ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.361.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 361/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2008 o dovolání podaném obviněným F. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 3 To 776/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 11 T 103/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. 11 T 103/2007, byl obviněný F. Ch. uznán vinným jednak trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v tom, že „dne 28. 4. 2007 kolem 01.00 hodin na diskotéce v sále S. v J. H., pod vlivem alkoholu, za přítomnosti dalších hostů bezdůvodně fyzicky napadl M. H. tak, že jej nejprve dvakrát povalil na podlahu a poté opakovaně udeřil pěstí do hrudníku, čímž mu způsobil kontuzi pravého ramene s distorsí AC kloubu a drobné oděrky s následným léčením do 11. 6. 2007“ (bod I/ skutkové věty výroku rozsudku), a jednak trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., které po skutkové stránce spočívaly v tom, že „dne 11. 7. 2007 vstoupil do prostorů kanceláře a prodejny společnosti F., s. r. o., kolem 14.45 hodin a od tam přítomného J. T. žádal, aby jej odvezl, nebo že ho zbije, když mu J. T. odvoz odmítl, tak jej obviněný udeřil dlaní pravé ruky do tváře, pak zde převrátil jeden z vystavených konferenčních stolků, který se pádem poškodil, a další vystavený stůl poškrábal, čímž na stolech způsobil škodu v celkové výši 5.500,- Kč“ (bod II/ skutkové věty výroku rozsudku). Za výše uvedené trestné činy byl obviněný podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 3 To 776/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 10. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný následně dovoláním, které současně směřoval i do výroků o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu spočívá v jeho případě v tom, že skutková zjištění, která byla v průběhu řízení učiněna, soudy nevzaly v úvahu a porušily zákon v ustanovení §3 odst. 1 tr. zák., §202 odst. 1 tr. zák. a §257 odst. 1 tr. zák. a dále svá rozhodnutí vydaly, aniž byly splněny podmínky ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti dovolatel soudům vytkl, že pokud jej uznaly vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. (bod I/ rozsudku) pochybily v tom, že skutkový stav věci nezjistily objektivně. Podle dovolatele byli k věci vyslechnuti pouze svědci obžaloby, zatímco svědci, kteří mohli potvrdit jeho verzi události, vyslechnuti nebyli. Apriorní závěr odvolacího soudu o možném obsahu výpovědí navrhovaných svědků nebyl v posuzovaném případě namístě a byl pouhou spekulací. Pokud jde o skutek uvedený pod bodem II/ rozsudku, vyslovil dovolatel přesvědčení, že „neměl být uznán vinným trestným činem vydírání s ohledem na všechny okolnosti případu, zejména tomu, že jeho jednání nebyla přítomna další osoba.“ Zároveň neměl být uznán vinným ani trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., neboť měl údajně poškodit dvě samostatné věci zcela jiných v trestním řízení nezjištěných majitelů. Podle názoru dovolatele je znakem předmětné skutkové podstaty poškození jednotlivé věci s výší škody alespoň dosahující škodu nikoli nepatrnou. Přes v podstatě nepřezkoumatelné závěry opatřeného odborného vyjádření je přitom zřejmé, že minimálně u jedné (spíše však u obou) z údajně poškozených věcí nedosáhla způsobená škoda zákonem požadované výše. Opačný názor odvolacího soudu, včetně jeho úvah o pokračování v trestném činu, je podle dovolatele třeba považovat za odporující obsahu skutkové podstaty trestného činu poškozování cizí věci.
Uplatněnou argumentaci dovolatel shrnul tak, že učiněná skutková zjištění nejsou takového rázu, aby bylo možno soudit – jak učinily nalézací i odvolací soud – na zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, pokud jde o závěr, že předmětné skutky lze po právní stránce posoudit jako shora uvedené trestné činy. Postupem soudů podle něj byla též porušena ústavní zásada práva na spravedlivý proces.
Z výše uvedených důvodů pak v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích i ve věci mu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci a postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který konstatoval, že ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem I/ výroku o vině dovolatel nevznesl žádnou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků trestných činů ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Dovolatel brojí výlučně proti kvalitě, resp. proti rozsahu provedeného dokazování, když namítá, že nebyli vyslechnuti svědci, kteří by potvrdili jeho skutkovou verzi celé události, a sice že byl na diskotéce sám napaden skupinou několika osob. Jeho námitky zde tudíž směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Pod výše uvedený důvod dovolání však dle názoru státního zástupce lze podřadit dovolatelovy námitky směřující proti právní kvalifikaci skutku vylíčeného pod bodem II/ výroku o vině. K právní kvalifikaci trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. vznáší jedinou konkrétní námitku, a sice že jeho jednání nebyla přítomna žádná další osoba. Tato okolnost je však z hlediska zákonných znaků uvedeného trestného činu zcela irelevantní. Jednání obviněného (dovolatele) vymezené ve skutkové větě pod bodem II/ výroku o vině přitom podle státního zástupce vykazuje všechny znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., státní zástupce uvedl, že nelze přisvědčit námitce dovolatele, podle které by zákonné znaky uvedeného trestného činu byly naplněny pouze v případě, kdy škoda nikoli nepatrná byla způsobena poškozením jednotlivé věci. Jestliže pachatel jedním útokem poškodí více věcí, je při stanovení výše škody na cizím majetku nutno vycházet ze součtu škod způsobených na jednotlivých věcech, i když u jednotlivé poškozené věci škoda částky 5.000,- Kč nedosahuje. Při výkladu zákonného znaku způsobení škody na cizím majetku nikoliv nepatrné není důvodu postupovat jinak než u trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., kde v právní teorii ani praxi nevznikají žádné pochybnosti o tom, že zákonný znak způsobení škody nikoli nepatrné je naplněn i v případě, kdy se pachatel jediným útokem zmocní více věcí, jejichž tržní cena v souhrnu dosahuje nejméně částky 5000,- Kč, i když jednotlivě žádná z ukradených věcí takovou hodnotu nemá. Dovolatelem nabízený výklad by podle státního zástupce v praxi mohl vést k absurdním důsledkům, kdy by např. podle §257 tr. zák. nebylo možno postihnout jednání spočívající v úplném zničení zařízení bytu vybaveného staršími a levnějšími spotřebiči a nábytkem, z nichž ani jeden by sám o sobě ceny ve výši 5.000,- Kč nedosahoval. Státní zástupce připustil, že odvolací soud v této souvislosti použil nepřiléhavé argumentace o pokračujícím trestném činu, ačkoliv v případě skutku pod bodem II/ výroku o vině šlo o spáchání více trestných činů jediným útokem, nikoli o pokračování v trestném činu. Tato okolnost však na nesprávnosti právního názoru prezentovaného dovolatelem nic nemění. Pokud dovolatel označil odborné vyjádření, kterým byla stanovena výše škody způsobené na jednotlivých stolech, za nepřezkoumatelné, aniž by tuto námitku blíže rozvedl a konkretizoval například z hlediska postupu stanoveného pro určení výše škody podle §89 odst. 12 tr. zák., popř. z hlediska závěrů judikatury, je podle státního zástupce nutno tuto námitku hodnotit jako námitku skutkovou, která deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem uzavřel státní zástupce své vyjádření tím, že uplatněné dovolací námitky, které jinak obsahově důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají, jsou zjevně nedůvodné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby dovolací soud toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný F. Ch. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele, v jejichž rámci polemizuje se správností, resp. nesprávností postupu soudu při provádění a hodnocení jednotlivých důkazů, poukazuje na neúplnost provedeného dokazování, popřípadě namítá, že obsah některých důkazů nebyl interpretován v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži. Na tomto podkladě pak dovolatel činí vlastní závěry ohledně existence skutkových vad a z nich plynoucích, resp. na ně navazujících právních vad. Jeho námitky se tedy ve skutečnosti týkají primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení v některých případech Nejvyšším soudem vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu odůvodnily (viz str. 5 až 7 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 až 4 usnesení odvolacího soudu). Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku rovněž vyložil, z jakých důvodů neprovedl obviněným navrhované důkazy (viz str. 5). Odvolací soud v rámci prováděného přezkumu shledal provedené dokazování úplným a provádění dalších důkazů nepovažoval z hlediska řádného objasnění věci za nezbytné (viz str. 3).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dovolatelem uplatněn právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že trestným činem vydírání neměl být uznán vinným vzhledem k tomu, že jeho jednání nebyla přítomna další osoba. Relevantně uplatnil i hmotně právní názor, že u trestného činu poškozování cizí věci je znakem skutkové podstaty poškození jednotlivé věci s výší škody alespoň dosahující škodu nikoliv nepatrnou, což podle něj v posuzovaném případě nebylo splněno.
Při posuzování opodstatněnosti těchto námitek dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že k naplnění základní skutkové podstaty trestného činu vydírání zákon nevyžaduje, aby se na činu podílely či u něj byly přítomny nějaké další osoby. Jestliže měl dovolatel ve skutečnosti na mysli trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., který v případě skutku pod bodem II/ spáchal s trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu, pak soudy nedovodily, že by trestný čin spáchal „veřejně“ (k tomu srov. též §89 odst. 4 písm. b/ tr. zák.), nýbrž „na místě veřejnosti přístupném“. Za toto místo pak považovaly prostor sloužící jako kancelář a zároveň i prodejna vystavovaného nábytku, kam měl přístup jakýkoliv zákazník, tedy blíže neurčený okruh osob (viz str. 6, 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 3, 4 usnesení odvolacího soudu).
Trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou (tj. škodu dosahující částky nejméně 5 000 Kč, §89 odst. 11 tr. zák.). Objektem tohoto trestného činu je vlastnické právo, přičemž ochrany podle §257 tr. zák. požívá vlastník věci a rovněž její držitel. Předmětem útoku je cizí věc (srov. §119 OZ). Není přitom rozhodné, zda útok pachatele směřuje jen proti jediné věci nebo více věcem. Podstatné však je, aby z jeho jednání vznikla na cizí majetku škoda nikoliv nepatrná (viz shora). V posuzovaném případě obviněný (dovolatel) při incidentu v objektu firmy F., s. r. o., převrátil jeden z vystavených konferenčních stolků, který se pádem poškodil, a další vystavený stůl poškrábal, čímž na tomto nábytku podle zjištění soudů způsobil škodu v celkové výši 5.500,- Kč. Za těchto okolností pak nelze dovodit, že by dovolatel byl trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. uznán vinným neprávem. Jestliže napadá též nepřiléhavé právní úvahy odvolacího soudu týkající se pokračování v trestném činu, je třeba konstatovat, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolateli nepřisvědčil, že napadené rozhodnutí (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) trpí namítanými vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání proto ani v jeho jinak relevantně uplatněné části neshledal jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného F. Ch. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. března 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler