr. zák., §31 tr. zák., popř. §33 tr. zák. se zjevně netýká otázky právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován skutek, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolatelem zvolený způsob odůvodnění dovolání přitom po své obsahové stránce neodpovídá jak deklarovanému, tak ani žádnému z dalších zákonných dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. Ve vztahu k výroku o uložení trestu přichází v taxativně stanovených případech v úvahu jen dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v jehož rámci lze ovšem namítat jedině uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení (přípustného) druhu trestu mimo zákonnou trestní sazbu. K tomu však v dovolatelově případě - při rozpětí zákonné trestní sazby od dvou do deseti let odnětí svobody - uložením trestu odnětí svobody ve výměře 44 měsíců nedošlo. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky o dovolání obviněného S. T. rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a toto rozhodnutí aby podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Zároveň vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněný S. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (v judikatuře srov. zejména R 22/2003 SbRt.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
V posuzovaném případě opřel obviněný S. T. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o námitky, že soudy ve svých závěrech stran ukládaného trestu odnětí svobody nezohlednily v jeho prospěch skutečnost, že se k trestné činnosti doznal, upřímně jí litoval a omluvil se za ni, spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení při jejím objasnění, a dále jeho tíživé osobní poměry, za nichž trestný čin spáchal, i to, že trestný čin spáchal ve věku blízkém věku mladistvých. V rámci argumentace o nepřiměřené přísnosti trestu, který mu byl uložen, rovněž zpochybnil soudem zjištěnou míru účasti, kterou se na inkriminovaném činu jako spolupachatel podílel.
K dovolatelově posledně uvedené námitce Nejvyšší soud poznamenává, že určitý průlom do zásady, podle níž se s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, připustil Ústavní soud České republiky v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 2) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 4 až 6) je dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely při posuzování míry podílu obou pachatelů na trestném činu z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, ze kterých (mimo jiné) následně vycházely též při úvaze o druhu a výměře uložených trestů. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu náležitě vyložily a odůvodnily.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích je tedy zřejmé, že dovolatel odvolacímu soudu de facto nevytkl žádná hmotně právní pochybení, se kterými zákon uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojuje. Uplatněné námitky svým obsahem zároveň neodpovídají ani žádnému jinému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., tedy ani důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na jehož podkladě lze napadat výrok o trestu, avšak výlučně v zákonem přesně (taxativně) vymezených případech.
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného S. T. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler