ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.513.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 513/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 30. dubna 2008 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným T. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 6 To 778/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 299/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 11. 2006, sp. zn. 3 T 299/2005, byl obviněný T. Z. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 4. 6. 2002 kolem 10.00 hod. při jízdě s vozidlem VW Golf Cabrio, v T., ve směru k nádraží ČD, před vyznačeným přechodem pro chodce, se nevěnoval řízení vozidla a nedodržel bezpečnou vzdálenost od před ním jedoucího vozidla Ford Fiesta, řízeného D. V., která zastavila před přechodem pro chodce, do tohoto vozidla narazil a odhodil ho na přecházející chodkyně M. R., která utrpěla zlomeninu kosti holenní s dobou léčení přesahující 6 týdnů, a H. M., která utrpěla zhmoždění hlavy s dobou léčení 10 dnů“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §224 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 6 To 778/2006, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 3. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání směřující současně i proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že se odvolací soud nevypořádal s některými skutečnostmi významnými pro rozhodnutí a v důsledku toho pak došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ačkoliv ve skutečnosti z provedených důkazů vyplývaly případně jen důvody pro použití právní kvalifikace podle §223 tr. zák.
Dovolatel soudu vytkl, že při zjišťování skutkového stavu věci vycházel především z výpovědi svědkyně K., která však podle dovolatele představuje jen osamocenou verzi skutkového děje stojící proti jeho vlastní verzi podpořené výpověďmi svědků T., D., S. a znalkyně PhDr. H.. Dovolatel zdůraznil, že při existenci dvou či více výkladů provedených důkazů, kdy nebylo možno jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, bylo zapotřebí vzniklé pochybnosti vyhodnotit v jeho prospěch, a nikoliv - jak to soudy obou stupňů v rozporu se zásadou in dubio pro reo učinily - k jeho tíži. Tím podle dovolatele nesprávně aplikovaly ustanovení §2 odst. 2 tr. ř.
Podle názoru dovolatele soudy dále pochybily i při stanovení právní kvalifikace zjištěného (v rozsudku soudu prvního stupně popsaného) skutku, když ho kvalifikovaly jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ačkoliv jím ve skutečnosti nebyly naplněny formální ani materiální znaky tohoto trestného činu. V prvé řadě podle něj ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně chybí přesné označení zákonné povinnosti, kterou měl svým jednáním porušit. Tento nedostatek může vzhledem k ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a náležitostem výroku rozsudku způsobovat vadnost rozhodnutí obecných soudů a může být důvodem pro jejich zrušení. Dovolatel dále vyslovil pochybnosti o tom, zda poškozené M. R. byla způsobena těžká újma na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., ačkoliv takové zjištění je nezbytným předpokladem trestnosti jednání podle §224 tr. zák. Kromě obecných kritérií, jako je povaha utrpěného zranění a délka léčení, se podle dovolatele soudy nezabývaly dalšími důležitými hledisky, především tím, jak citelně byla poškozená omezena v běžném způsobu života, jaké konkrétní obtíže ji utrpěné zranění působilo a jak ji v jejím věku omezovalo v běžném způsobu života, popřípadě zda se na jeho vzniku nepodílely ještě další dovolatelem neovlivnitelné faktory, které mohly spočívat v celkovém zdravotním stavu poškozené před nehodou (např. zvýšená lámavost kostí apod.). Takové závěry však dovolatel v rozhodnutí soudů obou stupňů postrádá. Svoji argumentaci uzavřel tím, že právní posouzení skutku podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. nebylo soudy dostatečně podloženo a odůvodněno, což znamená, že byly dány důvody jen pro právní kvalifikaci podle ustanovení §223 tr. zák.
S ohledem na výše uvedené důvody dovolatel navrhl, „aby Nejvyšší soud ČR napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem společně s rozsudkem Okresního soudu v Teplicích zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Teplicích k novému projednání a rozhodnutí“.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a s odkazem na obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatovala, že dovolatelovy námitky ohledně výsledků dokazování a správnosti zjištěného skutkového stavu věci byly uplatněny mimo rámec deklarovaného důvodu dovolání. Naproti tomu lze podle státní zástupkyně tento dovolací důvod považovat za relevantně uplatněný námitkami, že jednání obviněného nemělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ale pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., když zpochybnil, že by poškozené chodkyni způsobil těžkou újmu na zdraví, a že nemůže být uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. také proto, že ve skutkové větě není obsažen zákonný předpis, jímž mu byla ukládána povinnost, kterou v souvislosti se svým trestným jednáním porušil a v jejímž důsledku došlo k předpokládanému následku.
K prvé dovolatelově námitce státní zástupkyně uvedla, že podle skutkových zjištění nalézacího soudu vyjádřených v právní větě výroku rozsudku se dovolatel dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. v té variantě, že jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví a tento čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem. Zjištěný skutkový stav podle ní evidentně odpovídá formálním znakům trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a má potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. Výrok o vině je přitom konstruován tak, že odpovídá všem zákonným kritériím včetně ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že poškozená M. R. utrpěla těžkou újmu na zdraví minimálně ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., tedy delší dobu trvající poruchu zdraví. Tento závěr v plném rozsahu odůvodňuje skutečnost, že utrpěla tříštivou zlomeninu kosti holenní s dobou léčení přesahující šest týdnů, přičemž se musela podrobit chirurgickému operačnímu zákroku a následně byla hospitalizována. Utrpěné zranění navíc zanechá na končetině poškozené trvalé následky, zejména omezení hybnosti v koleni. Takové poškození zdraví je podle státní zástupkyně zapotřebí posuzovat jako těžkou újmu na zdraví ve výše uvedené formě.
Ke druhé námitce dovolatele se státní zástupkyně vyjádřila tak, že dovolatel zcela zjevně porušil ustanovení §4 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích v tehdejším znění, dále ustanovení §5 odst. 1 písm. b), h) citovaného zákona a ustanovení §19 odst. 1 citovaného zákona. Byť ve skutkové větě výroku rozsudku Okresního soudu v Teplicích nejsou tato konkrétní ustanovení zákona uvedena, je jejich porušení v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně dostatečně vyjádřeno tím, že „obviněný se nevěnoval řízení vozidla a nedodržel bezpečnou vzdálenost od před ním jedoucího vozidla, které zastavilo před přechodem pro chodce“. Uvedený popis jednání obviněného podle státní zástupkyně bez jakýchkoliv pochybností charakterizuje jeho jednání v rozporu se zákonem o provozu na pozemních komunikacích. Přitom se jedná o velmi závažné porušení předpisů o bezpečnosti silničního provozu, které se v posuzovaném případě rovná porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, protože obvykle vede k závažným následkům pro život a zdraví.
Proto státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný T. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci hodnotí obsah (výsledky) provedeného dokazování a poukazuje na to, že důkazy svědčící v jeho prospěch nevzaly soudy v úvahu, když zároveň pominuly i zásadu in dubio pro reo a v pochybnostech rozhodly k jeho tíži. Takové námitky se ovšem týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 2, 5, 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení v některých případech Nejvyšším soudem vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vyložily a odůvodnily (viz str. 2 až 5 rozsudku soudu prvního stupně a str. 3 až 7 usnesení odvolacího soudu).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá právní kvalifikaci skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť v něm chybí přesné označení zákonné povinnosti, kterou měl svým jednáním porušit. Relevantně rovněž namítl, že poškozená (M. R.) podle jeho názoru neutrpěla zranění, jež by v soudem zjištěné podobě - vzhledem k jeho charakteru a následkům - bylo možno jednoznačně posuzovat jako těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, jestliže tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Za těžkou újmou na zdraví se ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 tr. zák. považuje jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění v některé z forem uvedených pod písm. a) až ch) citovaného ustanovení. Podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. je těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví (onemocnění), za kterou se v praxi považuje stav, kdy postižený je citelně omezen v obvyklém způsobu života nejméně po dobu šesti týdnů. Je tedy třeba hodnotit jednak samotnou povahu poškození zdraví (tj. např. charakter utrpěného zranění, následnou hospitalizaci a s ní spojené lékařské zákroky /výkony/), a jednak délku trvajících obtíží (tj. bolestí, omezení pohyblivosti, přetrvávající následky).
Pod pojmem porušení důležité povinnosti uložené podle zákona pak nelze zahrnovat porušení jakéhokoliv povinnosti vyplývající ze zákona (právní normy), nýbrž jen takové povinnosti, které má za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví a v tomto smyslu výrazně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti činu. Při porušení důležité povinnosti v dopravě (zde silniční) se vyžaduje, aby účastník silničního provozu zaviněně (srov. §5 tr. zák.) porušil zákonem uloženou povinnost (srov. zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích), do té míry významnou a takovým způsobem, že toto porušení zpravidla vede k závažným dopravním nehodám, při kterých dochází k těžkým zraněním či k usmrcení osob.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, nelze pochybovat o tom, že porucha zdraví poškozené M. R. zjištěná soudy obou stupňů je s ohledem na svou závažnost a s ní spojenou délku obtíží v normálním (obvyklém) způsobu života poškozené těžkou újmou na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. Poškozená při nehodě vyvolané obviněným (dovolatelem) utrpěla zlomeninu kosti holení (přesněji ovšem tříštivou zlomeninu holenní kosti vpravo, viz č. l. 53 spisu) s nutností hospitalizace a operačního výkonu, bolestmi a následným omezením hybnosti v koleni. Délka léčení přitom přesáhla šest týdnů. Námitkám dovolatele proto nelze přisvědčit.
Podle soudy zjištěného skutkového stavu věci obviněný (dovolatel) zavinil inkriminovanou dopravní nehodu tím, že se jako řidič nevěnoval řízení vozidla a nedodržel bezpečnou vzdálenost od před ním jedoucího automobilu, jehož řidička zastavila před přechodem pro chodce. V důsledku toho narazil na před ním se nacházející automobil a odhodil jej na přecházející chodkyně M. R. a H. M., které v rozsudku popsaným způsobem zranil. Je tedy zřejmé, že porušil své řidičské povinnosti zároveň v několika směrech, a to v ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b), h) a §19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích v tehdy účinném znění, jak na to ve svém vyjádření k dovolání konečně poukázala i státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství. Porušení povinnosti vyplývající z ustanovení §5 odst. 1 písm. b) citovaného zákona (věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v provozu) ve spojení s porušením ustanovení §19 odst. 1 cit. zák. (nedodržení dostatečné bezpečné vzdálenosti od před ním jedoucího vozidla) je třeba považovat za porušení důležité povinnosti uložené obviněnému (dovolateli) podle zákona, jež mívá za následek velmi vážné dopravní nehody, často s fatálními následky. To samozřejmě platí i pro danou situaci, kdy si obviněný výše uvedeným způsobem počínal v místech, kde se nacházel vyznačený přechod pro chodce, před kterým již zastavilo a dávalo přednost chodcům jiné vozidlo.
K námitkám dovolatele je třeba dále poznamenat, že není nezbytně nutné, aby v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soud odkazoval na konkrétní ustanovení určitého právního předpisu, které bylo porušeno; postačí, je-li porušení důležité povinnosti uložené pachateli podle zákona náležitě vyjádřeno v popisu jednání, tedy v konkrétním způsobu, jímž byl tento zákonem požadovaný znak naplněn. Soud pak v důvodech svého rozhodnutí vyloží, jaký právní předpis a v jakém ustanovení (či ustanoveních) byl pachatelem porušen. To však Nejvyšší soud v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů postrádá. Proto je v daném směru musel doplnit vlastními právními závěry založenými na soudy zjištěném skutkovém stavu věci, jak je v potřebném rozsahu popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Z ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. přitom vyplývá, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo založeno na dovolatelem namítaných vadách spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podané dovolání proto ani v jeho jinak relevantně uplatněné části neshledal jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona rozhodl v posuzovaném případě tak, že se dovolání obviněného T. Z. odmítá. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. dubna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler