ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1724.2006.3
sp. zn. 30 Cdo 1724/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně P. e., a.s., zastoupené advokátem, proti žalované Č., a.s., o určení, že nárok přiznaný žalované rozhodnutím E. r. ú. ze dne 7. 9. 2001, č.j. P-01013/01/401, ve znění rozhodnutí předsedy E. r. ú. o rozkladu ze dne 4. 12. 2001, č.j. P-01013/01/101, není po právu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 37/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005, č.j. 2 Cmo 9/2005-108, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005, č.j. 2 Cmo 9/2005-108, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2004, č.j. 51 Cm 37/2002-71, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalším u řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti žalované obchodní společnosti S. e., a.s., domáhal podle §97 odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“), ve znění účinném k 31. prosinci 2002, určení, že nárok na uzavření smlouvy mezi společnostmi P. e., a.s. a S. e., a.s., o dodávkách elektřiny prostřednictvím distribuční soustavy druhé smluvní strany v roce 2001 s účinností pro celé období roku 2001, ve které by byly dohodnuty konkrétně vyjmenované náležitosti, přiznaný rozhodnutím E. r. ú. (dále jen „ERÚ“) ze dne 7. září 2001, č.j. P-01013/01/401, ve znění rozhodnutí předsedy ERÚ o rozkladu ze dne 4. prosince 2001, č.j. P-01013/01/101, není po právu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. srpna 2004, č.j. 51 Cm 37/2002-71, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Důvodem bylo, že dospěl k závěru
o nedostatku pasivní legitimace žalované s tím, že žaloba měla směřovat proti státu,
za nějž by jednal orgán, který napadené rozhodnutí vydal.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. listopadu 2005, č.j. 2 Cmo 9/2005-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem o nedostatku pasivní legitimace žalované obchodní společnosti S. e., a.s. Poukázal na ustanovení §250 odst. 4 o.s.ř. ve znění platném do 31. prosince 2002, podle kterého je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na nějž jeho působnost přešla. Učinil tak za situace, kdy z §97 energetického zákona (ve znění k 31. 12 2002), nevyplýval okruh účastníků soudního sporu, v němž bylo přezkoumáváno rozhodnutí ERÚ ve věci soukromého práva, přičemž konstrukce, obsažená dnes v novelizované části páté o.s.ř., nebyla v den podání žaloby účinná.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobkyně dne 2. ledna 2006 a právní moci nabyl téhož dne.
Rozsudek odvolacího soudu dne 28. února 2006 napadla žalobkyně včasným dovoláním. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní právní význam, neboť právní otázku, zda účastník řízení uskutečněného před ERÚ, ve kterém bylo rozhodnuto podle ustanovení §17 odst. 8 písm. a) energetického zákona, ve znění platném a účinném
do 31. 12. 2002, je pasivně legitimován v nalézacím řízení zahájeném žalobou podanou druhým účastníkem řízení před ERÚ podle ustanovení §97 odst. 2 téhož zákona, řeší v rozporu s hmotným právem. Dovolání vychází z úvahy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Má za to, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily pasivní legitimaci žalované. Řízení iniciované podle ustanovení §97 odst. 2 energetického zákona žalobou na určení, že nárok přiznaný ERÚ není po právu, bylo podle názoru žalobkyně řízením sporným a vycházelo z části třetí o.s.ř. Namítá nepřípustnost aplikace ustanovení §250 odst. 4 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002. Připomíná, že předmětem soudního řízení zahájeného podle ustanovení §97 odst. 2 energetického zákona není – na rozdíl od úpravy obsažené v části páté o.s.ř. ve znění platném do 31. prosince 2002 – kasační přezkum rozhodnutí ERÚ ve správním soudnictví. Aby mohl soud v předmětné věci rozhodnout, musel být účastník předchozího řízení před ERÚ také účastníkem soudního řízení. Skutečnost, že (v těchto sporech) byla pasivní legitimace správního orgánu věcně nepřípustná, potvrdila novela o.s.ř., kterou bylo zrušeno ustanovení §97 energetického zákona a rozhodování o soukromoprávních nárocích posouzených ERÚ bylo svěřeno civilnímu soudu podle nové části páté o.s.ř. při účastenství týchž osob jako v řízení před ERÚ. Pokud by však dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud neřešil otázku pasivní legitimace žalované v rozporu s hmotným právem, dovolatelka upozorňuje na skutečnost, že oba soudy ve věci meritorně rozhodly, aniž by byly pro to splněny podmínky týkající se účasti zákonem vymezených účastníků (tedy zákonem předpokládaného subjektu – v daném případě ERÚ). Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. července 2008, č.j. 30 Cdo 1724/2006-145, které nabylo právní moci dne 22. července 2008, bylo podle §107 odst. 1 o.s.ř. vysloveno, že v řízení bude dále pokračováno na straně žalované s obchodní společností Č., a.s.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (s přihlédnutím k bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“)
ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu. Dovolací soud proto posoudil otázku přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. se závěrem, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Výjimečně může být relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází
ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Dovolání dovolací soud posoudí jako přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. tehdy, jestliže namítaná vada má právní (procesněprávní) základnu (nikoliv skutkovou), a její zodpovězení může mít obecný judikatorní přesah tím, že je způsobilé sloužit jako vodítko obdobných procesních poměrů i v jiných řízeních a promítnout se tak do rozhodovací činnosti soudů vůbec (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. května 2005, č.j. 20 Cdo 1591/2004-70). Tak je tomu i v souzené věci, kdy otázka vymezení okruhu účastníků v řízení o žalobě podle ustanovení §97 odst. 1 energetického zákona (v uvedeném znění) je považována za spornou, a její řešení proto může mít judikatorní význam pro obdobná řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. s tím, že dovolání je proti němu přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není možno hodnotit jako správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Bylo již naznačeno, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází
ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly.
Podle §97 energetického zákona rozhodl-li ERÚ podle tohoto zákona ve věci soukromého práva (§7 odst. 1 občanského soudního řádu), může se ten, kdo je takovým rozhodnutím dotčen, obrátit po vyčerpání opravných prostředků se žalobou na soud, který ve věci rozhodne. Rozhodnutí E. r. ú. nabývá právní moci teprve marným uplynutím lhůty pro podání takové žaloby (odst. 1). Byl-li rozhodnutím ERÚ přiznán uplatňovaný nárok, může se ten, kdo byl takovým rozhodnutím dotčen, domáhat určovací žalobou výroku, že přiznaný nárok není po právu vůbec nebo zčásti (odst. 2). Byl-li rozhodnutím ERÚ uplatňovaný nárok zamítnut zcela nebo zčásti, může se ten, kdo byl takovým rozhodnutím dotčen, tohoto nároku domáhat žalobou na plnění zcela nebo zčásti (odst. 3). Žaloba musí být podána do 2 měsíců od doručení rozhodnutí o řádném opravném prostředku. Zmeškání lhůty nelze prominout (odst. 4). Včasné podání žaloby má odkladný účinek, který trvá po dobu řízení před soudem. Právní mocí rozhodnutí soudu o věci samé pozbývá rozhodnutí ERÚ právních účinků (odst. 5).
Podle §250 o.s.ř. ve znění do 31.12.2002 (část pátá - správní soudnictví) jsou účastníky řízení žalobce a žalovaný (odst. 1). Žalobcem je fyzická nebo právnická osoba, která o sobě tvrdí, že jako účastník správního řízení byla rozhodnutím správního orgánu zkrácena ve svých právech. Podat žalobu může i fyzická nebo právnická osoba, se kterou nebylo ve správním řízení jednáno jako s účastníkem, ač s ní jako s účastníkem jednáno být mělo (odst. 2). Jestliže se rozhodnutím správního orgánu cítí na svých právech zkráceno více osob, mohou podat společnou žalobu. Účastníky řízení jsou také ti, na něž se ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 o.s.ř. pro nerozlučné společenství práv se žalobcem musí též vztahovat rozhodnutí soudu (odst. 3). Žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na nějž jeho působnost přešla (odst. 4).
Odvolací soud při svém rozhodování vyšel především ze skutečnosti, že §97 energetického zákona, který v rozhodné době upravoval možnost domáhat se určovací žalobou výroku soudu, že nárok přiznaný E. r. ú. (dále opět jen ERÚ) není po právu vůbec nebo zčásti, nevymezoval okruh účastníků řízení v případě rozhodnutí ERÚ podle tohoto zákona ve věci soukromého práva. Soud za této situace odkázal na ustanovení §250 odst. 4 o.s.ř. (v uváděném znění), podle kterého je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Dovolací soud se s tímto závěrem neztotožňuje a nepovažuje jej za opodstatněný.
Energetický zákon vymezil v §1 předmět své úpravy tak, že stanoví podmínky podnikání, výkon státní správy a regulaci v energetických odvětvích, kterými jsou elektroenergetika, plynárenství a teplárenství, jakož i práva a povinnosti fyzických a právnických osob s tím spojené. Ač proto jde především o předpis obsahující veřejnoprávní normy, není tomu tak výlučně, neboť jsou v něm obsaženy i normy soukromoprávní povahy (podmínky podnikání). Rozhodujícím kritériem pro rozlišení,
o jaký vztah se jedná, je metoda úpravy, tedy, zda jde o úpravu vztahů vycházejících z rovnosti jejich subjektů (tj. vztahy mezi držiteli licencí a jejich zákazníky) nebo o vztahy ryze vrchnostenského charakteru (kam patří např. rozhodování ve věcech udělení, změn či zrušení licencí). Podle §17 odst. 8 písm. a) energetického zákona ERÚ rozhoduje spory, kdy nedojde k dohodě o uzavření smlouvy mezi jednotlivými držiteli licencí a popřípadě i jejich zákazníky. V těchto případech ERÚ podle citovaného ustanovení rozhoduje ve smyslu ustanovení §97 odst. 1 energetického zákona (v uváděném znění) ve věcech soukromého práva (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. října 2004, č.j. 7 As 58/2003-104), charakterizovaných především rovností jejich subjektů. Tuto okolnost je třeba vzít v úvahu i při řešení otázky vymezení okruhu účastníků soudního řízení, v němž se ten, kdo byl dotčen rozhodnutím ERÚ ve věci soukromého práva (v daném případě přiznáním uplatňovaného nároku) ve smyslu ustanovení §97 odst. 2 energetického zákona domáhá určovací žalobou výroku, že přiznaný nárok není po právu vůbec nebo zčásti.
Lze mít zato, že uvedená právní úprava byla do jisté míry (tedy nikoliv zřejmě důsledně) reminiscencí na úpravu, kterou v minulosti přinášel zákon č. 217/1925 Sb., jímž se provádí §105 ústavní listiny (zákon ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z.a n.).
V ustanovení §1 se uvádělo, že „ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, jest volno straně tímto rozhodnutím dotčené po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy
ve výroku o těchto nárocích pořadem práva“ (odst. 1). „Byl-li rozhodnutím správního úřadu přiznán straně uplatňovaný nárok, ať zcela nebo z části, může strana tím dotčená domáhati se určovací žalobou zápornou výroku, že nárok uznaný rozhodnutím správního úřadu není po právu vůbec anebo z části“ (odstavec 2). „Byl-li však nárok zamítnut správními úřady ať zcela nebo z části, může se ho strana jej uplatňující domáhati žalobou o určení neb o plnění zcela nebo z části“ (odstavec 3).
V případech soukromoprávních vztahů jsou posuzována práva a povinnosti účastníků těchto vztahů, jež se vyznačují charakteristikou rovnosti jejich subjektů.
Je proto třeba vycházet z toho, že musí být i účastníky vlastního soudního řízení, jehož předmětem je posouzení jejich vzájemných práv a povinností. Naopak účastníkem tohoto soudního řízení nemůže být správní orgán (ERÚ), jak v napadeném rozhodnutí dovozoval odvolací soud.
Ze znění §97 energetického zákona vyplývá, že žaloby podané na jeho základě (určovací žaloba podle odstavce 2, že přiznaný nárok není po právu nebo žaloba
na plnění podle odstavce 3) tohoto zákona není možno ztotožňovat se žalobami
ve správním soudnictví podle části páté o.s.ř. v uvedeném znění, na jejichž základě byla přezkoumávána zákonnost rozhodnutí správních orgánů. Rozhodování o těchto žalobách bylo založeno - jak ostatně správně připomíná i dovolatelka - na kasačním principu, když podle §250j odst. 2 o.s.ř. v uvedeném znění dojde-li soud k závěru, že správní rozhodnutí posoudilo věc po právní stránce nesprávně nebo že zjištění skutkového stavu, z kterého vycházelo správní rozhodnutí, je v rozporu s obsahem spisů nebo že zjištění skutkového stavu je nedostačující k posouzení věci, zruší rozsudkem napadené rozhodnutí správního orgánu a podle okolností i rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a vrátí věc žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Soud zruší napadená rozhodnutí i tehdy, ukáže-li se až při jednání, že jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.
Pokud ERÚ podle §17 odst. 8 písm. a) energetického zákona rozhoduje spory mezi jednotlivými držiteli licencí, a popřípadě i jejich zákazníky v případech, na něž dopadalo ustanovení §97 energetického zákona (účinného do 31. 12. 2002), byla dána pravomoc soudů rozhodujících v občanském soudním řízení podle části třetí o.s.ř.
(po 1. lednu 2003 přichází v úvahu aplikace §244 násl. o.s.ř.). Jako účastníci tohoto řízení (žalobce a žalovaný - §90 o.s.ř.) tak přicházejí v úvahu ti, kteří byli účastníky řízení před ERÚ a o jejichž právech a povinnostech tento orgán ERÚ podle ustanovení §17 odst. 8 písm. a) energetického zákona rozhodoval. Není proto správný závěr soudů obou stupňů, že žalovaným v posuzované věci měl být ve smyslu ustanovení §250 odst. 4 o.s.ř. (ve znění do 31. prosince 2002) správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na nějž jeho působnost přešla, neboť užití tohoto ustanovení, jak již bylo vyloženo, nepřicházelo v úvahu. Jestliže tak byla napadeným rozsudkem tímto způsobem posouzena otázka pasivní legitimace žalované s následkem zamítnutí žaloby, je třeba toto rozhodnutí klasifikovat jako nesprávné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto toto rozhodnutí, včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze
k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. listopadu 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu