ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.669.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 669/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2008 o dovoláních podaných obviněnými T. J. a A. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007, č. j. 12 To 71/2007-6526, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 11/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 4 T 11/2006, byli obvinění T. J. a A. J. uznáni vinnými trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterého se dopustili jednáním spočívajícím v tom, že obviněný T. J. jako majitel autobazaru a obviněná A. J. jako jeho zaměstnankyně společně nejméně od 10. 2. 2003 do 17. 12. 2003 uzavírali s poškozenými smlouvy o zprostředkování prodeje automobilů, které převzali, následně prodali další osobě a peníze získané prodejem si ponechali, přičemž takto si počínali jednotlivými skutky (útoky) popsanými pod body 1) - 85) výroku rozsudku. Podle §248 odst. 4 tr. zák. byl každý z obviněných odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byli oba pro výkon uloženého trestu zařazeni do věznice s dozorem. Současně byl podle §49 odst. 1 tr. zák. každému uložen trest zákazu činnosti v oboru zprostředkovatelské služby na dobu pěti let. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1, odst. 2 tr. ř. soud zároveň rozhodl o uplatněných nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody.
Odvolání obviněných a dále poškozeného V. S. projednal ve druhém stupni Vrchní soud v Praze, který z podnětu podaných odvolání rozsudkem ze dne 20. 11. 2007, č. j. 12 To 71/2007-6526, napadený rozsudek - při nezměněném výroku o vině a výroku o trestu zákazu činnosti - zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody ohledně obou obviněných a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému V. S. Podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněným podle §248 odst. 4 tr. zák. uložil tresty odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jejichž výkon je podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jim současně uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému V. S. škodu v rozsudku specifikované výši. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20. 11. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění T. J. a A. J. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. H. M. následně dovolání, která současně směřovala i do odvolacím soudem nezrušených výroků soudu prvního stupně, přičemž oba uplatnili dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Obviněný T. J. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že ze strany soudů obou stupňů došlo k porušení ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. účinného v době spáchání skutku, neboť v rámci provedeného dokazování nevěnovaly patřičnou pozornost tomu, které finanční prostředky a za prodej jakých konkrétních vozidel byly předávány v hotovosti a které bezhotovostním stykem a jak v takovém případě s nimi bylo dále nakládáno. To znamená, zda byly v hotovosti vybrány z předmětného účtu a pokud ano, kdo s nimi v rozporu se zprostředkovatelskou smlouvou poté disponoval. V případě, že by inkriminované prostředky byly převedeny na jiný účet, pak by se v souladu se zákonem ani s platnou judikaturou nemohlo jednat o trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. Peníze na účtech totiž podle §89 odst. 13 tr. zák., účinného v době spáchání skutku, nebylo možno považovat za věc, kterou by bylo možno zpronevěřit. V uvedené souvislosti dovolatel připomněl judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, zejména rozhodnutí č. 14/2006 SbRt., podle kterého věcmi mohou být i peníze v hotovosti, avšak nejsou jimi vklady na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využívat je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku. Ta je součástí jeho majetku, nikoliv ale věcí, tzn. že takovou pohledávku není možné jako cizí věc ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. zpronevěřit. Trestnost dovolatelova činu bylo přitom nutno podle §16 odst. 1 tr. zák. posuzovat podle ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. v podobě před novelou provedenou zákonem č. 253/2006 Sb., která je z výše uvedených důvodů pro dovolatele příznivější. Podle těchto hledisek ovšem podle dovolatele soudy nepostupovaly, ačkoliv správná aplikace ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. nepochybně mohla mít podstatný vliv na právní kvalifikaci skutku a tedy i na výši uloženého trestu.
Podle dovolatele spočívalo další pochybení soudů v tom, že při ukládání trestu nebylo aplikováno ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, přestože podle jeho přesvědčení byly prokazatelně splněny podmínky pro jeho použití. Jejich existenci lze podle dovolatele spatřovat především v tom, že společně se spoluobviněnou A. J. pečuje o jejich syna P. J., u něhož byla diagnostikována porucha pozornosti, dyslexie a dysortografie, které vyžadují jednotné a důsledné výchovné působení a denní pomoc rodičů. Absence matky i otce pro chlapce představuje výrazné riziko nezvládnutí školních požadavků a následný neúspěch ve škole, který se může odrazit v jeho dalším vývoji se všemi s tím spojenými negativními důsledky. Soudy tedy pominuly významnou okolnost v osobních poměrech dovolatele, z nichž je prioritní péče o nezletilého syna, a k níž mělo být při rozhodování o trestu přihlíženo. Dovolatel uvedl, že na jedné straně si je vědom toho, že užití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. není nárokovým postupem, zároveň je však toho názoru, že vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem, jakož i k jeho dosavadní bezúhonnosti lze mít zato, že napadené rozhodnutí bylo v uvedeném směru založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná A. J. ve svém dovolání soudům rovněž vytkla pochybení z hlediska obsahu ustanovení §89 odst. 13 tr. zák., §16 odst. 1 tr. zák. Shodně jako dovolatel T. J. poukázala na to, že se soudy obou stupňů nevypořádaly se skutečností, že peníze na účtu nemohly být předmětem trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., neboť podle tehdejší právní úpravy i platné judikatury neměly povahu věci a v tomto smyslu je nebylo možno zpronevěřit. Podle dovolatelky proto bylo nezbytné, aby soudy v rámci dokazování a zjišťování skutkového stavu věci věnovaly zvýšenou pozornost tomu, jakým způsobem bylo s finančními prostředky získanými za prodej inkriminovaných vozidel dále nakládáno, především ve vztahu k těm prostředkům, které byly uloženy či převáděny na účet. Stejně jako dovolatel T. J. vyslovila přesvědčení, že řádné objasnění shora naznačených otázek mohlo mít zásadní význam na použitou právní kvalifikaci jejího jednání i na stanovení výše uloženého trestu.
Dovolatelka dále namítla, že výroková část rozsudku soudu prvního stupně zahrnuje i útoky, kdy zprostředkovatelskou smlouvu uzavřela jiná zaměstnankyně autobazaru obviněného T. J., stejně jako případy, kdy se na prodeji vozidel nijak nepodílela. V popisu skutkových zjištění přitom chybí takové skutkové okolnosti, ze kterých by bylo jednoznačně patrno, že úmyslně jednala s cílem finanční prostředky zpronevěřit, a jakou konkrétní formu toto jednání mělo. Z provedeného dokazování podle dovolatelky navíc vyplynulo, že jedinou osobou, která o užití finančních prostředků získaných prodejem předmětných vozidel rozhodovala, byl spoluobviněný T. J., který konečně tuto skutečnost sám potvrdil. Dovolatelka vyslovila přesvědčení, že nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by prokazatelně vyplynula její účast na zpronevěře inkriminovaných financí. Ve skutečnosti o použití získaných finančních prostředků rozhodoval výslovně spoluobviněný T. J., zatímco dovolatelka plnila jen své pracovní povinnosti, byť aktivněji než jiní zaměstnanci firmy. Soud dospěl k závěru o její vině toliko na základě vlastních spekulací, které nemají žádnou oporu v provedeném dokazování ani v přesvědčivých skutkových zjištěních.
Shodně jako dovolatel T. J. i dovolatelka shledala hmotně právní vadu napadeného rozhodnutí, pokud soud neaplikoval ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., ačkoliv k tomuto postupu byly podle jeho názoru splněny všechny zákonné podmínky. V dovolání pak rozvedla a vyložila své osobní a rodinné důvody, jež ji k danému závěru vedly. Zejména pak zdůraznila nutnou společnou péči o nezletilého syna P. J., a odpovědnost za jeho budoucí vývoj.
S ohledem na důvody rozvedené v obou dovoláních obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky z podnětu jejich dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř., z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007, č. j. 12 To 71/2007-6526, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Oba dovolatelé s odkazem na ustanovení §265o odst. 1 tr. ř. v rámci svých dovolání dále navrhli, aby předseda senátu Nejvyššího soudu České republiky před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon rozhodnutí, proti kterému byla dovolání podána.
K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. ve dvou samostatných podáních písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K dovolání obviněného T. J. uvedl, že v obecné rovině lze s dovolatelem souhlasit v tom, že věcí ve smyslu §89 odst. 13 tr. zák. se skutečně v době spáchání činu nerozuměly peněžní prostředky na účtu a ani na ně nebylo možné ustanovení o věcech použít. Uvedená problematika je konečně řešena i v judikatuře. V konkrétní rovině však podle názoru státního zástupce nelze dovolateli přisvědčit. Za rozhodnou je totiž třeba považovat skutečnost, že účty, na které měly být peníze za vozidla poukazovány, nevykazovaly v době zahájení trestního stíhání žádný zůstatek, případně zde byl zůstatek nepatrný. Je tedy zřejmé, že došlo ke zcizení pohledávek třetích osob tím, že je dovolatel materializoval na peníze a poté užil společně se spoluobviněnou A. J. ke svému prospěchu, jak ostatně sám tvrdí. Tímto způsobem si přisvojoval cizí věc, která mu byla ve smyslu §248 tr. zák. svěřena. K dovolatelem namítanému nepoužití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. státní zástupce uvedl, že jeho použití je fakultativní, přičemž je třeba mít na zřeteli, že jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, nikoliv o pravidelný postup soudu. Nadto odvolací soud zohlednil situaci obviněných (dovolatelů) snížením trestu o ne zcela zanedbatelnou dobu a s možností užití §40 tr. zák. se ve svém rozsudku vypořádal.
Své vyjádření státní zástupce uzavřel tím, že dovolání obviněného T. J. hodnotí jako zjevně neopodstatněné a navrhuje jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ, že by bylo rozhodnuto jiným než navrženým způsobem (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
K dovolání obviněné A. J. státní zástupce uvedl, že nelze akceptovat její námitky, že skutek zjištěný soudy a popsaný ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. V každém z dílčích útoků je totiž dovolatelka uvedena jako osoba, která vozidlo jí svěřené ke zprostředkování prodeje prodala třetí osobě a získanou finanční částku si ponechala pro svou potřebu. Každý z dílčích útoků, včetně návětí tzv. skutkové věty, obsahuje jazykové vyjádření skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Podle státního zástupce naprosto lze souhlasit s námitkou dovolatelky, že ohledně její viny neměl soud k dispozici žádné důkazy a že závěr o vině odvodil toliko hypoteticky z jejího vztahu ke spoluobviněnému T. J. Soud vzal totiž za prokázané mimo jiné to, že dovolatelka poškozené sama uváděla v omyl o skutečném stavu prodeje jejich vozidel, nezřídka po nich žádala snížení ceny, ač vozidlo již dávno bylo prodáno, případně jim tvrdila, že peníze dosud neobdržela, přestože je dostala v hotovosti ihned při prodeji. Právě z tohoto jednání soudy dovodily, že se na trestné činnosti podílela jako spolupachatelka. Jako zaměstnankyně autobazaru uzavírala s poškozenými smlouvy o zprostředkování prodeje automobilů, vozy přebírala, prodala další osobě a peníze získané prodejem si ponechala. V několika dílčích útocích sice obviněná nefiguruje jako osoba uzavírající smlouvu o zprostředkování, neboť její činnost spočívala jen v prodeji vozidel a ponechání si peněz za jejich prodej. To však na správnosti závěru o její účasti na společném jednání se spoluobviněným T. J. nic nemění.
Pokud jde o ostatní výtky dovolatelky, včetně námitky směřující vůči neužití ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., použil státní zástupce totožnou argumentaci jako v případě dovolatele T. J. Rovněž dovolání obviněné A. J. pak shledal zjevně neopodstatněným a navrhl, aby bylo v neveřejném zasedání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. S konáním neveřejného zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění T. J. a A. J. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání obviněných byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., na které je v dovoláních odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nemohla být relevantně naplněna, neboť soud druhého stupně rozhodl o podaných řádných opravných prostředcích (odvoláních) po provedeném přezkumu ve veřejném zasedání. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak byla naplněna za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo vadami odpovídajícími dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatelé ve svém mimořádném opravném prostředku odkazují.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část námitek dovolatelů, v jejichž rámci sami hodnotí obsah a výsledky dokazování a na tomto základě dospívají k závěru, že provedené dokazování je dílem neúplné anebo z něj nevyplývají některé důležité skutkové okolnosti významné jak z hlediska posouzení otázek viny, tak i trestu. To znamená, že dovolatelé svůj mimořádný opravný prostředek dílem nezaložili na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení svých vlastních. O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. V posuzovaném případě Nejvyšší soud takové vady neshledal, když soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy podrobně zabýval a náležitě vyložil (viz rozsudek zejména na str. 47 až 49), jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Oba soudy své rozsudky zároveň v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. náležitě odůvodnily.
Pokud jde o dovolateli namítané nepoužití moderačního ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, zde je třeba vzít v úvahu, že soudy tento fakultativní postup volí právě s ohledem na zjištěný skutkový stav věci týkající se buď okolností případu nebo poměrů pachatele. Odvolací soud se přitom zabýval i touto otázkou. Hodnotil mj. i rodinné poměry obviněných (dovolatelů) a při ukládání trestů k nim přihlédl (viz str. 7 napadeného rozsudku). Jestliže však tento soud a před ním ani soud prvního stupně ve svých rozhodnutích ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. vůbec nepoužily, neboť k tomu neshledaly oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci, nelze jim zároveň vytýkat, že by výrok o trestu zatížily hmotně právní vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jiné nesprávné hmotně právní posouzení). Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání jako mimořádném opravném prostředku úspěšně uplatnit především v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však oběma dovolateli uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítli, že soudy nepřihlížely k ustanovení §89 odst. 13 tr. zák., ve znění platném v době spáchání činu, ač tak měli s ohledem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. učinit. Peníze uložené na bankovním účtu totiž podle dovolatelů v té době neměly povahu cizí svěřené věci ve smyslu ustanovení §248 tr. zák. o trestném činu zpronevěry, což ve svém důsledku znamenalo, že jejich případné zpronevěření nemohlo být zahrnuto pod výše uvedenou skutkovou podstatu. Tak by tomu mohlo být pouze u peněz v hotovosti. Správné posouzení této otázky by se podle nich nepochybně mohlo promítnout do právní kvalifikace skutku (vzhledem k určení výše škody) a ve svém důsledku i do stanovení druhu a výměry trestu. Dovolatelka A. J. zároveň relevantně namítla, že se soudy v jejím případě nevypořádaly s otázkou spolupachatelství (§9 odst. 2 tr. zák.), a dále ani se subjektivní stránkou trestného činu zpronevěry, tj. s existencí jejího úmyslu přisvojit si cizí svěřenou věc společným jednáním s další osobou.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Se zřetelem k povaze projednávané věci je třeba nejprve připomenout, že neoprávněné přisvojení si cizích peněz na bankovním účtu, k němuž došlo přede dnem 1. 7. 2006 bezhotovostními převody, pokud přisvojené peníze nezískaly materializovanou podobu peněz v hotovosti, nelze posoudit jako trestný čin zpronevěry s ohledem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. a ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. a §248 odst. 1 tr. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 253/2006 Sb. Podle výkladu ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. v judikatuře (srov. především R 14/2006 SbRt.) bylo podle tehdy platné zákonné úpravy možno za cizí věc považovat peníze v hotovosti, ale nikoliv vklady na účtech a vkladních knížkách. Bylo vycházeno z toho, že mezi vkladatelem a bankou vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku. Ta je sice součásti jeho majetku, nikoliv ale věcí. To znamená, že peníze na účtu mající povahu majetkového práva (pohledávky) nebylo možno zpronevěřit podle §248 tr. zák.
Z výše uvedených důvodů lze dovolatelům v uplatněném právním názoru přisvědčit, avšak jejich odkaz na výklad ustanovení §89 odst. 13 tr. zák. a §248 odst. 1 tr. zák., ve znění před novelou zákonem č. 253/2006 Sb., je v dané věci nepřípadný.
Trestná činnost dovolatelů podle zjištění soudů nespočívala v machinacích s cizími svěřenými penězi uloženými na bankovních účtech a provádění neoprávněných dispozic s nimi, nýbrž v tom, že na základě zprostředkovatelských smluv uzavíraných podle §774 a násl. ObčZ („Smlouva o zprostředkování prodeje automobilu“) se zájemci o prodej vozidla, tato vozidla od nich přebírali, následně prodali dalším osobám a peníze získané prodejem si ponechali pro sebe. Předmětem trestného činu zpronevěry tedy byl finanční ekvivalent, který dovolatelé za svěřená vozidla obdrželi. Jinými slovy, dovolatelé si sice přímo nepřisvojili inkriminovaná vozidla, neboť zpočátku postupovali v souladu s uzavřenou smlouvou a naplňovali tak účel svěření, ale v závěru si ponechali (přisvojili) výtěžek z prodeje svěřené věci, ačkoliv podle smlouvy byl zprostředkovatel povinen převést bez zbytečného odkladu na zájemce (prodávajícího) finanční nárok z prodeje automobilu. Jednání dovolatelů proto nelze zjednodušovat tak, že se jejich trestná činnost odehrávala (přinejmenším zčásti) toliko v poloze převodů peněz na bankovních účtech, neboť v daném případě je nutno posuzovat trestnou činnost dovolatelů v celém jejím kontextu. Podle praxe soudů i podle právní nauky (srov. např. Právní rozhledy /C. H. BECK/, 10/2000 str. 471/) je z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. třeba považovat i výtěžek, který byl pachatelem získán za prodej svěřené věci v případě, kdy k prodeji došlo v souladu s účelem, ke kterému byla pachateli věc svěřena. Výtěžek je totiž ekvivalentem prodané svěřené věci a dokud nebyl předán osobě, která věc pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a tudíž požívá i stejné právní ochrany.
Je-li dovolatelkou A. J. současně namítáno, že soudy nesprávně dovodily její spolupachatelství na trestném činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. vzhledem k chybějícímu zavinění a dále též proto, že se na uzavírání některých smluv vůbec nepodílela, je třeba vzít v úvahu, že spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. spočívá v tom, že čin byl spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Nezbytným znakem spolupachatelství je přitom existence společného úmyslu, který u spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (tj. následku předpokládaného v trestním zákoně). O společné jednání ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. půjde tehdy, pokud každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových jednání. Dále jde o případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a tyto jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Uvedené činnosti (dílčí akty) přitom musí být vždy zahrnuty společným úmyslem (srov. například R 36/1973 Sb. r. tr.). Zákon přitom nevyžaduje, aby činnost spolupachatelů byla rovnocenná; postačí vědomé (úmyslné) spolupůsobení směřující ke stejnému cíli (následku).
V nyní posuzované trestní věci nebyly podle Nejvyššího soudu shora uvedené zásady porušeny. Ze skutkových zjištění soudů (viz str. 47 až 49 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 až 7 rozsudku odvolacího soudu) i z formulace skutku v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je dostatečně zřejmé, že dovolatelé jednali ve společném úmyslu směřujícím k tomu, aby si v rozsudku popsaných případech přisvojili výtěžek z prodeje cizích svěřených věcí (osobních automobilů) a následně jej použili pro svoji potřebu. I když míra podílu dovolatelů na trestné činnosti nebyla zcela identická, ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že jednání (činnost) každého z nich spolupůsobilo - jako jeden z dílčích aktů - k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. V předmětné věci navíc došlo ke spáchání trestného činu ve formě pokračování podle §89 odst. 3 tr. zák. více útoky (skutky), kdy nelze ignorovat vzájemnou spojitost mezi nimi a tudíž ani spojitost mezi jednotlivými činnostmi každého z obviněných. Pokud jde o způsobení těžšího následku předpokládaného v tzv. kvalifikované skutkové podstatě (§248 odst. 4, škoda velkého rozsahu), zde postačí i zavinění z nedbalosti (srov. §6 písm. a/ tr. zák.).
Soudy obou stupňů v nyní posuzovaném případě tyto zásady respektovaly a v uvedeném směru jim proto nelze vytknout žádné pochybení.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích Nejvyšší soud nedovodil, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zatíženo vytýkanými vadami. Nejvyšší soud proto neshledal podaná dovolání ani v částech, ve kterých jinak byla dovolateli podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněna právně relevantně, jakkoliv opodstatněnými. Proto nebylo možno přiznat opodstatnění ani důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona pak bylo rozhodnuto, že se dovolání obviněných T. J. a A. J. odmítají, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. V dovolacím řízení současně nebyly shledány důvody, aby z podnětu obviněných bylo postupováno podle §265o odst. 1 tr. ř. Na rozdíl od návrhu předsedy senátu soudu prvního stupně na přerušení či odklad dovoláním napadeného rozhodnutí (§265h odst. 3 tr. ř.), který však v projednávané věci podán nebyl, se v tomto případě nerozhoduje samostatným výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2008
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu